Jak vnímáte českou nezaměstnanost z hlediska levné pracovní síly, a to i v evropském kontextu? Existují nějaká východiska z této situace? Pokud ano, jaká?
Míra nezaměstnanosti je u nás v současné době výrazně nižší než v jiných zemích Evropské unie. Je ovšem otázka, jak dlouho to tak zůstane. Na jedné straně je kritická situace společnosti OKD, na straně druhé velice nejistá budoucnost zbytků ocelářského průmyslu. Pokud by OKD krachlo a ocelářství se zhroutilo vinou nekalé čínské konkurence, nezaměstnanost by opět vylétla nahoru a konkrétně na severní Moravě by vznikla sociálně velice kritická situace.
Druhá věc je, že za nízkou mírou nezaměstnanosti se skrývá jednak vysoký podíl takzvaných flexibilních, tedy neplnohodnotných pracovních smluv, jednak všeobecně nízké mzdy našich zaměstnanců. I když produktivita práce u nás roste, mzdy stagnují. Rozdíl si přivlastňují především nadnárodní koncerny, i když mohou platit více než domácí malé a střední firmy, a velké banky. V posledních letech u nás ročně odplývá do ciziny majitelům a akcionářům velkých firem zhruba 400 miliard korun, což je desetina celého hrubého domácího produktu. Podobně jako se ve středověku platil desátek církvi, platíme dnes jakousi obdobu desátku velkým zahraničním firmám za to, že dostaly možnost u nás velice výhodně investovat. Shodou okolností je tato suma stejná jako rozdíl mezi tím, co vydávají na sociální výdaje v průměru země euro zóny, a tím, co vydáváme na sociální výdaje my. Zjednodušeně můžeme říci, že o to, co odevzdáme za rok do ciziny bohatým akcionářům, krátíme u nás doma výdaje na sociálně potřebné. Nízká míra nezaměstnanosti pak už nevypadá tak optimisticky.
Věříte statistikám o počtu nezaměstnaných v EU, nebo v USA? Nebo je jejich počet výrazně jiný?
Podle mých přátel žijících v Německu je tam nezaměstnanost ve skutečnosti zhruba třikrát vyšší, než kolik udávají oficiální statistiky. Statistiky nezaměstnanosti v USA nelze brát už vůbec vážně. Jsou konstruovány tak, že většina lidí bez práce z nich prostě vypadává.
Myslíte si, že je zkrácení pracovní doby v EU správným krokem? Pokud ano, proč?
Placené práce bude do budoucna s nejvyšší pravděpodobností ubývat. Výroba náročná na práci bude přesunována do zemí s lacinější pracovní silou a velká část zbylých pracovních aktivit bude automatizována a digitalizována. V této situaci je nutno se o práci dělit. Je však nepřípustné, aby kratší pracovní doba znamenala nižší mzdu. To by pak kratší pracovní doba nebyla výrazem solidarity, ale výrazem vykořisťování. Na to, aby lidé dostávali při kratší pracovní době stejnou výplatu, je peněz dost. Bohužel jdou ty peníze v současné době v převážné míře do kapes těch nejbohatších, jak empiricky prokázal například Thomas Piketty ve své knize nazvané Kapitál v 21. století.
Jak hodnotíte vyjednávání o smlouvě TTIP, dojde skutečně ke snížení standardů sociálních, pracovních a environmentálních?
Z dobře informovaných kruhů v Bruselu jsem ujišťován, že k podpisu smlouvy TTIP nedojde. Tato smlouva je údajně již mrtvá. Nevěřím sice všem informacím z dobře informovaných kruhů, ale opravdu to vypadá, že do konce Obamova volebního období se smlouva vypracovat a schválit nestihne. A co nastane po konci Obamy, to je velice nejasné, a to nejen s ohledem na zmíněnou smlouvu.
V minulosti jste studoval ve Francii. Jistě jste podrobně sledoval nedávnou tragédii v Nice. Přitom právě Francie nám byla dávána za vzor integrace muslimů do většinové evropské společnosti. Jaké poučení z toho plyne pro českou společnost?
Integrace muslimů do společnosti se ve Francii nepovedla. Přitom v této zemi žije muslimů skoro již deset procent. Pokud se budeme chovat stejně benevolentně jako v minulosti Francouzi, čekají nás jejich problémy. Francouzský demograf Christophe Guilluy napsal již několik knih o tom, jak se dělníci a zaměstnanci stěhují co nejdále od čtvrtí na předměstích obývaných muslimy. Tím se zhoršuje sociální situace oněch dělníků a zaměstnanců, protože musejí pak dojíždět déle do práce a častěji o práci přicházejí. Snažím se na tyto empiricky ověřené skutečnosti upozorňovat. Sklízím za to hodně agresivní kritiku z řad takzvané nové či liberální levice. Tato kritika mne zpočátku mrzela, nyní je mi čím dál více lhostejná. Celý život jsem se snažil dávat přednost faktům před hloupými frázemi a na stará kolena se už nezměním.
Českou veřejností jste vnímán jako vášnivý bouřlivák, který se za správnou věc neváhá na politickém kolbišti takříkajíc poprat. Jak na vás vlastně působí prostředí Evropského parlamentu? Uklidňuje vás, nebo spíše rozvášňuje?
Je to neopakovatelná životní zkušenost, která mi umožní analyzovat rozpory Evropské unie v knize, která se bude jmenovat Evropa ve víru migrace. Neopakovatelnou je tato zkušenost proto, že už nebudu příště do Evropského parlamentu kandidovat. Zdravotně zvládám to dojíždění stále obtížněji.
Na druhé straně se nedomnívám, že po případném rozkladu EU nás čeká něco dobrého. Česká republika nekontroluje banky na svém území, nekontroluje klíčová průmyslová odvětví a ztratila potravinovou soběstačnost. K tomu všemu došlo ještě před jejím vstupem do EU. Případným vystoupením z EU se nám nic z toho nevrátí. Budoucnost našich potomků proto nevidím nijak růžově. Dokud budu ještě necelé tři roky ve funkci, budu dělat všechno proto, aby nás k tomu všemu nepostihl ještě osud Francouzů, z nichž mnozí si připadají stále více jako lovná zvěř ve své vlastní zemi.
Jak hodnotíte jako europoslanec skutečnost, že se vedení Evropského parlamentu téměř distancovalo od svého člena Miloslava Ransdorfa, kterého po známé kauze očistila samotná švýcarská policie? Ač on sám, bohužel, mediální štvanici neustál?
Mluvil jsem s Mílou naposledy jen pár dnů před jeho smrtí. Říkal jsem mu, že by měl tu nešťastnou záležitost co nejdříve urovnat, protože kromě nás dvou není v Evropském parlamentu mnoho skutečně levicových lidí. Říkal, že na tom už se švýcarskou stranou pracuje. Jeho poslední slova se týkala rozčarování nad tím, jak se k němu chovají někteří jeho straničtí kolegové.
Autentická levice v ČR si dodnes takříkajíc líže své rány. Kdokoliv si troufne hrát podle vlastních not, riskuje problémy. Favorizuje to takzvanou levici nelevicovou, posedlou především pouhými gesty a salonfähig renomé. Jaké vlastnosti musí mít, podle vás, politik, který by se tomuto neblahému trendu vzepřel a byl vskutku hybatelem společnosti?
Tragédií naší země je, že v situaci, kdy je pravice v troskách, se levice nedokázala spojit, naopak se zmítá ve svých žabomyších válkách a každá ze skupinek sleduje v lepším případě své vlastní cíle, v případě horším se jen tak bezcílně vybavuje, jako to činí ta takzvaná liberální či salonfähig levice. Z vlastní zkušenosti mám pocit, že není ani liberální, ani levicová. Kdo nebo co nás může z tohoto marasmu dostat, to opravdu netuším. Každopádně musí být ten dotyčný zdravý a pln energie, aby se nesložil po prvních zákeřných útocích. Ale konkrétní typ nemám.
Hodláte své zkušenosti, které nyní čerpáte na evropské politické scéně, jednou využít i na české úrovni? Nebo jste politikou natolik znechucen, že se budete věnovat v budoucnu spíše vědecké, badatelské práci?
Nebudu už kandidovat nejen do evropských institucí, ale ani do těch českých. Zbylých pár let života, na které bych měl mít podle demografických trendů nárok, chci využít k sepsání několika knížek. Nápady na ně mám, ale času se zoufale nedostává. Pokud se vynoří někdo skutečně levicový, zdravý a plný energie, budu se mu snažit pomáhat.
Radovan RYBÁK