TRADICE - ZDROJ POUČENÍ A INSPIRACE

9. 7. 2016

SBORNÍK VYSTOUPENÍ NA XXXIX. PRAŽSKÉ
TEORETICKO - POLITICKÉ KONFERENCI
 

TRADICE - ZDROJ POUČENÍ A INSPIRACE
Jiří Horák

Devadesáté páté výročí založení Komunistické strany Československa je pro nás opětovnou výzvou k uvedení teorie a praxe marxismu- -leninismu zpět do životaschopného stavu. A to i proto, že v květnu letošního roku proběhne IX. sjezd KSČM.

Největší událost v dějinách lidstva 20. století – Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku měla obrovský vliv na mezinárodní dělnické a potažmo komunistické hnutí ve světě. Pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce a československého dělnictva byla i naše sociální demokracie nucena na sjezdu v prosinci roku 1918 schválit požadavky na socializaci průmyslu a velkostatků. Byla to však jen slova, po nichž nenásledovaly žádné skutky. Zchátralí vůdcové sociální demokracie se odhalili jako přisluhovači měšťáckého státu – jak socdemácky tradiční. Politickou moc ve státě uchopila česká buržoazie.

V Československu začal probíhat proces, kdy si dělnická třída začala uvědomovat svou vlastní existenci a sílu, své historické poslání. Měloli zdravé jádro vytvořit novou marxistickou stranu, bylo třeba, aby se oddělilo od oportunistických, reformistických a maloměšťáckých názorů i praxe. Tak mi tato situace připomíná současný stav v KSČM, že by opět tradice? Impulzy, směřující k vytvoření nové marxistické strany, vycházely jednak z vnitropolitického vývoje u nás a jednak z vnějšku – např. už v květnu roku 1918 byla založena Československá komunistická strana v Rusku. Základní školou československého proletariátu byly třídní boje, v nichž proletariát bojoval za své hmotné požadavky. Roky 1918 až 1920 přinesly celou řadu živelných stávkových bojů a vzpour, pokusů o převzetí moci, které však nevedly k úspěchu. Obrovská revoluční energie mas byla vyplýtvána bez užitku, chybělo cílevědomé politické vedení, chyběla revoluční marxistická strana, která by vedla masy do boje za uchopení moci. Klíčovým bodem leninismu je otázka moci, klíčovým úkolem socialistické revoluce je dobytí moci proletariátem. Na ustavujícím kongresu III. internacionály v březnu 1919 považoval Lenin za nejdůležitější otázku vyjasnit zásadní rozpor mezi buržoazní demokracií a diktaturou proletariátu. Z Leninova podnětu bylo na II. kongresu Komunistické internacionály v roce 1920 přijato 21 podmínek, jež byly uloženy všem stranám, ucházejícím se o přijetí.

1. Veškerá propaganda a agitace musí mít skutečně komunistický ráz a musí odpovídat programu a všem usnesením III. internacionály. Všechny stranické tiskové orgány musí být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost věci proletariátu. O diktatuře proletariátu se nesmí mluvit prostě jako o běžně naučené formuli, nýbrž musí být propagována tak, aby její nutnost vyplývala pro každého řadového dělníka, dělnici, vojáka, rolníka z událostí běžného života, soustavně denně zaznamenávaných naším tiskem. Periodický a neperiodický tisk a všechna nakladatelství strany musí být zcela podřízeny ústřednímu výboru strany, nezávisle na tom, je-li strana jako celek v daném okamžiku legální nebo ilegální. Je nepřípustné, aby nakladatelství zneužívala své autonomie a aby prováděla politiku, která by plně neodpovídala politice strany. V novinách, na lidových schůzích, v odborových svazech, v družstvech – všude, kam mají přístup stoupenci III. internacionály, je nezbytné soustavně a nemilosrdně pranýřovat nejen buržoazii, nýbrž i její pomahače, reformisty všech odstínů.

2. Každá organizace, která se chce připojit ke Komunistické internacionále, je povinna plánovitě a soustavně odstraňovat z každého odpovědnějšího místa v dělnickém hnutí (stranická organizace, redakce, odborový svaz, parlamentní frakce, družstvo, obecní správa atp.) reformisty a stoupence centrismu a nahradit je spolehlivými komunisty, bez ohledu na to, že z počátku bude někdy nutno nahrazovat „zkušené“ pracovníky prostými dělníky.

3. Téměř ve všech zemích Evropy a Ameriky vstupuje třídní boj do období občanské války. Za takových podmínek nemohou mít komunisté důvěru k buržoazní zákonnosti. Jsou povinni všude zřizovat paralelní ilegální aparát, který by v rozhodující chvíli pomohl straně splnit její povinnost vůči revoluci. Ve všech zemích, kde komunisté v důsledku stavu obležení nebo výjimečných zákonů nemají možnost provádět veškerou svou práci legálně, je bezpodmínečně nutné spojit legální práci s prací ilegální.

4. Při rozšiřování komunistických idejí je zvláště nutná houževnatá soustavná propaganda těchto idejí ve vojsku. Tam, kde je tato agitace zakázána výjimečnými zákony, musí být prováděna ilegálně. Odmítnutí takové práce by se rovnalo zradě revoluční povinnosti a bylo by neslučitelné s příslušností k III. internacionále.

5. Je nutná soustavná a plánovitá agitace na vesnicí. Dělnická třída nemůže upevnit své vítězství, nemá-li na své straně byť jen část zemědělských nádeníků a chudých rolníků a jestliže nedokázala svou politikou neutralizovat část ostatního obyvatelstva vesnice. Komunistic11 ká práce na vesnici nabývá v současné době mimořádného významu. Musí být prováděna hlavně prostřednictvím revolučních městských a zemědělských dělníků-komunistů, kteří mají spojení s vesnicí. Upuštění od této práce nebo předání této práce do nespolehlivých rukou poloreformistů se rovná upuštění od proletářské revoluce.

6. Každá strana, která chce patřit k III. internacionále, je povinna odhalovat nejen zjevný sociálpatriotismus, nýbrž také neupřímnost a pokrytectví sociálpacifismu: soustavně dokazovat dělníkům, že bez revolučního svržení kapitalismu nemohou žádné mezinárodní smírčí soudy, žádné smlouvy o omezení zbrojení, žádná „demokratická“ reorganizace Společnosti národů zachránit lidstvo před novými válkami.

7. Strany, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, jsou povinny přiznat nutnost naprosto a absolutně zúčtovat s reformismem a centristickou politikou a propagovat toto zúčtování v nejširších kruzích členů strany. Bez toho není možná důsledná komunistická politika. Komunistická internacionála bezpodmínečně a ultimativně žádá provedení tohoto zúčtování v nejkratší době. Komunistická internacionála nemůže připustit, aby všem známí oportunisté jako například Turati, Kautský, Hilferding, Hilguit, Longuet, Mac Donald, Modigliani a ostatní měli právo považovat se za členy III. internacionály. Vedlo by to k tomu, že by se III. internacionála velmi podobala zmizelé II. internacionále.

8. V otázce kolonií a utlačovaných národů je nutno, aby byla zvlášť výrazná a jasná linie stran těchto zemí, kde buržoazie takové kolonie ovládá a utlačuje jiné národy. Každá strana, která chce patřit k III. internacionále, je povinna nemilosrdně odhalovat úskoky „svých“ imperialistů v koloniích, podporovat každé osvobozenecké hnutí v koloniích nikoli slovy, nýbrž činy, žádat, aby její domácí imperialisté byli z těchto kolonií vyhnáni, vypěstovat v srdcích dělníků své země skutečně bratrský poměr k pracujícímu obyvatelstvu kolonií a utlačovaných národů a provádět ve vojsku své země soustavnou agitaci proti každému utlačování koloniálních národů.

9. Každá strana, která chce patřit ke Komunistické internacionále, je povinna provádět soustavnou a vytrvalou komunistickou práci v odborových svazech, v dělnických a závodních radách, v družstvech a jiných masových organizacích. V těchto organizacích je nutno vytvořit komunistické buňky, které trvalou a houževnatou prací musí získat odborové svazy atd. pro komunismus. Tyto buňky jsou povinny při své každodenní práci neustále odhalovat zrady sociálpatriotů a kolísavost „centra“. Tyto komunistické buňky musí být úplně podřízeny straně.

10. Každá strana, patřící ke Komunistické internacionále, je povinna houževnatě bojovat proti Amsterodamské „internacionále“ žlutých odborových svazů. Každá strana musí mezi odborově organizovanými dělníky důrazně propagovat nutnost roztržky se žlutou Amsterodamskou internacionálou. Musí všemožně podporovat rodící se mezinárodní sjednocení rudých odborových svazů, patřících Komunistické internacionále.

11. Strany, které chtějí patřit k III. internacionále, jsou povinny přezkoumat členy svých parlamentních frakcí, odstranit z nich nespolehlivé živly, podřídit tyto frakce nejen slovy, nýbrž ve skutečnosti ústřednímu výboru strany, žádat od každého komunistického člena parlamentu, aby veškerou svou činnost podřídil zájmům skutečné revoluční propagandy a agitace.

12. Strany, patřící ke Komunistické internacionále, musí být vybudovány podle zásady demokratického centralismu. V současném období zostřené občanské války může komunistická strana splnit svou povinnost jen tehdy, bude-li organizována co nejcentralističtěji, bude-li v ní vládnout železná kázeň, hraničící s kázní vojenskou, a bude-li stranické centrum mocenským autoritativním orgánem, vybaveným plnou mocí a těšícím se všeobecné důvěře členů strany.

13. Komunistické strany všech zemí, kde komunisté pracují legálně, musí pravidelně provádět čistky (novou registraci) členstva stranických organizací, aby strana byla soustavně očišťována od maloburžoazních živlů, které se do ní nezbytně vetřou.

14. Každá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, je povinna obětavě podporovat každou sovětskou republiku v jejím boji proti kontrarevolučním silám. Komunistické strany musí neustále provádět propagandu za tím účelem, aby dělníci odmítali dopravovat předměty válečné výzbroje posílané nepřátelům sovětských republik, musí provádět legální nebo ilegální propagandu ve vojsku, vyslaném k zardoušení dělnických republik atd.

15. Strany, které dosud podržely staré sociálně demokratické programy, jsou povinny v pokud možno nejkratší době tyto programy přehlédnout a vypracovat s ohledem na zvláštní podmínky své země nový komunistický program ve smyslu usnesení Komunistické internacionály. Zpravidla musí být program každé strany patřící ke Komunistické internacionále, potvrzen řádným kongresem Komunistické internacionály nebo jejím výkonným výborem. V případě, že Výkonný výbor Komunistické internacionály nepotvrdí program té či oné strany, má tato strana právo odvolat se ke kongresu Komunistické internacionály.

16. Všechna usnesení kongresů Komunistické internacionály, jakož i usnesení jejího výkonného výboru, jsou závazná pro všechny strany patřící ke Komunistické internacionále. Komunistická internacionála, pracující za nejostřejší občanské války, musí být vybudována mnohem centralizovaněji, než jak tomu bylo v II. internacionále. Přitom jsou Komunistická internacionála a její výkonný výbor přirozeně povinny mít ohled na různost podmínek, za kterých bojují a pracují různé strany, a musí činit všeobecně závazná usnesení pouze o takových otázkách, u kterých je to možné.

17. V souvislosti s tím musí všechny strany, které chtějí patřit ke Komunistické internacionále, změnit své jméno. Každá strana té a té země (sekce III. Komunistické internacionály). l Otázka názvu není jen formální, nýbrž je velmi důležitá. Komunistická internacionála vypověděla rozhodný boj celému buržoaznímu světu a všem žlutým sociálně demokratickým stranám. Je nutno, aby každému prostému pracovníku byl zcela jasný rozdíl mezi komunistickými stranami a starými oficiálními „sociálně demokratickými“ nebo „socialistickými“ stranami, které zradily prapor dělnické třídy.

18. Všechny vedoucí tiskové orgány všech zemí jsou povinny otiskovat všechny důležité dokumenty Výkonného výboru Komunistické internacionály.

19. Všechny strany patřící ke Komunistické internacionále nebo které podaly prohlášení, že si přejí do ní vstoupit, jsou povinny co možná nejdříve, nejpozději však do čtyř měsíců po II. kongresu Komunistické internacionály svolat mimořádný sjezd své strany, aby byly projednány tyto podmínky. Přitom se musí ústřední výbory postarat, aby se všechny jejich organizace seznámily s usnesením II. kongresu Komunistické internacionály.

20. Strany, které by nyní chtěly vstoupit do III. internacionály, které však dosud radikálně nezměnily svou dřívější taktiku, musí se před vstupem do Komunistické internacionály postarat, aby členy jejich ústředního výboru a všech nejdůležitějších ústředních institucí strany byly nejméně dvě třetiny soudruhů, kteří se již před II. kongresem Komunistické internacionály veřejně jednoznačně vyslovili pro vstup do III. internacionály. Výjimky jsou přípustné po schválení Výkonného výboru III. internacionály. Výkonný výbor Komunistické internacionály má právo činit výjimky také pro zástupce „centra“, jmenované v § 7.

21. Členové strany, kteří zásadně odmítají povinnosti a teze, vytyčené Komunistickou internacionálou, musí být ze strany vyloučeni. Totéž platí také o delegátech na mimořádné stranické sjezdy. Zůstává historickou skutečností, že bez Komunistické internacionály by cesta KSČ byla klikatější, že by bylo více zákrutů a návratů zpět a že historický cíl snažení, tj. porážka buržoazie a diktatura proletariátu, by byl podstatně vzdálenější. Přijetí 21 podmínek levicí a její úplný rozchod se sociální demokracií se staly aktuální. Dlouho očekávaný XIV. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) se sešel 14. května 1921. Bylo konstatováno, že naprostá většina členstva se vyslovila jednoznačně pro přijetí 21 podmínek Komunistické internacionály a vytvoření Komunistické strany Československa. 15. května, se pro navrženou rezoluci: „Sjezd Československé sociálně demokratické levice prohlašuje se slavnostně pro bezpodmínečné přistoupení k III. internacionále v Moskvě. Tímto okamžikem mění sjezd název sociálně demokratické levice v název Komunistické strany Československé, čímž dává výraz faktickému rozchodu se stranou sociálních patriotů,“ vyslovilo 562 z přítomných 569 delegátů sjezdu.

KSČ, ve které se spojily český, slovenský, maďarský a ukrajinský revoluční proletariát, byla založena. Je zásluhou B. Šmerala, že převedl většinu členů sociální demokracie do komunistické strany. Německý revoluční proletariát zůstal dočasně organizován v německém oddělení KSČ. To se změnilo na slučujícím sjezdu na přelomu října a listopadu 1921, kdy se československá a německá část sloučily v jednu internacionální Komunistickou stranu Československa. Důležité je také si připomenout, že již 20. února 1921 se sešel ilegální sjezd pokrokových levicových mládežnických organizací všech národností v Československu a ustavil jednotnou internacionální organizaci – Svaz komunistické mládeže Československa jako sekci Komunistické internacionály mládeže v Moskvě.

Následná 20. léta minulého století přinesla, mimo poválečné hospodářské krize, i rozvoj průmyslové výroby, který sice zvýšil pracovní příležitosti pro dělníky, nikoliv však zvýšení jejich životní úrovně. Stabilizace kapitalismu se dosahovalo na úkor dělnické třídy. V takovýchto podmínkách začala KSČ realizovat úkoly bolševizace vytyčené V. kongresem Komunistické internacionály. Na tomto kongresu zazněly i kritické připomínky činnosti KSČ – pomalý průběh výstavby stranických organizací na závodech, nedostatečná práce mezi rolnictvem, neujasněná národnostní politika, nedostatečný boj s pravicovým oportunismem atd. Z vnitrostranické diskuse, jako důležitého prostředku aktivizace a výchovy členů strany se postupně vyhraňovaly dva základní směry v KSČ: revoluční – levicový a pravicový – oportunistický. Mimo nich se vytvořila i skupina středu (Šmeral, Zápotocký), která z obavy o jednotu a masovost strany svazovala ruce v boji proti narůstajícímu pravicovému oportunismu v KSČ. Už IV. sjezd KSČ v roce 1927 signalizoval nesprávné oportunistické tendence ve straně a usnesení sjezdu bylo krokem zpět na cestě bolševizace a nemohlo dělnickou třídu mobilizovat v době vrcholící konjunktury kapitalismu. Následné stávkové boje dělníků proti zhoršování jejich sociálního postavení ukázaly, že vedení komunistické strany nemá ujasněnou koncepci třídních bojů a že se nedovede postavit do jejich čela. Práce „jílkovské“ skupiny ve vedení KSČ trpěla kampaňovitostí, zanedbáváním masové politické práce, kterou nahrazovala administrativními metodami. Jak aktuální! Krach Rudého dne se stal bezprostředním podnětem k vypuknutí nespokojenosti a sporů ve straně, které vyústily do hluboké vnitrostranické krize. Krize měla složitý průběh, zasáhla celou stranu a přitom samotné vedení KSČ bylo zachváceno oportunismem.

S pomocí Komunistické internacionály začala polarizace sil ve vedení i v celé KSČ. Zformovala se revoluční opozice v čele s Klementem Gottwaldem. Rozhodující význam při řešení vnitrostranické krize mělo zasedání V. sjezdu KSČ ve dnech 18. - 23. února 1929. Delegáti sjezdu vyslechli referát „O situaci a úkolech strany“ přednesenou Kl. Gottwaldem, dále zprávu z VI. kongresu KI a zprávu o přípravě programu KSČ a reorganizaci Rudých odborů. Za hlavní příčinu krize ve straně označil sjezd pravicový oportunismus. Proto jej KSČ musela porazit, překonat sociálně demokratické tradice a odstranit izolaci KSČ od pracujících mas. Důležitým prostředkem pro ozdravění situace ve straně spatřoval V. sjezd v přimknutí strany k závodům a v doplnění funkcionářského aktivu dělnickými kádry. Za hlavní strategickou linii strany vytyčil sjezd svržení kapitalismu a nastolení diktatury proletariátu cestou socialistické revoluce. Vytyčil základní heslo vyvlastnění velkostatkářské, církevní a státní půdy bez náhrady a její rozdělení chudým rolníkům. V. sjezd správně vystihl narůstání fašistických sil ve světě i v samotném Československu. Na sjezdu zvítězila revoluční orientace. Důkazem toho byl i nově zvolený ústřední výbor strany. Mezi jeho členy patřili i „karlínští kluci“ Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Jan Šverma, Josef Haken, Čeněk Hruška, Otto Synek, Evžen Fried a další. Gottwaldovi se podařilo transformovat KSČ ve stranu leninského typu s přihlédnutím ke konkrétním, specifickým podmínkách Československa.

Světová hospodářská krize zasáhla pochopitelně i Československo, nezaměstnanost dosáhla v únoru 1933 podle oficiálních odha16 dů 930 000 lidí bez práce. Skutečný stav se odhadoval na 1 200 000, tj. každý čtvrtý občan byl nezaměstnaný. Nejvíce pochopitelně strádala dělnická třída. KSČ důsledně vystupovala v čele boje pracujících mas. Heslo: „Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy“ se stalo jejím programem ve všech dílčích srážkách s fabrikanty. Pod tímto heslem se však skrýval i třídní přístup k celé věci, neboť to bylo heslo třídní jednoty: boj KSČ byl veden za každého dělníka, nikoli jen za komunistického.

V době nástupu fašismu v Německu a ohrožení ČSR jeho silami zvenčí i zevnitř vzrostla neobyčejně úloha KSČ v životě našich národů. V této době kromě hospodářských a sociálních bojů vedla i několik mohutných kampaní: např. akce na záchranu Jiřího Dimitrova či propuštění Ernsta Thälmanna z nacistického vězení. KSČ na VII. sjezdu zdůraznila, že důsledně bránit republiku může jedině dělnická třída ve svazku s ostatními pracujícími po utvoření širokého, jednotného, lidového antifašistického bloku. Linie sjezdu se stala i východiskem pro pozdější postup strany v letech nacistické okupace. Rozhodným protifašistickým bojem v duchu programu svého VII. sjezdu si KSČ vytvořila ideový předpoklad, aby se z avantgardy proletariátu stala vedoucí silou pro pracující všech národů a národností v republice. Po mnichovském diktátu a rozpuštění KSČ přešla strana do hluboké ilegality, nikdy se však nevzdala a pokračovala v boji proti německým uchvatitelům po celou dobu okupace. Jejím hlavním cílem se stala záchrana samotné existence českého a slovenského národa, obnova jejich národní svobody a státní samostatnosti. Za svobodu našich národů položilo život v boji proti hitlerovskému fašismu 25 000 komunistů a dalších 10 000 životů ztratily její spojenecké a mládežnické organizace. Po osvobození Československa a Praha 9. května 1945 slavnou Rudou armádou byla ve své podstatě ukončena druhá světová válka v Evropě. Sovětská armáda osvobodila 92 % území Československa. Úloha KSČ v protifašistickém odboji získávala lidi pro socialismus, jestliže měla strana v době osvobození okolo 50 000 členů, v září 1945 to bylo již takřka 713 000 členů, na konci roku 1948 to bylo takřka 2 300 000 členů. Je otázka, nakolik měla tato skutečnost vliv na negativní události dalšího vývoje.

Přijetím Košického vládního programu byl nastartován přechod k národně demokratické revoluci. Pod tlakem veřejnosti, již tradičně vedené KSČ, se podařilo prosadit znárodnění klíčového průmyslu, dolů, energetiky a peněžnictví.

Základní linie VIII. sjezdu KSČ v r. 1946 vycházela z hodnocení dosavadního postupu strany v národní a demokratické revoluci a významné místo v linii sjezdu zastávala politika Národní fronty. Sjezd však upozorňoval i na úlohu reakčních sil v některých stranách Národní fronty. Významným momentem a prvním velkým měřením sil mezi politickými reprezentacemi obou základních tříd naší společnosti se staly volby v květnu 1946. Skončily triumfem KSČ, kdy strana získala bezmála 2 700 000 hlasů, tj. 38 % a 114 mandátů z 300. V tomto roce byl také vyhlášen dvouletý plán jako součást Budovatelského programu vlády Klementa Gottwalda.

Rok 1947 byl ve znamení hrotících se obtíží v Národní frontě – ostré střetnutí o milionářskou dávku, zřetelný posun sociální demokracie doprava, stále častější pokusy o zformování protikomunistického bloku či sabotáže ze strany buržoazie – to vše vyžadovalo, aby KSČ naznačila hlavní směry taktického postupu. I v této situaci strana trvala na linii pokojného vývoje revoluce, konkretizovala a zpřesňovala orientaci na získání většiny národa, zaměřovala pozornost na vrstvy, které byly ostrým třídním bojem strhovány do politického života – drobné a střední rolnictvo, inteligence a městské střední vrstvy.

Politická krize v Československu v r. 1948 začala podáním demise 12 ministrů reakčních stran 20. února. Komunisté výzvu k boji přijali a vedení strany vytyčilo požadavek, že demise zrádných ministrů musí být přijata. Tato srážka byla spojena s obrovskou aktivizací lidových mas. Komunistická strana nyní sklízela ovoce své principiální politiky. Její jednota a akceschopnost, její umění vést masy v rozhodujícím střetnutí, její těsné sepětí s pracujícími – to byly hlavní faktory, které vedly k porážce reakce.

Už v průběhu únorových dnů došlo k ozbrojení dělníků a k vytvoření lidových milicí. Komunističtí a dělničtí funkcionáři organizovali a mobilizovali pracující, probíhaly masové demonstrace a manifestace. V tomto ovzduší proběhl i Sjezd závodních rad, který dokumentoval jednotu pracujících proti buržoazní reakci a sehrál tím nesmírně významnou roli v dosažení vítězství lidu. Sjezd vyzval k jednohodinové generální stávce, která proběhla 24. února jako úplná a všeobecná – lidové masy se postavily za politiku komunistické strany. Prezident Beneš se tváří v tvář rozhodnému stanovisku KSČ rozhodl 25. února 1948 přijmout demisi a jmenovat vládu obrozené Národní fronty. I našich posledních deset dnů února 1948 otřáslo světem. Postupně hromaděné poznatky lidových mas krystalizovaly v mohutnou společenskou sílu, jejíž rozsah a intenzita znemožnily československé buržoazii zorganizovat ozbrojený odpor. Rozhodující mocenská srážka proběhla bez krveprolití a ozbrojených bojů. Buržoazie se ocitla v izolaci – socialistická revoluce byla v naší zemi uskutečněna. Nejdůležitějším krokem amerického imperialismu v přípravě tažení proti socialistickému revolučnímu procesu bylo vytvoření Severoatlantického paktu NATO. Tomu předcházel již v roce 1946 na univerzitě ve Fultonu (USA) nenávistný protisovětský projev bývalého ministerského předsedy Winstona Churchilla, který je hodnocen jako vyhlášení studené války.

Proto je prvořadým úkolem komunistické strany bojovat všemi prostředky za vystoupení z tohoto agresivního, protilidového a antihumánního paktu, do kterého jsme byli zavlečeni bez našeho souhlasu. Jako odpověď na trvalou vojenskou hrozbu agresivního NATO vznikla v roce 1955 Varšavská smlouva, jejíž mírový charakter byl potvrzen i tím, že hned na začátku bylo stanoveno, že bude zrušena v případě vytvoření systému kolektivní bezpečnosti. Proces zahnívání vedoucí k návratu ke kapitalismu byl nastartován triumfem chruščovovského revizionismu na XX. sjezdu KSSS a následným překrucováním marxismu-leninismu v oblasti filozofie, politické ekonomie a vědeckého komunismu. Popíráním třídního boje, diktatury proletariátu a dalších se v praxi, do určité míry, zbavily komunistické a dělnické strany zájmu, starostí a bdělosti v existujícím systému. Tím jsme se dostali k hodnocení jednoho z nejspornějších úseků naší komunistické historie, a tím je útok N. S. Chruščova na J. V. Stalina na XX. sjezdu KSSS, který se stal přelomem v komunistickém hnutí. Dlouhá léta jsou spory kolem osoby Josefa Vissarionoviče Stalina vyhrocenou záležitostí stoupenců a odpůrců. Je i hlavní antikomunistickou ideologickou diverzí globálního kapitalismu. Antistalinismus je i nadále pěstován agresivními ideology globálního kapitálu v boji s komunistickými a dělnickými stranami, je používán jako rozhodující argument proti znovuzrození socialismu. Stalin takovou situaci předpokládal, když prohlásil, že po jeho smrti bude na jeho hrob nanesena hromada odpadků, kterou ale vítr historie nemilosrdně rozfouká. A my jsme nyní v období, kdy ten vítr začal dout a společně s neustále rostoucí potřebou socialismu na planetě se tento vítr nevyhnutelně změní ve vše smetající uragán, včetně našich pochybovačů a vnitrostranických odpůrců. Pro zajímavost XXXII. sjezd KSSS zrušil všechna neústavní rozhodnutí XX. a XXII. sjezdu KSSS o proslulém chruščovovském takzvaném kultu osobnosti Stalina. Mezitím probíhá v Československu budování základů socialismu, které přes všechny složitosti vývoje, obtíže a nedostatky bylo velmi úspěšné. V červenci r. 1960 přijalo Národní shromáždění novou ústavu, která zakotvovala vedoucí úlohu KSČ ve společnosti a podle níž se měnil název státu na Československá socialistická republika. Krátce po XII. sjezdu KSČ se ukázalo, že proces dalšího budování socialismu bude značně složitý, začaly se prohlubovat rozpory ve vývoji národního hospodářství. Zesilovalo napětí mezi zdroji a potřebami. Chyby a nedostatky v řízení začali zneužívat někteří lidé, a skupiny, podporované západními antikomunistickými centrálami, které pod rouškou demokratizace, humanismu a polidštění socialismu aktivizovaly protisocialistické síly. Protistranické tendence se nevýrazněji projevily na kulturní frontě a především na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde vystoupili pravicoví oportunisté s otevřeným pokusem o nastolení revizionistické, protistranické a protisocialistické platformy. Požadovali obnovu buržoazně demokratických poměrů a revizi celé zahraniční politiky Československa. Ale i stranické organizace plným právem kritizovaly vedení strany za to, že aktivně neřeší společenské a hospodářské problémy, které vyvolávají krizové napětí, že dovoluje očerňovat stranu a její historii a šířit negativismus a maloměšťácké nálady. Vnitrostranická krize se prohlubovala. Pravicové a kontrarevoluční síly se opřely i o početnou a vlivnou skupinu v KSČ a začaly stupňovat útoky proti marxisticko-leninské politice strany. Začaly se šířit revizionistické a antikomunistické teorie, které pravice předkládala veřejnosti s tvrzením, že jde o tvůrčí rozvíjení marxisticko-leninské teorie. Zde se mi chce podotknout, že v některých momentech to jakoby dnešku z oka vypadlo. Ve skutečnosti šlo o třídní zápas, o útok na existenci socialismu. Přes upozorňování řady stranických organizací, ale i představitelů jiných socialistických zemí na zhoubnou činnost pravicových sil uvnitř KSČ a neřešení dohodnutých závazků, nebyly marxisticko-leninské síly v ÚV KSČ schopny se zmobilizovat a zastavit frontální nástup kontrarevoluce. V druhé polovině srpna roku 1968 vyvstal problém, zda čekat, až na kontrarevoluční převrat, nebo mu předejít. Zabránit krvavé tragédii mohla jedině internacionální bratrská pomoc socialistických spojenců. Kontrarevoluce neprošla, zabránilo se bratrovražedné občanské válce. V zájmu obnovy a upevnění ideové a politické jednoty KSČ byla od počátku r. 1970 provedena výměna členských legitimací – přestože byla objektivně nutná, přinesla i mnohá pochybení poznamenaná ob20 rovskými kádrovými nedostatky ze strany prověrkových komisí. Řada oportunistů – převlékačů kabátů usedla v jejich řadách. To mělo za následek, že byla ze strany vyloučena i řada marxistů-leninistů, kteří pak chyběli v rozhodující bitvě roku 1989.

Překonávání krizového vývoje nebylo jednoduché, přesto konsolidace a stabilizace v 70. letech minulého století patří k nejúspěšnějším obdobím dějin KSČ. Zejména sociální a hospodářská oblast přinesla ohromné výdobytky většině společnosti, o kterých si dnes může nechat jenom zdát. Přes všechny překážky, chyby a omyly se období budování socialismu 1948 až 1989 stalo ekonomicky velmi dynamickým a z hlediska všech stránek společenského života (i ve srovnání se současnou situací) nejlepším obdobím v historii Československa. Lidé nesledovali jen úzké, sobecké cíle, ale měli smysl pro svou odpovědnost za společné zájmy, za činnost a práci ku prospěchu celé společnosti. Bylo lidsky nejdůstojnější období v historii našich národů. Byla vybudována komplexní struktura průmyslu, po celé republice vyrostly továrny, pro zemi byly zabezpečeny zdroje energie. Vodními díly, byly v období socialismu pro zemi zabezpečeny zdroje energie a pitné vody. Existovala plná zaměstnanost, zdrojem příjmů byla práce podpořená stabilitou životních nákladů. Vybudovaná zemědělská velkovýroba, zajistila Československu soběstačnost v potravinách mírného pásma. Byla rozvinuta masová výstavba bytů. Doprava se za socialismu rozvíjela jako služby lidu – Česká republika měla v době socialismu nejhustší síť veřejné dopravy na světě. Všeobecné vzdělání, včetně vysokoškolského, bylo bezplatné. Úplná a bezplatná byla i péče o zdraví národa, příkladná byla zdravotní prevence u dětí a dospělých, počet lékařů na 1 000 obyvatel byl jeden z nejvyšších na světě. Nízký byl věk odchodu do důchodu, se zvýhodněním žen a matek s více dětmi a preferencí pracovníků v obtížných nebo zdravotně závadných povoláních. Kriminalita dosahovala třetinu či čtvrtinu té současné. Širokým lidovým vrstvám byla zpřístupněna naše i světová kultura. Soustavně byly podporovány masová tělovýchova a sport. Došlo k úspěšnému vyrovnávání úrovně regionů. Světově unikátním způsobem bylo vyřešeno ekonomické a sociální vyrovnání mezi českými zeměmi a Slovenskem, a tím položen základ ke skutečné rovnoprávnosti národů ČSSR. Vznikl ohromný státní a družstevní majetek, který byl vytvořen výhradně z domácích zdrojů a byl plně ve vlastnictví občanů Československa. ČSSR měla vyrovnané státní hospodaření, vyrovna21 nou platební bilanci a většinou vyrovnanou i obchodní bilanci. Nebyla v podstatě zadlužena. Státní banka Československá měla k dispozici 105 tun měnového zlata. Stát neměl žádný vnitřní dluh. ČSSR byla příkladem řešení sociální otázky. Donucovala kapitalisty přijímat politiku „sociálního státu“. Byly však nedostatky a rozpory. Základním nedostatkem byl postupně narůstající rozpor mezi socialistickým ideálem, kterému byla téměř do poslední chvíle většina občanů věrna a jeho hluboce neuspokojivou praktickou realizací. Neefektivní systém řízení ekonomiky vedl k narušování proporcionálního rozvoje těžkého i lehkého průmyslu, ke špatné spolupráci hospodářských a státních orgánů. Velký problém spočíval v tom, že se nedařilo zachytit trendy ve vědecko-technickém rozvoji. Četné vyprodukované výrobky nevynikaly kvalitou. Docházelo k opožďování ve výrobě v nejprogresivnějších strojírenských oborech – v ekologickém strojírenství a elektronice. Projevovaly se důsledky Západem uplatňovaného embarga vůči RVHP. Rubem socialistické zemědělské velkovýroby bylo rozsáhlé znečišťování vod a eroze půdy. Byla zlikvidována nezaměstnanost, ale existovala přezaměstnanost v některých odvětvích průmyslu, při nedostatku pracovních sil např. v části odvětví služeb. Problémy se dotýkaly i nedostatků některých druhů zboží. Cestování do zahraničí ovlivňoval problém deviz. Nedostatečná tvorba zdrojů v málo efektivní ekonomice vytvářela překážky pro zajišťování sociálních vymožeností. Školství vyžadovalo reformy. Sociální péče o seniory se rozvíjela se opožděním. K hlavnímu selhání docházelo ve sféře politiky, v politickém životě země. Jednou z prvních vážných chyb politického vedení byla špatná příprava poválečné peněžní reformy. Velký šok vyvolala obvinění z protispolečenské činnosti a politické procesy. ÚV KSČ vytvořil ve svém aparátu a v jeho odděleních paralelu státní moci, zatímco nejvýznamnější či perspektivní úkoly dostatečně neřešil. Zaostávala ideologická a politickovýchovná činnost. Nejen výše uvedené příčiny, ale především mezinárodní vývoj ve druhé polovině osmdesátých let dvacátého století měl zásadní negativní vliv na situaci u nás a dalších socialistických zemích. Nástup Gorbačova k moci a jím proklamované reformy: „perestrojka“ a „glasnosť“ byly velkou částí mezinárodní socialistické veřejnosti přijaty s velkými nadějemi. Ukázalo se však, že je to jen pokračování chruščovčiny, bezmyšlenkový radikalismus, improvizace a kmitání ze strany na stranu a nakonec i renegátství a zrada. Tím posvětil dočasnou porážku socialismu v Evropě. Bohužel i ukolébání, zasezenost, odtržení od dělnické třídy a tzv. „obyčejných“ lidí a hlavně ztráta revolučnosti se stalo výrazem období před kontrarevolučním převratem. V Československu se začali drát k moci lidé, kteří měli podobné názory jako pravicoví oportunisté v roce 1968. Ukázal to i 17. listopad – nerozhodnost, váhavost a neschopnost vedení strany řešit danou situaci ukončilo období budování socialismu v ČSSR. Mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989 se nesl ve znamení vášní, emocí a nových ambicí většinou lidí, kteří nebyli moc známí. Sjezd v podstatě stranu dekomunizoval, přihlásil se k reformismu a sociáldemokratismu antikomunistické Socialistické internacionály, omluvil se za věci, které komunistická strana činit musela a činila je oprávněně, pokud chtěla alespoň určitou formu socialismu v ČSSR zachovat. Sjezd účelově vyloučil řadu čelných představitelů z KSČ, aniž by byli přítomni a mohli se obhájit. Bohužel podobný průběh měly okresní konference, které sjezdu předcházely. Linii směřování mimořádného sjezdu strany potvrdil i poslední 18. sjezd KSČS, tzn. orientaci na Socialistickou internacionálu a její reformismus, na tzv. sociální stát či buržoazní evropskou integraci. 31. března 1990 proběhl v Praze v atmosféře vypjatého antikomunismu ustavující sjezd KSČM, který se vyslovil pro státoprávní jednotu Čechů a Slováků. První řádný sjezd se konal 13. a 14. října v Olomouci, kde byl přijat první tzv. Olomoucký program, ve kterém se objevila kritika minulého systému. Byla vyjádřena ochota ke spolupráci s jinými subjekty levice, ale i středu politického spektra. Druhý sjezd, který se konal 12. a 13. prosince 1992, sice ve svém programu kritizoval kapitalismus, ale tvrdil, že cituji: „Omezení a hromadné porušování politické i ekonomické demokracie učinily systém tzv. reálného socialismu neživotaschopným“, dále bylo tvrzeno, cituji: „Převážná většina členů strany odmítla mocenskou svévoli předlistopadové mocenské elity. Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek, neschopnosti hledat a prosazovat vlastní cesty postupu a umožnit všem občanům, aby se na tomto procesu skutečně podíleli“. Program se dále přihlásil k tržnímu hospodářství, rovnoprávnosti vlastnických forem, odmítl marxismus-leninismus a diktaturu proletariátu. Tento program, zůstal programem KSČM, s malými změnami do23 dnes. Nevím kolik soudruhů proti němu na sjezdu hlasovalo, ale uveďme některá jména pod ním podepsaná: Bičík Milan, Čada Václav, Černý Alexander (současný člen VV ÚV, poslanec), Entlerová Hana (bezpartijní), Filip Vojtěch (současný předseda ÚV KSČM, poslanec), Grebeníček Miroslav (poslanec), Hába Zdeněk, Hoffman František, Jirásek Jiří (bezpartijní), Klanica Zdeněk, Kováčik Pavel (současný předseda poslaneckého klubu), Ledl Lubomír (člen SDS), Malý Oldřich (člen ČSSD), Masopust Zdeněk, Maštálka Jiří (europoslanec), Mečl Josef, Novák Vratislav, Ortman Jaroslav (bývalý pracovník ÚML ÚV KSČ, poslanec KSČM, nyní volící ODS), Ransdorf Miloslav (zesnulý europoslanec), Stiborová Marie (bezpartijní), Svoboda Jiří (bývalý předseda KSČM, nyní liberální demokrat), Špás Milan, Valenčík Radim (člen sociální demokracie) atd. Podle mého názoru je tzv. „Kladenský“ program netřídní, nekomunistický a neplní už ani „taktickou“ úlohu. Z pohledu marxistické terminologie je chybný a hlavně nesplňuje základní požadavky současné doby. Další sjezdy KSČM se nesly v podobném duchu, takže tvrzení, že KSČ jako strana nového, leninského typu vznikla z levice sociální demokracie a přinesla si tak zátěž ideologie a psychologie sociáldemokratismu a reformismu, pak KSČM je stranou starého typu, která při svém vzniku šla opačným směrem, zpět k prapůvodním kořenům, k sociální demokracii a reformismu, je pravdivé. KSČM, která má z čeho vycházet a má na co navazovat, se paradoxně od KSČ distancuje a prezentuje jako strana nová, moderní, minulostí nezatížená, i když je v jejích řadách drtivá většina předpřevratových členů. Akceschopnost KSČM je malá, strana upadá do pasivity a bezvýznamnosti. Za uplynulých 25 let od převratu a nastolení kapitalismu v zemi získali obyvatelé zkušenosti s tím, jak vznikla, upevňovala se a fungovala společnost, ve které je zisk hlavním cílem veškeré činnosti a, bohužel, i hlavním měřítkem hodnocení člověka. Reálné výsledky hospodaření a jejich promítnutí do života řadového občana nepotvrdily popřevratová tvrzení, že soukromý vlastník je lepší hospodář než stát, že trh vyřeší vše a že začlenění do Evropské unie přinese automaticky zvýšení životní úrovně českých občanů. Nepotvrdilo se, že kapitalismus je nejdokonalejší společenský řád. Podle mnohých údajů hrubý domácí produkt ještě nedosáhl úrovně roku 1989. Přesto KSČM není schopna bystře reagovat na měnící se nálady, na politickou a mezinárodní situaci, ztratila svůj třídní rozměr. Už ne dělnická třída, ale jakási nedefinovatelná masa pracujících. Prosazování leninských principů a norem stranické práce je pouze velmi řídkým a ničím nepodloženým výkřikem předsedy ÚV KSČM. Historická úloha strany jako hegemona bojů za práva pracujících, za spravedlivější společnost, za třídní uvědomování není naplňována. Ano, jsme pozadu, ano jsme nečitelní. V posledním roce proběhla vnitrostranická diskuse nejen k předloženým sjezdovým materiálům, ale i k nově navrhovaným osobnostem, které je třeba zvolit do čela strany a kteří budou schopni stranu vést v dalších politických bojích. Kteří dokážou řídit stranu jako organizovaný, jednotný a akceschopný celek. Takové osobnosti, které nedopustí přerušení souvislosti s historickou zkušeností komunistické strany a celého komunistického a dělnického hnutí.