(Vystoupení Josefa Skály na Pražské teoreticko-politické konferenci 1. 6. 2019)
V. i IX. sjezd KSČ jsou témata, strhující sama o sobě. Úvodní referát nám připomněl řadu fakt, v nichž je to jako na dlani. S nemenším zájmem jsme však vnímali i vše, co navozuje živé paralely. Někdo ten úhel pohledu nesnáší. Dnešní krize strany je však mnohém ještě vážnější. Kdo si dal práci poznat, proč museli odejít lidé typu Bolena a Jílka, dá mi za pravdu – ani ti dva nezašli tak daleko, jak se to děje dnes. Uvedu poslední příklad. Prohlášení, že krátkodobým programem strany je dohoda s hnutím ANO 2011. Taková rezignace na samostatnou politiku nemá obdoby.
Srovnání nemá ani to, k čemu došlo ve volbách do EP před pár dny. Zatím nás opouštěla kvanta voličů. Teď se však k programu a kandidátce KSČM postavila zády i spousta komunistů. Jedni s dodatkem, že kvůli tomu nešli poprvé v životě k volbám. Jiní se dokonce nijak netají, že volili SPD či jiný subjekt podobného ražení. Řada z nich na jejich kandidátkách i „kroužkovala“. Hlavně Ivana Davida, mnohdy i generála Blaška.
Nové kvality dosáhl i další moment – kandidatura členů strany za jiné strany či hnutí. Dosud bývala jen velice ojedinělá. A navíc šlo vesměs o subjekty regionální povahy. Tentokrát se tak rozhodlo komunistů mnohem víc. Lidé, aktivní v naší straně leckdy i půl století či déle, kandidovali za subjekty, profilující se razantnější kritikou poměrů než KSČM.
Ivan David by byl jednou z ozdob naší kandidátky. Tak jako řada dalších levicových osobností. Tím spíš za situace, kdy jsme šli do voleb spolu s dalšími partnery. Dá se to, že se tak nestalo, svádět na ně? Oslovili jsme včas a odpovídajícím způsobem? Nebo jsme o ně přišli stejně, jako o profesora Honzu Kellera už minule? Ivan David nechybí na žádné veřejné akci, pranýřující válečné zločiny NATO i řadu jiných darebáctví. Za nás, komunisty, tam mnohdy musí zaskakovat lidé jako já, už přes rok znovu „marxista na volné noze“. Tak jako na akci „nočních vlků“ u hrobů sovětských vojáků na Olšanech. Zato generál Blaško tam dorazil v kožené kombinéze a přímo v koloně „nočních vlků“. Na řadě mítinků, hájících naši bezpečnost a suverenitu před „strategickými spojenců“, se střídáme u mikrofonu i s ním. Generál kandidoval z „nevolitelného“ místa. Televize mu daly slovo jen sporadicky. Navzdory tomu získal skoro 50 tisíc preferencí. Víc než on jich získali jen tři kandidáti všech soupeřících stran. Pozvat ho na naši kandidátku, dostali jsme o skoro 50 tisíc hlasů víc. To pozvání by přijal jen od lidí, s nimiž ho pojí vzájemná důvěra.
Doby, kdy byly volby jarmarkem slibotechen, vábících na sladké sny, jsou nenávratně pryč. Tím víc to platí o těch do Evropského parlamentu. K Evropské unii se vymezuje kriticky i většina české pravice. Tím víc na tom staví SPD i subjekty podobné orientace, přitahující zvlášť rozčarovanou a rozhněvanou veřejnost. Boj o její hlasy se dá vyhrát jen radikálnějším programem a vystupováním, než všechny konkurenční nabídky. Ne snad co do silných slov, nýbrž hloubky pohledu a úderů na achilovku. Evropská unie je na tapetě jako koncentrát všeho, čím lidem leze krkem dnešní kapitalismus, a ne snad jen Juncker a Tusk. Většina z nich to však za systémovou vadu kapitalismu zatím nemá. A právě tady se rýsuje naše šance. Parketa, na níž nám žádná „krádež témat“ nehrozí z principu. Vzdáme-li právě tento úhel pohledu, pak se nedivme. Nad tím, že „Evropě vládnou nikým nevolení úředníci“, se teatrálně pohoršuje i kdejaký trouba, který kapitalismu upsal duši víc než Faust Mefistovi. My musíme lidem ukázat, kdo ty „úředníky“ volí místo nás. Komu a jak moc musí číst z pysku. Čím vším jdou proti zájmům celé Evropy, již do té bavlnky nepozvali a jaktěživ nepozvou – a čím konkrétně proti zájmům naší země a jejích „dolních deseti miliónů“. Jak třeskutě sobecký třídní zájem prosazují – a čím vším to ještě hrozí, nepodaří-li se tu neurvalou přesilovku zablokovat a nakonec i zvrátit. Jak do ní házet vidle už „tady a teď“ – „návrhy, které se nedají odmítnout“ a jejichž sabotáží si ublíží ten, kdo si na ni troufne.
Iluze o tom, že relativně přijatelné „ekonomické počasí“ potrvá věčně, měly navrch i v době před V. sjezdem KSČ. Obrat k politice, která jim přestala bezradně nadbíhat, prosadil právě včas. Dala mu za pravdu už světová krize od konce téhož roku. Nedojít ke zlomu, který V. sjezd prosadil, mizivou šanci měly i všechny následující průlomy doleva – až po politickou sebevraždu, kterou československý kapitál spáchal v únoru 1948.
Stojíme na podobném rozcestí. Odlišné jsou jen kulisy. Právě kritický pohled na cizí moc, poškozující naše zájmy i rukama Evropské unie, je přitom ještě masovější i vyhrocenější než koncem 20. let. A dnes má i mnohem viditelnější a razantnější mluvčí, kteří nám konkurují hlavně na tomto poli.
Dá se nad nimi vyhrávat přísahami, že i my jsme „proevropští“? Sliby, jak Brusel donutíme „naslouchat občanům“? Mám citovat i další podobné úlety, jimiž se stáváme „užitečnými idioty“? Když to pak nahání další voliče stranám, jež sice skutečné řešení nenabízejí, současný stav však umí nazvat pravým jménem, dá se to dohnat „olympiádami randálu“ proti jejich mítinku? Randálu bok po boku s „pražskou kavárnou“ - a obskurních struktur typu „Antify“? Trestním oznámením na konkurenci, sklízející naše někdejší hlasy? Kolik žalob jsme podali na partaje, které nás ostouzí jako vyvrhele a vrahy? Nejhorší volební výsledek, jaký kdy strana dosáhla v celostátních volbách od roku 1921, má na svědomí i tohle zoufalství.
Budeme-li si o tom jen špitat, příště to skončí ještě hůř. My, kdo o tom mluvíme nahlas, to neděláme proti vlastní straně, ale v jejím akutním zájmu. Opak nám připisují jen zmijí jazyky. Právě téma „populismu“ totiž začalo plnit i tři role, které dosud nemělo. Vstupují do střetu o sám charakter naší strany. Činí tak jezuitsky zákeřnou oklikou.
Prvou z těch rolí je falešné alibi. Výmluva za to, že vršíme jednu porážku za druhou. Místo seriózní analýzy, v čem všem selháváme sami, se vina svádí na ty, s kým prohráváme. Děje se tak „argumenty“, opsanými od „pražské kavárny“. Tím víc ztrácíme důvěry u spousty lidí, kteří nás volili i desítky let po převratu. Tím víc to v nich posiluje podezření, že jsme „součástí establishmentu“. Té samé „kavárně“ se však ustupuje i programově. A sice embargem na témata a zorné úhly, jimiž veřejnost oslovují „populisté“ – protože „my přece nejsme jako oni“. Tím ovšem vyklízíme sami a bez boje stále víc všeho, co lidem pije krev a hýbe žlučí. A sami se zaháníme na okraj politické scény. Natolik, že už stále víc lidem už nestojíme ani za pozornost.
Co vše se tím sleduje, není složitou tajenkou. Tím větší pomsta se snáší na hlavy, jež tomu švindlu vidí do karet. Zatím v ní soutěžili „sluníčkáři“, vlezlí do kožichu levice. Teď jsem však terčem hrubého nařčení i od předsedy ÚV KSČM. Hemží se urážkami o „zradě myšlenky i přátel“, spáchané za „mrzký peníz“. O „jidášském groši“, za nějž jsem prý „přijal dílčí funkce (trafiku) od antikomunistů“. Co chvíli mi volá nějaký novinář a žádá reakci na tvrzení V. Filipa, že jsem se vyhlášení výsledků voleb do EP zúčastnil ve štábu SPD. Když mu ten nesmysl vyvrátím, následují „náhradní varianty“ z téhož pramene – o jakýchsi jiných akcích SPD za mé účasti. Lež jako věž jsou i ty. S urážkami od reakční šmíry musí komunista počítat. Ani ta mne však jaktěživ neostouzela horory o „jidášském groši“, za nějž bych se prodal, natož pak zrovna „antikomunistům“.
Byl jsem napaden v médiích včetně Haló novin. V médiích, a ne jen na stranické půdě, proto musela následovat i má odpověď. Zní takto: „Kdokoli prohrává i ideové střety s SPD, pomluvami těch, komu to nehrozí, se z toho nevylže. Nabízím V. Filipovi férové řešení. Pokud svá tvrzení dokáže, odejdu z aktivní politiky já. Pokud to nedokáže, a předvede se jako přízemní lhář, složí všechny politické funkce on. Chlap a ne jeho opak takovou výzvu nemůže odmítnout.“ Kterou z těch možností si vybere? Chlapa se ctí a svědomím? Nebo ubohého lháře? Odpověď vnese jasno i do stonásob významnějších otázek.
My však dnes máme na pořadu témata mnohem vážnější a přitažlivější, než pavlačovou špínu. K ní proto už jen velice krátce. Ve štábu SPD jsem nebyl ani při vyhlášení výsledků voleb, ani kdykoli jindy. Stafáž jsem nedělal ani žádné jiné akci SPD. Fotografie, mající „dokázat“ opak, je ze setkání s posluchači nezávislého internetového rozhlasu. Zatím téměř jediného, co neváhá přenášet živě i řadu akcí KSČM – obětavě a bez nároku na odměnu. Přijel jsem tam už v průběhu akce a dostal slovo hned nato – a teprve pak si stačil všimnout i volebních plakátů SPD a všech tváří za jiné politické subjekty, pozvané pořadateli. Jediné slůvko, zavánějící fašismem, rasismem či xenofobií, tam nepadlo z úst žádného z vystupujících. Patřila mezi ně třeba i Lenka Procházková, rozhodná bojovnice jak proti fašistickým kreaturám i jejich „liberálním“ protektorům – těm ze 30. let i na prahu třetího tisíciletí. Nejapnou intrikou je i jiná verze – že se prý hodlám nabalíkovat coby asistent Ivana Davida v EP.
Čisté svědomí, jež bych přál i všem ostatním, mám i v jiném směru. Ideové střety neprohrávám ani s lídry SPD – natož abych se před nimi schovával pod křídly „pražské kavárny“. Neprohrává je radikálnější argumentace, než jakou volí oni sami, k otázkám v ohnisku boje o veřejné mínění. Když totiž varují plným právem, že zločinné spolčení v zákulisí migračního chaosu jde po krku naší bezpečnosti a samotným základům evropské civilizace, nutím své oponenty k jasnému stanovisku, co tuto destruktivní vlnu zastaví už tam, odkud pochází. A volám po tom, s čím nepřijde žádný z nich – tlaku na reparace za zločiny válek za „změnu režimů“ a na rozvojové investice do zemí, odkud k nám migrační vlna proudí, na účet těch, kdo pohádkově zbohatli z koloniální loupeže. A ne z fondů Evropské unie, a tedy všech daňových poplatníků na jejím území.
Podobně je tomu v debatách o zajištění naší obranyschopnosti, chatrnější než kdykoli za sto let samostatné republiky. SPD razí program domobrany, po dobu, než se ji podaří zformovat, však mívala členství v NATO za nenahraditelnou bezpečnostní záruku. Takový program, namítám lídrům SPD i na kamery a v éteru, je však nejen pramálo radikální, ale i reálný. Protože dokud budeme v NATO, desítky miliard se rok co rok utratí za cizí zbraně a války v cizím zájmu – a domobrana zůstane jen planým snem. Nakolik může za změnu, k níž dochází v pozicích SPD, i takto vedená polemika, posoudit neumím a ani mi to nepřísluší. Právě SPD však byla jedinou z parlamentních stran kromě nás, která 70 let od vzniku NATO neváhala prohlásit, že je to útočný, a ne obranný pakt. Razí i další témata, jež kromě nás nikdo nenastoluje – například neuhrazených německých reparací za životy a újmu v letech nacistické okupace. Nepřizvukuje ani „obrazům nepřítele“, šířeným rusofobní „stranou války“, ani politice „sankcí“ či účasti ve válkách za „změnu režimu“ – a dokonce proti řadě jejích kroků veřejně vystupuje. Která jiná z parlamentních stran kromě nás se zmůže aspoň na to? Snad „reformní levice“, usazená v Lidovém domě? Čemu slouží všichni ti, kdo žvaní i naším jménem o „fašizující pravici“ – místo aby každou takovou změnu k lepšímu čapli za pačesy a využili v národním a sociálním zájmu? Tak aby to posílilo právě náš vlastní vliv. Úlitby „pražské kavárně“ a jejím cizím loutkovodičům ho srážejí níž a níž.
Parta „karlínských kluků“, která převzala otěže strany na V. sjezdu před 90 lety, měla jasno i v těchto otázkách. Fňukat nad tím, že „nám kradou témata“, ji jaktěživ nenapadlo. Svá témata razila způsobem, který si uměl vynutit veřejnou pozornost. Tak aby jimi oslovila i co nejvíc přirozených spojenců. Aby k nim nemohli mlčet ani političtí soupeři. Aby je nutila k vyjádření z úhlu, výhodného pro vlastenecké a pokrokové síly. Aby ty, kdo stáli pokroku v cestě, hnala na hrách – a nedala jim šanci nám témata ukrást a obrátit vzhůru nohama. Takhle se dělá komunistická politika, trvale stupňující vlastní iniciativu, vliv i podporu mezi voliči. Dnes stejně jako před 90 lety. Kdo to neumí nebo mu to ani nevoní, ať to řekne na rovinu. Urážkami těch, kdo s tím nemají problém, se z vlastních bankrotů nevylže.
Josef Skála