Nářky na populismus budou se stupňováním volební kampaně zaznívat stále častěji zprava i zleva. Pojem „populismus“ totiž už dávno přestal být analytickou kategorií a stal se obyčejnou nadávkou. Vzestup populistických hnutí a stran přitom dnes výrazně přiživuje jak politika pravicová, tak levicová.
Jednou ze základních potřeb člověka je určitá míra jistoty a bezpečí. Pokud nemají lidé tuto základní potřebu zajištěnu, je tím přímo v jádru zpochybněno naplňování všech ostatních potřeb.
Pravice výrazně zvyšuje míru nejistoty, ve které musejí lidé žít, tím způsobem, že se snaží přenést na zaměstnance co největší míru tržních rizik, jímž firmy v globalizované ekonomice čelí. Právě tomu slouží likvidace klasického zaměstnaneckého poměru a jeho nahrazování dílčími, dočasnými, prostě neplnohodnotnými pracovními kontrakty.
Říká se tomu flexibilizace práce a najdou se teoretici, kteří tvrdí, že nižší pocit jistoty stimuluje výkon pracovníků.
Evropská levice podrývá pocit elementární jistoty a bezpečí jiným způsobem. Pod heslem solidarity fakticky toleruje zrušení vnějších hranic Evropské unie. Podporuje tím nekontrolovaný příliv lidí, z nichž jen část má úmysly tak krystalově čisté a jsou tak panensky bezelstní jako politici, kteří je vítají.
Existuje dostatek studií, které zjišťují, že pokud klesne pocit bezpečí pracovníka pod jistou mez, jeho výkonnost to nestimuluje, nýbrž naopak snižuje. Jistě budou brzy k dispozici studie, které zmapují, jaký je vztah mezi kriminalitou části migrantů a ochotou veřejnosti vítat i migranty bezúhonné.
Téma populismu se tím ovšem dostává do jiné polohy. Populisté využívají strachu z nejistoty, do které naprosto systematicky uvrhává lidi jak pravicová, tak levicová politika. Jak dlouho si ještě vystačíme s tím, že budeme populisty považovat za někoho, kdo prostě nepochopil, jak moudře to státotvorné strany řídí.