Sirény a křik kleteb z Charlottesville zaznívaly až příliš hlasitě dokonce i tady, ve vzdáleném Německu. Chtělo to trochu představivosti; jak dobře známe tak kruté tváře, zkroucené nenávistí, rasistickými přízvisky a výhrůžkami! Tu a tam jsme dokonce zaslechli i v Německu ošklivá slova: Sieg Heil!
Scénáře jako tento, nejen jako ozvěny minulosti, se staly součástí života dnešního Německa. Témě každý víkend vidíme v menších či větších městech pochodovat rasisty, ve tvrdých botách, s vlajkami a hrůzostrašnými transparenty, tolik podobnými těm ve Virginii. Někdy jen malé skalní či soukromé shromáždění s nacionalistickými songy, přecházejícími k textům o plynu a židovské krve. Ale i velké zástupy; před čtyřmi týdny v Themaru, zatím neznámém městečku v Duryňsku, se jich sešlo 6 000 na „rockovém koncertu“. Jeden sponzor, který nedaleko provozuje nacistickou restauraci, prodával trička s nápisem „HTLR“. Celé jméno je oficiálně tabu, ale, jak vysvětluje s úšklebkem, tohle znamená jen „Homeland-Tradition-Loyalty-Respect“ (vlast-tradice-loajalita-respekt). Kdo může proti tomu něco namítnout? Nebo proti ceně 8,80 euro - když každý ví, že 8 je písmeno H v abecedě a 88 je kód pro Heil Hitler! Nebo „1933“ - rok, kdy nacisté uchvátili moc. Všechno je to legální, odsouhlasené soudem. Dokonce měli rezervovaný velký pozemek na parkování.
K pochodu se přidávali dokonce i velice spořádaně vyhlížející občané, tak jako za poslední dva roky každé pondělí v Drážďanech. „Kdo že jsme? Rasisté? My jen chceme hájit »německou kulturu« proti nájezdům těch »islamistů«!“, s hesly, písněmi, jen teď a zase s pochodněmi a zbraněmi. Sami sebe nazývají PEGIDA - (Patriotic Europeans against the Islamization of the West; Evropští vlastenci proti islamizaci Západu). Potom jeden atraktivní madý podnikatel a starý ctihodný profesor založili stranu; AfD - Alternative for Germany (Alternativa pro Německo).
Někteří ve sdělovacích prostředcích už ji dost probírají - i když ne příznivě - a brzy budou mít pár desítek křesel v Bundestagu; už má zastoupení v mnoha místních a státních legislativách. Stejně jako u mužů v botách nebo opěvovatelů textů na tričkách, což jsou její hlavní voliči, i jejím základním programem je „Nenáviďte nepřátele“! V Charlottesville jsou nepřáteli občas židé, ale většinou černoši či muslimové, ale vždy, jek jen to je možné, ti slabší, chudší - a něčím odlišní - barvou, oblečením, vírou. A v Německu to samé: občas židé, ale většinou Turci, nebo, s posledními uprchlíky, Arabové, Afričané, Afghánci. Stačí hlava zahalená hidžábem: „Muslim, islamistický nepřítel!“
Zatímco charlottesvilleské sebrance stojí za to bránit tradici a památku takových jako Robert E. Lee nebo generál Nathan Forrest, někteří Němci mají mnohem současnější vzory. Na tuto sobotu (19. srpen; pozn. překl.) připadá v Berlíně 30. výročí smrti Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse, který, jak hlásá jedno tričko: „Držel se svých zásad až do konce“. Nacistický pochod má připomenout (zbouraný) areál, kde byl vězněn. V Berlíně je oslavován každoročně, ale tentokrát hodně. Kolik lidí přijelo pochodovat? Policie, která je chrání, odhadla, že 1000, a zdůrazňuje jejich striktní pravidla: jen jedna vlajka na 50 pochodujících, jen jeden buben na každých sto. Žádné hlasité vyjmenovávání antifašistů! A žádné výslovné vychvalování Hesse. Ale je málo pochyb o jejich úmyslech, teď i do budoucna!
Kolik bude těch, kteří se jim postaví? Antifašisté obvykle nacisty přečíslí! Ale v onom odlehlém duryňském městečku jich byla pouhá tisícovka, proti šesti tisícům. Policie se jako vždy snaží udržet tyto dvě skupiny od sebe, ale až příliš často se zdá, že chrání právo na cestu disciplinovaných, ukázněně pochodujících nacistů, zatímco briskně zatýká rozhárané antifašisty, snažící se jim zablokovat cestu.
Ve srovnání s Charlottesville tu jsou rozdíly, ale i příliš mnoho podobného. Žádný prominentní německý oficiální činovník neriskuje chválit příznivce nacistů; Hitler, Hess a svastika jsou ze zákona tabu, a jen stěží tu jsou nějaké „krásné sochy a památníky“ k záchraně. Ale i tady, nejen na Twitteru, ale i v hodně úctyhodných sdělovacích prostředcích jsou státníci, kteří odsuzují nejen příznivce nacistů, ale i „extrémisty na levici i na pravici“. Tihle „Antifas“ jsou také sebranka. Občas rozbíjejí okna a zapalují auta.
Takové věci se občas stávají, a přestavují skutečně problém, zvlášť když je podezření, tu a tam i podložené fakty, že za maskami a kuklami jsou nejen rozezlení antinacisté, ale někdo, kdo miluje trosky, někdo, kdo miluje alkohol a možná i házení prvních kamenů či pochodní, nějací agenti provokatéři, poskytující sdělovacím prostředkům to, co žádají, přičemž zároveň ignorují nebo špiní velkou většinu těch, kteří nastupují, aby odmítli rasismus a fašismus - a kteří dokonce možná, velmi poklidně, tu a tam strhnou rasistický prapor či sochu.
Za opatrně vyslovovanými odsouzeními „těch na levici i na pravici“ slyší někteří postarší němečtí veteráni hrůzostrašné ozvěny, připomínají německou minulost s hrůzou a dívají se kupředu se strachem, nejen o Německo. Vědí, kam až mohou vést takové boty, hajlování a „neutralita“.
V německých volbách 24. září naše usměvavá, prozíravá a bodrá Angela, tak dlouho přátelská vůči uprchlíkům a mateřská ke všem dobrým Němcům, s velkou pravděpodobností znovu přispěje k vítězství své strany. Je o hodně jiná než Trump, dokonce s ním otevřeně nesouhlasí.
No ale její poručíci! Zatímco ministr dopravy Alexander Dobrindt se hluboce klaní svým přátelům ze znečišťujícího automobilového průmyslu, ministr financí Schäuble i nadále ždímá z chudších zemí jižní Evropy i to poslední euro a láme veškerý odpor. Ministryně obrany Ursula von der Leyen volá po dalších miliardách na obranu a vysílá jednotky do pouští v Mali, do afghánských hor a, což je mnohem nebezpečnější, ke hranicím Ruska, na dohled od Kaliningradu a St. Petersburgu. S každým novým skandálem kolem nacistických tradic ve svém Bundeswehru vyzývá k obnově čistek - jaksi pokaždé bez úspěchu. A ministr vnitra Thomas de Maizière, po falešných, překroucených zprávách o „nepokojích“ v Hamburku, odsuzuje demonstranty, zdůrazňuje, že jen pár jich bylo násilnických a navrhuje, že „bychom po nich měli požadovat, aby se pravidelně hlásili na policii a když to bude třeba, aby nosili elektronické náramky na kotnících“, a přiklání se při tom k rozšíření trvalého monitorování všech - po poslední telefonát, e-mail či příchod na veřejné místo. Poslední úniky zpráv naznačily tajné vazby mezi policií a tajnými službami s vraždami cizinců. Kdo by byl nakonec definován coby „levicový extrémista“? I ti, kteří demonstrují ke klimatu, za mír a solidaritu?
Ne, Německo nemá přesný ekvivalent kliky v Bílém domě; jeho předáci jsou vysoce vzdělaní a ve svých projevech obezřetní. Ale rostoucí hrozby si jsou v obou zemích až příliš podobné. Nebezpečí, zvlášť když může opět přijít nějaká velká krize, je důvodem k poplachu.
V obou zemích i všude jinde jsou takové hrozby odvážně odmítány. Mnoho organizací vzdoruje rasismu, represi, rozsáhlému hromadění zbraní a provokacím - a utrpení těch, kteří jsou doma i v cizině zasaženi bídou, strádáním. Minulost poskytuje spoustu hrdinných vzorů, v Německu i v USA. Růst jednoty - v jejich duchu - je asi jediným klíčem k zamčení dveří silám nenávisti a krveprolití, od Charlottesville po Duryňsko, z Washingtonu po Berlín.
Victor Grossman, Berlin Bulletin No. 132, 18. 8. 2017
Překlad Vladimír Sedláček