Čím jsou si libyjský, syrský a venezuelský scénář tak podobné? Proč se Západ tak snažil krutě napadnout a potom zničit tyhle tři na první pohled tak vzájemně odlišné země? Odpověď je prostá, ačkoli na Západě není příliš vyslovovaná, alespoň ne veřejně.
Ano, poslední průzkum potvrzuje, že Venezuela tolik oplývá přírodními zdroji, že by mohla jednou rukou uspokojit hlad po ropě pro celý svět na příštích 30 let. A ropy může nabídnout mnohem víc, v deltě Orinoka i v jiných částech země.
Ale ono to zdaleka není jen „o ropě“.
Ti, kdo věří, že šíření západního teroru je hnané pouhými „obchodními zájmy“ a legendární západní nenasytností, jsou z mého pohledu zcela mimo.
Všiml jsem si, že takoví jednotlivci a analytici vlastně věří, že „za všechno může kapitalismus“, a ten že vytváří kulturu násilí a z obětí i pronásledovatelů se už stali rukojmí.
Po činnosti ve všech koutech světa jsem stále přesvědčenější, že kapitalismus je vlastně výsledkem západní kultury, která je založená převážně na expansionismu, exceptionalismu (vyjímečnosti) a agresivitě. Je také vybudovaný na hluboce zakořeněné touze kontrolovat a diktovat. Finanční/měnová nenasytnost je toliko vedlejším produktem této kultury, jež povýšila svou nadřazenost na něco, co lze definovat jako náboženské nebo dokonce nábožensky fundamentalistické.
Nebo jinak: hlavním náboženstvím v Evropě a Severní Americe je vlastně víra ve vlastní nadřazenost.
Čím si jsou libyjský, syrský a venezuelský scénář tak podobné? Proč Západ tolik dychtil po prudkém útoku a tím zničení těchto tří, na první pohled tak se vzájemně lišících, zemí?
Odpověď je prostá, i když na Západě ne tak často vyslovovaná, alespoň ne veřejně:
Všechny tři země stály v čele prosazování se a boje s odhodláním k takovým konceptům jako „panafrikanismus“, „panarabismus“ a Patria Grande - v podstatě latinskoamerická nezávislost a jednota.
Kaddáafí, Assad a Chávez byli oblastně i mezinárodně uznávaní coby protiimperialističtí bojovníci, inspirující a dávající naději stamilionům lidí.
Kaddáfí byl zavražděn, Chávez s největší pravděpodobností také, a Assad a jeho národ doslova už několik dlouhých let bojují o přežití.
Současný venezuelský prezident Maduro, odhodlaně loajální vůči bolívarským revolučním ideálům, už přežil nejméně jeden pokus o atentát a teď čelí přímým hrozbám ze Západu v mafiánském stylu. Jeho zem může být kdykoli napadená, přímo či přes latinskoamerické „klientské“ státy Západu.
Je to proto, že Afrika, Střední východ a Latinská Amerika jsou považovány, a po staletí se s nimi tak zacházelo, za kolonie. Je to proto, že kdykoli se lidé zvedli, byli téměř obratem rozbiti na kusy železnou pěstí západního imperialismu. A ti, kteří si myslí, že mají požehnání k tomu, aby kontrolovali svět, chtějí, aby se to nikdy nezměnilo.
Evropa i Severní Amerika jsou posedlé kontrolováním ostatních, a aby mohly kontrolovat, cítí, že musí s jistotou zničit veškerou opozici ve svých koloniích i neokoloniích.
Je to skutečně duševní stav, v němž se Západ nachází, stav, v němž, jak jsem už řekl, je definován coby sadistická porucha osobnosti (Sadistic Personality Disorder; SPD).
Abyste dostali kompletní obraz, musíte si připomenout Indonésii, která byla coby nezávislý a pokrokový národ doslova zlikvidovaná v roce 1965. její internacionalistický prezident Sukarno (otec Hnutí nezúčastněných a těsný spojenec Komunistické strany Indonésie - PKI) byl svržen (Západem) vybraným, zrádným, rozumově i morálně vyšinutým generálem Suhartem, otvírajícím dveře turbo-kapitalismu, bezuzdnému vykradači přírodních zdrojů svého národa. Indonésie, kdysi navigátor veškerého asijského boje za nezávislost, byla po Spojenými státy, Británií a Austrálií řízené extrémní genocidě degradovaná na pouhý méněcenný a ožebračený „klientský“ stát Západu.
Západ má neuvěřitelnou schopnost identifikovat skutečné místní vůdce boje za nezávislost, pošpinit je, učinit je zranitelnými vymyšlením, občas doslova vynalezením a potom prosazením takzvané „místní opozice“, a později je zlikvidovat a s nimi i jejich země a dokonce jejich celé oblasti.
Občas Západ napadne určité země, jako v případě Íránu (1953), Iráku nebo Nikaragui. Ale častěji jde po „velkých rybách“ - vůdcích místní opozice, tak jako v Libyi, Indonésii, Sýrii a teď ve Venezuele.
Doslova zavražděni už byli mnozí vzdorovití jedinci: Kaddáfí, Hussajn, Lumumba a Chávez, když jich vyjmenuji aspoň pár.
A Západ, bez ohledu na to, co právě dělá, snaží se samozřejmě zničit největší vůdce protizápadní a antiimperialistické koalice: Rusko a Čínu.
Má to daleko k tomu, aby to bylo jen o ropě nebo o zisku.
Západ potřebuje vládnout. Je posedlý kontrolováním světa s pocitem nadřazenosti a vyjímečnosti. Je to hra, smrtící hra. Západ se po celá staletí choval jako fundamentalistický náboženský fanatik, a jeho lidé si dokonce ani nikdy nevšimli, že se jejich světonázor ve skutečnosti stal synonymem výjimečnosti a kulturní nadřazenosti. Právě proto je Západ tak úspěšný při vytváření a vhánění extremistických náboženských hnutí všech vyznání do prakticky všech částí světa: od Oceánie k Asii, od Afriky po Latinskou Ameriku a samozřejmě po Čínu. Západní vůdci „se cítí jako doma“ s křesťanskými, muslimskými či dokonce budhistickými extrémisty.
Jenže Sýrie dokázala přežít, a stojí dodnes. Jediným důvodem proč vládní síly ještě nedobývají poslední teroristickou baštu, Idlib, je to, že civilní obyvatelstvo by během bitvy utrpělo obrovské ztráty.
Venezuela také odmítá padnout na kolena a kapitulovat. A je jasné, že kdyby se Západ se svými spojenci odvážil zaútočit, postaví se jim miliony lidí, budou bojovat o vesnice a venkov, a když to bude třeba, stáhnou se do džungle a povedou partyzánskou osvobozeneckou válku proti okupantům i proti zrádným elitám.
Washington, Londýn, Paříž a Madrid viditelně používají neobyčejně zastaralou strategii, tu, jež fungovala proti Libyi, ale přímo v Sýrii selhala.
Nedávno v Sýrii, blízko frontové linie Idlibu, mi dva vrchní velitelé řekli, že bojují „nejen za Sýrii, ale za celý utlačovaný svět, včetně Venezuely.“ Zřetelně odhalili, že Západ používá proti Caracasu přesně tutéž strategii, jakou se snaží použít proti Damašku.
Venezuela teď také trpí a bojuje za veškerý utlačovaný svět. Nemá „právo selhat“, stejně jako Sýrie neměla právo kapitulovat.
Zničení Libye také přineslo obrovský negativní dopad na Afriku. A otevřelo dveře obnovenému a bezuzdnému francouzskému drancování kontinentu. Ke Francii se promptně připojily Velká Británie a USA.
Sýrie je poslední baštou na Středním východě. Je vším, co tam teď vzdoruje naprosté kontrole Středního východu Západem. Sýrie a Írán. Ale Írán už není „fronta“, i když se ukazuje, že by jí brzy být mohl.
Ze stejných důvodů nemůže padnout ani Venezuela. Je to severní okraj Jižní Ameriky. Dole je celý kontinent, terorizovaný Evropou a Severní Amerikou, po desetiletí a staletí: znásilňovaný, drancovaný, mučený. Jižní Amerika, kde bývaly desítky milionů domorodců vyhlazovány jako zvířata, nuceny se dát na křesťanství, o všechno okradeny a nuceny k následování bizardních západních politických a ekonomických modelů.
V Brazílii už byla pokroková socialistická vláda Dělnické strany (Partido dos Trabalhadores) svržena.
Jestli Venezuela padne, vše může být ztraceno, na celá desetiletí, možná dokonce staletí.
A tak bude bojovat. Spolu s těmi několika zeměmi, které na západní polokouli stále stojí nalevo, zeměmi, jež diktátoři ve Washingtonu, D.C., otevřeně popisují jako „svá humna“.
Caracas stojí a bojuje za rozsáhlé slumy Peru, za miliony chudých v Paraguayi, za brazilské favelas, za privatizované aquifers (skalní útvary propouštějící spodní vodu; pozn. překl.) a vyhlazovaný deštný prales v Brazílii. Jako Sýrie bojuje za Palestinu, za chudé menšiny v Saúdské Arábii a Bahrajnu, za Jemen, za Irák a Afghánistán - dvě země, jež téměř o vše okradlo NATO.
Rusko už ukázalo, co může udělat pro své arabské bratry, a teď demonstruje ochotu podpořit dalšího blízkého spojence - Venezuelu.
Čína rychle skládá koalici antiimperialistických bojovníků, stejně jako Jižní Afrika.
Ne - Venezuela není jen o ropě. Je o Západu, schopném uzavřít čínským lodím přístup do Panamského průplavu. Je o úplné kontrole světa: ideologické, politické, ekonomické i společenské. O likvidaci veškeré opozice na západní polokouli.
Jestli padne Venezuela, Západ se možná odváží zaútočit na Nicaraguu a potom na baštu socialismu a internacionalismu - Kubu.
Právě proto bychom nikdy neměli nechat Venezuelu padnout.
Bitva o Venezuelu už zuří na všech frontách, ideologickou nevyjímaje. Bojujeme tam nejen za Caracas, Maracaibo nebo Ciudad Bolivar: bojujeme za celý utlačovaný svět, stejně jako v Damašku, Aleppu, Homsu a Idlibu, jako možná budeme brzy muset v mnoha dalších městech po celém světě. Dokud bude západní imperialismus naživu, dokud se nevzdá snů o kontrole a ruinování celé planety, nemůžeme přestat, nemůžeme nechat padnout naše ochránce, nemůžeme slavit konečné vítězství v žádné části světa.
Proto je tohle vzdáleno tomu, aby to bylo „jen o ropě“. Je to o přežití naší planety.
Andre Vltchek, 4. dubna 2019 (překlad Vladimír Sedláček)
Andre Vltchek je filozof, spisovatel, filmový tvůrce a investigativní novinář. Zabývá se válkami a konflikty v desítkách zemí. Čtyři jeho poslední knihy jsou „Čína a ekologická civilizace“ (společně s Johnem B. Cobbem ml.), „Revoluční optimizmus, západní nihilizmus“, revolucionářský román „Aurora“ a úspěšné dílo politické faktografie „Odkryté lži Impéria“. Více o jeho knihách na http://andrevltchek.weebly.com/books.html . Shlédněte jeho průkopnický dokument „Rwandský gambit“ ( Rwanda Gambit, nebo https://vimeo.com/ondemand/rwandagambit , o Rwandě a Demokratické republice Kongo, a jeho filmový dialog s Noamem Chomskym „O západním terorizmu“ ( “On Western Terrorism” nebo https://www.amazon.com/Western-Terrorism-Hiroshima-Drone-Warfare/dp/0745333877 . Vltchek v současnosti žije ve východní Asii a na Středním východě a nadále pracuje po celém světě.