Osudové okamžiky

24. 9. 2018

Jsou události dramatické trvale zapsané do historie našeho národa. Nelze je přebít. Jsou projevem odhodlání a silné vůle bránit svou svébytnost. Mobilizace vyhlášená 23. září 1938 v Československu bezprostředně ohroženém nacistickým Německem a opuštěném Francií i Anglií, kdy pouze Sovětský svaz byl ochoten stát při naší zemi, jsou toho dokladem.

Bezprostředně před podpisem potupného Mnichovského diktátu v noci z 29. na 30. září 1938, britský ministr zahraničí Nevill Chamberlain dne 27. září v rozhlasovém vysílání řekl: „Ať máme jakoukoliv sympatii k malému národu, který stojí ve sporu se svým velkým a mocným sousedem, nemohli bychom se za každých okolností uvolit strhnout britskou říši do války jenom pro tento malý národ. Budeme-li muset bojovat, pak to bude muset být důvod mnohem závažnější, než tento!“. V té době události stahující se kolem Československa mají rychlý spád. Předcházely jim neméně dramatické události, které ukázaly slabost Francie a Anglie, nerozhodnost v mnoha pohledech i československé vlády.

Přes záruky poskytnutí pomoci ze strany Sovětského svazu, předkládají 21. září 1938 Anglie a Francie Československu ultimativní požadavky na přijetí Německých požadavků s tím, že nemohou ve vzniklé situaci dostát pomoci Československu. Hodžova vláda tyto požadavky přijala. Generální stávka, pád Hodžovy vlády a ustanovení vlády generála Syrového vedou pod tlakem veřejnosti k vyhlášení mobilizace Československé armády 23. září 1938. Odhodlání lidí bránit svou zemi bylo obrovské a spontánní.  Pro vládnoucí elity Francie a Anglie však nic neznamenalo.  Podivná hra o ujišťovaném přátelství, ale bez možnosti poskytnou záruky a dostát svým závazků však pokračuje. Teď již se zjevným nátlakem a vyhrožováním. Zájmy mocností byly zcela zjevně nadřazeny nad zájmy Československa a maskovány voláním po udržením míru. Tvář kapitalismu a politika imperialismu se ukázala v plné nahotě.  Bylo to varovné a falešné. Nikoliv nepředvídatelné. Bezprostřední zkušenost z chování velmocí Etiopii při přepadení Itálii v roce 1935 a dosavadní průběh Občanské války ve Španělsku anšlus Rakouska dávaly odpověď na další vývoj.

Po projevu A. Hitlera v závěr sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 propuklo v Československém pohraničí povstání z velké části organizované henleinovci. Povstání bylo sice potlačeno a vyhlášeno stanné právo v zasažených okresech, ale zcela zlomit odpor se nepodařilo. 22. září nepokoje zachvátily oblasti Moravy a Slezska. Po zákazu Sudetoněmecké strany 16. září dává následující den K. Henlein souhlas se vznikem Sudetoněmeckého freikorpsu. Okamžitě dochází k dalším ozbrojeným útoků na Československou státní moc, především četnictvo.   Ke zklidnění situace nepřispívá ani tajná mise ministra Nečase vyslaná 15. září prezidentem Benešem do Paříže, kdy je tlumočena ochota s odstoupení části území v pohraničí. Téhož dne ministerský předseda Anglie Chamberlain schází s Hitlerem, který trvá na odstoupení celého pohraničí. Tyto události o skutečném cíli politiky nacistického Německa vůči Československu nemusely nikoho, ani naše tzv. „spojence“, nechat na pochybách co bude následovat.  Vlády Anglie, Francie, jejich ministerští předsedové Chamberlain a Daladier sehrály tragickou roly, to co se dělo v Československu nechtěly vidět.

     Německé nároky vůči Československu před druhou světovou válkou byly hojně vysvětlovány veřejnosti jako tzv. „částečná náprava Versailleského systému“. Argumentovalo se tím, že právě tento systém nastavil po skončení prvé světové války Německu tvrdé podmínky a pominul naplnění tzv. přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Francie a Anglie obětovaly Československo. Jde o nehorázný alibismus. Sudetoněmecká interpretce Mnichovské dohody zastává názor, že za zničení Československého státu nese odpovědnost sama československá vláda a její diplomatické selhání.  V kontextu se stále živými a zvyšujícími se dnešními požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu je to velice nebezpečné a varovné. Těmto pohrobkům henleinovců nejde o smíření, ale o revanš, osmdesát let od Mnichovské zrady. Historickým varování je i nadřazování svých zájmů imperialistických mocností nad zájmy jiných. I to by mělo být dnes pro politiku České republiky varovným mementem. Česko Německá deklarace v této otázce nechává velice volný možný výklad. 

Stanislav Grospič