Kapitál s velkým K se do muzea nechystá

14. 8. 2017

Kapitál s velkým K – přesněji první díl – debutoval 14. září (a nikoli srpna, jak to běží českými médii). Už je to 150 let. Těch, kdo ho neznali jen z druhé ruky, nebyly nikdy mraky. Je z nich už téměř vyhynulý druh. Možná tak vůbec neuškodí rekapitulovat aspoň pár myšlenek z díla muže, jejž BBC označila už před lety za jedničku mezi mysliteli celého minulého tisíciletí:

Páteří kapitalismu není konkurence, ale monopol. Menšina, kterou privileguje, se ho drží jako klíště. Monopolizuje si to ze všeho nejdůležitější – vlastnictví výrobních prostředků. K té výsadě přišla brutální loupeží – a ne monastickou askezí. Milióny rodin, které dřív živily vlastní zdroje, zbavila často i střechy nad hlavou. Pak jim to martyrium osladila i paragrafy proti potulce. Mnozí skončili na galejích. Jiní dokonce na šibenici. Kronikou původní akumulace je bestiální pitaval. Kapitál s velkým K ho liberálním svatouškům otřískal o rypák.  

Suchou nit nenechal ani na jiné červené knihovně - o vztahu kapitálu a práce, kterou si najímá. Rozbil jak mýtus, že jde o svobodně uzavíraný smluvní poměr rovného s rovným, tak hokynářskou říkanku, podle níž je hospodářský výnos součinitelem více „faktorů“. Živá lidská práce se tu krčí ve stínu kapitálu, ba i půdy – a má za to, že jí kapitál práci vůbec „dává“, projevovat náležitou vděčnost. Skutečným zdrojem všeho, čím každý koloběh oněch „faktorů“ přináší víc, než kolik do něj bylo vloženo „vstupů“, je přitom jedině společenská práce, z níž tuto nadhodnotu tuneluje privátní kapitál. Co do masy a leckdy míry té defraudace trumfuje i prastaré asiatské despocie. 

Jak moc se distribuce dostupných statků příčí i Desateru, hřímaly už desítky sociálních utopií. Že právě zisk, rabující lidská práva, je i systémovou pastí, jim však unikalo. Kapitál s velkým K napravil právě to: oč víc toho kapitál z cizí práce nahamoní, tím menší je kupní síla, schopná ho zhodnotit příště – reálně, a ne skořápkářským švindlem. Oč víc je peněz, lačných zase jen dělat peníze, než peněz směňovaných za hmatatelné statky, tím víc to však ty prvé žene právě do kasina burziánských spekulací. Oč víc je v jeho jackpotu ryze fiktivního kapitálu – a také peněz jiných lidí, uložených do bank či investičních fondů – tím monstróznější to plodí bubliny. Tím obludnější je konto ztrát, když s rachotem prasknou. Velmistři morálního hazardu je pak znárodní. Oč víc to vyhrotí deficit státního rozpočtu, tím víc je nucen se zadlužovat – právě na těch samých finančních trzích, které mu svoje toxická aktiva hodily na hrb. Věřiteli jsou nezřídka ty samé subjekty, které se nabalíkovaly už z bublin, dřív než praskly - a teď inkasují úroky z úvěrů fiskálu, splácejícího ztráty a dluhy z jejich vlastního morálního hazardu. Osvícená Amerika jim říká banksters (či premianti zločinu v bílých límečcích).    

Že právě sem vede pupeční šňůra finančních a ekonomických krizí, bije do očí natolik, že se to frontálně zatloukat nedá. Prodejné katedry i nejstarší řemeslo, provozované mediálně, se to tak snaží zamlžit lamentacemi nad mikrospánky regulačních úřadů, „dírami v zákonech“, poklescích čísi ryze individuální morálky či čárymáry o „přehřáté ekonomice“. Kapitál s velkým K ukázal, že jde o krize z nadvýroby – statků, jimž chybí solventní poptávka (a ne snad kaviáru, nad nímž se ofrňují už i všechny subsaharské děti), a fakticky tedy nadvýroby kapitálu. Za Marxových časů bývaly epizodou, co sice bolela, pak ale přešla. Teď zmutovaly v chronickou záduchu. „Léčí“ se už jen na dluh, mrzačící i život příštích generací. Finanční a ekonomickou krizi z konce minulé dekády „vyřešil“ jen drastický růst suverénních dluhů. Ekonomiky v jejich zajetí se nové krizi nemají kudy vyhnout. Že bude tím ničivější, oč víc nahradily někdejší rezervy ještě tíživější závazky, už neuniká ani realističtějšímu křídlu mainstreamu.     

Klíčová rezumé Kapitálu jsou dvě. Prvé o koncentraci a centralizaci kapitálu, která soustředí jádro ekonomické moci v rukou mikroskopické menšiny – zatímco na opačném sociálním pólu fakticky proletarizuje i většinu někdejších středních vrstev. Druhé – o takovém vyhrocení schizofrenie, již mají dostihy za privátním ziskem v genech, jež bude zpátečkou nejen v sociálním a demokratickém smyslu, ale ochromí i trvale udržitelný rozvoj a schopnost zvládat stále víc toho, s čím se kapitalismus dřív dokázal vyrovnat.

Jedno i druhé bývalo terčem uštěpačných poznámek. Přisadit si neopomněl i kdejaký „reformní marxista“. Hegelova „lest rozumu“ v dějinách se těm tlučhubům mstí s labužnickým gustem. Jak sociální polarizaci, tak civilizační impotenci kapitalismu totiž desítky let tlumila jen výzva, jíž musel čelit ze strany zemí, mířících za jeho horizont. Jen co studená válka socialismus nakonec udolala, na prognózu Kapitálu s velkým K dochází tím masívněji i přehledněji. Nad „mizením střední třídy“ – a tedy i hlavního „zázemí liberální demokracie“ – hořekují i stovky autorů, co moci kapitálu nad prací jinak upsali duši. Fakt, že vrchní patra globálního kapitálu už dolují jen variaci na feudální rentu – a popírají tak i kánon o zisku jako odměně za riziko – irituje i postavy kalibru profesora Roberta Reicha, ministra práce a sociálních věcí v Clintonově administrativě.

Tím zlověstnějších kontur nabývá civilizační selhání systému, jenž privatizuje jen zisky a všechny ztráty i náklady socializuje. Migrační vlna zaplavující Evropu – a teroristické masakry napříč jejím územím - jsou jen špičkou mnohonásobně obludnějšího ledovce. Zahrnuje i desítky procent lidí na startu do života, jimž hrozí, že v existenčním smyslu dopadnou hůř než jejich vlastní rodiče. Cokoli na ten způsob nepamatuje v míru celý novověk. Je snad normální, aby m2 nového bytu v Praze stál téměř 90.000 Kč – a Pražan s průměrným příjmem tak na každý m2 střechy nad hlavou musel odkládat tři i více celých měsíčních výdělků? Jestliže už před pár desítkami let bydlení stálo jen 15 – 20 procent čistého platu jednoho ze členů domácnosti? Jak dlouho ještě se dá žít na dluh, přerůstající všechny únosné hranice – a jak ho elity bez zásluh hodlají splatit, aniž tím vyrabují plebejské úspory nebo to děsivé manko „vynulují“ domněle vyšší mocí typu války či jiné humanitární pohromy? Na konci tunelu tma jako v pytli platí i v desítkách jiných případů.

Akumulace kapitálu, urvaná ze všech řetězů, akumuluje minové pole, s nímž si neví rady. Elity na baterky vedou války za změnu režimu. Šíří jen smrt, chaos, humanitární kalamity – a skrznaskrz darebácké státy na jejich rozvalinách. Zbrojí na války, jaké svět ještě nezažil. Vrací se móda betonových pevnosti. Tentokrát ovšem jen pro vyvolené. Před zpětným rázem, o nějž si svou nenažraností koledují, je zachrání jen zázrakem.  

Kapitál s velkým K se do muzea nechystá. Není jen precizním anatomickým atlasem. Je i základem know-how, za nějž nemá co alternovat – nechce-li zůstat jen poníženým „připomínkovým řízením“, jalovou grafomanií nebo utopickým plácáním prknem do rybníka.  Především o tom je dnešní jubileum. O tom, jak z civilizačních pastí, dokud je čas. 

Autor: 
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM
Zdroj: 
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM