Proč znárodnění (ještě) není socializmus

24. 7. 2016

ROBERT GRIFFITHS vysvětluje, proč bychom se neměli příliš vzrušovat současným přívalem znárodňování.

Stejně jako znárodnění Northern Rock (britská banka; pozn. překl.)v Británii, i plán presidenta Bushe pomoci z nesnází finančním společnostem z Wall Street do výše 700 mld. USD vyvolal politickou vřavu široko daleko. Některé pravicové deníky v Británii odsoudily převzetí Northern Rock jako návrat ke „státnímu socializmu“ „staré Labour Party“. Někteří labourističtí poslanci a odboroví předáci viděli záležitost stejně a přiměřeně je to povzbudilo. Jeden senátor USA nařkl Bushe z toho, že je „socialista“, neboť president chce použít veřejné peníze ke vzetí hypotečních dluhů do vlastnictví státu. Jak by měla levice charakterizovat tento vývoj?    

Nejprve musíme mít jasno v tom, co znárodnění znamená v technickém smyslu. Je to vzetí průmyslu, služeb a podniků, jež jsou zapojeny do ekonomické činnosti, do vlastnictví státu. Místní úřady - místní státní orgány - také provozují zařízení a služby ve formě „obecního vlastnictví“.

Tyto dva hlavní typy veřejného vlastnictví jsou samy o sobě součástí spektra společenského vlastnictví, jež také zahrnuje dělnická družstva a podobné podniky ve společném vlastnictví, kde pracovní síla ve skutečnosti zaměstnává sebe sama a vlastní plný produkt své práce. 

T, co odlišuje veškeré formy společenského vlastnictví od vlastnictví kapitalistického, je, že to druhé zahrnuje akcionáře, jejichž peníze zaměstnávají dělnictvo pracující za mzdu a opravňuje je spolusdílet bohatství, jež nevytvářejí oni, ale pracovní síla. Tyto peníze, jež jsou neoddělitelné od tržních vztahů - zaměstnávání dělníků a prodeje jejich produktu - do kterého jsou investovány, jsou kapitálem.

V knize Politická ekonomie revoluce Konstantin Zaradov rozlišuje tři typy znárodnění, k nimž dochází v v různých etapách ekonomického a politického vývoje.  

První je kapitalistické znárodnění. To je tam, kde státní moc, jež koná, aby udržovala a na věky zachovala kapitalistickou společnost, bere soukromě vlastněné majetky a zařízení do veřejného vlastnictví. Nekoná tak proto, aby změnila ekonomický a společenský základ společnosti, k vyhnání kapitalistické třídy a k jejímu politickému oslabení. Naopak tento druh znárodnění je určen k udržení nebo rozvoji funkce, jež je důležitá či dokonce životně nutná k zachování a rozvoji kapitalistické společnosti.     

Může to být základní průmysl, jenž předchozí kapitalističtí vlastníci špatně spravovali nebo dovedli na dno, těžíce maximální zisk, aniž by do budoucna investovali a modernizovali.  

To byl případ uhlí nebo železnic předtím, než je znárodnila labouristická vláda z let 1945-51. Poté následovaly rozsáhlé programy veřejných investic.  

Asi je to významná oblast technologií, jež zpočátku vyžaduje masivní investice s malými nebo žádnými vyhlídkami na krátkodobou či střednědobou návratnost kapitálu. To byl kdysi případ poštovních služeb, poté rozhlasové vysílání a teď štěpení jádra.   

Kapitalistické znárodnění je neměně uskutečňováno a následně spravováno způsoby, jež činí zcela jasným jeho záměr zachovávat a posilovat kapitalizmus, ne jej oslabit či svrhnout. Bývalým vlastníkům jsou vypláceny velkorysé kompenzace, často formou zúročitelných pokladních poukázek či akcií.  

Po mnoho desetiletí musel znárodněný průmysl v Británii předávat značnou část svých zisků do státní pokladny, aby pomáhal financovat placení úroků bývalým akcionářům. Bylo to zmrzačující břímě, jež znemožňovalo antisocialistům označit veřejné vlastnictví jako nevýkonné, ztrátové a dotované.     

Také to vyžadovalo od vedení státem vlastněných podniků, aby svíralo co nejvíc nezaměstnaných mimo pracovní sílu, zatímco určovala vysoké ceny  jednotlivým spotřebitelům, jako plyn a elektřinu užívajícím domácnostem nebo cestujícím na dráze. 

Na druhé straně korporační zákazníci platili jedny z nejnižších cen za dopravu, plyn a elektřinu v západní Evropě.

Znárodněný průmysl prováděl nákupní a smluvní politiku, jež znemožňovala soukromým dodavatelům vytvářet nekonečné zisky mimo jejich obchodování.

Nepřekvapí, že většina vyšších národních i oblastních šéfů státem vlastněného průmyslu byla shromážděna ze soukromého sektoru.

Od nechvalně známého tandemu šéfů těžby uhlí Powella a Duffryna z r. 1947 k Michaelu Edwardesovi v British Leyland a Ianu McGregorovi v British Steel (ocelárny) v 70. a 80. létech bylo politikou, že státní společnosti řídily týmy a technici ze soukromého sektoru.  

Kromě ustanovení o symbolickém přijetí jednoho či dvou odborářů do řídící rady, znárodněné společnosti byly také strukturovány tak, aby vyloučily průmyslovou demokracii a parlamentní zodpovědnost za své operace.

Lenin používal k označení opatření státního zásahu do ekonomiky, jenž zahrnoval stát v jednání se soukromým kapitálem, termín „státní kapitalizmus“.

Vládní smlouvy se soukromně vlastněnými společnostmi, státní obchodní monopoly, veřejné subvence soukromým podnikům, banka ve vlastnictví státu, opatření k regulaci soukromého podnikání a rady veřejného sektoru, v nichž jsou i kapitalisté ze soukromého sektoru, to všechno jsou formy státního kapitalizmu. 

Každá vláda se účastní politiky státního kapitalizmu toho či onoho druhu, ať už znárodňuje podniky nebo ne. 

Jak začal být kapitalizmus ve velkém rozsahu v každém sektoru ekonomiky země ovládán malým počtem monopolů, Lenin jej nahradil termínem „státně monopolní kapitalizmus“.

V Británii, USA, Německu, Francii, Japonsku i kdekoli jinde je spojení mezi mašinérií státu a jejího vrcholného personálu tak těsné a četné, že politická a monopolně ekonomická síla státu účinně splývá do jednoho celku, a to státně monopolního kapitalizmu.

V tomto kontextu je zřejmé, že znárodnění Northern Rock a vykoupení finančních aktiv USA jsou opatřeními státního kapitalizmu, tak jako jimi byla předchozí kapitalistická znárodňování v Británii a ustavení úřadu Tennessee Valley Authority a hypotečních společností Freddie Mac a Fannie Mae v USA.

Zcela určitě nejsou tím, co Lenin  nazýval „revolučně-demkratickým“ nebo co Zaradov charakterizuje jako „demokratické znárodňování“. To nastupuje, když vypukne boj o státní moc a dělnická třída, levicové nebo hnutí je v ofenzívě.  

V díle Hrozící katastrofa a jak proti ní bojovat (1917) Lenin prosazoval znárodnění bank a obchodních monopolů v Rusku v situaci, kdy vypukla buržoazní demokratická revoluce a dělnické a rolnické sověty tvořily „duální moc“. Zaradov poukazoval na demokratické znárodnění klíčového průmyslu levicovými vládami v Chile a v Portugalsku v 70. létech (20.stol.).

V každém případě znárodnění bylo zamýšleno, aby zbavilo majetku mocné sekce kapitalistické třídy, ať už tuzemské nebo zahraniční, aby je ekonomicky a politicky oslabilo a učinilo jejich  operace přehlednějšími a veřejně odpovědnými za účelem posílit postavení dělnické třídy a jejích spojenců a představitelů.  

Taková jsou opatření demokratického znárodňování v dnešní Venezuele a Bolívii.

Jakmile jsou všechny významné orgány státní moci pod kontrolou levice, aby byly reorganizovány, zrušeny nebo nahrazeny novými, lze prosadit opatření socialistického znárodňování. Ta zahrnují masové vyvlastňování kapitalistické třídy s minimální nebo žádnou kompenzací, zavedení rozsáhlé průmyslové demokracie, začlenění do makroekonomického plánování atd.      

Británie nikdy nezažila socialistické znárodnění. Snahy uvnitř labouristické vlády a dělnického hnutí uskutečnit programy demokratického znárodnění ve 40. a 70. létech (20. stol.) byly zmařeny. Místo toho přišlo kapitalistické znárodnění.    

Dnes nová Labour a president Bush navrhují státně kapitalistická opatření. Plán ve výši 700 mld. USD ale ve skutečnosti opatřením kapitalistického znárodnění není. Použití veřejných peněz k zaplacení finančních aktiv, jež jsou téměř bezcenná, je větším podvodem vůči veřejnosti než cokoli jiného.  

Otázka zní: tam, kde je navrženo skutečné kapitalistické znárodnění, měla by je levice podpořit? Pokud nám takové opatření umožní účinněji bojovat za demokratické znárodnění, tak ano. Musí být ale zdůrazněn její původ a nedostatky.   

Je to politika prokapitalistické vlády a státu, navržená k udržení systému.

Ale pokud může kapitalistické znárodnění zachránit strategický průmysl nebo významné množství pracovních míst, pak nám pomůže stvořit důvod k většímu zásahu vlády a k veřejnému vlastnictví, plánování, zodpovědnosti a skutečné spoluúčasti dělníků na řízení - jinými slovy, za demokratické znárodnění.   

Demokratického znárodnění lze nicméně dosáhnout toliko coby součásti boje dělnické třídy a jejích spojenců za státní moc. Zvolení levicové vlády socialistických, labouristických a komunistických poslanců by asi jen znamenalo začátek tohoto procesu. 

Kronika této současné vlády New Labour ukazuje, jak daleko musíme jít.

Ačkoli ekonomicky pokračují opatření státního kapitalismu k přípravě základu zásadní změny.

Jak napsal v roce 1917 Lenin, „státně monopolní kapitalizmus je kompletní materiálová příprava na socializmus, práh socializmu, příčka na žebříku dějin, mezi níž a příčkou zvanou socializmus již žádné mezistupně nejsou.“

Rob Griffith, 18. 9. 2008 (autor je šéfem KS Británie a historikem dělnického hnutí)

Překlad Vladimír Sedláček