Výsledek hlasování britských voličů, 53 % : 46 % ve prospěch opuštění Evropské unie - Brexit - se zdál být jasným ukazatelem, jak si země v této otázce stála. Ale soudě podle reakce, jež zaznívala ve sdělovacích prostředcích země, hlasování vyústilo do záchvatů zahanbeného chaosu.
Důvodem je, že některé z nejsilnějších hlasů pro Brexit byly těmi nejreakcionářštějšími, potopenými ve xenofobii a rasismu. Směřovaly k překřičení kampaně racionálnějších sil na levici za levicový odchod z EU - Lexit.
Hlasování vyvolalo bouři v politickém vládnoucím aparátu Spojeného království (Velké Británie a Severního Irska; UK) i mezi šiky politických sil mimo ně, a dosud je velmi málo jasné, jak se rozchod s EU bude vyvíjet.
Značná část názorů, od levostředové opoziční Labour Party ke většině vládnoucí pravostředové Konzervativní strany, vystupující za to, aby Británie zůstala v EU. Pravé křídlo Konzervativců přes ultrapravicovou Ukip a dále napravo bylo rezolutně pro Brexit.
Běžné sdělovací prostředky rozsáhle odrážely toto názorové spektrum, s malým „L“ liberální Guardian, provládní Times a rádoby levicový Daily Mirror naléhaly na zemi, aby zůstala, zatímco populisticky pravicové Sun a Daily Mail byly pro Brexit.
Pohled, že voliči podporující Brexit jsou převážně pravicoví nebo nějak pod jejím vlivem, převažoval ve většině analýz výsledků hlasování. Ty si stěžují na to, že díky Brexitu je UK teď vystavena ve xenofobiím a rasistickém světle.
Pravičáci se vezli na vlně omezeného nacionalismu, jenž silně čerpal z protievropských a proticizineckých nálad. Stoupenci Brexitu představují nejnižší společný jmenovatel mezi Brity. Filištína, postrádajícího městský útlocit evropské kultury. Anglocentristé, lpící na klamavém pocitu výjimečnosti uprostřed vlastní zanedbané, třídně brané nenasytné dysfunkci, snažící se zbavit zemi „cizinců“.
Ačkoli přílišné ignorování toho, co je EU vlastně zač, i nadále prostupuje komentující sloupky Guardiinu i dalších zpravodajských sdělovacích prostředků, zpřetrhat vazby s EU je vnímáno coby políček do tváře internacionalismu, mnohostranné spolupráce a jakéhokoli smyslu pro panevropskou identitu. Je to jako kdyby se UK chystala připravit posuv vlastního minikontinentu do Bermudského trojúhelníku.
Británie se vždycky stranila zbytku Evropy, o němž se často podivně, komicky zmiňovala jako o „Kontinentu“. Mnohé z poreferendového lomení rukama nad „odstřižením od Evropy“ je závislé na pochybném rovnítku mezi EU a Evropou, jako kdyby to byla nějaká synonyma.
Zčásti to je díky částečnému úspěchu sebemytologizující propagandě EU. Ta jako svou hymnu používá Beethovenovu Ódu na radost z konce skladatelovy 9. symfonie. Její vlajka, přijatá v roce 1985 ve zlomovém bodě studené války, je kruh žlutých hvězd na modrém podkladě, údajně symbolizujících úplnost a jednotu. Modrá je z nějakého důvodu zamýšlena coby představující Západ, ačkoli EU teď začleňuje i druhdy rudé země bývalého sovětského bloku.
Den Evropy je slavený 5. a 9. května - trapné úsilí vyhovět přání Rady Evropy, lidským právům a pravidlům advokátní organizace, která není součástí EU.
Téměř tu byla Ústava EU a Charta základních práv. Byly přijaty v roce 2004, ale bylo od nich rychle upuštěno po odmítavých výsledcích referend - ne v UK, ale ve Francii a Nizozemí.
A je tu euro, měna používaná v 19 z 28 členských států EU, samo jako mocný symbol společné evropské identity, tak jako ražení mincí Římského impéria bylo symbolem moci císařů.
Navzdory svým mnoha institucím a programům, jež zasahují do oblastí jako kultura, vzdělání, pomoc rozvoje zámoří a satelitní technika, hlavní zaměření EU je na vytvoření a provozování vnitřního trhu zboží a kapitálu ve společné oblasti jejích členských států. Zahrnuje i zemědělství a rybářství. Stará se o volný pohyb pracovních sil, aby umožňovala výrobním střediskům čerpat z pohyblivé pracovní síly podle toho, co se vyrábí. EU má rodící se vojensko-obranné ambice, ale je silně zahrnutá uvnitř NATO.
Většina činnosti EU od doby, co se v roce 1992 proměnila z Evropského hospodářského společenství do současné sjednocenější formy, unifikuje zákony členských států tak, aby vyhovovaly požadavkům vnitřního trhu. To znamená, že EU rozšířila svou činnost do všech oblastí, jež se nějak dotýkají pracovního života a pracovních sil na vnitřním trhu.
Reguluje zaměstnanecké zdraví a bezpečnost a další oblasti zdravotní péče, některá práva na pracovištích, některé soudní a vnitrostátní záležitosti, imigraci a spoustu ustanoveními, nějak týkajících se všeho, co se nějak vztahuje k mnoha oblastem průmyslové výroby a upravovatelství, od potravin po dieselové motory. Zachovává nevyrovnaný obchodní režim s rozvojovými zeměmi, což mnozí vidí coby zvyšování zaostalosti, nikoli vyrovnání se s ní. A provozuje krutě restriktivní hraniční politiku, aby tak podpořila „Pevnost Evropa“, která je částečně zodpovědná za smrt tisíců uprchlíků.
Zdá se, že většina sfér vlivu EU kopíruje pravidla států samotných, ale legislativa EU je zcela zaměřená na péči o jednotný trh a jeho sílu, vytvářející zisk pomocí činnosti soukromých podniků a společností. Národní legislativa v členských státech je ponechána nedotčená, dokud nestojí v cestě legislativě EU. Pokud ano, musí být vystavena „harmonizaci“, srovnána do linie s legislativou, vytvořenou Evropskou unií.
V některých polích legislativa EU byla vylepšením národních nařízení. Začlenění, řekněme, posledního vývoje zdraví a bezpečnosti zaměstnanců do zákona EU znamená, že je snadné vidět v této oblasti EU coby novátora. Mnozí z těch, kteří litují Brexitu, cítí, že UK v tomto ohledu prodělává, a že vláda a podniky mají otevřené dveře ke snížení standardů v neprospěch dělníků.
A většina velkopodnikatelů dosud chce, aby UK v EU zůstalo. Legislativa EU o volném pohybu pracovních sil dovoluje bossům, aby dělníkům platili nižší mzdy. Odborová práva jsou silně místně omezována, je snadné je opomíjet a nezahrnovat pod ně dělníky, přicházející z jiných částí EU.
Podniky dovážejí levnou pracovní sílu z chudších částí EU, když ke zpracování nebo prodeji dochází v bohatších zemích, kde místní dělníci měli lepší mzdy a podmínky. Naopak výrobu nebo zpracování přenášejí do chudších částí EU, především na jih a východ, kde místní mzdy jsou špatné a podmínky uboze regulované.
Předpisy EU o zdraví a bezpečnosti zaměstnanců mají jen omezený vliv v takových oblastech, tím víc, jak EU prosazuje tvrdou „úspornostní“ politiku, jaká ještě více stlačuje platby i podmínky. Pro velkopodnikání EU znamená velké zisky a žádné odborářské zásahy. Jediným výsledkem je vyvolání konfliktů a xenofobie mezi dělníky z různých zemí a oblastí, což pravicoví stoupenci Brexitu zúročili ve své kampani proti EU.
Pro společenská hnutí, dělnické organizace nebo občany EU (občané členských států EU jsou automaticky občany EU) je také neobyčejně důležité, aby měli vliv na proces rozhodování v EU.
EU se podobá oligarchii. Všechny její špičkové exekutivní pozice jsou obsazovány jmenováním. Hlavním výkonným orgánem je Komise EU, s komisaři jmenovanými členskými státy. Její předseda je jmenovaný se souhlasem Evropského parlamentu na základě nominace, prováděné ministry členských států.
Parlament EU, jediná přímá spojnice k voličům v každé zemi, nemá pravomoc legislativního rozhodování ani právo veta; nemůže ani ovlivňovat činnost Komise. Poslanci Evropského parlamentu (MEPs) zastupují zcela nedostupné volební obvody ve svých zemích. 65 milionů občanů Británie zastupuje 73 poslanců EP.
Klíčovou institucí EU je Evropská centrální banka, provozovaná jmenovanými uchazeči na osmiletá období. ECB byla hlavním hráčem ve vnucení škrtů ve veřejných výdajích v Řecku, a jako odměnu za hotovostní „záchranné balíčky“ na zemi uvalila další politiku úspornosti.
To jsou některé z důvodů, proč komunisté i další na levici v Británii vedli kampaň za levicový odchod - Lexit - z EU. Tato kampaň se snažila vložit pokrokovou politiku do argumentů pro opuštění EU. Je to postoj, jenž zapadá do postoje komunistických a dělnických stran v ostatních členských zemích EU.
Kampaň Lexitu tvrdila, že hlasování pro odchod z EU povede ke kolapsu konzervativní vlády v Londýně a že správa, která ji nahradí, asi dlouho nevydrží. Přijde podnět k výzvě k předčasným volbám, což by vytvořilo podmínky ke zvolení labouristické vlády „s programem progresivního zdanění, veřejných investic, veřejného vlastnictví, oživení průmyslu a ekologického zabezpečení“.
Komunisté z ostatních evropských stran hlasování pro Brexit/Lexit přivítali jako velkou příležitost pro levici. Komunistická strana Finska, například, tvrdila, že většina těch, kteří hlasovali pro odchod z EU, byla z dělnických komunit, nejhůře zasažených politikou EU, jež zničila jejich živobytí.
Komunistická strana Španělska tyto názory opakovala; pocítila šanci k „úplnému odstoupení od neoliberální strategie, jež po více než tři desetiletí ovládala Evropu, a přijetí anti-oligarchické vize, v jejímž středu jsou zájmy a tužby většiny společnosti“.
Komunistická strana Irska prohlásila: „Miliony dělníků po celé EU přivítají hlasování pro odchod, jenž může silně poznamenat začátek konce EU jako takové. Projekt Strach, zosnovaný Evropskou unií, byl použitý k nucení Řeků, Španělů, Italů, Kypřanů a Irů, aby přijali dluhové otroctví, když neexistuje jiná alternativa než záchrana bank a spekulantů, místo práv lidu. Ale nejen jich: tato strategie byla používána proti všem pracujícím po celé EU, s využitím strachu ke vnucení pocitu, že neexistuje alternativa, což bylo použito k zamaskování prudkých útoků na práva a podmínky dělnictva a k dalšímu omezování demokracie a národní svrchovanosti.“
Podle těchto i jiných komunistických stran má levice šanci předělat Evropu na zcela jinou veličinu, sjednocenou socialistickými hodnotami a politikou. Nebo spíše šance to udělat je blíže než kdy předtím. Někteří vidí začátek konce EU, jak její popularita klesá a s prohlubující se kapitalistickou krizí ztrácí na poutavosti. Jiní, v nekomunistické levici v Evropě, včetně některých socialistických stran, jež patří do Strany evropské levice, vidí Brexit prostě coby impulzivní protestní hlasování, jež ukazuje na potřebu EU reformovat.
V UK je Labour Party uprostřed intenzivního třídního boje mezi pravicovými labouristickými poslanci a zdola narůstající levicovou členskou základnou.
Otázka je zdánlivě o tom, kdo stranu povede, zda levicový úřadující šéf Jeremy Corbyn nebo pravicový kandidát Owen Smith. Základní otázky se týkají toho, kam by měla Labour Party směřovat, zda pracovat na levicové platformě společenské a ekonomické transformace nebo stranu vrátit k nějaké sortě neoliberálního profilu, jaký měla za Tonyho Blaira a jeho stejně smýšlejících nástupců.
Pokud Corbyn a přání obyčejných členů strany převáží, může to být pro levici šance převzít iniciativu po hlasování o Brexitu, jež uvrhlo vládnoucí Konzervativce do zmatku. Jmenování nové premiérky Teresy Mayové a to, zda její snaha obnovit vůli vlády uspěje, bude záviset na tom, jestli bude levice schopná konat společně. Jestli ne, Brexit se může obrátit ve všechno, o čem snili stoupenci pravice.
Autor stati Mark Waller je komunistický internacionalista, žijící v Jižní Africe. Článek byl zveřejněn v (týdeníku KS USA) People’s World 27. července 2016
Překlad Vladimír Sedláček