SBORNÍK VYSTOUPENÍ NA 41. PRAŽSKÉ TEORETICKO-POLITICKÉ KONFERENCI (PDF)

14. 6. 2017

SVĚT 100 LET PO VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCI, CO A JAK DÁL
 

SBORNÍK VYSTOUPENÍ NA 41. PRAŽSKÉ TEORETICKO-POLITICKÉ KONFERENCI
 

ÚVODEM

V sobotu 13. května 2017, u příležitosti nejvýznamnějšího výročí roku, se konala 41. pražská teoreticko-politická konference na téma "Svět 100 let po Velké říjnové socialistické revoluci, co a jak dál".

Cílem konference bylo přispět k analýze současné objektivní situace, subjektivních podmínek, forem a metod další realizace odkazu VŘSR.

Pořadateli konference byly jako obvykle OV KSČM Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV KSČM Jirkov, KPI Olomouc, spolu s KSČ a KSM.

Konference se zúčastnili funkcionáři a aktivisté KSČM, KSČ a KSM z různých míst České republiky, kteří se živým zájmem sledovali její průběh. Po zahajovacím slovu Viktora Pázlera, úvodní referát k tématu konference přednesla Věra Klontza - Jaklová. Poté v diskusi vystoupilo 19 účastníků konference, přičemž do protokolu konference byly odevzdány další tři nepřednesené příspěvky. Na závěr zazněla báseň „Stavme hradbu“ kubánského básníka Nicolase Guilléna, v podání Aleny Novotné.

Předkládaný sborník obsahuje texty uvedených vystoupení i nepřednesených příspěvků.

Také tentokrát ponecháváme souhlas či námitky nebo nesouhlas s obsahem jednotlivých vystoupení a příspěvků na čtenáři a do další diskuse. Přičemž podotýkáme, že některé názory se mohou lišit od názorů a stanovisek pořadatelů konference.

 

I. ZAHAJOVACÍ SLOVO

Viktor Pázler

Dovolte, abych jménem pořadatelů zahájil dnešní 41. pražskou teoreticko-politickou konferenci. Jsem rád, že jste přijali pozvání pořadatelů, kteří jsou uvedeni na pozvánce a jejichž představitelé zaujali místo v předsednictvu konference. Jménem pořadatelů vás všechny co nejsrdečněji vítám.

Zvláště mi dovolte, abych přivítal naše hosty – I. místopředsedu ÚV KSČM s. Petra Šimůnka, místopředsedu ÚV KSČM s. Josefa Skálu, člena VV ÚV KSČM a předsedu Západočeského KV KSČM s. Miroslava Kavije, předsedu Karlovarského KV KSČM s. Josefa Murča. Dále vítám s. Josefa Servistu, člena vedení ÚV KSČ a s Ondřeje Kazíka za vedení KSM. Dovolte mi také přivítat hlavní referentku na naší konferenci s. Věru Klontza-Jaklovou.

Omlouvám předsedkyni KV KSČM a poslankyni PS PČR soudružku Martu Semelovou, která se vzhledem k jiným povinnostem dostaví později.

Dnešní konference se koná u příležitosti nejvýznamnějšího výročí roku 2017, které také určilo její téma „Svět 100 let po Velké říjnové socialistické revoluci, co a jak dál“.

Sté výročí VŘSR si připomínáme především proto, že touto revolucí vyvrcholila vážná krize kapitalismu. Imperialistická první světová válka, která stála životy milionů lidí a další miliony uvrhla do bídy a strádání, mimořádně vyhrotila všechny tehdejší rozpory kapitalismu a plynule přešla do velké revoluční vlny.

Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 zásadním způsobem změnila tok světových dějin a zahájila novou epochu v dějinách lidstva. Poskytla lidu to, co žádal, především mír, půdu, svobodu a rovnost pro utlačované národnosti, možnost převzít do svých rukou výrobní prostředky, podílet se na řízení společnosti a sám o sobě rozhodovat.

Z pohledu naší země, a na to se teď zapomíná, VŘSR a její ideje stály také u zrodu samostatnosti Československé republiky, jejíž 100. výročí si příští rok připomeneme.

Výročí Říjnové revoluce a její odkaz je pro nás příležitostí, abychom důkladně bilancovali, co v teorii a praxi komunistického hnutí a zemí socialismu mělo pouze omezenou historickou platnost a naopak, co se osvědčilo, přetrvalo a na co chceme v dalším vývoji navazovat. Cílem je hledat cesty k tomu, aby komunistické hnutí potvrdilo svoji schopnost oslovovat široké vrstvy občanů a vést je k základnímu cíli – k vytvoření sociálně spravedlivé společnosti, k socialismu, jehož idea je nadále nosná a je jedinou perspektivou lidstva překonávající krizi současného kapitalismu.

Plasticky a výstižně o tom pojednávají „Teze k 100. výročí VŘSR“, které již v únoru projednal a rozeslal Výkonný výbor ÚV KSČM a které pro připomenutí a využití jsme vám dnes také připravili. Jistě o těchto otázkách bude také jednat i 19. mezinárodní setkání komunistických a dělnických stran, které se bude konat od 31. 10. 2017 v Petrohradu a Moskvě na téma „Stoleté výročí Velké říjnové socialistické revoluce: myšlenky komunistického hnutí, oživení boje proti imperialistickým válkám, za mír, socialismus“.

V souvislosti s jubileem VŘSR bych ještě chtěl připomenout, že toto jubileum také bezpochyby vstoupí do střetu o veřejné mínění v roce voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu PČR v říjnu tohoto roku včetně pokusů o „přepisování dějin“ s cílem oslabit autoritu a vliv KSČM. Tím více bude záležet na naší schopnosti podat a vysvětlit pravdivý obraz prvé socialistické revoluce a jejího převratného vlivu na světový vývoj i její aktuální poselství. To se podle mého názoru týká i současné politické krize v naší zemi, která je daleko hlubší než nějaký střet jednotlivců a předvolební boj, ale tkví v podstatě kapitalismu, v propojení státu s kapitálem a absencí demokratického rozhodování lidu.

K tomu by také mělo směřovat naše dnešní jednání s výstupy, se kterými se nemusíme skrývat jen v této místnosti, ale naopak, můžeme a musíme s nimi jít mezi širokou veřejnost a získávat ji pro naše myšlenky. Prosím, oprostěme se od všeho, co by nás od tohoto cíle odvádělo.

Tím považuji dnešní konferenci za zahájenou.

 

 

II.         ÚVODNÍ REFERÁT

 

KAM, KUDY, PROČ A JAK?

Věra Klontza-Jaklová

Kdo se alespoň trochu pohybuje mezi lidmi, jistě potvrdí, že během posledních pár měsíců se velmi změnilo tematické pole debat. Lidé se stále častěji domáhají rozhovorů na téma budoucnosti, vyjadřují obavy z války, použití jaderných zbraní, obávají se ekologické katastrofy, ale také si stěžují na stále se zhoršující životní podmínky svoje nebo svých blízkých, nedostatek času, neutuchající stres, hovoří o strachu o práci, o zdraví. Důchodci žijí téměř bez výjimek na hranici bídy, lidé v produktivním věku jsou frustrovaní, ve stálém shonu plni obav o budoucnost svou i svých dětí. Mladí lidé také téměř bez výjimky hledají alternativy nespokojení se svými perspektivami. Po dlouhé době vyrůstají generace, které nedosáhnou ani na základní standard svých rodičů a dokonce prarodičů. Zároveň je možné ilustrovat, jak tradiční politická nabídka nemá podporu a lidé se snaží ve volbách, pokud se k nim dostaví, preferovat neokoukané, nevyzkoušené tváře, které není možné spojit se žádnou z tradičních stran nebo své naděje obracejí k představitelům nacionální buržoazie. Nespokojenost stoupá a lidé čím dál tím více pociťují krizi systému, o jehož budoucnosti a přínosnosti začínají výrazně pochybovat. Krize systému se prohlubuje každým dnem a také v rámci KSČM je stále intenzivnější dialog, možná i zápas o to jak dál a proč.

Vážnost situace nedovoluje vyvozovat závěry instinktivně, povrchně, nebo odhadem. Vyžaduje detailní, důslednou, přísnou, kritickou i sebekritickou analýzu, která nemůže být výsledkem jednoho byť velmi inteligentního mozku, ale ani delegované skupinky, nýbrž by měla prostoupit veškerou stranou a být konfrontována i na mezinárodní scéně.

Proto ani od tohoto vystoupení není možné očekávat vyčerpávající analýzu nebo návod, co se „zkaženou“ dobou, jednoznačný jednoduchý recept jak ven z nepříznivé situace. Účelem stati je předložit metodologický postup, který na základě autorčina studia historie, filozofie, kulturní antropologie, ekonomie, přírodních věd, ale hlavně studia zkušeností pokrokového, lidového revolučního hnutí se jeví jako jediný historicky opodstatněný a účinný při řešení bezvýchodné situace, ve které se ocitl současný kapitalismus. Při psaní textu jsem nebyla vedena asertivní snahou o předložení neměnných pravd, ale úsilím iniciovat intenzivní širokou debatu na téma budoucí cesty, neboť jsem přesvědčena, že se nacházíme v kritickém bodě.

Konkrétně cílem příspěvku je pokusit se postupně odpovědět na následující otázky:

 1.   Je možné předpovědět, kam se bude ubírat současný vývoj a na základě jakých kritérií predikci vyvodit?

 2.   Je vývoj determinován zákonitostí, nebo je možné vývoj ovlivnit, případně do jaké míry?

 3.   Proč nenechat celou situaci „setrvačnosti“ dějin a proč je špatné snažit se pouze o zmírňování nejhorších dopadů kapitalismu?

 4.   Co může přimět společnost, lépe lid, k uvědomělé snaze ovlivnit vývoj?

 5.   Je možné, abychom dosáhli toho, co naši předci v Rusku před sto lety?

 6.   Jakým způsobem postupovat a jak tento postup vytvářet?

 

Ad 1. Je možné předpovědět, kam se bude ubírat současný vývoj a na základě jakých kritérií predikci vyvodit?

Ve světě, kde platí fyzikální zákony, jehož produktem je i lidská společnost, existují zákonitosti, které je možné vypozorovat, určit, definovat a dedukovat, co nastane, když se změní některé veličiny, i když je třeba mít stále na paměti komplexitu a složitost systému. Lidská společnost se také vyvíjí na základě konkrétních zákonitostí a je možné na mnoha příkladech doložit, že společnosti na analogickém stupni komplexity, na určitém stupni vývoje, v analogických situacích a prostředích reagují stejně, vytvářejí analogické struktury a uplatňují principiálně shodné adaptační mechanismy (např. první zemědělci ve starém světě a v Severní Americe nebo v Číně a Indii; segmentární státy v palácovém mykénském Řecku a Mayové; stejné principy vzniku států; cyklus konjunktury – krize – kolapsu).

Jak správně určili Marx s Engelsem, stupeň společenského vývoje je určen výrobními vztahy, tedy vztahem vlastnictví výrobních prostředků a pracovní síly. To je vztah, který společnost udržuje pohromadě. Odstředivým vztahem je rozpor mezi kapitálem a prací. Tato pro někoho triviální sdělení uvádím proto, že snahou současné postmoderní, totálně metafyzické propagandy je vytvořit dojem, že svět i společnost se nevyvíjí, nebo se nepravidelně a náhodně pohybují, případně oscilují kolem nějakého bodu nebo jsou dokonce statické. Další oblíbenou teorií je, že svět je příliš komplikovaný, z čehož vyplývá buď jeho nepoznatelnost, nedešifrovatelnost dílčích zákonitostí, i nepředvídatelnost. Pokud nebudete nařčeni z marxismu, evolucionismu, procesualismu, strukturalismu a jejich post-forem, bude vám patrně argumentováno tím, že všechny popisy a pokusy o vysvětlení společnosti jsou jen teorie, tudíž nepostihují skutečnost. Postmoderními filozofy jsou pak síly, které podmiňují změny také náhodné nebo věčné. Historie je prezentována jako sbírka nesouvisejících obrazů, libovolně interpretovatelných, kde multiplicita subjektivních pravd vylučuje objektivitu poznání. Cílem takových a podobných kosmoteorií je zabránit člověku, aby hledal příčiny a řešení, aby usiloval o změnu, nutí jej přijímat stav takový, jaký je.

Také bych chtěla dodat, že s analýzou jak dál, je třeba začít u základních pojmů, univerzálních a globálních zákonitostí, jinak nepostihneme podstatu a naše závěry budou ve finále náhodně úspěšné. Znalost a schopnost marxistické dialektiky není samozřejmostí, a to ani mezi těmi, kteří se považují za komunisty. Přihlášení se k marxismu často končí subjektivními sympatiemi k jeho historickým tvůrcům. Je třeba – a to hlavně v našich řadách – rehabilitovat dialektický materialismus (viz seminář v Čelákovicích – únor 2017) coby metodologický nástroj poznání a vysvětlování jevů, dílo Marxe, Engelse, Lenina, ale také dalších marxistů (Bebel, Gramsci, Hobsbawm, Meade, Lévi-Strauss, Einstein, Childe ad.) Dovolte mi poznamenat, že určité pohrdání a v některých případech sabotáž stranického vzdělávání ze strany vyšších stranických míst je jedním z dokladů prozatím převládajících buržoazních tendencí ve straně.

Chceme-li postupovat jako Marx s Engelsem, nebo třeba archeolog Gordon Childe, je třeba analyzovat současnou formu vlastnictví výrobních prostředků, vztah majitelů k pracovní síle, míru koncentrace kapitálu a vykořisťování, ale také kapitálový výnos a možnosti jeho zhodnocování. Tyto údaje exaktně umísťují každou dobu na křivku „konjunktura – kolaps – krize“ a reprezentují (s určitou nadsázkou) proxy data pro stanovení zralosti objektivních podmínek.

Dnes bez pochyb platí, že výrobní prostředky jsou ve zdrcující většině majetkem velmi úzké vrstvy soukromých majitelů a jejich uskupení, propojených velmi komplikovanými vztahy, které často nejsou prvoplánově patrné. Tito majitelé generují kapitál z pracovní síly, z lidské práce, která vlastně výrobní prostředky zhodnocuje svým působením. Následně opět drtivá většina lidí na Zemi je povinna prodávat svoji pracovní sílu těmto vlastníkům. Z tohoto vztahu vyplývá nejenom ekonomická nesvoboda, ale i praktická závislost nevlastníků výrobních prostředků (proletariátu) na vlastnících kapitálu a výrobních prostředků. To neplatí pouze pro tzv. západní svět, ale také a především pro tzv. svět rozvojový. Rovněž koncentrace kapitálu dosáhla extrémně vysoké úrovně, kdy velmi malé procento lidí má většinový podíl na světovém kapitálu i výrobních prostředcích. Kapitál již není možné generovat v takové míře, jak by jeho držitele uspokojilo. Investice jsou nejisté. Kapitál se koncentruje a organizuje v jednotlivých kapitalistických zemích. Momentálně největší kapitalistická velmoc – USA – se propadla na druhé místo. Od roku 2016 je největší světovou ekonomikou Čína. Mezi nimi je hlavní rozpor o ovládnutí trhů, o ovládnutí jeden druhého. Ostatní ekonomiky – Velká Británie, Evropská unie, Kanada, země uskupení BRICS nějakým způsobem lavírují mezi nimi a snaží se také vydobýt si ekonomický prostor pro kapitál koncentrující se v těchto regionech. Evropská unie a Spojené státy řešily krizi vývozem investic tvořících pracovní místa do rozvojových zemí a hypertrofií finančního sektoru, jež následně zavedla řadu státních ekonomik do dluhové pasti. Tato snaha oddálit krizi ji naopak ještě prohloubila. Čína má celosvětově největší podíl na přímých investicích, což prakticky znamená, že její portfolio je tvořeno hlavně kapitálem generovaným z lidské práce, kdežto na Západě je tvořen hlavně spekulačním kapitálem. Čínský kapitál je největším investorem v Evropě.

V současné době, kdy se kapitál dostal blízko limitu mezních výnosů, stojí kapitálová centra před jedinou možností: prosadit se silou na úkor druhého a zatnout tipec každému, kdo legitimitu takového postupu zpochybňuje. Dnes je více než zřetelné, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, a politika pokračováním ekonomických vztahů a už z toho zřetelně vyplývá, že je nemožná prolidová politika v době kapitalistické krize.

V kapitálových velmocích jsou nejrozvinutější výrobní vztahy, a tudíž je tam také největší rozpor mezi prací a kapitálem. Na druhou stranu, kapitál je v těchto zemích nejsilnější (ekonomicky i ideologicky). Situaci komplikuje i to, že výrobní kapitál je obvykle investován mimo tato centra a složení západní společnosti neodpovídá prvoplánovému vzorci: kapitalista X proletariát. Proletariát spojený s primární výrobou je koncentrovaný v rozvojových zemích, v centrálních kapitalistických zemích se shromažďují hlavně služby sloužící kapitálu, doprava, finanční a ostatní služby. Někteří podnikatelé a jiní představitelé kapitálu shledávají, že současnou tendencí je decentralizace a přeskupování kapitalistických pólů a prosazují vymanění se z velkých ekonomických uskupení. Tyto úvahy a úsilí části evropského kapitálu vedly k brexitu, volbě Macrona, ale také úspěchu Andreje Babiše u nás.

Kde se v rámci tohoto systému nachází Česká republika? Přirozeně nestojí mimo dění a bylo by nereálné myslet si, že hlavní hybné síly na nás nebudou mít vliv. Její místo je na periferii jednoho z kapitálových center. Česká republika je jednou ze zemí, kde se kapitál generuje. Miliardy korun mizí každý den ze země do mateřských zemí investovaného kapitálu, v našem případě hlavně do Německa.

Tento zisk každodenně plynoucí mimo republiku nevytváří podnikatel svou investicí, ani banka, ale lidé, kteří pracují rukama i hlavou a to za velmi nízkou mzdu. Kritériem pro investovaný kapitál je výše nadhodnoty, kterou z české pracovní síly získává. Nadhodnotu z českých pracujících generuje spekulativní kapitál mimo jiné i formou půjček. Jejich prostřednictvím je realizováno úplné odevzdání pracovní síly kapitálu, kdy pracující zastavuje i tu práci, kterou ještě nevykonal. K tomu připočtěme přímé a nepřímé daně a dojdeme k číslu, kdy český pracující odevzdává více než 100 % své práce!!! Z toho jednak vyplývá, že z dluhových pastí států i jedinců není cesty ven, ale také to, že míra vykořisťování je vyšší než kdy jindy!!!

Jak se blíží volby, je nám podsouváno (hlavně sociální demokracií a částí reprezentace KSČM), že bude-li kapitalistická ekonomika „šlapat“, podaří-li se jakýsi restart kapitalistické konjunktury, bude možné lidem „něco“ dát. To je úplná demagogie, protože česká pracovní síla produkuje tolik zisku, že by se nám skutečně mohlo žít úplně pohodově a připočteme-li možnosti současných technologií, žili bychom (nejenom v ČR) jako v ráji. Rozdělování vytvořených hodnot brání přivlastňování si lidské práce, které vyplývá ze soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kritéria zisku na úkor společenské potřeby při přerozdělování vygenerovaného kapitálu. Na druhou stranu není možné zjednodušeně říci, že kdyby tento kapitál zůstal v zemi, vše by bylo v pořádku. Pokud by opět zisk generoval soukromník vlastník, změna by byla jenom kosmetická. Společenský vlastník by pak zřejmě nevyráběl na zisk, ale k uspokojení společenské potřeby a ne pro finanční zisk.

Je nám také propagandisticky předsouváno, že nejprve je třeba investovat do infrastruktur a technologií, což je v zásadě pravda, ale otázka je, proč i současná technologie neslouží lidem v té míře, jakou by mohla a naopak slouží kapitálu a je vyvíjena a podporována pouze tam, kde může sloužit zvyšování zisku (př. Formát EU podpory vědy a výzkumu). „Záhadou“ je, proč se neprosazují ekologické formy energie? Proč nemáme nezávadné potraviny? Proč nemáme stejný přístup k lékařské péči, ke vzdělání? Kdy se tedy vládnoucí elita, alias představitelé kapitálu, rozhodnou, že mají dost a podělí se s pracujícími, kteří vytvářejí hodnoty? Kde je meta blahobytu? Žádná není. Oslík jde za mrkví přivázanou na jeho vlastní ohlávce.

Dalším strašákem je 4. průmyslová revoluce. Jí dnes se nabízí řada plně automatických technologií, které je možné do výroby zavést a jež ledaskde fungují. Stačí se podívat na internet. Řada skladů, balicích a montážních linek funguje bez sebemenšího přispění lidské činnosti. Je nám systematicky vyhrožováno: „Buďte rádi, že to nezavádíme, byli byste bez práce.“ Na druhé straně řada lidí z našich řad hlásá, že je třeba 4. průmyslové revoluci zabránit, což připomíná dělníky manufaktur rozbíjející první tovární stroje. Představme si, co by se stalo, při výrazném zavedení automatizace výroby: když kapitalista zlevní výrobu zavedením robotizace, bude mít sice teoretickou možnost prodávat zboží s vyšší mírou zisku, ale zároveň vygeneruje masu nezaměstnaných, ergo lidí bez prostředků, kteří by spotřebou realizovali očekávaný zisk. Roboti ve službách kapitálu budou tedy vyrábět pro koho? Z čeho se bude generovat zisk, když vedle kapitálu bude vlastněna i samotná pracovní síla? Technologická revoluce představuje pro velmi malou část kapitálu velmi krátkodobé řešení. V rámci celého systému urychlí ještě více vnitro kapitalistické rozpory a rozpad systému. Ani vize typu, že tehdy se kapitál podělí se všemi, nejsou ani za mák realistické. Kapitál se bude snažit usměrnit, omezit a zlikvidovat ty, kteří se budou bouřit, bude likvidovat přebytečnou pracovní sílu i přebytky sama sebe.

4. technická revoluce urychluje rozpad kapitalismu, prohlubujíc jeho základní rozpor. V rámci daného systému je její úspěšné uplatnění chimérou.

Dalším tématem, které je v politickém diskurzu poměrně nové, je problematika přírodního prostředí a vztahu člověka k němu. I když pro nás by tak nové být nemělo. Tématu vztahu člověka a přírody, člověka a přírodního prostředí se intenzivně věnoval již Fridrich Engels. Kapitál nevykořisťuje pouze pracovní sílu, člověka jako takového, ale také Zemi. Jsou likvidovány přírodní zdroje, přesto, že je jednoznačně zřejmé, že narušení přírodní rovnováhy může být fatální pro všechny bez výjimek. Představitelé kapitálu vědí, že nadměrná těžba dřeva, likvidace zeleně, nadměrná produkce CO2, likvidace některých živočišných druhů, ryb, planktonu, bezbřehá těžba nerostných surovin, nadměrné používání chemikálií v zemědělství, geneticky upravené organismy, přehlížení hrozících přírodních katastrof (vulkány, zemětřesení, hurikány, záplavy), mohou fungovat buď jako spouštěč globálního kolapsu systému, nebo dokonce přivodit totální kolaps přírodní rovnováhy na Zemi. Nebylo by to poprvé, kdy změna přírodního prostředí téměř zlikvidovala život na Zemi. Dokonce sám člověk se o to mnohokrát ve své historii přičinil, i když dosud neměl k dispozici tak účinné prostředky, aby jím vyvolaná katastrofa měla větší dopad než regionální. Když kapitál nepřijímá řešení v tomto směru (nebo pouze omezeně, pokrytecky), jak můžeme očekávat, že dá přednost lidským potřebám před ziskem? Stejně tak jako kapitalismus nemůže být ekologický, nemůže být ani lidský. Kdo se snaží tvrdit opak, je nebezpečný. Země může uživit početné lidstvo, ale už prostě nemůže uživit více aut, letadel, továrních a urbanizačních zplodin, aniž bychom nepřešli na obnovitelné zdroje energie a omezili nesmyslný konzum šroubovaný do extrému konstruovanou poptávkou. Ani ekologické problémy nemají řešení v rámci kapitalismu.

Z výše řečeného vyplývá, že objektivní podmínky jsou zralé pro změnu (koncentrace kapitálu, vnitro kapitalistické rozpory, státně-monopolní stádium kapitalismus, neřešitelné problémy ekologické, ekonomické a společenské, krystalizace charakteristik nové teprve se rodící doby), i když kapitalismus ještě má – byť velmi omezené – rezervy pro svůj velmi mírný rozvoj a přesuny kapitálu. Ale jinými slovy, existuje velké riziko, že ve složitém, nevyrovnaném, křehkém, narušeném systému může něco přestat fungovat, něco selže a celý systém se zhroutí – spouštěč se může objevit v sociální, ekonomické, mocenské nebo ekologické sféře a následně akcelerovat. Může být rozpoután všeobecný válečný konflikt, nebo dojde k rozpadu ekologické rovnováhy apod. Komplexní společnost je (bohužel) náchylná ke kolapsu a je to (bohužel) náš případ a jedním z reálných důsledků může být (bohužel) konec světa.

Vedl by tento kolaps ke zlepšení situace lidu? Platí, že čím hůř, tím lépe? Přejeme si jej? Rozhodně ne. Samovolný pád by v lepším případě přinesl dlouhodobý chaos doprovázený násilím, propadem životní úrovně, vzdělanosti atd. Výsledkem by nejpravděpodobněji mohl být rozpad a zjednodušení současných společenských a ekonomických struktur, civilizační propad na všech úrovních a po delší době, která může trvat i několik století, principiálně stejný systém. Zde je možné opřít se o historické analogie, kdy rozklad jednoho systému automaticky nepřinese struktury nové, pokrokovější, účinnější. Zamyslete se nad tím, kolik století trvalo, než vznikla řecká antická civilizace po kolapsu palácových civilizací doby bronzové, jak dlouho trvalo, než byly nastoleny feudální vztahy po pádu západořímské říše? Jak dlouho se zmítala Evropa mezi feudalismem a kapitalismem?

Objektivní podmínky nemusejí dozrát do bodu totální koncentrace kapitálu a úplného znehodnocení pracovní síly. Zkratka je možná. Každá akce vyvolá reakci a to jak poškozených držitelů kapitálu a výrobních prostředků, tak především a hlavně původců práce, tedy lidu. I Marx dokládá, že proletariát může svým rozhodnutím stihnout nejhorší a že agresivita kapitálu vyvolá reakci těch, kteří tento systém pohřbí.

Další indicií zralosti objektivních podmínek je míra koncentrace kapitálu, která nedovoluje nastartovat novou fázi konjunktury, aniž by nedošlo k rozsáhlé válce mezi jednotlivými kapitalistickými centry, z nichž každé nutně potřebuje další prostor pro svou expanzi. Těchto třecích ploch v posledních letech výrazně přibývá: Přední a Střední východ, severní a střední Afrika, Balkán, Latinská Amerika, Ukrajina, severní pól, Černomoří, dnes také Dálný východ.

Proč kapitalismus problémy neřeší? Vždyť vědí, že situace je fatální. Mají technologie, vědu, výzkum, prostředky. Ve své podstatě vědí, že řešení je jenom jedno (naše), ale to nechtějí a tak konečný kolaps jenom oddalují.

Patrně ledaskdo namítne, že tedy koncentrovaný kapitál nemusí dělat nic, nemusí nikam expandovat. Ale pokud se kapitál nezvětšuje, nepohybuje se, umrtví to celý systém. Zisk se nemusí generovat jenom ve společnosti, kde jsou výrobní prostředky v rukou lidu a jejich aktivita je určována společenskou potřebou. I když to může vypadat paradoxně, taková společnost také bude vykazovat vyšší míru rozvoje než kapitalismus, přičemž kritériem rozvoje nemáme na mysli finanční, kapitálové hodnoty.

Co podmínky subjektivní? Zde je situace podstatně složitější, ale rozhodně ne beznadějná. V případě vztahu objektivních a subjektivních podmínek platí, že bytí předchází vědomí. Subjektivní podmínky postupně uzrávají a tento proces je možné zrychlit nebo zpomalit. Mnoho lidí si uvědomuje, že je to celé špatné, nebezpečné, že to nemůže dál fungovat a to z multiplicitního balíku důvodů. Také se začínají, a to hlavně mezi mladými, objevovat skupiny, které volají po změně. Jejich přístupy jsou často naivní. V lepším případě hledají řešení ve vystoupení ze systému prostřednictvím různých aktivistických hnutí sdílených a komunitních aktivit, přes veganská a recyklační hnutí až po fašizující, rasistické, agresivní síly hledající řešení v násilí a restrikci určitých složek společnosti. Důsledkem kapitalistické krize jsou také alternativní formy vztahů, oddalování vstupu do světa dospělých, množství bezdětných žen apod. Příslušníci starší generace částečně neočekávají žádnou změnu, částečně nejsou schopni odpoutat se od modelu/ů fungování společnosti, v jejichž rámci jejich světový názor krystalizoval a upevňoval se. Mají tendenci udržovat jim známý systém na úkor kvality života, jsou připraveni ke kompromisům. I to jsou důvody, proč je třeba pracovat s mladou generací a hlavně s těmi, kteří si své názory ještě tvoří a jejichž závislost na kapitálu nebyla ještě dovršena.

Nicméně, dnes si lidé patrně v celém světě uvědomují, že situace je velmi vážná, sílí různá hnutí, jedinci, kteří se chtějí vymanit ze systému, hledají se příčiny a původce daného stavu. Analogická situace v době úpadku a pádu římské říše přinesla různá nová náboženská hnutí od Ježíše Nazaretského až po Mithrovy stoupence, zoroastristy a různá další mysteria. Uvolnila agresivitu individuální a kolektivní. To se děje i dnes. Lidé hledají odpovědi všude tam, kde si myslí, že se dovolají co nejméně pracného řešení situace. Beznaděj, bezohlednost, agresivita, dehumanizace ostatních jedinců nebo snadno vymezitelných skupin, hledání zástupných viníků, konspirační teorie, víra v různé mystické a náboženské předpovědi a vize se ve větší míře projevují v době krize. Je třeba s nimi bojovat, samy nezmizí, ale rozhodně indikují, že lidé začínají myslet mimo status quo, mimo oficiální propagandistické modely. Lidé, kteří si neuvědomují pravé příčiny jevů, jsou schopni ve jménu své pravdy a podporováni právem trpícího páchat strašné činy, rozpoutávat tragédie.

Rámcová předpověď je možná. Hlavně postup kapitálu a jeho reprezentantů je průhledný a předpokládatelný. Systém není schopen řešit, eliminovat ani zmírňovat problémy, který zapříčinil a vytvořil, spěje na globální úrovni ke kolapsu vyplývajícího z úrovně koncentrace kapitálu, míry vykořisťování pracovní síly a nadměrné exploatace přírodních zdrojů. Čím dál tím více lidí si uvědomuje vážnost situace.

Ad 2. Je vývoj determinován zákonitostí, nebo je možné vývoj ovlivnit, případně do jaké míry?

Specifikou lidské společnosti na rozdíl od zvířat je, že člověk podmínky kolem sebe uvědoměle upravuje k „obrazu svému“. To je jeho adaptační mechanismus. Stejně jako raný hominid zareagoval na zhoršené podmínky tím, že sestoupil ze stromu a vydal se do nejistoty savany, pořídil si zbraně a nástroje, začal budovat solidnější přístřešky a bezpečnější příbytky, začal z přírody likvidovat vše, co pro něj bylo nebezpečné. Jinými slovy začal tvořit civilizaci.

Lidská společnost je výtvor člověka determinovaného přírodními podmínkami a systémem, který sám tvoří, ale člověk je rozhodující silou. Jeho rozhodnutí směřují a určují další vývoj.

I dnes lidé nějakým způsobem zareagují. Způsob jejich reakce je daný stupněm uvědomění. Dnes můžeme téměř exaktně vyjádřit, do jaké míry se lidé postupně odcizují stávajícímu systému. Chodí málo k volbám, volí netypické kandidáty, které není možné spojit s tradiční politikou minulých 100 let, i když nakonec politika, kterou tyto osobnosti produkují, je ve svém důsledku stejná s jejich předchůdci právě proto, že nemění výrobní vztahy. Vztah práce a kapitálu zůstává principiálně stejný a tudíž určující další vývoj.

Pokud je míra uvědomění nízká a lidé třeba věří, že to někdo vyřeší za ně, nebo že se stane nějaký zázrak, nebo jednoduše nevěří v řešení, uvědoměle do systému nezasáhnou a jejich reakce se omezí na spontánní uvolnění energie v kulminačních bodech.

Zde je třeba zauvažovat nad tím, co víme o způsobu myšlení lidí, o jeho zákonitostech a o jeho konzervativismu i momentech, kdy se mění a na základě jakých podnětů. Jakým způsobem lidé uvažují, není možné odhadovat nebo paušalizovat na základě subjektivních dojmů. Ignorovali bychom tak téměř 200 let psychologie, ale hlavně kulturní antropologie. Lidské myšlení se obecně transformuje velmi pozvolna, ke skokům dochází hlavně v dobách tzv. genového prázdna, které nastává v momentech, kdy staré způsoby přežití nefungují anebo v době velmi výrazných událostí (v době krize, přírodní katastrofy, války apod.). Konzervativismus myšlení je dán nutností opakovat techniky zajišťující úspěch v procesech zachování jedince a druhu, tzv. core thinking, které vzniká působením tradice a výchovy. Lidský mozek pak takové myšlení nutné k přežití brání tak, že nepřipouští žádné argumenty, které by tzv. core thinking mohly narušit.

Dovolte mi zopakovat: pokud lidé nezasáhnou s cílem systémové změny, dojde ke kolapsu struktury a v lepším případě nastane chaos, který doprovází násilí, propad životní úrovně, sociálních struktur, vzdělání, kultury. Již asi potřetí musím zopakovat: konec světa je dnes aktuální a od jeho odvrácení nás dělí lidské rozhodnutí, lidská myšlenka.

Některé příklady kolapsů jsme si uvedli výše: rozpad mykénských politií na konci doby bronzové, opakované kolapsy keltské civilizace u nás, rozpad západořímské říše, kolaps norského osídlení Grónska, krize feudalismu, která vyvrcholila třiceti letou válkou apod. Jedná se o příklady, kdy lidé nenašli z krize cestu ven. Opakovali neúčinné (nebo dokonce ještě situaci zhoršující) mechanismy, které byly úspěšné v minulosti, a doufali, že přijde moment, kdy opět zaúčinkují, a vše se vrátí do starých dobrých časů.

Pokud si jednotlivci uvědomují, že je třeba organizovaně konat a odhodlají se k činu, vývoj ovlivní. Situace se pak rozhodně alespoň na nějakou dobu nebo pro nějakou část společnosti zlepší. I zde je možné uvést řadu příkladů od Spartakova povstání, přes evakuaci krétských Minoitů z pobřeží do hor na konci doby bronzové, přes husitské hnutí, po buržoazní a socialistické revoluce.

Další chyba, které se dopouštíme, je, že se domníváme, že změna systému teprve přijde. Ale tento proces už začal hluboko v době kapitalismu. Prvními vlaštovkami byly buňky utopických socialistů, pak Pařížská komuna, vlna revolucí po první světové válce, vytvoření socialistického bloku po válce druhé. Každý další pokus je úspěšnější, déle trvající. I to potvrzuje, že jsme na správné cestě. Je důležité, že se výhry opakují. Výhra, úspěch – byť dílčí – nás musí povzbudit, neúspěch, ústup naopak poučit.

Dalším častým argumentem pro nemožnost změny je povzdech: „Lidé jsou ještě málo naštvaní, ještě se mají dobře.“ Kdybych chtěla být bezohledná ve své kritice, řekla bych, že je to výmluva, abychom nemuseli dělat nic. Již na začátku jsme si doložili, že lidé jsou kapitálem plně zotročeni. To, že si to neuvědomují, potvrzuje již zmíněný vztah bytí a vědomí. Když nevíš, že jsi otrok, neznamená to, že jím nejsi. To by byl úplně idealistický přístup popírající objektivitu hmoty. Svádění „viny“ na nedostatečnou nespokojenost by pak znamenalo, že očekáváme, že bude dostatečné, když se lidi rozzlobí a nejenomže pochopí, ale také zasáhnou a to automaticky. Na subjektivních podmínkách, uvědomění a nakonec na tvorbě revoluční situace je třeba systematicky pracovat, jak si ještě později vysvětlíme. Vzpomeňme např. nepokoje v USA v roce 2008. Zralé objektivní a subjektivní podmínky pro změnu, ale žádný program, žádná vize, žádná organizovaná síla, nepochopení podstaty stavu apod.

Kdyby stačila bída k rozhodnutí pro změnu, byla by celá Afrika po revoluci.

Ad 3. Proč nenechat celou situaci „setrvačnosti“ dějin a proč je špatné snažit se pouze o zmírňování nejhorších dopadů kapitalismu?

I v našich řadách se můžete setkat s názorem, že k socialismu zcela jistě dojde přirozenou cestou, že tato perspektiva leží v daleké budoucnosti, a že historie lidské společnosti postupuje samovolně, rádoby objektivně a člověk se jenom „veze“, že naším realistickým cílem a historickou úlohou je zmírňovat dopady systému v krizi, systému blížícímu se vlastní záhubě. Víra ve vývoj, který postupuje samovolně mimo nás je objektivním idealismem. Už Marx a Engels se věnovali jeho kritice a zdůvodnění jeho neopodstatněnosti.

Lidskou společnost vytváří člověk svými rozhodnutími a jak správně autoři sci-fi seriálu Primeval vložili do úst prof. Cutterovi: „Jsi člověk, máš možnost volby.“

Kdo se rozhodne nebojovat, nemá právo ani pípnout. Jeho rozhodnutí totiž znamená, že dává plnou moc těm, kteří dnes vládnou. Jaké úmysly ho k tomu vedou, je úplně lhostejné. Sliby vládnoucí elity jsou plané a víra v jejich splnění naivní. Kapitalismus nedokáže řešit problémy, které sám vytvořil.

Nic se samo od sebe nezlepší – materiální podmínky sice dozrají (i když také ne samovolně), ale bez lidského rozhodnutí nedojde ke změnám ve struktuře společnosti, ve struktuře materiální základny a jejího vztahu s nadstavbou.

Dnes jsou rozpory v systému, tedy rozpory jednotlivých kapitálových zájmů, tak hluboké, že již není možné systém plošně na delší dobu humanizovat.

Pokud půjdeme cestou zmírňování a omezování negativních dopadů systémů bez cíle systémové změny (socialistické), musíme počítat s ještě dalším zhoršováním životní úrovně ve většině světa.

Proč čekat, až se škodlivý systém rozpadne, když máme hmotné bohatství i technologické vybavení na takové úrovni, aby všichni mohli pracovat tak, aby je to těšilo, aby tvořili, realizovali se, rozvíjeli své osobnosti, schopnosti a zároveň vedli důstojný život, tedy takový, kdy všichni pracující mají stejný přístup k výdobytkům společnosti, aby svou prací společnost nadále rozvíjeli.

Na nový systém máme materiál i technologie, ale zatím na to nemáme mozky...

I přes totální zdánlivou beznaděj se nacházíme v situaci, kdy se myšlení lidí pozvolna začíná měnit. Nesmíme propásnout příležitost. Uvědomme si, že krize dává příležitost, protože destabilizuje systém.

Ad 4. Co může přimět společnost k uvědomělé snaze ovlivnit vývoj?

Jednoznačná odpověď zní: existence uvědomělé menšiny, která systematicky pracuje na vzdělávání, přesvědčování a organizování lidu, na nekonečné analýze určujících faktorů, tvorbě strategie a taktiky. Klasickým příkladem je právě VŘSR. V roce 1905 v Rusku došlo k sociálním bouřím. Lidé byli spravedlivě rozzlobeni, uvědomovali si, že si zaslouží lepší život, byli odhodlaní bojovat za lepší podmínky, ale věřili, že pokud se car a jeho lidé dovědí, jak trpí, určitě zasáhnou, slitují se, nenechají to tak. Lidé vyšli do ulic s kříži a obrazy cara, ale dočkali se pouze perzekucí. Jediný, kdo si polepšil, byla ruská buržoazie, které car musel uvolnit prostor pro podnikání. Dělnické hnutí v čele s bolševiky systematicky budovalo uvědomění, pracovalo na odhodlání, vytvářelo revoluční situaci. Většině připadala jejich vize jistě jako utopie, možná i jako zahrávání si s jejich utrpením. Nakonec známe rozpory na ruské levici od konce 19. století a dál. Ale představte si, jak by se situace vyvíjela, kdyby rezignovali a řekli si, že ještě není čas, že podmínky nejsou příznivé. Ā propos, čekat na příznivé podmínky v době kapitalistické krize je naivní. Čekáme snad na to, až kapitál bude přátelštější, ochotný přijmout svoji porážku? Není náhodou právě krize systému příznivou podmínkou?

Existence třídní, uvědomělé strany, je prvním předpokladem pro pozdější úspěch, ale nestačí, aby taková strana existovala pouze kabinetně. Musí být součástí života. Musí jít do střetu.

Cesta k úspěchu vede přes tvorbu revoluční, třídní strany, kterou Lenin popisuje jako stranu nového typu, jež tvoří frontu pokrokových sil, které je následně součástí širokého lidového hnutí s jasným strategickým cílem. Je třeba postupovat od strany po hnutí. Není možné začít od prostředka nebo některou z fází ignorovat s výmluvou na její složitost a nevhodné podmínky.

Tudíž, nemáme jinou cestu než nejprve bojovat o dělnickou, třídní revoluční stranu. Bitvu o KSČM podle mého názoru musíme svést, a pokud se to nepodaří a budou nadále převažovat sociálnědemokratické, oportunistické, ba i buržoazní síly, je třeba promýšlet východiska pro uvolnění třídních, pokrokových, revolučních sil z takového svazku. Říkám to velmi nerada, ale i možnost rozpadu organizační jednoty současné strany musíme zvažovat a mít připravené alternativy pro případ prohry.

Pokud se nám nepodaří vytvořit a udržet funkční třídní stranu s jasně protikapitalistickým programem, s cílem svrhnout kapitalismus a nastolit socialismus, pak už nám nezbyde než se modlit, aby se to povedlo někomu jinému. Vznik avantgardního, třídního revolučního hnutí nepatří mezi univerzália dějin. Když se to nepovede nám, neznamená to, že se to automaticky povede někomu po nás nebo někomu někde jinde. Když padnou všichni v boji, noví bojovníci znovu povstanou, budou mít na co navazovat, ale pokud rezignujeme, pokud to vzdáme, nemusí povstat nikdo. Navíc budoucí komunisté budou mít mnohem těžší situaci, budou se muset vyrovnávat s další prohrou a znovu zdiskreditovanou myšlenkou. Oběť může inspirovat, zrada odradí, vzbudí pohrdání…Naše nečinnost přímo ovlivňuje osudy lidu současnosti i budoucnosti.

 

Revoluční hnutí, vznikne-li, má historicky danou úlohu, kterou však může nebo nemusí úspěšně splnit. Každé, byť malé vítězství je velmi důležité.

Strana, komunisté musí jít vzorem. Např. jak může ekonomická nerovnost ve straně přesvědčit, že usilujeme o ekonomicky spravedlivou společnost? Naopak kupř. husité začali právě tím, že spojili svoje prostředky a dělili se spravedlivě. Naše slova musejí být upřímná a naše činy musejí inspirovat. Lidé s námi musí mít jistotu, že se nebojíme a že se s námi nemusejí bát. Je třeba se soustavně vzdělávat, studovat, zkoumat, tvořit řešení, pracovat na vědeckém názoru. Místo toho sami pochybujeme a zapomínáme, že jsme vlastně sami propagátory názoru, že Marx je zastaralý, možná jeho závěry neplatné. Musíme lid vzdělávat a organizovat. Musíme být všude a vnímat tep doby.

Revoluční strana je vlastně taková skupina, která tvoří nový surviving kit, jakousi ká - pé - zetku.

Pokud komunistická strana nebude fungovat tímto způsobem, nemůže lidem pomoci. Úkol, který před námi stojí, je komplexní, musíme jej komplexně řešit se stejnou logikou, jako nemůžeme při nejlepší vůli opravovat počítač kladivem. Pokud se vzdáme své historické role, ať už k tomu budeme mít důvody jakékoliv, zanikne naše strana společně se systémem. Věci nemusejí nutně dopadnout dobře, že by to tak bylo spravedlivé. Pokud se nepřičiníme, zasloužíme si konečnou.

 

Ad 5. Je možné, abychom dosáhli toho, co naši předchůdci v Rusku před sto lety?

Jistě se mnou budete souhlasit, že vítězství Velké říjnové socialistické revoluce je třeba bedlivě studovat. Nestačí stále dokola hovořit o deseti dnech, co otřásly světem, ale zaměřit se právě na události a rozhodnutí vedení bolševické strany předcházející vrcholným událostem podzimu 1917. K obsazení Zimního paláce nedošlo jednoho krásného rána z ničeho nic. Uvědomění a revoluční situace byly systematicky podporovány a tvořeny.

Vím, kapitalismu máme už všichni plné zuby, ale rychlé, sametové řešení neexistuje. Ani Lenin nepřipravoval ozbrojené povstání. Sama buržoazie vnutila dělníkům zbraň do ruky. Aristokracie i buržoazie vzdorovaly a budou vzdorovat i příště. Je třeba postupovat trpělivě, systematicky, cíleně. Zde více než jinde platí: spěchej pomalu (a zároveň: Vždy připraven). Důslednost, rozvaha a připravenost zasáhnout v pravý moment je to jediné, co může paradoxně změny urychlit.

Co je tedy třeba dělat? Rozhodně a zásadně nestačí formulovat hesla, prohlašovat, že jsme solidární s lidmi. To je málo. Je třeba stále monitorovat hlavní kapitalistický vztah: vztah kapitálu a práce, stupeň odcizení lidí a volit taktiku a strategii, která bude prolamovat nejslabší místa, oslabovat stávající systém. Ruku na srdce: je KSČM kapitalismu nebezpečná? Oslabuje jej? Vytváří v systému trhliny, nebo jej alespoň zpochybňuje?

Při (znovu)tvorbě strany je třeba začít od těch, kteří jsou vykořisťováni nejvíce a také od těch, kteří třeba tolik vykořisťováni nejsou, ale uvědomují si základní kapitalistický rozpor. Zásadním krokem je bez výmluv práce s mladými, kteří ještě nejsou na kapitálu plně osobně závislí (chodí do školy, bydlí u rodičů). Je třeba pracovat i se staršími členy, kteří naopak nikde nepracují a mohou ve svém projevu využít praktické nemožnosti, aby je systém perzekvoval za demokratický projev názoru opačného s oficiální propagandou. Zde je třeba „inspirovat“ se od protivníka, který přesně ví, co je pro něj nejnebezpečnější Např. v tzv. Terrorschulle německého NSDAP byli jako nepřátelé označeny následující skupiny v uvedeném pořadí: komunisti, odboráři, sociální demokraté, intelektuálové, až pak až Židé, Romové, homosexuálové a další nějak nepohodlné skupiny. Kapitál dobře ví, odkud může dostat (a dostane) smrtící ránu.

Naším úkolem je tedy podporovat zrání subjektivních podmínek a vytvářet revoluční situaci. Co to prakticky znamená vytvářet revoluční situaci? Revoluční situace nastává v momentě, když se lid odcizí systému, chce změnu a je ochoten pro ni něco udělat. Lidé si také představují, jaké by to mohlo být v budoucnosti, jak chtějí, aby to bylo v budoucnosti (příklady).

 

Podle mého názoru jsou dnes zralé objektivní podmínky, do značné míry, i když nerovnoměrně subjektivní podmínky, ale revoluční situace rozhodně neexistuje, případně jenom v ojedinělých zárodcích. Nakonec i sama KSČM odvrací lid od revoluční cesty. Ergo podporuje stávající systém.

Také si musíme upřímně odpovědět na otázku, zda jsme natolik uvědomělí a organizovaní, abychom se do takového procesu mohli pustit. Jaká je naše pozice? Máme šanci na úspěch? I takové aspekty je třeba zvážit. Je třeba, abychom si byli vědomi nebezpečí, limitů i možností, které máme, ale na druhé straně, abychom dokázali odhalit své silné stránky, své výhody. V České republice je výrazná tradice komunistického pokrokového hnutí. V některých případech je situace dokonce velmi optimistická. Připomínám příkladnou demonstraci, zesměšnění fašistů v Brně na 1. máje 2017, znemožnění jejich demonstrace. Podepíšu, že většina lidí nemá nenávistný vztah k dobám reálného socialismu. Komunistické hnutí má za sebou velmi úspěšné období od založení strany přes únorovou revoluci. Ale zároveň je strana naložená všemi chybami a nešvary, které vedly k prohře v roce 1989. Nic jsme pořádně nezanalyzovali, z ničeho jsme se nepoučili.

Když se rozhodneme, že do toho vážně půjdeme, tak s kým? Kdo jsou naši spojenci? Kde je hledat? Velmi častým povzdechem je výraz: „Lidi s námi (ještě) nejdou.“ Zde musíme být velmi kritičtí už při posuzování, koho si představujeme, že jde s námi. Rozhodně nás nesmějí zajímat žádné koalice na vládní úrovni, které nás zavedou do slepé uličky, stranu a hnutí zdiskreditují, ale hlavně nikomu neprospějí, nikomu nepomohou, nepočítáme-li stranickou elitu, které se dostanou lukrativní posty a pocit moci. Naopak je třeba hledat takové spojence, se kterými můžeme počítat v každodenním zápase i tvorbě budoucího postupu. V našich končinách (rozuměj v západním světě) je velmi omezený počet těch, které chápeme jako klasickou rukama pracující dělnickou třídu, což nás často svádí k tomu, abychom argumentovali v tom smyslu, že proletariát už neexistuje, že Marx už neplatí. Tento předpoklad je chybný ze dvou důvodů: jednak tím, jak chápeme (pokud ji dobře známe) Marxovu definici proletariátu a jednat tím, že nechápeme svět v jeho globální komplexitě. Kapitál soustřeďující se v západních velmocích (EU, USA) vyrábí převážně ve třetím světě, kde se koncentruje pracovní dělnická námezdní síla, kdežto v západním světě, na který jsme tolik pyšní, jsou administrativní centra, služby, vzdělávací, sociální, kulturní a zábavní zařízení. Výroba sice také existuje, ale v mnohem menší míře. Z toho také vyplývá téměř neexistující třídní uvědomění lidí západního světa. Naopak tam, kde se klasický proletariát soustřeďuje, třídní uvědomění vzrůstá.

Jaké jsou tedy síla a možnosti protivníka? Prozatím mu slouží všechno, ale má rozhodně své limity. Nemá se kam dál rozpínat, lidé ho opouštějí, nevěří mu. Dobrovolně a s nasazením ho bude bránit jen malá část společnosti. Už mu zbývá jenom metoda zákazů, restrikcí. Nic jiného už lidem nedá.

Vraťme se k problému, kde a jaké spojence hledat u nás. Snad každého napadne, že nejlepší je začít tam, kde to bude nejsnadnější, tedy s těmi, kteří mají podobné názory a kteří jsou ochotni pro jejich obranu něco podniknout a něco už podnikají. Je tedy třeba najít cestu k různým aktivistickým hnutím, která se často neskrývají se svými marxistickými názory nebo k nim mají velmi blízko. Hotový marxista k nám přijde jen výjimečně. Dále je třeba pracovat s těmi, kteří jsou nejvíce vykořisťováni (lidé, kteří pracují za minimální mzdu) a s těmi, kteří naopak ještě nejsou vykořisťování přímo, ale své názory si teprve utvářejí a uvědomují si nejistotu svých budoucností, tedy s mladými, řekla bych dokonce velmi mladými lidmi.

Kapitál se nemůže dále rozvíjet, stagnuje, stává se agresivním, odpuzuje stále více lidí. Tak stoupá jeho agresivita, která také čím dál tím více od něj odcizuje více a více lidí. Má technologie, ale není schopen každodenního osobního kontaktu s lidmi, může zastrašovat, zakazovat a omezovat, ale proti jednotnému hnutí nemá šanci. Bohužel si je toho vědom a velká část propagandy směřuje právě proti jednotě lidu.

Kapitalismus už lidem nic dát nemůže, nic jim nedá. Řešení, jak se zachránit také nemá. Už jen proto je aktuální začít se vážně zabývat systémovou změnou, kdy máme samozřejmě na mysli přechod k socialismu.

 

Ad 6. Jakým způsobem postupovat a jak tento postup vytvářet?

Prvně musíme rehabilitovat a dále rozvíjet vědeckou teorii. Dříve jsme to říkali, že naše teorie je vědecká. Jen na nás trochu zadupali, zřekli jsme se jí jak Jidáš Krista. Leninovo učit se, učit se, učit se, bych přeformulovala na zkoumat, zkoumat, zkoumat. Jsem přesvědčena o tom, že právě zde je prostor ideologické komise strany. Nestačí psát dobré programové texty a vymýšlet hesla, pokud nestojí na skutečně pevných vyargumentovaných, propracovaných základech.

Tuto funkci dnes spíš plní MLOK nebo brněnské KSV, některé mládežnické organizace, ale postup je spíš náhodný než systematický, neorganizovaný, stranou oficiálně nechtěný.

Snad jenom naše odborné zázemí by mělo dostat Nobelovu cenu, když se snaží vymyslet takové materiály, aby stranu volili a podporovali skuteční komunisté, ale kapitalismu to neublížilo. Protivník by to měl ocenit.

Strana není byrokratický aparát. Měla by být akční, ale také produkovat vlastní analýzy na základě systematického vědeckého zpracovávání dat pocházejících ze všech sfér lidské činnosti. Nejde jenom o nějaké tvoření databází a seznamů, ale o práci s daty, o snahu analyzovat příčiny, proč se některá proxy data generují nějakým konkrétním způsobem.

Výsledkem naší vědecké práce musí být šíření našich závěrů a jejich aplikace do stranické praxe. Nechápu, proč jsme dosud nezveřejnili on-line statistiky z období 1945 – 1989. Proč naše nakladatelství nevydává marxistickou lieraturu? O Haló novinách je škoda mluvit.

Už jsme narazili na problém, na koho se obracet, kde hledat spojence, nové členy, jak začít tvořit lidové hnutí. Je třeba začít od mladých, od co nejmladších. Představitelé kapitálu vědí, že stále opakovaná pravda a zvláště v útlém věku, může vytvořit rámec, ve kterém bude člověk uvažovat celý život. Také vědí, že co má člověk stále před očima, snáze se mu dostane do podvědomí. I my musíme hledat cesty, aby nás bylo co nejvíce vidět a slyšet. Není možné spoléhat na systémová média, která jsou právě u mladé generace úplně zdiskreditovaná. Na samovolný posun v myšlení lidí není možné spoléhat a to zvlášť, pokud skutečně chceme historii mírně urychlit.

Je třeba vytvořit mládežnickou organizaci. Bez ní to nejde. Není možné vymlouvat se na zákon, musíme najít cestu – organizace může být nazvaná pionýři nebo jakkoliv podobně, ale musíme ji mít. Nebo hledat cestu přes KSM, které se v poslední době intenzivně obrozuje. I mezi mladými lidmi se situace výrazně mění. Zaručuji, že budete překvapeni z jejich pozitivní reakce. I oficiální statistiky dokládají, že většina z nich se považuje za proti systémově smýšlející a dokonce 65 % si přeje změnu systému.

Podobně je třeba pustit se bez výmluv do organizování odborového hnutí. Důchodci mohou pomoci v práci na úrovni organizování lidí v místě bydliště, v některých společenských organizacích. Přirozeně je třeba nad postupem vždy přemýšlet, jak postupovat, jaký mám cíl a volit vhodné prostředky, jednotlivé členy chránit.

Nemůžeme myslet jako za socialismu. Jde o život. Je třeba pohybovat se sice nebojácně, ale opatrně na sociálních sítích. Není možné, abychom měli přihlášky do strany on-line, abychom zaměstnávali nestraníky, kteří často bloumají od strany ke straně apod.

Vymezte se, nebojte se! Pokud lidé nevědí, že jsem komunista, nikdy mě neslyšeli mluvit, jednat, jak mi uvěří, že v kritické době se dokážu postavit nepříznivým nebo nebezpečným situacím. Na poprvé je to o strach, ale nakonec budete překvapení, kolik pozitivních reakcí se vám vrátí zpátky. Také je třeba budovat reputaci, že se nebojíme, že se dokážeme postavit za svůj názor.

Jednoznačně se musíme vymezit vůči imperialistickým válkám, být aktivní v mírovém hnutí. Nad bídou není možné mávat rukou, že si to dotyční zavinili sami a posílat je na nucené práce. Komunista je člověk a chápe příčiny a zná viníky válek i bídy.

Je také nutné vymezit se vůči dilematům, která nám jsou představiteli kapitálu podsouvána: imigranty přijmout nebo ne, volit Zemana nebo Schwarzenberga, Trumpa nebo Clintonovou, Le Pennovou nebo Macrona, Scyllu nebo Charibdu, španělskou botu nebo skřipec?

Velmi vážným, životně důležitým tématem je ekologie. Není to sluníčkářské téma. Nejde o odhazování nedopalků v parku. Kapitál vykořisťuje přírodu stejně jako člověka, ale s tím rozdílem, že člověk se může bránit, příroda ne.

Je třeba připravovat se na socialismus. Demokracie od zdola se musí trénovat, budovat, lidé se jí musejí učit. Demokratické, kamarádské, kolegiální, soudružské principy musíme aplikovat hlavně ve straně a přenášet je do ostatních společenských organizací. Ruku na srdce: kdo se dnes ve straně cítí rovnoprávný s předsedou, poslanci, europoslanci?

Spolupráce na mezinárodním poli je dalším prázdným místem. Stěžujeme si, že se na mezinárodním poli nic neděje? Ale jak to víme? Zabývá se někdo systematicky mezinárodní situací? Stejně jako my dnes analyzujeme situaci ve světě a hledáme cesty do budoucnosti, tak jiní soudruzi na jiných místech světa diskutují totéž. Čte naše mezinárodní oddělení materiály zahraničních aktivit? Zpracovává je systematicky? Pokud je situace pasivní, proč nevychází nějaká iniciativa od nás?

 

I my se musíme naučit fungovat na mezinárodním poli stejně jako kapitál.

Je také třeba budovat a tvořit vlastní umění, literaturu, divadlo, hledat spřízněné tvůrce. Ale na druhou stranu bychom měli znát, co produkuje druhá strana a hledat protiargumenty.

Často slýchám, že se ještě se nenarodil nový Lenin. Každý z nás je Lenin, Marx i Engels. Dnes nemůže celou škálu současného vědění obsáhnout jeden člověk, je třeba pracovat společně, ve velkých týmech. Kdo z naší strany sleduje současnou vědu? Víte, co je nového ve fyzice? Jaký máte názor na kvantovou mechaniku a jak se promítá v materiálním a myšlenkovém světě? Co víte o možnosti předvídat sopečné výbuchy? Co víte o klimatu kromě dohadů? Víte, co je nového v genetice, humanitních vědách? A co v umění, literatuře?

Vše výše zmíněné není možné tvořit a pokrýt postupně. Naše aktivity a snahy musejí jít na základě definovaných priorit paralelně. Ale nic nedokážeme, pokud si nezameteme před vlastním prahem, pokud nedáme do pořádku vlastní stranu. Nemůžeme udělat nic, pokud nemáme zanalyzovanou současnou situaci, pokud nedokážeme jasně pojmenovat příčiny a pochopit možné důsledky, dokud nemáme jasnou strategii a taktiku. To, že jsme solidární, a používáme přízvisko komunistický, neznamená, že automaticky přineseme lepší budoucnost, když nás lidé budou volit.

 

Nemusím mít pravdu v každém závěru, ale jsem si jistá, že metodologický postup je správný, že může být účinný. Vím, že se může jevit jako velmi komplikovaný, komplexní, překračující naše momentální síly, že je to postup zdlouhavý, ale bohužel nenacházím opodstatnění pro nějakou jednoduchou cestu. Mohu jenom dodat, že ve zlomových momentech se historie zrychluje (př. 1943-1945, 1985-1989) a události také zrychlují s každým, koho se nám podaří získat, přesvědčit, aktivizovat. Představte si, jak vypadala bolševická strana před první válkou a během války? Byli to často hladoví, nevzdělaní trhani, kteří k supermanům (alespoň) na pohled měli velmi daleko. Kdo mohl při pohledu jenom doufat, že navždy změní svět? Protože po Velké říjnové socialistické revoluci už svět nikdy nebude, jako byl dříve.

 

Závěr: Komunistické třídní hnutí má historickou povinnost spustit proces změny, připravit a zabezpečit revoluční přechod ve vyšší kvalitu společenské struktury postavenou na lidské potřebě coby základním kritériu produkce, řízenou demokraticky na základě demokraticky tvořeného konsenzu zezdola (socialismus). Ale má zároveň možnost volby: vůbec touto cestou nejít – prodat sebe i lid.

Obě cesty si žádají oběti. Na konci revoluční cesty je světlo, druhá vede bez pochyby ke katastrofě, ale… jsme lidé, máme možnost volby.