Komentáře

Od 1. ledna vstoupí na Ukrajině v platnost zákon »O transplantaci lidských anatomických tkání«. Na první pohled jen dohání to, co v legislativě řady zemí figuruje už dávno.

Se stále větším znepokojením sleduji vývoj v Evropě. Pro mě tradiční hodnoty jako je vlastenectví, národní hrdost, ale třeba i rodina, přátelství, schopnost komunikovat a naslouchat se vytrácejí. Jsou nahrazovány něčím sebedestrukčním.

Neomezená důvěra je občas na škodu. Je to na pováženou, co se vše se může objevit v éteru. Jenže ne vše je pravda. Jsme často náchylní věřit informacím, které jsou zcela nepodložené. Dá se takovými sděleními zcela zničit i obraz člověka.

Od řečí je k činům mnohdy daleko a stejně daleko může být od schváleného úkolu k realizaci. A to i v oblasti kultury. Ještě si pamatuji, jak se kriticky projednávalo naplňování Státní kulturní politiky pro léta 2009 – 2013.

Jaro před padesáti lety vonělo nadějemi. Otázky, které nastolilo, měly hlubší kořeny. KSČ mířila k socialismu „československou cestou“. „Socializující demokracií“ byl i scénář Edvarda Beneše.

Ústa mne svrbí ještě teď. Už od pondělních Událostí, komentářů k výsledkům ruských voleb. Tématem měla být i chemikálie »Novičok«, kterou prý Moskva napadla dezertéra své rozvědky v Británii.

Marx zemřel právě před 135 lety. Byl to „především revolucionář. Boj byl jeho živlem“, pronesl nad jeho rakví  Engels. Právě Marx dal „proletariátu jako první poznání, za jakých podmínek se může osvobodit.“ Engels je srovnal s objevy Mikuláše Koperníka.

Rozcestí, vrcholící před 70 lety, vyvrací hned dva mýty. Prvý sugeruje, že průlom za hranice kapitalismu umí jen »krvavý puč«. U nás však ti, kdo prohráli, podali demisi sami. Nabité hlavně u spánků neměli. Beneš podepsal vládu, sestavenou na půdorysu té původní.

Na přelomu listopadu a prosince loňského roku jsem se v Pekingu zúčastnil velmi reprezentativního setkání, které organizovala Komunistická strana Číny s představiteli desítek vládnoucích a rozhodujících politických stran a osobností z celého světa.

Tak nám vláda schválila rozšíření seznamu národních kulturních památek o dalších 19 objektů.

Dva roky je to právě dnes. Když Míla Ransdorf zemřel, nebylo mu ani třiašedesát. Kdo všechno se na tom podepsal, je veřejným tajemstvím. Část mediálních hyen do něj kope i po smrti. Smečka prodejných týpků si léčí mindráky. Mílovi nesahají ani po tkaničky. 

A pak že u nás nemáme schopné a geniální lidi. Máme, a jedním z nich je guvernér ČNB Jiří Rusnok. Je tak schopný, že dostal prestižní cenu Evropský centrální bankéř roku, kterou mu udělil časopis Banker z vydavatelství  Financial Times Group.