Že bolševická revoluce, jejíž 100. výročí si nyní připomínáme, rozvrátila bouřlivý rozvoj Ruska, které by se jinak změnilo v demokratickou, kapitalistickou velmoc? „Tlachají to jen ti, kdo o dějinách nemají ponětí,“ odráží tuto interpretaci místopředseda KSČM Josef Skála, jehož jméno bývá poslední dobou skloňováno v souvislosti s možným nahrazením Vojtěcha Filipa v čele strany. Skála, jinak též marxistický historik a filozof, ParlamentnímListům.cz předal text, ve kterém popisuje svůj vztah k „rudému výročí“.
Rovných sto let je to už zítra. „Deset dnů, které otřásly světem“ byl prozíravý titulek. Nenávist všech, komu zazvonily hranou, jitří stále. Dějiny pokroku mrzačí k nepoznání. To lhaní je politickou zbraní. Slzným plynem i klackem na každého, kdo nehodlá ohnout hřbet.
Odolají jen nervy ze železa. Slabší zradí i velké talenty. Pak ale většinou doživotně. Georgij Plechanov, roky jednička ruského marxismu, či Karl Kautsky, věrozvěst Druhé internacionály – jsou příkladem do čítanek. Jiní šli pravdě naproti, až když je nemile zaskočila. Tak jako Edvard Beneš, když ho vyhnal do exilu protisovětský komplot z Mnichova. „Ruskou revolucí“ – stojí už v jeho přednáškách studentům v Chicagu z jara 1939 – „se vynořily nové nepřemožitelné síly ideové a morální.“ Zejména „ve střední Evropě působily dojmem ohromujícím: revolucionovaly masy, ohrožovaly autokracie všeho druhu, ztěžovaly státům středoevropským vedení války“. Už tehdy „ruská revoluce položila vedle otázky demokratizace politické také požadavek všeobecné demokratizace sociální a hospodářské“. A teď – stojí v knižním vydání oněch přednášek z roku 1942 – „mění ruská revoluce další fáze války světové ponenáhlu stále výrazněji… v jistý druh světové revoluce“.
Pole i zbraně volí ten, kdo stojí revoluci v cestě. Lenin chtěl střet o to, kudy dál, svést na půdě sovětů, originální lidové samosprávy. Po zbrani sáhl převrat carské generality. Demokracii vyhnal do ilegality. Na jatka světové války hnala Rusko i vláda liberálů a „socialistů“ na baterky. Teprve pak nezbylo než vzít Zimní palác na bodák. Kuráž vyhlásit „Dekret o míru“ měli jen bolševici. Ministrům svržené vlády nezkřivili ani vlásek. Občanskou válku rozpoutal bílý teror. Svou krutostí děsil i velení zahraniční intervence. Demokracii nevyvážela ani ta. Sápala se po darech ruské přírody. Zemi hrozil rozpad na provincie, ovládané cizími mocnostmi. Do Rudé armády to přivedlo i většinu důstojníků monarchie. S přežitím revoluce stála a padala i suverenita země.
Jiná poťouchlost hlásá, že přišla „předčasně“. Ba, že byla vzpouru fanatických kazisvětů, co prý „zmařili bouřlivý rozvoj Ruska“ (v „moderní tržní demokracii“). Tlachají to jen ti, kdo o dějinách nemají ponětí. Rusko otevřelo kapitalismu brány až v éře monopolů. Despotických „sfér vlivu“, na něž si rozdělily svět. Na většinu ruské populace, zbavené nevolnictví až teď, zbyla jen dřina „evropské obilnice“. Ubohá políčka, která jim přidělilo z latifundií „modré krve“, za ně zaplatilo samoděržaví. Půjčit si u západních bank muselo i na to. Tím nesvéprávnější vazal se z něj stal. Dluhová past číhala i na ty, kdo mohli poprvé „pracovat na svém“. Končila v poutech „odpracovávání“, roboty v „tržním“ vydání. Kasta kulackých zbohatlíků vyrostla z lichvy a exekuce, a ne z výrobní inovace. Ti, které držela pod krkem, dopadli mnohdy hůř než coby nevolnické „duše“. Krutější daň si vybíraly i hladomory. Být „banánovou republikou“ není žádný med ani tam, kde jaktěživ nesněží. Nad Ruskem s jeho dálkami a klimatem visel Damoklův meč.
Říjnová revoluce mu „utekla dopředu“. Zemi dřevěného rádla změnila v atomovou velmoc – řečeno s Winstonem Churchillem. Modernizace západních zemí trvala řadu generací. Financovaly ji i drancováním kolonií. Sovětská industrializace měla po ruce jen vnitřní zdroje. Zpoždění o celé století musela dohnat za deset let. Podala výkon na samé hranici lidských sil. Jen ten dal zemi sílu rozdrtit i nacistickou bestii. Jak by dopadl svět, skončit Rusko před 100 lety v prackách carské generality – a hrstky „liberálních“ žvanilů, s nimiž si pohrávala jako kočka s myší? Jak dlouho by ustálo Hitlerův „blitzkrieg“? Co by to znamenalo pro „Böhmen und Mähren“? Bylo-li cílem mnichovské zrady – jak píše Edvard Beneš v memoárech – vydat Hitlerovi „střední a východní Evropu na dlouhá léta“?
Říjen 1917, to je srp a kladivo nad Reichstagem – i zkrocení jaderných vyděračů. Sputnik a Gagarin – i „střední a východní Evropa“, zbavená nouze a sociálního ponížení. Evropa kolektivní bezpečnosti – i rozhodná pomoc proti agresi a nátlaku. Opora nezávislosti bývalých kolonií – i „sociální stát“, jaký by kapitál lidem z vlastní vůle nedal. Únik z přediva ruských pastí, startující právě před 100 lety, změnil k lepšímu i okolní svět.
Josef SKÁLA
místopředseda ÚV KSČM