Uctěme památku 81. výročí bojů 1. čs. arm. sboru na Dukle společně s prezidentem SR

6. 10. 2025

Premiérovi Ficovi sa tlačili slzy do očí! Preboha čo sa to tu deje!

...............................

6. října, tedy dnes, si připomínáme významný den. Den, kdy vojska československé armády překročila hranice vlasti a vkročila na rodnou půdu v závěru tzv. Karpatsko-dukelské operace. Píšu, že si tento den připomínáme. Správně bych měla psát, že jsme si jej připomínali. “Listopad” 1989 obrátil vše vzhůru nohama a „Dukla“, coby symbol, coby „brána národů“ začala být bagatelizována, špiněna až se nakonec od dnešních rádoby-historiků dozvídáme, že šlo o zcela zpackanou operaci, která zbytečně utopila mnoho životů v krvi. V těchto svých výkladech naprosto ignorují historické souvislosti a kontext, ve kterém k realizaci Karpatsko-dukelské operace došlo.

Akceptováním tohoto narativu si sami šlapeme po hrdosti i po památce statečných československých vojáků, kteří neváhali pro osvobození vlasti obětovat i to nejcennější – vlastní život. Není ale naší povinností přebírat tento zvrácený pohled na vlastní minulost. Naší povinností naopak je ubránit odkaz Dukly jako velkého dne v československých dějinách. Jako nesmrtelný pomník odhodlání, odvahy, obětování a především svobody. Svobody, která do naší vlasti vstoupila s první nohou československého vojáka, kterému kryl záda voják Rudé armády.

Jak na tento slavný okamžik vzpomíná muž, který československé jednotce velel? Ludvík Svoboda, jakožto schopný a oblíbený velitel, zvěčnil v knize Z Buzuluku do Prahy jak objektivní informace, tak se neubránil zaznamenání svých vlastních osobních hlubokých prožitků:

„Skupina dobrovolníků pod vedením četaře Nebeljaka vyrazila 6. října ve dvě hodiny v noci prozkoumat terén směrem k státní hranici. Byla úplná tma a sychravo…

Vyhýbají se minám, které hitlerovci teprve v noci položili podél asfaltky na hranicích. Na místech, kde je zahrabali, se ještě nestačila usadit rosa. Je to celé minové pole. Opatrně se jím proplížili a stanuli na výsostném území ČSR. Potom posílají spojku, aby oznámili četaři Chmelíkovi a veliteli roty Bilejovi, že průzkumné družstvo dosáhlo v šest hodin ráno československé hranice. A teď už postupují terénem Československé republiky.

O něco později dorazily na hranice další průzkumy.

Radostný, tak dlouho očekávaný den nadešel.

Do útoku vyrazily jednotky 1. čs. Sboru, zničily nepřátelské odpory ponechané k obraně Dukelského průsmyku, kolem osmé překročily československé státní hranice a pokračovaly v pronásledování nepřítele. V dopoledních hodinách byla osvobozena první slovenská osada Vyšní Komárnik a krátce před polednem Nižní Komárnik.

Brána do Československa byla otevřena. Dukelským průsmykem přinášela sovětská vojska a s nimi náš armádní sbor svobodu československému lidu.

Bylo to památného dne 6. října 1944.

Zvolna sestupuji k místu, kde vlaje československá státní vlajka. Před sebou vidím hraniční sloup. Jeden ze samopalníků u něho klečí a líbá ho. Pociťuji nevýslovnou radost. Jsem hrdý na ty, kteří teď pochodují přes osvobozené hranice. Vyšlapují si zlehka, jako by ani neprožili měsíc bojů v karpatských horách a lesích. Jásají, vzdávají hold československé státní vlajce. Jsem hrdý na ty, kteří si několik kilometrů před námi vyřizují účty s prchajícími hitlerovci. A konečně na ty, kteří se této šťastné chvíle nedočkali. A pociťuji nesmírnou vděčnost k sovětským vojákům, bez nichž bychom zde nikdy nestáli, uvádí Ludvík Svoboda v knize "Z Buzuluku do Prahy" a pokračuje.

Přistupuji ke státní vlajce. Políbením vyjadřuji radost ze dne, o němž jsem léta snil, na nějž jsem se šest dlouhých, nekonečně dlouhých šest let tolik těšil. A se mnou všichni, jimž jsem velel a bez nichž bych tady nestál.“

Čest jejich věčné památce.

Video: 

Fotogalerie

Autor: 
video:Robert Fico - předseda vlády SR, text: Petra Prokšanová
Zdroj: 
https://www.youtube.com/watch?v=L_Sf2MgJirs