Tím, že jsou tak pozitivní vůči volnému pohybu po EU, padají některé složky levice naivně nebo poslušně do pasti svého vlastního konání, tvrdí JULIAN JONES
Titulky zpráv ovládá v posledních týdnech imigrace. Zatímco pravice a ultrapravice používala v kontextu tohoto referenda o EU částečně štvavou rétoriku, levice musí k řešení této otázky předkládat vlastní argumenty.
Části levice silně argumentují, že volný pohyb lidí v rámci Evropy - jedna z hlavních zásad EU - je praxe, jež by měla být chráněna, jež naši společnost obohacuje. To není, a neměl by být, postoj organizované levice.
Především mládež je lákána do přesvědčení, že volný pohyb lidí je zásada téměř socialistická. Kritika „volného“ pohybu - jenž je ve skutečnosti všechno, jen ne volný - se v pokrokovém myšlení stala neprůchodnou. Ponurá ekonomická realita za tímto volným pohybem je v podstatě volným vykořisťováním především mladých evropských pracovních sil bez jistoty zaměstnání a bez jakýchkoli vyhlídek.
Pro nás je možná těžké uznat tento ponurý trend v čistě ekonomických termínech, daleko od sentimentality, jež provází naše vzpomínky na školní výlety do šedých zámků a k prvním francouzským polibkům na kontinentu. Většina evropských migrantů v Británii jsou příchozí, kteří to ekonomicky nepotřebují.
Jsou celkem vzato mladí (průměrný věk migrantů v EU je 34), a v mnoha případech přicházejí ze zemí, jejich ekonomika byla zdecimována rozpočtovou politikou EU a jež trpí „odlivem mozků“ coby výsledkem toho, že ze země odcházejí kvalifikované pracovní síly.
Pro levičáky a pokrokáře v nejoslabenějších evropských ekonomikách není svoboda pohybu vnímána tolik pozitivně, jak by tomu mohlo být tady.
Nedávno Alberto Garzon, duhový mladý předák španělské Sjednocené levice, jež se oficiálně prohlásila za spojence Podemosu, naříkal, že za krize se mladí Španělé hrnou do jiných koutů Evropy: „Jestli někdo chce opustit Španělsko, ať je to jeho svobodná vůle, ne nutnost nebo nedostatek alternativ.“ Tento přístup by měl být samotnou podstatou debaty kolem migrace v EU.
Není to ten případ, zda bude malé procento podnikavých, volnomyšlenkářských mladých lidí, hledajících dobrodružství na cestách Evropou, zasaženo Brexitem (s největší pravděpodobností nebude), ale zda je tato ekonomická migrace skutečně svobodná, volná.
Musíme se sami sebe ptát, kolik mladých lidí je nuceno - někteří dokonce i násilím - odejít ze své země částečně kvůli ekonomické situaci, vytvořené především rozpočtovou politikou EU. A nezapomínejme, že ekonomická politika EU, podlamující růst, poskytuje živnou půdu ultrapravici k pěstování nenávisti, zvlášť mezi evropskou mládeží.
Je znepokojivé, že v Řecku fašistická Golden Dawn (Zlatý úsvit) čerpá spoustu podpory od populace ve věku 18 - 34, a údaje průzkumu z roku 2014 ukázaly, že pro Golden Dawn hlasovalo 21,2 % voličů ve věku 18 - 24, víc než pro jakoukoli jinou stranu kromě Syrizy.
Studie Londýnské univerzity ukázala, že nekvalifikovaní dělníci, zhruba na spodních 20 % mzdového rozsahu, jsou neúměrně zasaženi imigrací EU, zatímco ti, kteří jsou na vrcholku seskupení, mají z migrace užitek. Není překvapením zjištění výzkumné agentury YouGov, že čím jste chudší, tím pravděpodobněji jste pro Brexit.
Mnozí pracující, zedníci, další stavební dělníci atd., když mluvili o svých zkušenostech z imigrace v EU, zdůrazňovali svou frustraci z toho, že jim jsou snižovány mzdy. Nebyli to rasisté, jak mnoho lidí chce, abyste věřili (mnozí byli ve skutečnosti černoši nebo jiné etnické menšiny), a neodmítali migranty jako takové, ale nedostatek pracovních příležitostí, jim dostupných za důstojnou mzdu.
Zcela prostě ti na dně tohoto žebříčku s daleko větší pravděpodobností zakusí základní princip, že když šéf může využít levnější pracovní sílu ze zahraničí, udělá to.
Tyto poměrně kultivované názory jsou na hony vzdálené od fašistického podtextu kampaně Nigela Faragea.
Ale to, co mohou být lehce odlišné přístupy, se v momentě může stát hněvivým a nesouvislým, pokud se levice rozhodne tyto problémy ignorovat. Jestli neuznáme, že migrace a sociální dumping jsou problémy vzešlé z vnitřních rozporů kapitalismu, s nimiž je nutno bojovat odborářstvím, internacionalismem a solidaritou, debaty o imigraci se rychle stanou hájenstvím ultrapravice, a to ještě víc než dosud.
Renomovaný historik Simon Schama komentoval ve Financial Times, že Brexit by představoval vzdání se humanitární, „různorodé“ minulosti Británie.
Británie by nebyla taková, jaká je, bez hugenotů, ruských Židů nebo, Bengálců, kteří se po staletí v zemi usazovali. Asi odůvodněný historický bod, ale nemá vůbec co dělat s Evropskou unií. Schama „čirou náhodou“ ignoruje, že migrační politika EU není politikou, jež by přijímala ty nejpotřebnější na světě, ale tou, jež tlačí dolů mzdy uvnitř hranic EU a zároveň dělá co může, aby udržela zoufalé lidi mimo Evropu, dokonce i když to znamená utopit se ve Středozemním moři.
Byli by ruští Židé, kteří migrovali na počátku 20. století, přijati do „pevnosti Evropa“? Ponechme divoká historická porovnávání Schamovi.
V protikladu vůči liberalismu zřízení je postoj levice diferencovaný, vzdálený od arogance, jež poznamenala nedávnou debatu. Mnozí bohužel chtějí tento fakt ignorovat a dávají při každé vhodné příležitosti přednost jízlivým obviněním ze xenofobie a rasismu.
Tím, že jsou tak pozitivní vůči migraci v EU, složky levice naivně či poslušně padají do pasti svého vlastního konání - jež není jen čistě xenofobní, ale i aktivně rasistické.
Vezmeme-li v úvahu naši hanebnou kolonialistickou minulost a zformujeme racionální imigrační politiku počínaje tímto bodem, je hodně národů a lidí, jimž hodně dlužíme.
Mnozí ze Západní Indie zjišťují, že je strašně těžké vstoupit do Británie, dokonce i navštívit rodinu. Potom ale jak to, že kterýkoli občan EU může neomezeně přijít do Británie, někoho navštívit, studovat, pracovat nebo žít? Můžeme předpokládat, že proto, že je bílý a pravděpodobně sdílí „evropské hodnoty“, na rozdíl od našich bratrů a sester v Karibiku, Africe nebo na indickém subkontinentu?
Stejně jako historické dědictví je na Středním východě i soudobější krize, z valné části produkt západoevropské a britské intervence v Sýrii, Libyi, Iráku a Afghánistánu. Členské státy EU mají dluh v přijímání lidí, na ničení právě jejichž zemí jsme se podíleli.
Ve skutečnosti EU stále více koná s imperialistickou silou, když oficiálně podporuje vojenské kampaně, jako byla válka v Afghánistánu v roce 2001, nebo osvobodila Francii od ekonomických povinností, aby mohla uskutečnit své špatně promyšlené útoky v Sýrii po pařížských útocích.
Posun k nové migrační politice, jež přesně odráží škody, jaké udělala Británie coby kolonialistická a imperialistická síla, lze sjednat jen mimo EU, s budoucí pokrokovou vládou.
Jednoduše řečeno, tuto věc je nutno udělat pro pokrokovou protirasistickou imigrační politiku, jež nenechá vstupovat do Británie jen bílé Evropany.
Samozřejmě, je snadné tvrdit, že, díky pravicovému projevu diktovanému zřízením, levicová migrační politika zkrátka není na programu. Argumentem ale je, že tomu tak může být v budoucnu, pokud opustíme jedovatou pevnost Evropa Evropské unie.
Rozhodně hlasování pro Brexit se netýká jen příštích pěti let vlády, ale potenciálně několika příštích desetiletí.
Julian Jones pro The Morning Star, 22. června 2016 (překlad Vladimír Sedláček)