ZOUFALSTVÍ A RADOST

12. 3. 2023

BERLIN BULLETIN č. 208  28. února 2023 Victor Grossman

Zoufalství a radost si mohou být tak blízko!

Vím, že v konfliktech se nedá věřit ani jedné straně. Obě strany se kroutí a překrucují, zvětšují a minimalizují, aby podpořily svou věc. Ale každodenní, téměř hodinové záběry z Ukrajiny – strádání, utrpení, smrti, zkázy a útěku, až příliš nefalšované, ve mně vyvolávají zoufalství, které jsem vždy pociťoval, když jsem slyšel – a hůře viděl, byť jen na obrazovce – jakoukoliv bolest způsobovanou mým bližním, bez ohledu na to, jaké insignie nosí nebo jakou vlajku ctí.

Musím se ale také stáhnout před pokrytectvím a nepoctivostí, které tak často zůstávají nepovšimnuty. Producenti propagandy, kteří předstírají zoufalství, ale usilují o další konflikty, další medaile, další miliardy, vždy chválí ušlechtilou věc: svobodu, demokracii, vládu řádu a vždy varují před opovrženíhodnými nepřáteli; bolševiky, anarchisty, stalinisty, komunistickými agresory a, když jsou tito eliminováni, před terorismem. Když i to se drolí, musí posloužit autoritářství nebo se „imperialismus“ obrátí vzhůru nohama. Ošklivý „padouch“ je vždy efektivní, ať už právem, nebo ne, Jago: Lenin, Stalin, Saddám, Kaddáfí, Asad, Putin.

Je v tom pokrytectví? Dvojí metr? Čínské zdroje, stejně jako všechny ostatní, je třeba přijímat obezřetně. Lze ale všechna obvinění v memorandu ministerstva zahraničních věcí zcela popřít?

„Dějiny USA se vyznačují násilím a rozpínáním… Po druhé světové válce, války, které Spojené státy buď vyprovokovaly, nebo zahájily, zahrnovaly korejskou válku, válku ve Vietnamu, válku v Perském zálivu, válku v Kosovu, válku v Afghánistánu, válku v Iráku, libyjskou válku a syrskou válku... V posledních letech překročil průměrný roční vojenský rozpočet USA 700 miliard amerických dolarů, což představuje 40 procent z celkového světového rozpočtu, což je více než 15 zemí, které za ním stojí, dohromady. Spojené státy mají asi 800 zámořských vojenských základen, přičemž 173 000 vojáků je rozmístěno ve 159 zemích...Spojené státy také přijaly ve válce otřesné metody... obrovské množství chemických a biologických zbraní, stejně jako kazetové bomby, bomby s pohonným vzduchem, grafitové bomby a bomby s ochuzeným uranem, které způsobují obrovské škody na civilních zařízeních, nespočet civilních obětí a trvalé znečištění životního prostředí... Od roku 2001 si války a vojenské operace, které USA zahájily ve jménu boje proti terorismu vyžádaly přes 900 000 životů, z toho asi 335 000 civilistů, zraněných milionů a vysídlených desítek milionů.“

Nic z toho si nezasloužilo protivenství, které je nyní namířeno proti Putinovi? Byly vyvěšeny nějaké vlajky sympatií, když byl bombardován lid Srbska, Iráku nebo Afghánistánu? Když nad nemocnicemi a nad svatebními průvody vybuchovaly drony – byly tam také výzvy k tribunálům proti Bushovi nebo Obamovi?

Moje zoufalství zesílilo, když jsem pocítil hrozbu stupňujících se požadavků, po tancích Leopard, na silné dělostřelectvo, stíhací letadla a čluny, a nejen na dobytí Krymu; když jsem četl úvodníky, které trvaly na „boji za vítězství“, bez ohledu na to, co to bude stát, především lidu Ukrajiny. Nebo když jsem četl následující:

„Tato ukrajinská krize, ve které se právě nacházíme, je jen zahřívací kolo,“ řekl admirál válečného námořnictva (USA) Charles Richard, velitel amerického strategického velení. „Ta velká se blíží. A nebude trvat dlouho, než otestujeme způsoby, které jsme [už] dlouho nezkoušeli.“

Hrozba admirála Richarda přišla poté, co USA vydaly novou Nuclear Posture Review (NPR; Revize jaderného postoje), jež potvrzuje americkou doktrínu o prvním použití jaderných zbraní. Říká, že účelem jaderného arzenálu USA je „odradit strategické útoky, zajistit spojence a partnery a dosáhnout cílů USA, pokud odstrašování selže“. Jaké jsou pak cíle USA v Evropě, Asii – nebo Africe a Latinské Americe?

Pouze několik osamělých hlasů je a jejich pravděpodobnou cenu zpochybňovalo, ale rychle dostaly náhubek. Mírová shromáždění, která i v Berlíně zřídkakdy přilákala více než 2-3000 věrných levičáků, byla zmiňována, pokud vůbec, povýšeně a zavrhována jako otrhané malé pozůstatky obrovských shromáždění z 80. let. Sdělovací prostředky pokračovaly ve své rutině opakovaných scén smrti, útěku a ničení na Ukrajině (nikoli v Jemenu) v kombinaci s burcujícím voláním po dalších a smrtonosnějších válečných nástrojích – dokud nebude Ukrajina plně obnovena a Putin poražen, pokořen, případně sesazen a pokud možno souzen a odsouzen.

Jak bych pak mohl najít nějaký důvod k radosti, nějaký důvod k úsměvu?

Téměř překvapivě dvě z nejznámějších žen v Německu překonaly minulé neshody a podaly si ruce. Dnes osmdesátiletá Alice Schwarzerová byla kdysi se svým časopisem „Emma“ hlavní zakladatelkou a představitelkou hnutí za práva žen v západním Německu, včetně práva na potrat, později se ale politicky posunula doprava. Dvaapadesátiletá Sahra Wagenknechtová s východoněmeckým původem byla po boku zakladatele strany Gregora Gysiho nejvýraznější, mediálně a nejpopulárnější mluvčí LINKE, Levice, vskutku brilantní řečnice, od níž se však většina současných reformních předáků její strany distancovala, přičemž někteří z nich dokonce požadovali její sesazení.

Toto neobvyklé duo se spojilo, aby zveřejnilo manifest vyzývající k zastavení palby na Ukrajině a naléhavě požadující – nikoli tanky a výzbroj pro Zelenského vládu v Kyjevě, ale tlak na obě strany k mírovým jednáním. Varovalo před důsledky většího počtu zbraní – a aktivnější účasti Německa, v podstatě v návaznosti na Washington. Ale čeho mohly tyto dvě ženy dosáhnout proti tak vysokým přílivovým vlnám? Jejich postavení v dnešním Německu bylo považováno za nejčistší kacířství, které musí být rychle vymýceno.

Najednou šamani shledali, že to je mnohem tvrdší, než se čekalo – poté, co manifest podepsalo 69 prominentních Němců, lidé původně ze všech stran, populární, respektovaní lidé: bývalá církevní vedoucí žena, zpěváci, herci, syn někdejšího kancléře Willyho Brandta. A pak počet signatářů rostl a rostl a rostl! 50 000, 100 000 – do soboty to bylo přes 650 000 a mířilo to k milionu!

Poplašné zvony se zvedly do ohlušující kakofonie! Média, politici, bohužel včetně mnoha z LINKE, ti všichni se připojili k divokému útoku proti manifestu a zejména proti Sahře.

Poplašné zvony se zdvihly do ohlušující kakofonie! Média, politici, bohužel včetně mnoha z LINKE, ti všichni se připojili k divokému útoku proti manifestu a zejména proti Sahře.

Jejich pokusy vyvrátit jeho argumenty byly čím dál méně přesvědčivé. Může více zbraní skutečně srazit Rusko na kolena a donutit ho vzdát se nároků, které považovalo za nezbytné pro svou nezávislost – ne-li pro své přežití, například držet rakety NATO alespoň v minimální vzdálenosti od moskevských prahů a zachovat bezpečné, nemonitorované teplovodní černomořské cesty do světových oceánů? Nebo by větší útoky Ukrajiny-USA mohly vést místo toho k zoufalství? Všechny takové otázky jsou veřejně tabu – třeba otázky, kdo skutečně odstřelil německo-ruské podmořské plynovody, kdo skutečně házel nebezpečné rakety na elektrárny na atomovou energii ovládané ruskými jednotkami nebo co vlastně zkoumaly americko-ukrajinské biologické laboratoře. Takových otázek bylo příliš mnoho, než aby se o nich dalo diskutovat; bylo to jako otevřít Pandořinu skříňku. Víko musí zůstat zapečetěné!

Společnými pečetěmi vík byla obvyklá obvinění z náklonnosti k Putinovi, ze slepoty vůči smrti a zničení, popření práva Kyjeva na územní suverenitu a svobodnou volbu jeho uspořádání, udělování územních záborů bez boje Putinovi. Nic z toho však neplatilo; Manifest nekladl na nikoho žádné požadavky – kromě toho, že si měl sednout a ukončit masakr dříve, než exploduje dále a nenapravitelně.

Když Sahra a Alice svolaly 25. února velké shromáždění v Berlíně, obavy se znásobily. Na 24. výročí otevřené války byla zorganizována protidemonstrace, většinou s Ukrajinci (v Berlíně jich nyní žije 66 000), ale jejím cílem bylo přesvědčit Němce, kteří sympatizují s Ukrajinou a jejím utrpením, aby odmítli jakoukoli vinu na předchozí provokaci NATO a svalili vinu pouze na Putina. Jedním z pokusů bylo dopravit zničený ruský tank na místo vedle ruského velvyslanectví, s velkým dělem namířeným přímo na jeho vchod.

Hlavní argument proti Sahře a Alici však zdůrazňoval podporu krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD), jejíž protiunijní, proruské postoje vedly její představitele k tomu, aby do manifestu přidali svá jména a oznámili svůj záměr připojit se k mírovému shromáždění. Sahra odpověděla: „Nemůžeme mít nic společného s fašisty nebo rasisty, nesmíme jim dovolit, aby vztyčili své transparenty nebo plakáty. Ale prostě si ani nepřejeme, ani nejsme schopni vyloučit kohokoli, kdo by jednotlivě podepisoval nebo se zúčastnil, jehož srdce je upřímně oddané ukončení dalšího krveprolití – nebo něčeho horšího.“

Mnozí lidé ve východním Německu volí AfD kvůli hněvu a zklamání z útrap způsobených sjednocením a z toho, že se k nim chovají jako k občanům druhé kategorie. Příliš mnoho lidí se nechá oklamat a obviňuje „privilegované cizince“. Mnozí jsou právě proti „těm nahoře“, podobně jako mnozí prostější Trumpovi voliči, chtějí (cenově dostupné) máslo, ne zbraně, a proto nedůvěřují dalšímu angažmá v ukrajinské válce. Vzhledem k tomu, že někteří představitelé LINKE vděčně vstoupili do státních vlád, byli vnímáni, ne vždy falešně, jako „součást zavedeného systému“, tak mnoho voličů LINKE přešlo k AfD nebo k volbám vůbec nešlo. Taková podpora je pro Sahru a Alici jistě trapná, ale doufají, že hnutí Manifest pro mír se může stát zdravým protilékem proti fašistům a jejich prolhaným iniciativám.

Přitom právě na toto téma sdělovací prostředky i politici hráli – snažili se líčit hnutí Manifestu jako jednotu: pravicoví nacionalisté s levicovými „milovníky Putina“. Tento způsob útoku byl v minulosti využíván k rozštěpení a zmaření pokusů o vybudování širokého mírového hnutí. Člověk by mohl mít podezření, že mocné skupiny tuto funkci krajní pravice chápou až příliš dobře a uplatňují ji, kdykoli je to zapotřebí.

Uspěje takové neustálé mediální bušení? Skončí toto mírové shromáždění jako ubohý propadák, s hubeným davem, jako byla večer předtím Zelenského přátelská ukrajinská manifestace? Při čekání na metro jsem se bál, že znovu narazím na tu samou skupinku věřících, z nichž mnozí byli staří přátelé.

A co jsem tam našel? Toho ledově chladného sobotního odpoledne, kdy se začaly snášet sněhové vločky, bylo metro ucpané! Nebylo tam skoro ani dost místa, aby se dalo pořádně stát! A na další stanici se další snažili natlačit do vozu! Kam všichni jedou?

Nebylo o tom pochyb! Když jsem dorazil k nádraží poblíž Braniborské brány, místa shromáždění, tisíce a tisíce lidí vystupovaly z ucpaných aut, vystupovaly a splývaly v přeplněných ulicích, všechny mířily jedním směrem! I já jsem se pohyboval slavným obloukem směrem k pódiu velkých reproduktorů – ale nikdy jsem se nedostal na místo, odkud bych je viděl. Měl jsem sotva dost místa, abych se vmáčkl na volné místo. A teprve později jsem se od svých synů dozvěděl, že dav byl ze všech stran obrovský, nacpaný, mrazivý, ale přátelský, zdvořilý, v úžasně dobré náladě při obří účasti a odhodlaný ve svém potlesku, jásotu, občasném bučení (když byli jmenováni politici hladoví po válce), s občasnými výkřiky jako „Žádné zbraně! Vyjednávání!“- „Přineste mír, ne válku“.

Mnozí, možná většina přítomných na řečnickém pódiu i pod ním, nad ruskou invazí naříkali a odsuzovali ji. Mnozí však také trvali na tom, že Kyjev svým velkým plánovaným útokem na Donbas, četnými manévry kolem ruských přístavů a hranic, tajným intenzivním výcvikovým programem CIA v roce 2015 pro elitní ukrajinské jednotky speciálních operací, učinil nevyhnutelným, že jsou součástí pasti – do níž Rusko buď spadlo, nebo do ní bylo donuceno spadnout, jako v Afghánistánu v roce 1979.

I já jsem znal zprávu MSNBC (americké placené televizní zpravodajství; pozn. překl.) ze 4. března, kde se píše: „Ruské invazi na Ukrajinu se možná dalo předejít: USA odmítly přehodnotit status Ukrajiny v NATO, když Putin hrozil válkou. Experti říkají, že to byla obrovská chyba…Množství důkazů, že NATO bylo trvalým zdrojem obav pro Moskvu, vyvolává otázku, zda strategický postoj Spojených států nebyl jen neprozíravý, ale i nedbalý…Senátor Joe Biden věděl už v roce 1997, že rozšiřování NATO, jež podporoval, může nakonec vést k nepřátelské ruské reakci.“ Názory na válku byly daleko vzdáleny od názorů v (běžných) sdělovacích prostředcích!

Lidé diskutovali a debatovali, ale všichni, s nimiž jsem hovořil, se shodli na tom, že další konflikt přinese jen další strašlivé trápení Ukrajinců, nemůže dosáhnout žádných vítězství, ale pouze vytvoří obrovská nebezpečí – i atomová, ohrožující celý svět.

A neofašisté? V pozdějších zprávách sdělovacích prostředků byli značně přítomni, s rozhovorem s jedním z jejich vůdců kdesi na periferii. Později jsme se doslechli, že několik známých krajních pravičáků se skutečně objevilo s transparentem, ale skupina „levicové Linke“, v pohotovosti, ho rychle zakryla větším protiválečným transparentem a pravičáky – nenásilně – vytlačila ze shromáždění. Viděl jsem několik ruských a proruských vlajek, které nesli, myslím, rusky mluvící, snad dospělé děti mnoha Rusů, kteří se sem v posledních desetiletích přistěhovali. Jeden z mých synů skutečně viděl malou skupinku s nacionalistickými vlajkami, kterou nebylo snadné v tom obřím, ale vždy mírumilovném davu zakázat, ale sotva mohla dosáhnout alespoň 1 %. A pokud jde o mě, za celou tu dobu, co jsem tam strávil, nebo jak jsem se dostal tam a zase zpátky, jsem neviděl ani jeden pravičácký nápis, ale spíše mnoho stovek lidí nesoucích vyobrazení mírové holubice nebo vlastnoručně vyrobená protiválečná hesla a spokojeně ignorujících požadavek organizátorů, aby nenesli vůbec žádné nápisy.

Jak poznamenaly Sahra a Alice: Manifest, který nyní podepisují další desetitisíce lidí, a zejména manifestace, vyděsil všechny, kdo chtějí ve válce pokračovat, nechtějí vyjednávat, jsou odhodláni, jak někteří otevřeně říkají, „zruinovat Rusko“ a sesadit každého, jako je Putin, který, ať už ho miluje nebo nenávidí, na rozdíl od Jelcina odmítá přijímat rozkazy ze zahraničí. Tvůrci politiky v amerických mocenských křeslech zjevně chtějí zabránit i slabé, ale potenciálně rostoucí spolupráci mezi Německem a jeho evropskými spojenci a Ruskem či Čínou, kterou v Německu podporovaly některé sektory – ale nyní byla udušena, se současnou téměř naprostou nadvládou těch německých „Herren“, pánů, kteří jsou nyní v moderním oblečení, ale až příliš děsivě si připomínají škrobené bojovníky s monoklem a klapáním podpatků z minulých generací.

Uvolnění napětí mezi západní Evropou, Ruskem a Čínou by samozřejmě mohlo znamenat méně miliard pro americké dodavatele pohonných hmot a dodavatele břidlicového plynu, mohlo by snížit zisky výrobcům zbraní a dalším roztahujícím se hladovcům, od Amazonu, Coca-Coly a Disneyho po Facebook, Unilever a další včelí královny v medových úlech farmaceutických, filmových, herbicidových, potravinářských a dalších říší. Především pak generální ředitelé firem Lockheed, Northrup, Raytheon, Rheinmetall, Exxon Mobil a Chevron by si už nemohli tak radostně mnout ruce nebo si kupovat tolik jachet, tryskáčů či sídel.

Sahra ve svém projevu zopakovala: „Nechceme, aby německé tanky střílely na ty ruské ženy a muže, jejichž praprarodiče byli v milionech nelidsky povražděni německým wehrmachtem.“ Podepisování dohod o poskytnutí výzbroje na roky dopředu odsoudila jako cynické a prohlásila, že skutečná solidarita znamená angažovat se za mír, ne za válku.

Jistěže Vladimir Putin musí být také ochoten dělat kompromisy, řekla, Ukrajina nesmí být proměněna v ruský protektorát. Jak jsme se ale od té doby naučili, jednání nebyla zmařena ruskou stranou. Několik řečníků připomnělo, že Blinken, stejně jako jeho předchůdci, pokračoval v postupu na východ, odmítal ruské výzvy a nabídky a poslední varování červenou čárou v prosinci 2021, aby se dohodl na bezpečnostních zárukách pro všechny strany. Nová odhalení Naftaliho Bennetta, bývalého premiéra Izraele, naznačují, že jednání mezi Ruskem a Ukrajinou v březnu pokračovala, dokud Boris Johnson z Londýna a jeho našeptávači ve Washingtonu nedali najevo, že dohoda není žádoucí. Turecký Recep Erdogan, ačkoliv se mu podařilo dosáhnout dodávek obilí, výměn zajatců a dokonce i záruky bezpečného cestování pro Bidenovu cestu do Kyjeva, pocítil stejný vnější tlak proti další dohodě.

Sahře a Alici se dostalo jásotu, když zdůraznily, že dohody nejsou nemožné, ale je třeba za ně bojovat – a je třeba je chtít! Není třeba tanků, ale spíše diplomacie, připravenosti hledat kompromisy. Je naléhavě nutné nové široké mírové hnutí – a toto shromáždění musí být impulsem.

Sdělovací prostředky a politici, nyní vystrašenější než kdy jindy, později nepřekvapivě rychle vykopali osamělého pravičáka, kterého by mohli použít jako předmět doličný „A“, a pak o číslech lhali. Po manifestaci pro Zelenského noc předtím odhadovali, že jich bude asi 7 000; na naší mírové manifestaci dokázali napočítat jen do stejné desetitisícové cifry, když všichni ostatní viděli 30 000, 50 000, možná i víc. Protože se zúčastnilo příliš mnoho lidí, kteří by takovou nesmyslnou cifru nespolkli, televizní reportéři ji zahanbeně přehodnotili na 13 000 nebo neurčitě na „tisíce“. To byly ty nejméně ošklivé, zkreslující až urážlivé příklady nesmírných snah – dokonce i v rámci štěpící se LINKE – uškrtit toto dítě v kolébce dřív, než napodobí Herkulův rychlý růst svalů!

Byla to vlastně největší mírová manifestace za mnoho, mnoho let, dobrý důvod k obavám – a pro mě a pro mnohé, s nimiž jsem mluvil, zdrojem velké, nezvyklé radosti! Tak těsně může zoufalství a radost zabírat člověku srdce!

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Dvě postskripta:

1. Můžete-li, shlédněte následující stručnou epizodu. Budete se divit!  https://twitter.com/BahmanKalbasi/status/1629149586223775745

Trapný okamžik v Radě bezpečnosti OSN. Organizace FM Ukraine požádala členy, aby vstali k minutě ticha na památku životů ztracených při ruské agresi. Ruští diplomaté odmítli vstát s tím, že tak učiní pouze tehdy, bude-li to na památku všech obětí od roku 2014. Sledujte zbytek. (Komentář na Twitteru; pozn. překl.)

2. Současná politická scéna v Berlíně je zmatená, důležitá, až dost kritická, s možnými velkými změnami. Ale musím počkat na příští Berlínský věstník, abych o tom mohl diskutovat.

Překlad Vladimír Sedláček