Většina z nás přestala věřit v mýtus meritokracie. Mýtus slibuje, že nejschopnější nebo nejinteligentnější nebo nejtvrdší pracující předběhnou ostatní. Většina z nás si uvědomuje, že to není pravda, přesto se dál chováme, jako by to pravda byla. Říkáme našim dětem, aby zůstaly ve škole, aby se mohly posunout výš, ne níž, na třídním žebříčku. Konkrétní verzí tohoto mýtu je myšlenka, že „prezidentem“ může být ve Spojených státech kdokoli bez ohledu na nehody při narození, jako je barva pleti, geografie nebo pohlaví. Dětem je často připomínáno, že Abraham Lincoln se narodil v srubu, jako by každý, kdo se narodil v přívěsu v Appalachii nebo ve čtvrti East Los Angeles barrio nebo ve veřejném bydlení v Detroitu, mohl následovat jeho trasu. Z takových příběhů vyplývá, že ti, kdo se neposunou výš, nesou vinu za to, že se nedokázali vypracovat výhradně vlastním úsilím.
Zákeřný mýtus o meritokracii popírá stále šílenější míru nerovnosti v USA, která brání i mladším generacím narozeným do střední třídy dosáhnout „amerického snu“, pokud tím máme na mysli stabilní bydlení, zajištěné zaměstnání a možnost mít se stejně dobře nebo lépe než rodiče. Přesto stále věříme, že pokud chodíte do správných škol a máte se dobře, můžete se skutečně prosadit, bez ohledu na to, kde jste se narodili nebo jak vypadáte. Pravděpodobně znáte někoho, kdo se narodil do chudoby a komu se dnes daří relativně dobře – možná i vám samotným. Ale mít se lépe neznamená nutně skutečný třídní postup. Množství studií z posledních let dokumentuje přetrvávání nespravedlností, které brání pracujícím lidem dosáhnout ekonomické a sociální parity se svými vrstevníky, i když jsou podobně vzdělaní nebo zaměstnaní.
Jedna rozsáhlá studie ve Velké Británii zjistila, že i když lidé z dělnického prostředí získají prestižní zaměstnání, vydělávají v průměru o 16 % méně než kolegové z prostředí privilegovaného. Sociologové Daniel Laurison a Sam Friedman pro popis tohoto fenoménu zavedli termín třídní strop (the class ceiling). Na základě 175 rozhovorů s jednotlivci ze čtyř relativně elitních profesí – televize, účetnictví, architektury a herectví – odhalili složitý systém bariér třídního postupu. Lidé z dělnické třídy nemají přístup k sociálním sítím, které dávají některým zaměstnancům výhodu nad ostatními. Nemusejí být obeznámeni s „pravidly hry“ a jinými kulturními očekáváními. A samozřejmě také čelí otevřené diskriminaci založené na akcentech a dalších případech zjevné třídnosti. Přesto jsou některá povolání méně třídní než jiná, což poskytuje určitou naději, že bychom mohli, pokud bychom měli vůli, mnohé z těchto bariér snížit nebo odstranit.
Politolog Nic Carnes identifikoval podobnou třídní propast v politické reprezentaci. V The Cash Ceiling (Peněžní – hotovostní - strop) tvrdí, že mnozí z dělnického prostředí by byli kvalifikováni ke kandidatuře. Ve skutečnosti existuje více Američanů z dělnické třídy než Američanů ze střední třídy a neexistují žádné vzdělávací nebo profesní požadavky pro to, aby se člověk mohl stát politikem. Kandidáti z dělnické třídy si navíc vedou stejně dobře jako ostatní kandidáti — když kandidují. Problém je, konstatuje Carnes, že nemohou kandidovat kvůli praktické zátěži, jako je například pracovní volno, ale jsou také přeskakováni politickými a občanskými vůdci, kteří preferují kandidáty ze střední třídy.
Můj vlastní výzkum demonstroval podobné překážky pro nízkopříjmové, prvogenerační, pracující studenty vysokých škol. I když se dostanou na výběrové vysoké školy a vedou si dobře akademicky, daří se jim méně než jejich privilegovanějším vrstevníkům. Tvrdila jsem, že vysoké školy často umocňují již existující výhody, místo aby je zlepšovaly. Kromě mnoha dalších faktorů, kdo znáte, záleží na získání prvního (a následného) zaměstnání a dělničtí studenti prostě nemají stejný přístup k sociálním sítím jako mnoho jejich vrstevníků.
Pracovní skupina Amerického sociologického sdružení (ASA) pro osoby první generace a dělnické třídy v sociologii nedávno uzavřela pětiletou interní studii třídní diskriminace a třídních dopadů v rámci oboru. Průzkum mezi členy ASA provedený pracovní skupinou ukázal významné klasifikované výsledky ovlivněné složenými efekty během kariérní dráhy. U sociologů z dělnického prostředí je menší pravděpodobnost, že budou dlouhodobě zastávat pozice ve vrcholných programech, částečně proto, že nenavštěvovali „top tier“ absolventské programy (nejvyšší úrovně), což zase odráží, že nechodili na elitní vysokoškolské školy. A třída tuto prvotní volbu absolutně ovlivňuje. Celou dobu třída pracuje zjevnými i rafinovanými způsoby, jak omezit postup osob dělnického původu.
Spolu se svými kolegy výzkumníky José Muñozem a Elizabeth M. Leeovou jsem dělala rozhovory s postgraduálními studenty a pedagogy ze sociologie, kteří buď vyrůstali v chudobě nebo v dělnické třídě, nebo byli první ve svých rodinách, kteří šli na vysokou školu. Rozhovory odhalují některé zřejmé a rafinované způsoby, kterými se třídní stropy vnucují. Jedním z pozoruhodných zjištění je, že mnozí z nás odcházejí od privilegií a úspěchů kvůli možnosti pracovat ve známějším prostředí. Slyšeli jsme, jak lidé říkají, že jim bylo jen „pohodlněji“ pracovat na místní regionální univerzitě, kde se jim studentský sbor více podobá a kde mohou život studentů „změnit“. Mezitím se někteří, kteří pracují v privilegovanějších soukromých institucích nebo na renomovaných vlajkových lodích univerzit zaměřených na výzkum, setkávají se spoustou klasicismu a často se uchylují k „skrývání“ velké části své identity.
Na tomto místě byste možná rádi věděli, proč by vás mělo zajímat, zda vysoce vzdělaní úspěšní lidé z dělnické třídy pracují v R1 (výzkum do výše doktora věd; pozn. překl.) nebo na místních vysokých školách. Existuje několik dobrých důvodů, proč by mělo. Za prvé, většina nejvlivnějších výzkumů vzniká v těchto „špičkových“ institucích, které spolu s financováním a pozorností udělují profesionální přístup a moc. Pokud se lidé dělnického původu na této práci nepodílejí, akademické znalosti o lidech dělnické třídy obecně budou vždy neúplné a někdy jen mylné. Viděli jsme, jak to fungovalo s vědomostmi o pohlaví, rase a sexualitě. Nedávná historie nám připomíná, že akademický pohled na dělnickou třídu má tendenci z ní dělat něco exotického.
Za druhé, zviditelnění třídního stropu může pomoci upevnit konečně lež z mýtu meritokracie a umožnit nám vytvořit nový příběh o tom, jak Amerika funguje, a lepší vizi o tom, jak chceme, aby fungovala. Mohli bychom vytvořit svět, kde si každý může vydělat slušnou mzdu za poctivou denní práci, dost na to, aby si rodina našla místo k životu a zařídila si dobrý život.
Je načase postavit se ústřednímu problému mýtu meritokracie: zahrnuje hierarchický systém, který rozděluje slušné živobytí hrstce vyvolených a trvá na tom, že ostatní si zaslouží zůstat pozadu. Michael Young, britský sociolog, který tento termín vymyslel, nás před nebezpečím skutečných meritokracií varoval už před desítkami let. Upozornil, že se nevyhnutelně zvrhnou v kastovní systémy, kde ti, kdo se narodí do vzdělaných rodin, budou sklízet odměnu za přístup svých rodičů a prarodičů k moci, zatímco všichni ostatní budou obviňováni ze svých zbídačených životů. Ti dole nakonec povstanou ze spravedlivého hněvu a závisti a celou strukturu svrhnou.
To by se ve skutečnosti stát nemohlo, že?
Allison L. Hurstová, Oregonská státní universita, 17. 4. 2023
původně vyšlo na https://workingclassstudies.wordpress.com
(překlad Vladimír Sedláček)