Máte-li německou politiku za monotónní nebo nudnou, podívejte se na ni znovu! Jestli jste zalitovali (nebo zajásali), že levicová německá scéna - jen vzácně zmiňovaná americkými sdělovacími prostředky - je nevýznamná vedlejší atrakce, připravte se na překvapivou novou naději, nazvanou Aufstehen: Povstaňte - nebo se naopak víc bojte.
Důvod ke strachu je až příliš zřejmý. Němečtí bratranci výtržníků v Charlottesville nebo Klanu, i když zcela rozprášení v roce 1945, se nikdy nevzdali svých krvavých plánů a piklů. A mocné síly v Německu, často tytéž, možná ohrnují elegantní nosy nad tvrdými svalovci s vytetovanou svastikou na zátylku nebo s jakž-takž skrytými nacistickými symboly na bundách, ale tolerují je coby záložní sílu, již by použily, až shledají, že to je nutné, v Německu a teď i po celé Evropě.
Německé předáky nikdy neomrzí se vytahovat, jak je jejich zem silná a bohatá, a je tomu tak i u čtyřiceti miliardářů, podstatně movitějších než zbylých 41 milionů Němců dohromady. Stěží tomu tak je u samotných matek, peroucích se o vzestup chudých, diskriminovaných dětí, penzistů, kteří musí se omezovat při jídle a bát se o nedostatečně zabezpečené domovy, chudých sousedů s přeplněnými třídami v rozpadajících se školách, se stále rostoucími nájmy, s měšťáctvím nutícím mladé i staré neustále se honit na stále vzdálenější městskou periférii. To všechno s nejistým nebo krátkodobým zaměstnáním, poskytovaným podvodnými agenturami, bez sebemenší jistoty na rok 2019, 2020 či kterýkoli další.
V této atmosféře, mnohem horší na východě než na západě Německa, znepokojivě ukázala svaly nová strana. Založená na protestu proti „všem zavedeným stranám“, namířila zděšení lidí špatným směrem, na „všechny ty cizince, jež přivolala Merkelová“, a ti teď „podvádějí nás, skutečné biologické Němce“ a „získávají všechny výhody“ navzdory podivným cizím jazykům, ženám se zahalenými hlavami a tajuplným pózám při islámských motlitbách. Příliš, až moc lidí naslouchalo slovům této „Alternativě pro Německo“ (Alternative für Deutschland; AfD), teď s 92 chytře promlouvajícími zástupci v Bundestagu a na četných, často velmi přívětivých přednáškách. Jen tam, znovu a znovu, jeden z jejich otevřenějších předáků zapomíná na zakódované dvojsmysly či náznaky a vytahuje kruté obušky zpod obleků a kravat- a nostalgicky vzpomíná na roky, „kdy Německo bylo velké!“. Zde káraní „znásilňovatelé“ a drogoví zločinci nejsou Mexičané či Hondurasané, ale Syřané, Afghánci, Severoafričané nebo prostě islamisté či barevní, prchající před válkou a beznadějnou chudobou, zaviněnou seveřanskými ekonomickými barony, výrobci zbraní či jinými bandity. Nenávistná poselství si jsou až příliš podobná.
Kdo se vzepře, kdo se jim staví na odpor? Odvážní, většinou mladí lidé se snaží blokovat fašismem nakažené pochody v ulicích, s policií často stranící novodobým příznivcům fašismu. Ctihodní politici v poklidných zákonodárných sálech možná odsuzují AfD slovy. Ale lavina slizkého bahna se stále valí kupředu. Teď v celostátních průzkumech kolem 15-17 % se těsně přiblížila ke slábnoucímu druhému místu SPD mezi sedmi stranami v Bundestagu. CDU Angely Merkelové, napadané kvůli otevření dveří uprchlíkům, se stále víc pohybuje doprava, aby si udržela své konzervativní voliče. Její bavorská sesterská strana, stojící před zemskými volbami 14. října, má daleko k 50 procentům, potřebným k udržení už sedmdesátileté vlády. Její horečnaté pokusy získat zpět voliče, ztracené ve prospěch AfD, zoufale selhávají, a kdo ví, možná dokonce prolomí tabu a vstoupí do tabu ignorující koalice, aby dál vládla v bohatém státě německého jihu.
A ostatní? Zelení, kdysi vypadající jako radikální levice, se stále víc přibližují velkopodnikání, i když jen k údajně ekologickému. al. SPD, historicky spjatá s dělnictvem, se spojila ve slabé, nepopulární velké koalici s „Křesťany“ Angely Merkelové a ztratila značnou část svých členů a mnoho jejích voličů z řad pracujících přešla k AfD.
A Die Linke? Stále jediná mírová strana v Bundestagu. Odmítá jakékoli rozmístění německých vojáků mimo hranice Německa, nadále požaduje zvýšení minimální mzdy, dostupné bydlení, vyšší penze a lepší péči o děti a staré lidi. Je důrazná při svém protifašistickém postoji. Bez ní v Bundestagu - a ve sdělovacích prostředcích - by bylo slyšet hodně málo volání po míru a skutečném blahu lidí.
Leč běda, její dosah je statických 9-11 % voličů, víc s bílými límečky než s modrými - a příliš málo nezaměstnaných, nespokojených a rozladěných. Drobné zisky v západních státech jsou neutralizované ztrátami na východě díky stárnutí a vymírání „věrných“ z někdejší NDR. Příliš mnoho lidí ji vidí jen jako „pouhou další
stranu“ bez „zavedených institucí“, kterýžto náhled je posílený její přítomností ve dvou vládách východních států (a vedení v jedné z nich) a v městském státě Berlínu. Její projevy a prohlášení příliš vzácně odpovídají činnosti „dole“ v ulicích a továrnách. Její slabost se ještě prohloubila probíhajícím konfliktem mezi jejími křídly, kde někteří doufají v zapojení do celonárodní koalice se Zelenými a SPD, zatímco ostatní odmítají velké kompromisy, jež by to vyžadovalo, nejvýrazněji souhlas s růstem vojenských sil a s rozmístěním Bundeswehru v zahraničí. Viditelně nedokázala zastavit postup AfD.
Nové řešení ale nabídla Sahra Wagenknechtová, 49, teoretička, skvělá řečnice, diskutérka a spolupředsedkyně frakce Die Linke v Bundestagu, kde pronáší zanícené projevy. Sára, jak jí říká většina členů strany, byla coby nejznámější předák levého křídla strany dlouho favoritkou v tisku a televizi, kde, navzdory jejím názorům, její vizáž, telegenická přitažlivost a ostrý, jednoznačný projev přitahovaly diváky a získaly jí úžasnou popularitu, jen zřídka tolerovanou levičákům.
Teď, společně s manželem Oskarem Lafontainem, bývalým předním sociálním demokratem, který se rozešel s SPD a pomáhal v roce 2007 zakládat Die Linke, a s málo známým divadelním kritikem a autorem Berndem Stegemannem, oznámila na 4. září založení nového „hnutí“ pod názvem Aufstehen (Povstaňte). Jména čtyřiceti prominentních stoupenců mají být toho dne vyhlášena, a zatím nová webová stránka téměř okamžitě přilákala 40 000 potenciálních příznivců.
Cílem (hnutí) Aufstehen, jež není a neplánuje stát se stranou, je dosáhnout na všechny, kteří jsou zklamaní stávajícími stranami, na členy Zelených, zvlášť na Sociální demokraty, ale také na členy Die Linke - na všechny, kterým leze na nervy současná německá politika, a mobilizovat je do hnutí, odmítajícího stoupající příliv otevřených fašistů a jen lehce zakuklené AfD. Ostře by bojovalo za změnu směřování, ve prospěch pracujících, mládeže, starých lidí, nezaměstnaných a těch, kteří mají nejisté zaměstnání. Jak je zdůrazněno, nikdo, kdo se chce přidat, nemusí odejít ze strany, do které patří; Aufstehen bude tlačit na všechny strany a vládní struktury.
Kdyby toto nové hnutí uspělo, skutečně by vedlo k novému směřování politického života, k rozchodu s monopoly podplácenými postoji „Křesťanů“ Merkelové a jejich bavorských sourozenců i se zradou dlouho ochočovaných předáků SPD a Zelených, ale také s obecně dobře míněným, ale často slabošským konformistickým nedostatkem radikalismu mnoha předáků Die Linke. Aufstehen doufá, že zmobilizuje dost lidí ke změně znepokojivého a nebezpečného kursu nejsilnější evropské ekonomiky.
Bohužel s tím je spjato několik těžkých problémů. Neuvěřitelná popularita Sahry Wagenknechtové, občas hned za popularitou Angely Merkelové a určitě významný rys v osudu Aufstehen, rychle opadne, bude-li vnímána jako skutečné ohrožení plánů (a zisků) mocných milionářů a miliardářů. Ti by brzy udělali všechno, aby rozdrtili ji i Aufstehen - s použitím veškerých četných špinavých triků. Byli by nepřemožitelní? Kdo ví?
Druhým významným problémem je, že vedení Die Linke striktně lpí na svém postoji držet německé dveře otevřené všem uprchlíkům, a podporuje počáteční postoj otevřených dveří Merkelové, navzdory obecně rozšířeným, sdělovacími prostředky přiživované antiislamistické, proticizinecké nálady velké části populace, silnější na ekonomicky zanedbaném východě, základně AfD a všech fašistických záloh.
Ale Sahra odmítá takový postoj „otevřených hranic“. Sama řekla:
„Politicky citlivá dělící linie není mezi záští - či zlou krví - AfD a všeobecnou morálkou vstřícné kultury otevřených hranic. Realistická levicová politika stejnou mírou odmítá oba tyto maximalistické požadavky. Podporuje mnohé pomocníky ve veřejném životě, kteří dobrovolně pomáhali zabezpečit integraci uprchlíků. Ale zároveň ji nezanechává pašeráckým tlupám, aby nám diktovaly, jaké lidské bytosti mají být ilegálně přivedeny do Evropy.“
Na otázku, zda tento názor neznamená vzdání se levicového závazku k internacionalismu, odpověděla: „Naopak, internacionalismus znamená bojovat za spravedlivější světový ekonomický řád. Nacionalističtí jsou ti, kteří drancují přírodní zdroje chudších zemí, kteří dodávají zbraně do konfliktních oblastí a diktují nespravedlivé obchodní smlouvy. To my odmítáme. Internacionalismus neznamená odvádět střední třídy chudých zemí kvůli tomu, aby se tady snižovaly mzdy. Ve světě bez hranic jsou „multis“ těmi, kdo jsou u moci. V současnosti může společenská vyrovnanost a demokracie fungovat jen uvnitř jednotlivých zemí, protože na globální úrovni neexistují páky, jež by bylo možné použít. Země musí samozřejmě chránit své občany před konkurencí pracovního dumpingu.“
Určitým způsobem je asi velmi realistické odmítat politiku odlivu mozků, jež odvádí vysoce vzdělané a dobře vyškolené lidi z chudých zemí a zároveň přitom využívá ty méně školené a hůře vzdělané ke snižování mezd. Ale může tohle levicová strana nebo hnutí vyjádřit, aniž by se až příliš těsně otřela o pravicové domény? Na druhé straně, může si udržet nálepku hlavní strany tábora „Nechte je všechny vejít!“ a i tak si dělat naděje, že odláká hodně lidí od pokušení AfD?
Podle Oskara Lafontainea Aufstehen chce apelovat zvlášť na ty, kteří jsou dlouhá léta zklamaní, kteří se už nevidí na politické scéně“ - včetně těch, „kteří někdy volil AfD, aby tak vyjádřili protest. Chceme tyto voliče získat zpátky.“ Tak nějak tato otázka připomíná spory ve stranách v USA o tom, jak a zda vy se jeden měl vůbec snažit zvítězit nad takzvanými „hanebnými“.
Snaha získat ty, kteří zbloudili do rasistických bažin, neutopili se drsně v rasistických močálech, ale ještě nedošli nebezpečně blízko k tekoucím pískům, je delikátní, složitý, ale palčivý problém.
Je ještě složitější, i když ne neočekávaně, odmítáním Aufstehen uvnitř Sářiny vlastní strany, Die Linke, často zatíženým osobní nevraživostí nebo dokonce závistí, spojenou se širokou Sářinou mediální popularitou (jež ovšem může trvat jen do 4. září). Alespoň jeden spolupředseda Die Linke, Bernd Riexinger, v Aufstehen nebezpečí pro stranu nevidí: „Tahle iniciativa je zaměřená na zklamané stoupence jiných stran.“ Přesto jiní mají určité obavy, že Aufstehen, i když nejde do volebních bojů, nemusí uspět v posílení pokrokových snah Die Linke a může být nakonec soupeřem, navzdory tomu, že takový záměr popírá.
Takže Aufstehen může být úspěšné v dosažení dramatické změny k lepšímu v nebezpečně se zhoršující politické situaci. Nemusí se mu ale povést se prosadit, což by místo toho vedlo k dalším komplikacím v už tak rozdělené Die Linke, možná až k jejímu rozštěpení a zániku, ke katastrofě, jakou by byl odchod z Bundestagu a ve značné míře i ze sdělovacích prostředků, bez slyšitelného pokrokového protestu v nejagresivnější ekonomice Evropy. Možná rozhodující faktor; kdyby nebyly nabízeny pouhé manifesty nebo rozsáhlé programy, ale rychlé, opravdové, slně viditelné akce za dobrou, smysluplnou věc.
Snad to bude po 4. září vidět zřetelněji, spolu s nadějí k lepšímu.
Berlin Bulletin č. 150, 14. srpna 2018 Victor Grossman
(překlad Vladimír Sedláček)