Sborník vystoupení na 45. pražské teoreticko-politické konferenci

25. 6. 2019

O ODKAZU V. A IX. SJEZDU KSČ
PRO AKTUÁLNÍ ČINNOST
KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ

Sborník vystoupení
na 45. pražské teoreticko-politické konferenci

  

OBSAH

ÚVODEM

I. ZE ZAHAJOVACÍHO  SLOVA

HLEDEJME POUČENÍ A INSPIRACI PRO NAŠI PRÁCI

Viktor Pázler

 

II. ÚVODNÍ REFERÁT

 

O ODKAZU V. A IX. SJEZDU KSČ PRO AKTUÁLNÍ ČINNOST KOMUNISTŮ

Václav Čermák

 

III. DISKUSE

V. A IX. SJEZD KSČ - TRVALÝ ZDROJ INSPIRACE A POUČENÍ

Miroslav Kavij

 

POTŘEBUJÍ KOMUNISTÉ MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCI?

Jaromír Kohlíček

 

AKTUÁLNÍ ODKAZ V. SJEZDU KSČ A DNEŠEK

Čeněk Ullrich

 

HISTORICKÉ ZKUŠENOSTI Z BOJŮ KSČ, NAŠE SOUČASNÁ KRIZE A AKTUÁLNÍ POTŘEBA KOMUNISTICKÉHO PROGRAMU

Milan Krajča

 

NĚKTERÉ REFLEXE IX. SJEZDU KSČ V SOUČASNÉ POLITICE KSČM

Ladislav Šafránek

 

Z ČEHO PRAMENÍ OPORTUNISMUS KSČM

Milan Matouš

 

STARÉ UMÍÍRÁ A NOVÉ SE NEMŮŽE DOSUD NARODIT

Ondřej Kasík

 

OSTUDNÉ PORÁŽKY, UBOHÉ URÁŽKY

Josef Skála

 

O VÝZNAMU REVOLUČNÍHO DÍLA KLEMENTA GOTTWALDA A DOPADECH JEHO ZHANOBEN

Lukáš Vrobel

 

K OTÁZCE DEMOKRATICKÉHO CENTRALISMU

Vladimír Chaloupka

 

BUDEME SCHOPNI ÚSPĚŠNĚ PŘIPRAVIT BLÍŽÍCÍ SE SJEZD ?

Jiří Bulka

 

VÍTĚZNÁ BOLŠEVICKÁ LINIE

Petr Balvín

 

V. SJEZD KSČ A JEHO AKTUÁLNÍ ODKAZ PRO PRÁCI KSČM V SOUČASNÝCH PODMÍNKÁCH

Josef Jirků

 

ZA KOMUNISTICKÝ CHARAKTER STRANY

Jiří Horák

 

PŘED CELOSTRANICKOU KONFERENCÍ K PROGRAMU KSČM

Václav Exner

 

JSEM PROLETÁŘ !

Stanislav Veselý

 

VEDENÍ STRANU NESJEDNOCUJE,  ALE NAOPAK ROZDĚLUJE

Tmeš Vytiska

 

NEZPRONEVĚŘIT SE KOMUNISTCKÉ MYŠLENCE

Stanislav Grospič

 

V.  A  IX.  SJEZD  KSČ – POUČENÍ  I  VAROVÁNÍ

Evžen Smrkovský

 

NÁVRAT KE KOŘENŮM JE CESTOU Z KRIZE

Ivan Hrůza

 

ABY TA NAŠE STRANA FUNGOVALA A BYLA PRO LIDI PŘITAŽLIVÁ

Marie Borzová

 

NĚCO SE STALO

Pavel Posolda

 

K NĚKTERÝM AKTUÁLNÍM PROBLÉMŮM KSČM

Vladimír Holiš

 

ABY NÁM Z TOHO KOMUNISTICKÉHO NEZŮSTAL JEN NÁZEV

Marta Semelová

 

IV. NEPŘEDNESENÉ PŘÍSPĚVKY

NA OKRAJ TÉMATU KONFERENCE

Pavel Degťar

 

KOMUNISTICKÁ INTERNACIONÁLA, V. SJEZD KSČ A JEJICH ODKAZ DNEŠKU

Rudolf Košťál

 

K INSPIRUJÍCÍMU ODKAZU IX. SJEZDU KSČ DNEŠNÍM KOMUNISTŮM

Zdeněk Košťál

 

ZACHRÁNÍME UMÍRAJÍCÍ STRANU ?

Ladislav Urban

 

V. O PRAŽSKÝCH TEORETICKO-POLITICKÝCH KONFERENCÍCH

 

 

ÚVODEM

Dne 1. června 2019 se uskutečnila již 45. pražská teoreticko-politická konference. Tentokrát na téma "O odkazu V. a IX. sjezdu KSČ pro aktuální činnost komunistického hnutí", a to u příležitosti 90. a 70. výročí těchto zlomových dějinných událostí. Cílem konference bylo přispět k využití zkušeností z přístupu strany k řešení situací nastolených otázek.

Pořadateli konference byly jako obvykle OV KSČM Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV Jirkov, KPI Olomouc, spolu s KSČ a KSM.

Po zahajovacím slovu Viktora Pázlera, úvodní referát k tématu konference přednesl Václav Čermák.

V diskusi zaznělo 24 příspěvků a 4 nepřednesené příspěvky byly odevzdány do protokolu konference.

Předkládaný sborník obsahuje texty uvedených vystoupení i nepřednesených příspěvků (bez jazykové úpravy). Také tentokrát ponecháváme souhlas či námitky nebo nesouhlas s obsahem jednotlivých vystoupení a příspěvků na čtenáři a do další diskuse. Přičemž podotýkáme, že některé názory se mohou lišit od názorů a stanovisek pořadatelů konference.

 

 

I. ZE ZAHAJOVACÍHO  SLOVA

HLEDEJME POUČENÍ A INSPIRACI PRO NAŠI PRÁCI

Viktor Pázler

 

Téma naší 45.pražské teoreticko politické konference "O odkazu V. a IX. sjezdu KSČ pro aktuální činnost komunistů", jsme zvolili aktuálně v souvislosti s 90. a 70. výročím těchto zlomových dějinných událostí v historiii naší strany. Naším cílem není jen historické připomenutí výročí a opakování toho, co většina z vás v tomto sále zná, ale především bychom chtěli přispět k využití zkušeností z tehdejšího, a nutno konstatovat velice úspěšného, přístupu komunistické strany k řešení situací nastolených otázek. Tehdy před devadesáti, a později sedmdesáti léty, stáli naši předchůdci před složitými vnitrostranickými, vnitropolitickými a mezinárodními otázkami. Principiální a zásadovou komunistickou politikou, opřenou o teoretické znalosti marxismu –leninismu, organizátorské schopnosti a politická zkušenost pod vedením Klementa Gottwalda, dokázali tyto otázky úspěšně řešit.

I dnes stojíme před neméně závažnými problémy, které se nám nedaří řešit a které přináší naší straně bolestné porážky. Jsme před jednáním celostranické konference KSČM k návrhu aktualizovaného programu KSČM, od září začne ve straně předsjezdová diskuse a jednání VČS, OK a KK KSČM, které vyvrcholí v dubnu 2020 XI. sjezdem KSČM v Brně, v květnu 2021 si připomeneme 100. výročí založení komunistické strany Československa.

Obraťme se proto k historickým zkušenostem strany a hledejme zde poučení a inspiraci pro naší práci, pochopitelně s ohledem na současnou situaci a rozdílné podmínky. Řešme naše nedostatky v práci, které se týkají každého z nás a nehledejme viníky někde mimo. I to patří k těm poučením z naší historie, kdy se strana nebála kriticky, ale i sebekriticky hodnotit svoji práci, hledat optimální východiska a poté se sjednocovat k akčnímu a jednotnému postupu s cílem získávat vliv a podporu mezi lidmi.

 

II. ÚVODNÍ REFERÁT

O ODKAZU V. A IX. SJEZDU KSČ PRO AKTUÁLNÍ ČINNOST KOMUNISTŮ

Václav Čermák

 

Jak vyplývá z tématu dnešní konference, připomínáme si v letošním roce dvě významné události, které jsou nerozlučně spjaty s rozhodujícími dějinnými událostmi boje dělnické třídy vedené Komunistickou stranou Československa za svržení kapitalistického panství a novou socialistickou společnost.

 

V únoru uplynulo již 90 let od konání historického V. sjezdu Komunistické strany Československa, který se stal historickým mezníkem v dějinách komunistického hnutí a našich národů, dovršil proces bolševizace a uzavřel předchozí etapu hluboké vnitrostranické krize, do které stranu uvrhlo pravicové vedení v čele s Bohumilem Jílkem a Václavem Bolenem.

 

V. sjezd Komunistické strany Československa byl průsečíkem řady významných událostí minulých a následných v boji vykořisťovaných za progresivní perspektivu společenského vývoje. Jestliže mluvím o průsečíku událostí minulých a následných, musím se vrátit k samým počátkům událostí, tedy k samým počátkům vzniku komunistické strany a zmínit události střetů dvacátých let, dvacátého století, které V. sjezdu předcházely a svým vývojem vedly k jeho svolání a přijatým závěrům.

 

Dvacátá léta mají v dějinách Komunistické strany Československa obzvláštní význam. Je to období, ve kterém se strana v boji proti buržoasii i nepřátelům ve vlastních řadách krok za krokem zbavovala přežitků sociálně demokratické ideologie a její politické praxe. Osvojovala si vlastnosti nezbytné k tomu, aby mohla úspěšně vést a přivést dělnickou třídu a ostatní pracující masy k revolučnímu vítězství nad kapitalismem a k vítězství socialismu.

 

Vznik komunistické strany Československa byl součástí širokého proudu formování světového komunistického hnutí, jehož zrod zákonitě vyplynul z vyostřených rozporů kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, které vyústily v rozpoutání 1. světové války. Pravicoví vůdcové sociálně demokratických stran třebaže tvrdili, že budou proti válce bojovat, se v okamžiku jejího vypuknutí ztotožnili s válečným úsilím imperialistických vlád. Tak došlo k otevřené zradě dělnické třídy, která rozvrátila řady mezinárodního proletariátu a umožnila mezinárodnímu kapitálu rozpoutat válečná jatka. Za této situace to byli jen ruští bolševici, kdo požadoval přeměnu války imperialistické ve válku občanskou, tj. ve „válku“ za zrušení kapitalismu a tím i válek vůbec.

 

Z útrap první světové války se pak zrodil vzestup revolučního protiimperialistického hnutí, které zvítězilo jen v Rusku, kde existovala revoluční, marxistická, komunistická strana ruských bolševiků, která dovedla proletariát a chudé rolnictvo k vítězné Velké říjnové revoluci a ustavení III. Komunistické internacionály. Součástí tohoto světodějinného vývoje především pod vlivem VŘSR byl i vznik Komunistické strany Československa z levice uvnitř čs. sociální demokracie. Levice se v ní začala formovat po vzniku první Československé republiky a pod vedením Bohumila Šmerala, Antonína Zápotockého a Josefa Hakena získala v této straně dokonce většinu. Završení uvedeného procesu však bylo oportunistickým vedením znemožněno.

 

Vývoj levice vyvrcholil na sjezdu 14. – 16. května 1921 v Praze, který se stal ustavujícím sjezdem Komunistické strany Československa. Po referátu Bohumíra Šmerala rozhodl sjezd o přijetí „21 podmínek pro vstup do III. Komunistické internacionály“, o přejmenování na Komunistickou stranu Československa a požádal o přijetí do III. internacionály. V říjnu stejného roku se konal slučovací sjezd s cílem spojit všechny proudy komunistického hnutí vzniklé v Československé republice a vybudovat Komunistickou stranu Československa jako internacionální jednotnou komunistickou stranu.

 

Mladá komunistická strana v Československu se rozešla s reformismem, ale nemohla se okamžitě vymanit z důsledků dlouholeté výchovy v sociální demokracii. Aby se stala skutečně stranou marxisticko-leninského typu, musela ještě projít řadou bojových zkušeností, musela překonat hluboce zakořeněné sociálně demokratické stereotypy v ideologii, politice i organizaci a přejít od uznání komunistických zásad k jejich praktickému uplatňování. Bylo třeba určitého času k tomu, aby každý vedoucí činitel i každý člen strany plně pochopil smysl 21 podmínek – mnozí je přijali jen formálně – aby strana jako celek prošla procesem bolševizace.

 

V jeho průběhu bylo nutné svádět urputné zápasy i s oportunismem, který nacházel živnou půdu v dočasné a relativní stabilizaci kapitalismu a ve straně se vyhranil přímo v politický směr. Spočíval v přizpůsobování politiky a ideologie dělnického hnutí zájmům buržoasie, projevoval se v odmítání revolučních metod boje, v neprincipiálním kompromisnictví ve spolupráci s buržoasií a faktickém zřeknutí se boje za socialismus. Zápas s oportunisty nabyl nejostřejší podobu ve dvou vnitrostranických krizích.

 

Obě souvisely s úsilím zbavit komunistické hnutí v Československu starých sociálně demokratických tradic i pozůstatků a budovat KSČ jako stranu nového typu. Objektivně byly podmíněny tím, že od roku 1924 se prosadila přechodná a částečná stabilizace kapitalismu, která znovuoživovala iluze o buržoasní republice a u některých členů strany vedla ke ztrátě revolučních perspektiv.

 

První velká vnitrostranická krize vypukla v KSČ po II. sjezdu strany v létech 1924-25. Sjezd uzavíral vnitrostranickou diskusi o výsledcích V. kongresu Kominterny, který v nových podmínkách požadoval zvýšit ideologickou, politickou a organizační úroveň komunistického hnutí a tyto úkoly shrnul pod heslo bolševizace. V diskusi se vyhranil pravicově oportunistický směr ve straně, který vycházel, jak už bylo uvedeno, z nesprávného hodnocení stabilizace kapitalismu jako pevné a trvalé a ztrácel perspektivu socialistické revoluce. Vznikal však také levý směr, jehož příslušníci viděli sociálně demokratické přežitky ve straně a usilovali o jejich rychlé překonání v duchu směrnic komunistické internacionály.

 

Sjezdovým usnesením se však nepodřídili pravicoví oportunisté, kteří vytvořili silnou opoziční skupinu kolem předsedy krajského výboru v Praze Josefa Bubníka, která se chtěla zmocnit vedení strany a stranu rozštěpit. Ve straně propukla krize. Československým komunistům i v tomto případě podala pomocnou ruku Komunistická internacionála. Za její pomoci byli společným bojem všech zdravých sil ve straně pravicoví oportunisté v krátké době izolováni a Bubník byl vyloučen ze strany.

 

Nebezpečí oportunismu nebylo však důsledně překonáno. V letech 1927 – 28 vypukla druhá, hlubší a pro stranu ještě nebezpečnější krize. Pramenila především z oportunismu ve vedení strany a zachvátila celou stranu. Tehdejší vedení v čele s Bohumilem Jílkem nedokázalo dát jasnou koncepci postupu v třídních bojích, její činnost byla nahodilá, improvizovaná a proto i neúspěšná. V důsledku takto pokřivené linie strany se komunisté podřizovali reformistické taktice, strana postupně ztrácela vliv na masy. Ve straně panoval škodlivý vnitrostranický režim, byla potlačována kritika, sekretariát nahrazoval nejvyšší volené orgány, kádrová práce se prováděla na základě osobních hledisek. Revizionistická a oportunistická politika vrcholných představitelů strany Bohumila Jílka a Václava Bolena, kteří po III. sjezdu KSČ, konaném roku 1925, ovládli vedení strany, vedla k pasivitě členů, jejich lhostejnosti a odporu. Oba byli nepříliš vzdělanými rutinéry, spoléhali na příležitostné kampaně a parlament. Stranické vzdělávání a ideologii pokládali za druhořadou věc.

Ano, stále mluvím o dvacátých letech, dvacátého století, ale paralely mezi postupem tehdejších likvidátorů se současnou situací jsou nasnadě.

 

Hluboká krize v KSČ vypukla naplno po neúspěchu Rudého dne 6. července 1928, kterým chtělo vedení strany po předcházejících neúspěších „demonstrovat“ vliv a sílu strany. Přes šest tisíc pražských i mimopražských komunistů bylo však policií rozehnáno, Rudý den skončil vážnou porážkou strany. To se stalo podnětem pro rozhodnou kritiku Jílkova vedení.

 

Proti pravicově oportunistické skupině ve vedení strany se zformoval nový levicový proud, vedený Klementem Gottwaldem. V komisi na VI. kongresu Komunistické internacionály v červenci 1928 podala levice marxistický rozbor objektivní situace a politiky strany za poslední období, ve kterém provedla nejen kritiku chyb, ale současně také naznačila, jak usilovat o překonání krize. Její názor v komisi zvítězil a stal se základem dopisu exekutivy Komunistické internacionály všem členům KSČ pod názvem „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“. Vnitrostranická diskuse k dopisu vyústila ve svolání V. sjezdu KSČ.

 

V souvislosti s těmito událostmi se chci zmínit o úloze III. Komunistické internacionály, která byla z iniciativy V. I. Lenina vytvořena v roce 1919 a která představovala v dějinách mezinárodního dělnického hnutí významnou politickou sílu. Lenin na základě poučení z třídních bojů věděl, že revolučním avantgardám proletariátu chybí organizovanost.

 

Každý z jejích kongresů měl pro rozvoj komunistického hnutí nesmírný význam. Dá se říci, že se jí podařilo splnit základní úkol, co nejdříve vybudovat revoluční strany ve všech významných státech. Jak z její historie víme, významnou roli a pomoc sehrála III. internacionála i v procesu bolševizace KSČ.

 

Zmiňuji to zejména proto, že se domnívám, že určitá obnova těsnější vzájemné spolupráce komunistických stran by byla potřebná, třeba ve vytvoření určitého informačního nebo koordinačního centra našeho mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Jsem si ale vědom složitosti problému vzhledem k současné roztříštěnosti mezinárodního komunistického hnutí. Bez vůle a aktivity komunistických a dělnických stran ke vzájemné spolupráci za účelem dosažení strategických úkolů a cílů našeho hnutí to nepůjde.

 

Komunistická internacionála napomáhala komunistickým stranám zbavovat se sociálnědemokratických přežitků, napomáhala jim osvojovat si tvůrčím způsobem zkušenosti bolševické strany. V procesu bolševizace vychovala řadu významných osobností mezinárodního dělnického hnutí, jakými byli například Jiří Dimitrov, Wilhelm Pieck, Ernst Thälmann, ale i náš Klement Gottwald. Hlavní úsilí její činnosti bylo zaměřeno na formování mezinárodního revolučního subjektu dějin. V tom spočívá její nejvýznačnější pozitivní role. Díky Kominterně vyzrávala od svého založení i KSČ v revoluční stranu nového typu. Tedy ve stranu, která se celým svým posláním podstatně liší od všech politických stran. A právě pro tuto roli se dnes stává terčem kritiky nejrůznějších transformačních intelektuálů v komunistickém hnutí, usilujících o vykořenění komunistické identity z komunistického hnutí.

 

Strana nového typu jako výraz nerozborné jednoty revoluční teorie a revoluční praxe je největším odkazem, který nechal Lenin světovému revolučnímu hnutí. Všestranně rozpracoval její program, taktické i organizační principy, normy stranického života, principy uplatňování její vedoucí úlohy v revoluci a při budování socialismu. Právem se taková strana nazývá marxisticko-leninskou stranou.

 

V tomto smyslu si musím klást otázku. Je naše komunistická strana, myslím KSČM, přesto, že se komunistickou nazývá, stranou marxisticko-leninskou? Odpověď je nasnadě. V žádných ideově teoretických východiscích praktické politiky KSČM se nesetkáváme ve stranických dokumentech, natož v projevech jejích nejvyšších funkcionářů se sebemenší zmínkou o marxismu-leninismu. Naopak je pod frázemi tzv. „ tvůrčího rozvoje“, „modernizace“, či „nových pojetí“ zásadně deformován a odmítán. Někteří soudruzi dokonce přicházejí s tvrzením, že se Leninovo pojetí komunistické strany již v současnosti vyčerpalo a že je nutno usilovat o nové vize a strategie, o moderní levicovou stranu. Není to ostatně tak dlouho, co jsme se mohli na stránkách HaNo s takovým názorem setkat ze strany vcelku angažovaného funkcionáře KSČM. Komunistická strana nemůže mít nic společného s tzv. „moderní levicovou stranou“, tedy se stranou sociální reformy. Moderní strana byla bolševická strana. Vyznačovala se jednotou a celistvostí svého světového názoru, jednotnou revoluční teorií i revoluční praxí.

 

Nyní k samotnému V. sjezdu KSČ. A protože jeho 90. výročí je jedním z hlavních témat naší dnešní konference, chci mu v referátu vyhradit větší prostor a přiblížit nejen jeho obsahovou, ale i organizační stránku, protože v tomto komplexu je, respektive měl by být a já doufám, že jednou bude, zdrojem poučení i pro dnešní dobu.

 

V. sjezd Komunistické strany Československa, konaný ve dnech 18 -23. února 1929, má v dějinách komunistického a dělnického hnutí právem své slavné místo. Lze říci, že po ustavujícím sjezdu KSČ v květnu 1921 byl nejvýznamnější událostí ve vývoji československého revolučního hnutí a ve straně samotné.

 

Jednání sjezdu bylo vzhledem k ostré perzekuci strany přísně tajné a muselo být několikrát přemístěno. Organizátoři a delegáti sjezdu si museli počínat velmi opatrně, protože majitelé sálů a schůzovních místností měli příkaz od policejního ředitelství, aby hlásili každé podezřelé shromáždění. Sjezd se konal v sále Čechie v Libni, v Národním domě na Vinohradech, v sále Domoviny v Praze Holešovicích a poslední dny v Národním domě na Smíchově. Už to by mohlo být první inspirací pro naši práci. Tehdy se soudruzi - oproti našim komfortním podmínkám, tak za daleko složitějších podmínek, při řešení vážné krize ve straně sešli a věnovali několik dní, aby analyzovali situaci, vyřešili vnitrostranické problémy, přijali úkoly, které před stranou stály.

 

Zatímco my jsme možná vážnější problémy, které měl na silný tlak členské základny, zejména po řadě volebních neúspěchů, s plnou vážností a odpovědností projednat X. sjezd KSČM, od kterého jsme očekávali, že bude vzhledem k tomu, jak vyřešit krizi ve straně, takovým V. sjezdem KSČ, odbyli zorganizováním nějakého jednodenního polosjezdu, na který ještě přišel nám, komunistům, promluvit do „duše a do svědomí“ prezident, antikomunista, kterého určitě nikdo nemůže vinit ze sympatie ke KSČM, abychom učinili pokání za svojí historii jako východisko pro další činnost strany. Mimo jiné i prohlásil, že bychom jako komunisté měli Vítězný únor vnímat jako prohraný únor. Za to sklidil potlesk většiny delegátů ve stoje.

 

Zásadní otázky nastoleny nebyly a polosjezd, troufám si ho takto nazvat, protože v mnohém nebyl v souladu se stanovami, neměl ani tu sebereflexi, aby vyvodil personální řešení vůči některým členům vedení, a to na základě jejich osobní odpovědnosti za to, kam se strana pod jejich vedením dostala. Tedy další ze sjezdů, který nás neposunul ani o milimetr dál. Naděje svitla na předcházejícím IX. sjezdu KSČM, kdy po dlouholetém naprostém pomíjení ideologické činnosti bylo prosazeno zřízení ideologického úseku. Po dvou letech, právě na X. sjezdu byl tento úsek se zdůvodněním, že je nepotřebný, zrušen. A aby se dílo dokonalo, pracovníci tohoto úseku byli „odejiti“ a jejich vysoce kvalifikované služby byly v podstatě odmítnuty jako nepotřebné. Mimochodem dva z nich kandidáti věd v oblasti filozofie a politických věd.

 

Závažnost tohoto kroku vidím v tom, že zrušení tohoto úseku nemělo žádné doložitelné opodstatnění. Osobně to cítím tak, že to bylo záměrné poškození slibně se rozvíjející práce jedné z nejdůležitějších oblastí činnosti komunistické strany. Chtě nechtě to ve mně vyvolává otázku, jak je to vůbec se stranou myšleno. Ale zpátky k V. sjezdu v roce 1929.

 

V. sjezd KSČ nebyl velký počtem účastníků, ale obrovským významem pro další vývoj komunistické strany i pro vývoj poměrů v Československu. Kromě 124 delegátů s hlasem rozhodujícím se V. sjezdu zúčastnilo 52 delegátů s hlasem poradním, to byli poslanci, senátoři, tajemníci a redaktoři a dále skupina 47 pořadatelů a technického personálu. Už samotný začátek sjezdu byl dramatický. Gottwaldovi se podařilo přijít až na poslední chvíli, protože byl zadržen policií. Hned po zahájení sjezdu rezignovalo dosavadní vedení. Bohumil Jílek se vzdal hlavního referátu s odůvodněním, že mu sekretariát nepřipravil podklady. Pravda ale byla taková, že po předcházejících neúspěších neměl už co nabídnout.

 

Hlavní sjezdový referát „O situaci a úkolech strany“ přednesl Klement Gottwald, který měl původně vystoupit jako koreferent. Dále delegáti vyslechli zprávu z VI. kongresu Komunistické internacionály a zprávu o přípravě programu KSČ a reorganizaci Rudých odborů. Pro přiblížení atmosféry, která na sjezdu panovala, pro inspiraci i pro citaci některých pasáží, které referát obsahoval, si dovolím použít slova a pocity přímého účastníka V. sjezdu soudruha Gríši Spurného, pozdějšího novináře, publicisty a politického činitele tak, jak je vyjádřil v knize „Zápasy KSČ očima pamětníků“.

 

Cituji pamětníka: Kdybych do sta let žil, nikdy nezapomenu na ten velký okamžik, kdy mladý, dvaatřicetiletý Klement Gottwald zahajoval V. sjezd. Všem nám mluvil přímo z duše, když pronášel tato slova: Vedení, které bylo zvoleno IV. sjezdem, bylo poraženo 6. července na Václavském náměstí, bylo poraženo v Okťaberském sále moskevského domu sojuzů, bylo poraženo ve stech schůzích a konferencích strany, bylo poraženo v celé straně a v celé Komunistické internacionále. Ale ještě předtím – a to učinilo tu porážku právě tak hanebnou – samo uteklo z bojiště, hodilo flintu do žita, uteklo od kormidla strany. Aby strana byla vůbec zachráněná, aby měla vůbec nějaké vedení, muselo nastoupit fakticky vedení jiné, nové.

 

Klement Gottwald, pokračuje přímý účastník sjezdu, mluvil tak, jak to skutečně prožívala celá strana, všichni, kdož cítili komunisticky, věřili v cíle dělnické třídy vytyčené Marxem a Leninem. Připomněl jsem si znovu ty hanebné, ponižující chvíle na Václavském náměstí 6. července minulého roku, kdy jsme byli zrazeni, opuštěni. Teď jako by každý z nás o hlavu vyrostl. Připomněl jsem si znovu ty desítky schůzí, porad, diskusí, na nichž jsme hledali cestu, jak pomoci straně vyjít z té smrtelné krize a dostat se na správnou cestu.

 

A Klement Gottwald ve svém referátu pokračoval: Dnes jsou soudruzi pouze dvě cesty možné. Buďto zpět, nebo zůstat stát, což je též jako zpět, zpět k reformismu, k buržoasii a k fašismu. Anebo vpřed, k sociální revoluci, ke komunismu. Není jiné střední cesty, žádného kolísání mezi těmito dvěma cestami. Tolik slova a pocity přímého účastníka V. sjezdu.

 

Už první den V. sjezdu byl naprostý krach Jílka a Jílkovců, a naprosté vítězství směru prezentovaného Gottwaldem, které se rýsovalo den za dnem v referátech, v diskusi, v náladě delegátů. Čtyřhodinový referát byl sledován po celou dobu opravdu s nebývalou pozorností až do samého konce, až ke slovům: … Buržoasie se marně raduje, když si myslí, že československé komunistické straně je odzvoněno. Členstvo strany za pomoci kominterny si svoji stranu ozdraví, překoná krizi strany a učiní stranu bojeschopnou. Myslím, že role sjezdu musí být zlomení starých tradic reformistických, sociálně demokratických, zlomení pasivity, kterou strana vlekla po celou dobu svého života jako trestanec olověnou kouli, že sjezd musí zlomit tuto tradici, udělat radikální řez. Tím uschopní stranu, aby svoji krizi překonala, aby se dovedla postavit masám v čelo a dovedla dostát svým historickým úkolům, aby dovedla kráčet a masy vést cestou sociální revoluce. Tolik jsem si ještě dovolil malý výňatek z hlavního referátu.

 

V. sjezd KSČ svými závěry završil, ne ukončil, proces bolševizace a sehrál zcela zásadní roli v obratu politiky KSČ v duchu hesla „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“ v její schopnosti být nositelkou zásad a cílů komunismu, vůdkyní a organizátorkou revolučního hnutí proletariátu.

 

Sjezd vypracoval novou bolševickou linii, která vycházela ze správného předpokladu rozpadu stabilizace kapitalismu a zostření třídních bojů. Učinil zásadní marxisticko-leninský rozbor mezinárodní i vnitropolitické situace, podstatu a rozpory československé kapitalistické společnosti. Odsoudil oportunistické přeceňování „pevnosti“ kapitalistické stabilizace a předpověděl nástup nové hospodářské krize, fašistické tendence, období válek a velkých třídních zápasů proletariátu.

 

Rozhodně reagoval na slabiny strany a zahájil období její vnitřní přeměny, odpovídající potřebám revoluční práce. Stanovil jako strategický cíl bezprostřední přípravu socialistické revoluce tak, jak to tehdy předpokládala Komunistická internacionála. Za hlavní strategickou linii strany vytyčil sjezd svržení kapitalismu a nastolení diktatury proletariátu cestou socialistické revoluce. K tomuto cíli směřovali i hlavní taktické úkoly, z nichž jedním z nejdůležitějších bylo uskutečnit v celkovém procesu polarizace třídních sil bojovou jednotu proletariátu a revoluční svazek dělníků, rolníků a potlačených národů a uskutečnit v tomto revolučním bloku vůdčí úlohu proletariátu, zlomit vliv reformistů a buržoasie na masy.

 

K realizaci základních strategických úkolů přijal sjezd řadu konkrétních úkolů, jakými například bylo: překonat reformistické metody při vedení hospodářských bojů a usilovat, aby v jejich čele byla KSČ a Rudé odbory, nebo pečovat o to, aby boj za dílčí požadavky byl podle rozsahu a mohutnosti hnutí spojován s požadavky politickými a další.

 

Sjezd orientoval stranu na přijímání nových členů z řad mladých a třídně uvědomělých kádrů, požadoval důsledné uplatňování demokratického centralismu a vnitrostranické demokracie, které bývalé vedení potlačovalo, poukázal na nutnost prosazení vedoucí úlohy komunistické strany v hospodářských zápasech proletariátu.

 

Vyzval stranu k energickému boji za denní požadavky pracujícího lidu potlačovaných národů v Československu v duchu proletářského internacionalismu. Za hlavní příčinu krize ve straně označil pravicový oportunismus. Proto jej KSČ musela porazit, překonat sociálně demokratické tradice a odstranit izolaci strany od pracujících mas. Za důležitý prostředek pro ozdravění situace ve straně spatřoval V. sjezd přimknutí strany k závodům a v doplnění funkcionářského aktivu dělnickými kádry.

 

Sjezd ukázal rovněž hlavní směry a metody, jak zkvalitnit masovou, politicko-organizátorskou, ideologickou a kádrovou práci strany na principech bolševizace. Funkcionářům Mezinárodního všeodborového svazu se ukládalo, aby oprostili Rudé odbory od oportunistických metod a živlů, změnili jejich organizační strukturu a doplnili aktiv funkcionářů novými soudruhy, kteří vyrostli zejména v závodních organizacích.

 

Podstatné pro další činnost strany bylo to, že sjezd zvolil nové revoluční vedení. V jeho čele, jako generální tajemník, stál dvaatřicetiletý Klement Gottwald, který byl tehdy nejmladším představitelem politické strany v Československu a asi nejmladším vůdcem v kominterně. Nově zvolený ústřední výbor strany tvořili takové osobnosti, jako Antonín Zápotocký, Jan Šverma, Josef Haken, Čeněk Hruška, Otto Synek, Evžen Fried, Václav Kopecký, Josef Krosnář a další. Toto vedení bylo zárukou skutečné bolševizace celé strany.

 

Jak se i v dalších letech potvrdilo, nové vedení strany bylo schopné zmoci všechny těžké úkoly při přechodu KSČ na novou bolševickou cestu. Bylo to bezesporu dáno i tím, že v jeho čele stál Klement Gottwald, protože bylo zejména jeho zásluhou, že ústřední výbor měl hned od počátku autoritu, sílu a pevnou soudržnost. Bylo jeho zásluhou i to, že se KSČ pod novým bolševickým vedením vnitřně pevně stmelovala, že uvnitř strany mizelo staré dělení na směry, které pocházely z počátečních etap vývoje strany. Příchod Gottwaldova vedení do čela strany znamenal proměnu tváře strany.

 

Na V. sjezdu zvítězila marxisticko-leninská linie, která organicky spojovala bezprostřední úkoly komunistů s perspektivním cílem – svržením kapitalismu a nastolením diktatury proletariátu. Tato linie byla výrazem schopnosti tvořivě uplatnit marxismus-leninismus v podmínkách Československa. V. sjezd KSČ učinil rozhodující krok k přeměně komunistické strany ve skutečně revoluční stranu nového typu, a to jak v organizačním, tak v ideovém a politickém smyslu. Jeho myšlenkový odkaz je v mnohém směru aktuální i pro naši současnost.

 

Myslím, že můžeme říci, že rok 1929 otevřel v dějinách Komunistické strany Československa stránku slavné kapitoly, ve které s hrdostí a pýchou může listovat každý člen strany. Protože po všech potížích a krizích, s nimiž byl spojen předchozí vývoj strany se mohly uskutečnit její hrdinné revoluční činy v letech následujících, kdy stála na čele masových bojů proti krizi (např. mostecká stávka), proti fašismu, národně osvobozeneckém boji našich národů proti německé okupaci, až k samotnému historickému vítězství v únoru 1948.

 

Ale v čem vidím to hlavní a rozhodující: V. sjezdu náleží ta obrovská zásluha, že energicky odmítl likvidátory, a tak zachránil stranu a vytyčil jí novou, skutečně revoluční. A to by měl být i pro nás, pro současnou situaci ve straně ten největší odkaz V. sjezdu: Odmítnout likvidátory, zachránit stranu od její cesty do úplné bezvýznamnosti kam má spolehlivě nakročeno, a vytýčit ji novou, skutečně revoluční cestu, která by odpovídala současné době a podmínkám. Často v tomto smyslu slýchám, že dnes je úplně jiná doba. Ano, ale podstata kapitalismu je stejná a stejná musí být i samotná podstata komunistického hnutí.

 

Antikomunisté pohřbívali revoluční hnutí už po rozstřílené generální stávce v prosinci 1920, po nezdařeném Rudém dnu, po V. sjezdu, úřední konec Komunistické strany Československa vyhlašovali i hitlerovští katani, pohřbít komunistickou stranu chtějí i po převratu v listopadu 1989. Ale strana vše přežila a překonala věrností svých členů a příznivců. Neměli bychom dopustit ani dnes, aby se naší vinou ocitla v propadlišti dějin.

 

Situace ve straně nebyla však jednoduchá ani po sjezdu. Nové vedení snažící se uskutečňovat novou politickou linii, narazilo na odpor oportunistických živlů. Strana zaznamenala úbytek členstva. Oportunisté ve vedení Rudých odborů suspendovali kolektivní vedení Mezinárodního všeodborového svazu a vyloučili řadu poctivých a zkušených odborových funkcionářů i celé odborové svazy.

 

Odpovědnost a povinnosti, které V. sjezd vložil na bedra dvatřicetiletého generálního tajemníka a na nové vedení strany, byly nesmírně náročné. To se týkalo především úkolů souvisejících s urychleným překonáním důsledků vnitrostranické krize a s důslednou přeměnou KSČ ve stranu marxisticko-leninského typu. Většina členů sjezdová usnesení přijala, ale oportunisté, zejména v aparátu strany a v Mezinárodním všeodborovém svazu nadále pokračovali v činnosti, která oslabovala jednotu a akceschopnost strany a tím i její vliv na širší masy dělnictva organizovaného v odborech.

 

Po letech vnitrostranických sporů, které předcházely V. sjezd, jako vždy, když strana řeší jenom svoje vlastní problémy a nezabývá se životními otázkami lidí, bylo její postavení silně otřeseno. Tato obecně platná zkušenost je konec konců aktuální i dnes. Počet členů KSČ se tehdy snížil až na 20 000. Projevilo se to i v parlamentních volbách na podzim 1929. Ve srovnání s rokem 1925, kdy se KSČ umístila jako druhá, byla nyní s výsledkem málo přes deset procent až čtvrtá.

V březnu, tedy bezprostředně po V. sjezdu se na rozhodný odpor proti sjezdovým závěrům postavilo dvanáct poslanců a čtrnáct senátorů za KSČ včetně Bolena, Jílka, Neuratha a dalších a vydalo prohlášení, ve kterém obvinili nové vedení strany z „ultralevé“ a hazardérské politiky a demagogicky na ně svalovali odpovědnost za rozkol strany a odborů a současně založili svůj vlastní klub.

 

Vnitrostranické spory vyvolávané opozicí se promítly negativně také v postojích některých představitelů levicové kulturní fronty, zejména mezi spisovateli. Falešné argumentaci likvidátorů dočasně podlehlo sedm významných literárních osobností – Josef Hora, Stanislav Kostka Neuman, Marie Majerová, Helena Malířová, Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert a Vladislav Vančura. Vydali v buržoasním tisku neuvážené protistranické prohlášení a byli ze strany vyloučeni. Když se později přesvědčili o nesprávnosti svého jednání, většina z nich se opět do strany vrátila. Naproti tomu představitelé mladší literární generace kolem Nezvala a Fučíka, stejně jako na Slovensku kolem Novomeského a Klementise, se rozhodně postavili za revoluční gottwaldovskou politickou linii.

 

Tato ofenzíva likvidátorů dostala stranu do složité situace. Buržoasní státní aparát toho využil a zvýšil tlak proti KSČ. Schůze byly zakazovány a rozpouštěny, zostřila se cenzura stranického tisku, komunističtí funkcionáři byli pronásledováni. Nové vedení bojovalo ze všech sil. Postupně získávalo pozice ve straně i v odborech, opět úspěšně odrazilo nápor likvidátorů a uhájilo jednotu strany i její sílu.

 

Další vývoj známe a velmi podrobně jsme se otázkami dějin KSČ, zejména při významných výročích zabývali i v tématech našich konferencí. Dovolte mě proto ještě k celému procesu bolševizace říci pár slov.

 

Všechny tyto události, to jak strana řešila a dovedla vyřešit složité a krizové situace jak vnitřní, tak v rámci celého revolučního hnutí v Československu silně promlouvají k naší současnosti. Komunistická strana Čech a Moravy má tedy z čeho vycházet a má na co navazovat. Paradoxně v dnešní složité době se ale od kontinuity s Komunistickou stranou Československa distancuje a prezentuje se jako strana odlišná.

 

Už při „zrodu“ Komunistické strany Čech a Moravy jako prý nové a moderní levicové strany, byla bolševizace, v jejích ustavujících dokumentech, zhodnocena naprosto negativisticky a její hlavní představitelé zhanobeni a zneuctěni. Nejen to, v dalších doložitelných obsahových dokumentech z té doby je samotná bolševizace strany hodnocena zcela z pozic buržoasní ideologie a antikomunismu jako hrubá deformace. Jako „stalinizace“ komunistických stran, celého mezinárodního komunistického hnutí, která prý byla těmto stranám bezohledně, pod přímým nátlakem vedoucích orgánů Komunistické internacionály vnucena. Což prý zásadním způsobem vedlo k deformaci KSČ a tím i k deformaci veškerého úsilí o vytvoření socialistické společnosti. Ještě v roce 1998 na plénu ústředního výboru KSČM vyslovil jeho předseda názor, že v době bolševizace a V. sjezdu KSČ šlo pouze o „dobově podmíněnou radikalizaci“. To jsou jen zlomky z falešných, subjektivistických hodnotících soudů ze strany některých oficiálních „ideologů“ KSČM a nejvyššího orgánu tzv.„transformující se strany“ s názvem komunistická.

 

Zatím co velká část členské základny KSČ, která po roce 1989 nezahodila členskou legitimaci a zůstala věrná ideálům, pro které pracovala a žila, pak tzv. „reformní“ většina ve vedení KSČM se pod záminkou o nutnosti vytvoření „moderní levicové strany“ zřekla své nejsilnější zbraně - vědeckého světového názoru. Revoluční charakter strany byl nahrazen reformismem a bezprincipiálním pragmatizmem. KSČM se stala ve vztahu k buržoasnímu státu v podstatě loajální politickou silou.

 

Nejprůkaznějším atributem této reality je opuštění základního kamene vědeckého světového názoru, tedy učení o třídách a jejich vzájemném boji v třídně rozdělené společnosti. Zatímco ostatní politické strany jasně deklarují, že jsou oporami kapitalismu a vymezují tak svou vazbu na vládnoucí společenské třídy a vrstvy, tak předseda ústředního výboru KSČM Vojtěch Filip odmítl třídní princip politiky strany, tedy samotnou podstatu komunistické strany, když napsal: „Vyhraněnost třídní společnosti, podle učení marxismu-leninismu, doznala tak zásadních změn, že toto dělení již prakticky neexistuje.“ Já vím soudružky a soudruzi, že tento výrok předsedy jsme již několikrát citovali i na našich konferencích. Je ale natolik vypovídající o dlouhodobém směrování strany pod jeho vedením, že jsem si dovolil ho znovu připomenout. Uvedené je nejen v rozporu s objektivní realitou, jak ji dnes známe, ale i s podstatou marxistického učení.

 

Tento netřídní přístup se projevuje ve vystupování většiny představitelů strany. Slova dělník, dělnická třída, proletariát se v jejich slovníku stala nežádoucí. Neřkuli hlásit se k bolševismu. Opuštění třídního principu se zračí i ve všech dosud předkládaných materiálech. Nemluvě o tom, že otázkami dělnické politiky se strana prakticky nezabývá a ani tato problematika není na program nejvyššího voleného orgánu strany nastolována.

 

Myslím, že Komunistická strana Čech a Moravy se nachází ve stejné situaci jako Komunistická strana Československa ve dvacátých letech minulého století. Pochopitelně v jiné historické době, problémy světa ale byly podobné, stejně jako problémy naší strany. Ve straně se dlouhodobě potýkáme s řadou subjektivních vleklých problémů. K nápravě a zlepšení stavu, které by znamenalo zvrat v pozici a vnitřní síle strany, ale zatím nedošlo a nedochází a to ani na základě předchozích sjezdů. Vedení strany se orientuje pouze na volby a parlamentní činnost. Poměry a vztahy ve straně nejsou zdravé, není akceschopná, sjednocená. V důsledku toho nastupuje na jedné straně apatie, lhostejnost, na druhé straně ale ambicióznost, která se projevuje v kumulaci funkcí, často dobře placených.

 

Kádrová a personální práce se uskutečňuje nahodile, s negativními dopady do práce strany jak v aparátu, tak i v přípravě lidí do volených stranických, zastupitelských a poslaneckých funkcí. Při výběru kandidátů je paradoxně upozaďováno kritérium pevnosti stranických zásad, lze říci, že je skrytě považováno za škodlivé ve smyslu „přijatelnosti pro veřejnost“. Prakticky se neuplatňuje ideologická práce, potlačuje se kritika, která se ze strany kritizovaných zaměňuje za napadání a rozvracování strany. Řada rozhodnutí se dělá mimo volené orgány strany. Staly jsme se stranou ekonomicky motivovaného funkcionářského aktivu. Náš strategický cíl - socialismus, odsouváme do velikých dálek. A mohl bych pokračovat dále.

 

Situace ve straně dospěla tak daleko, že nepochopitelně ústřední výbor nedávno dospěl k většinovému přesvědčení, že stranu poškozují obětaví, přesvědčení, vzdělaní, marxisticko-leninsky uvažující komunisté, kteří dlouhodobě na jednáních stranických orgánů, v předsjezdových diskusích i na samotných sjezdech vyjadřují vážné obavy o další osud strany a jejich konání označují za frakční. Ve skutečně komunistické straně nejsou frakcí skuteční komunisté, kteří se ve své činnosti řídí komunistickým programem, vycházejí ze zákonů a zákonitostí dialektického materialismu a třídního pohledu historického materialismu a marxisticko-leninského vědeckého komunismu, staví na principech komunistického hnutí, vycházejí z učení klasiků marxismu-leninismu, vycházejí z dějin komunistického a dělnického hnutí a učí se z vlastních vývojových a poznávacích chyb… Naopak frakci tvoří a frakcionářskou činnost vykonávají ti, kteří skutečné principy komunistického hnutí neuznávají a základy marxismu-leninismu se neřídí.

 

Ale zpátky, už jen krátce, k tématu bolševizace. Osobně považuji bolševizaci nejen za jedno z nejúspěšnějších období historie našeho komunistického hnutí, ale také jako inspiraci. Bolševická strana si právem získala uznání jako strana novátorů, strana přetvořitelů, měnící svět v zájmu pracujících. Věřme, že i dnes se najde síla a hlavně vůle, která nasměruje i naší stranu na správnou cestu.

 

Další významnou událostí, jejíž 70. výročí jsme v letošním roce vzpomenuli, je IX. sjezd KSČ, který se konal po vítězství dělnické třídy nad buržoasní reakcí v únoru 1948 a vešel do dějin naší strany jako sjezd, který vytyčil generální linii budování socialismu v Československé republice.

 

Únorovým vítězstvím splnila Komunistická strana Československa základní revoluční úkol, který si vytyčila již na svém ustavujícím sjezdu v roce 1921 a rozpracovala na svém V. sjezdu 1929, který zněl: dosáhnout, aby proletariát vystřídal buržoasii v roli vedoucí politické síly československé společnosti. Bezprostředně po Únoru vystupovala proto do popředí všech naléhavých otázek potřeba vytyčit reálnou perspektivu dalšího vývoje, vypracovat konkrétní socialistický program, který by vyjádřil touhu dělnické třídy a většiny pracujících po novém, sociálně spravedlivějším životě, zabezpečil cestu ke skutečné svobodě a bezpečnosti našich národů a položil pevné základy mezinárodně politického postavení československého státu.

 

Po dovršení velkého a vítězného boje s buržoasní reakcí strana proto, jak se říká, „neodpočívala na vavřínech“ a byla si vědoma, že vše, k čemu se zavázala před Únorem, musí do posledního písmene splnit. Soustřeďovala všechny síly k dvojjedinému úkolu – k upevňování a rozvíjení všeho toho, co bylo vybojováno v únoru, a zároveň k postupnému vyjasňování cílů nové etapy revoluce – k přípravě generální linie výstavby socialismu v Československu.

 

V průběhu patnácti měsíců, mezi únorem 1948 a IX. sjezdem KSČ v květnu 1949, musel ústřední výbor zvládnout mimořádně široký okruh úkolů historického významu. Gottwald v tomto smyslu zdůrazňoval: „plná odpovědnost za to, co se u nás bude dít, nebo nebude dít, padá na naši stranu, na každého z nás“. Každý z aktuálních problémů politického, hospodářského, sociálního, národního a státního života bylo nutné řešit z hlediska aktuálních potřeb, ale i z hlediska dlouhodobé perspektivy. KSČ považovala za svůj nejdůležitější politický úkol dosáhnout toho, aby cesta k socialismu byla nastoupena za aktivní pomoci tvořivé účasti nejširších vrstev lidu.

 

Z toho ovšem vyplývaly mimořádné nároky nejen na stanovení strategických cílů, přeskupení třídních sil a hodnocení reálného průběhu třídního boje jak v československé společnosti, tak i mezinárodním měřítku, ale i na každodenní masovou, politickou a ideologickou práci, směřující k postupnému sjednocování sil k novým úkolům.

 

Tuto práci bylo možné vykonat jedině mobilizací celé strany. A bylo možné ji zvládnout úspěšně jen na základě hluboké znalosti a tvořivého uplatňování teoretického bohatství marxismu-leninismu. Právě v této situaci se v životě celé strany projevil historický význam procesu bolševizace, v jehož průběhu se strana, a nutno připomenout, že pod vedením Klementa Gottwalda, zbavovala dědictví oportunismu a osvojovala si schopnosti strany leninského typu a tvořivého uplatňování marxismu-leninismu v konkrétních podmínkách Československa.

 

Je třeba připomenout, že již v tomto období výstavby socialismu naráželo úsilí strany na třídní odpor nepřátel. Docházelo k různým hospodářským a jiným sabotážím, k diversní činnosti a k protikomunistickým akcím. Reakce zneužívala potíží v zásobování a výživě, podporovala růst černého obchodu a chtěla vyvolat hospodářský chaos.

 

Náročnost úkolů vyžadovala upevnit stranu organizačně i politicky a zvýšit ideovou a teoretickou úroveň členů. To bylo nutné vzhledem k podstatnému zvýšení počtu členů v poválečném, zejména po poúnorovém náboru, kdy se do strany dostali i lidé, kteří do ní nepatřili. Po únoru 1948 vstoupilo do KSČ 420 000 bývalých sociálních demokratů, národních socialistů i lidovců, mnozí proto, že se stala stranou vládnoucí. Do strany se dostaly různé kariéristické živly, které i později stranu poškozovaly a přinášeli sebou i své ideologické představy, cizí marxismu-leninismu. Změnilo se i její sociální složení. V roce 1947 bylo ve straně kolem čtyřiceti devíti procent dělníků, v roce 1949 už pouze kolem třiceti devíti procent.

 

Akcent na prohloubení výstavby a vnitřního života strany, její jednotu a vedoucí úlohu v duchu leninských principů měl dlouhodobý a zásadní význam. Zkušenosti z výstavby Sovětského svazu i všech dalších zemí, které vstoupily na cestu socialistické výstavby, potvrdily, že právě vedoucí úloha strany je nejdůležitější obecnou zákonitostí socialismu. Doba příprav generální linie socialistické výstavby znamenala však i rázné odmítnutí různých pravicově i levicově oportunistických názorů na utváření KSČ a jejího vztahu k ostatním článkům politického systému, jako byly návrhy na sjednocení politického života sloučením KSČ s ostatními politickými stranami, představy, že už není třeba politiky Národní fronty, pochybností o další potřebě odborů a další. To Klement Gottwald a ústřední výbor rázně odmítl.

 

V březnu 1949 se ústřední výbor KSČ obrátil ke všem členům strany s dopisem, ve kterém byly již vyjádřeny všechny základní úkoly spojené s výstavbou socialismu. Projednání dopisu v základních organizacích se stalo součástí příprav IX. sjezdu strany. Členové strany prodiskutovali ve svých základních organizacích jednotlivé kapitoly dopisu a v tisících rezolucí vyjádřili své připomínky i souhlas s navrhovanou generální linií. U příležitosti IX. sjezdu se také neobyčejně rozvinula iniciativa pracujících, která vyjadřovala nový vztah ke společenským poúnorovým změnám. Hnutí svědčilo o důvěře, kterou si strana svojí dosavadní politikou získala.

 

IX. sjezd Komunistické strany Československa se konal ve dnech 25.–29. května 1949 v Praze za účasti 2 346 delegátů, zastupujících 2 311 000 členů a kandidátů strany. Jeho pětidenní jednání se stalo významnou historickou událostí v dějinách KSČ i mezníkem v nejnovějších dějinách československého státu.

 

Na základě hodnocení činnosti strany od posledního VIII. sjezdu (28. -31. 3. 1946) mohl IX. sjezd konstatovat to hlavní: „Rozšířili a upevnili jsme v tomto státě moc pracujícího lidu v čele s dělnickou třídou. Zabezpečili jsme vymoženosti lidu zevnitř i navenek, prohloubili jsme náš lidově demokratický řád a nastoupili jsme na cestu k další metě, na cestu k socialismu.“ O linii dalšího postupu bylo proto ve zprávě ústředního výboru, přednesené Klementem Gottwaldem, řečeno jednoznačně: „Generální linie musí být linií budování a výstavby socialismu v naší vlasti. Je to cíl vysoký a jeho dosažení nebude lehké. Víme, že na cestě k němu budeme muset odstraňovat překážky větší, než tomu bylo v minulosti. Ale my i tyto překážky překonáme a vytčeného cíle dostihneme.

 

Cíle a úkoly generální linie, které sjezd projednal a schválil, představovaly vnitřně skloubený program vnitřní a zahraniční politiky, řešení základních otázek strategicko-taktického postupu strany v přechodném období od kapitalismu k socialismu, směřovaly k vybudování základů socialismu v oblasti materiální základny i politické, právní a ideologické nadstavby.

 

Jako celek byla tato generální linie obsažena, zdůvodněna a rozpracována ve všech hlavních sjezdových referátech, dokumentech i ve sjezdové diskusi. Byla vytyčena ve známých deseti hlavních bodech referátu Klementa Gottwalda. Šlo o nejstručnější vyjádření hlavních priorit příští politiky, formulované Gottwaldem s cílevědomým záměrem, aby hlavní úkoly byly lidem srozumitelné a blízké, aby cesta k socialismu byla nastoupena za účasti nejširších mas.

 

Jejich postupné nastolování a uvádění v život potom, kdy byly vyjasněny základní otázky charakteru a hlavních cílů dané etapy vývoje, vytvářelo zároveň subjektivní a politické předpoklady k tomu, aby se generální linie jako celek stala inspirujícím programem historické činnosti směřující k úplnému zániku kapitalistické společenskoekonomické formace v Československu a ke zrodu nové sociálně ekonomické formace, k položení základů socialismu. Srozumitelnost závěrů IX. sjezdu KSČ by měla být inspirací i pro nás při získávání lidí a pochopení programu strany.

 

Jak víme, v Československu probíhala první léta socialistické výstavby za mimořádně zostřeného třídního boje živeného ze Západu. Agenti imperialistických rozvědek nalézali podporu u zbytků poražených kapitalistických vrstev, lidí zkompromitovaných z války i od reakce, postižené opatřeními diktatury proletariátu. Docházelo k sabotážím, k teroristickým akcím i k vraždám funkcionářů orgánů lidové moci a komunistické strany. K ostrým střetnutím došlo v té době s katolickou církevní hierarchií. Velkou roli sehrávaly i zásadní přeměny v mezinárodních vztazích.

 

Klement Gottwald hodnotil na zasedání ústředního výboru v únoru 1950 průvodní jevy zostřeného odporu reakce takto: „My teprve teď v praxi poznáváme to, co teoreticky nám bylo vždy jasné, že otázka přestavby společnosti, výstavby socialismu není lehká věc, že je to velmi těžký a strašně odpovědný úkol. A že na cestě k splnění tohoto úkolu jsou stále a stále nové a nové překážky. To je součást právě třídního boje mezi silami, které odcházejí, odumírají, ovšem nechtějí odejít ze scény dějin a mezi silami, které rostou, kterým patří budoucnost, ale které se musí právě tak jako děcko z lůna matky prodrat v porodních bolestech na povrch.“

 

Všechny tyto historické události, které si na dnešní konferenci připomínáme, abychom se jimi inspirovali v naší práci, byly úzce spojeny s osobností Klementa Gottwalda. Proto dovolte, abych jeho významu, jeho odkazu věnoval i část úvodního referátu i když jsem si vědom, že jsme tomuto významnému politikovi a státníkovi u příležitosti 120. výročí jeho narození věnovali celou 40. pražskou teoreticko-politickou konferenci.

 

Klement Gottwald stál v čele strany od jejího V. sjezdu, téměř pětadvacet let. Vedl a řídil Komunistickou stranu Československa ve složitém období boje o moc i v prvních letech socialistické výstavby. Jeho život byl nerozlučně spjat s rozhodujícími dějinnými událostmi boje dělnické třídy vedené komunistickou stranou Československa. Pod jeho vedením se strana zformovala jako revoluční síla schopná úspěšně plnit své dějinné poslání, zformovala se ve skutečně revoluční, marxisticko-leninskou stranu, která vybojovala těžké politické a sociální zápasy.

 

Strana pod jeho vedením dokázala vypracovat a postupně rozvinout taktiku vedení hospodářských bojů, svázat svou činnost s každodenními zápasy dělníků, nezaměstnaných, rolníků a mládeže za každodenní požadavky, na vlastních jejich zkušenostech je přesvědčoval, že i v době krize mohou vést třídní zápasy. Jeho lapidární hesla „Do závodů“, „Čelem k masám“, „Jednota, stávka, vítězství“, Ani muže ze závodů, ani haléř ze mzdy“ byla příkladem Gottwaldova politického mistrovství, jeho schopnosti pregnantně vymezit hlavní směr stranické práce tak, aby nacházela rezonanci u pracujících mas.

 

Těžké a historicky nezvratitelné porážky buržoasie v Československu jsou spojeny s jeho jménem. Není proto vůbec náhodné, že hodnocení Gottwaldova života a díla, jeho místo v dějinách, je tak diametrálně odlišné u marxistů-leninovců na straně jedné a u autorů buržoasních a revizionistických na straně druhé. Ke své škodě se i KSČM v podstatě odmítavě, v lepším případě přezíravě a neutrálně, vymezuje k jeho odkazu a není ochotná na něj prakticky navázat, využít ke své činnosti. Zde ale není možná „neutralita“ nebo pozitivistická „objektivnost“.

 

„Ano“ Gottwaldovi znamená „ano“ celé logice našich dějin, směřujících od kapitalismu k socialismu. „Ne“ Gottwaldovi je totožné s apologetikou kapitalismu, revizionismu, s odmítáním linie na svržení kapitalismu, s odmítáním únorového vítězství pracujícího lidu a nenávistným odsouzením socialistické výstavby a socialistické společnosti v předlistopadovém Československu.

 

Politická hnutí a jejich vůdci se prověřují v těžkých dobách. V tomto smyslu je třeba si položit otázku, jak by současná strana a její představitelé obstáli v rozhodujících chvílích. A ty bezesporu přijdou. Je nesporné, že Gottwald v nejtěžších historických zkouškách obstál. Jeho jméno zůstane navždy spojeno s dějinami naší strany a celého mezinárodního komunistického hnutí. Byl vůdcem dělnické třídy, moudrým státníkem a významným teoretikem.

 

Co víc může být pro současnost odkazem, nepřeberným zdrojem poučení a revoluční inspirace, než práce, dílo a život Klementa Gottwalda. Proto každý rok chodí pražští komunisté, kteří si význam K. Gottwalda pro komunistické a

dělnické hnutí uvědomují, vyjádřit úctu k jeho hrobu. Je třeba si jich za to vážit! A ne znevažovat jak se to někdy i zevnitř strany děje.

 

Ve složité mezinárodní a vnitropolitické situaci získávala KSČ, dělnická třída a ostatní pracující první zkušenosti z řízení ekonomiky, učila se hospodařit a vládnout. Šla po nových neprobádaných cestách. Musela od základů přebudovat a vytvořit novou společnost a to za ostrého třídního střetu s nepřátelskými silami, v boji proti všem pozůstatkům ideologie staré společnosti. Nevyhnula se ani chybám, ani omylům. Je ale nezpochybnitelnou historickou skutečností, že hlavní vývojovou tendencí Československa padesátých let byl dynamický progresivní společenský vývoj. Nově se utvářející výrobní vztahy umožnily odstranit vykořisťování člověka člověkem.

 

Můžeme se s hrdostí ohlédnout na to, čeho komunisté dosáhli v celé etapě budování nové socialistické společnosti. Od roku 1948 do roku 1989 se národní důchod zvýšil více jak sedmkrát, průmyslová výroba vzrostla čtrnáctkrát. Československá socialistická republika se stala čtvrtou zemí světa, která dokázala stavět jaderné elektrárny, byla postavena velká vodní díla, vybudován na vysoké úrovni chemický průmysl, socialistické zemědělství bylo schopno zajistit potravinovou soběstačnost republiky. Podařilo se vyrovnat úroveň Slovenska na úroveň českých zemí. Všichni lidé měli práci, stavěly se statisíce nových bytů, existovalo bezplatné zdravotnictví a školství, celá země byla propojena hustou sítí vlakové i autobusové dopravy. Byly vytvořeny podmínky pro kulturní a sportovní vyžití a mohl bych pokračovat.

 

Nejsem si jist, jestli je vhodné zařadit do referátu takové malé osobní vyznání, ale dopustím se toho. I u nás na severu Čech, v pohraničí, jsme myslím vykonali grandiózní dílo a jsem hrdý na to, že jsem k němu mohl svým skromným dílem přispět. Celý aktivní život jsem pracoval v energetice jako dělník. Celkem čtyřicet dva let, z toho třicet roků v nepřetržitém provozu. Byl jsem u výstavby čtyř velkých elektráren - Tušimických a Prunéřovských. Nechci dělat výčet všech pracovních i mimopracovních aktivit, které jsme ve prospěch společného díla odevzdávali. Mohl bych mluvit o brigádách socialistické práce, angažovanosti v místech našich domovů, dobrovolných brigádách a řadě dalších věcí. Pokud budu brát pouze osobní pocity z té doby, můj život byl naplněn, vždy přede mnou byly další úkoly a perspektivy. Dle mého názoru bylo vše, co jsem k životu potřeboval. To o dnešní době říci nemůžu. Přes všechny problémy, a který systém je nemá, nedám na tu dobu  dopustit a jsem rád, že jsem v ní prožil většinu svého života.

 

Představitelé kontrarevoluce v roce 1989 převzali národní majetek, jehož hodnota byla proti roku 1948 až čtyřicetkrát větší. Jak s ním naložili, pociťujeme na své kůži téměř všichni s výjimkou malého procenta zbohatlíků. Není žádná oblast života společnosti, žádný obor lidské činnosti, kde by nebyly problémy s běžným zabezpečením. Společnost prožívá jednu krizi za druhou. Stav společnosti po stránce morální i materiální je tristní a stále se zhoršuje. Narůstá nespokojenost, prohlubuje se nedůvěra v politiku a v politiky, včetně KSČM.

 

Je složité vypíchnout to nejzákladnější, co by mělo být odkazem obou sjezdů pro dnešek. Vše, co a jak tenkrát soudruzi dokázali je školou i pro dnešek. Přesto mě dovolte, abych vyjádřil alespoň v několika bodech, co si myslím, že je nejdůležitější:

 

Osobité zkušenosti z vývoje České republiky konfrontujme s teoretickým a praktickým odkazem předválečné komunistické strany a z období národní a demokratické revoluce a jejího rozvíjení socialistickým směrem.

 

V KSČM prosadit obrat v politice strany od sociálního reformismu k zápasu za revoluční změnu, za socialismus. Pouhé reformy nemohou odstranit příčiny kapitalistického vykořisťování a zbídačování. Reformy nejsou naším cílem, používáme je jen podmíněně.

 

Realizovat ofenzivní ideologickou práci na základě marxismu-leninismu, odhalovat nevědecké pozadí buržoasie a jejich přisluhovačů. Pomáhat dělnické třídě překonávat její dezorientaci. Strana musí jít v čele vznikajícího hnutí nespokojených mas.

 

Politika komunistů musí být srozumitelná a jednoznačná. Základní záměry, včetně úsilí o dosažení socialismu, který jako jediný může přinést zásadní pozitivní změnu v životě a postavení dělnické třídy, pracujících, celé společnosti, vyjadřovat ve stručných heslech, odrážejících aktuální a perspektivní zájmy dělnické třídy a dalších vykořisťovaných a zbídačovaných mas. A to v programu strany, ve stanovách i ve volebních programech.

 

Neodvracet se od minulosti, z průběhu čtyř desetiletí budování socialismu u nás se jednoznačně prokazovaly přednosti socialismu. Socialismus udělal pro prostého člověka daleko víc než jakýkoliv předchozí společenský řád. Ukazovat na naléhavost socialismu, přesvědčovat, že jinak dojde ke katastrofě.

 

Jsem názoru, že prvním a nejdůležitějším úkolem dneška je dát ve všech směrech do pořádku stranu – ideově, organizačně a akčně, jinak neuděláme vůbec nic. Připravme se řádně na náš XI. sjezd, který se bude konat příští rok. Moc času už nezbývá. Pošleme na sjezd komunisty, revolucionáře, kteří se nebojí, mají vizi co a jak dělat aby to bylo pro stranu to nejlepší. Podle těchto kriterií zvolme i nový ústřední výbor. Dejme do funkcí na všech stupních organizační struktury strany lidi, oddané straně, myšlenkám komunistického a dělnického hnutí, jeho teorii i revoluční praxi. Bolševizace strany a V. sjezd nám to ukázal. A měli to tehdy soudruzi mnohem horší, než to máme dneska my a zvládli to.

 

Bez marxisticko-leninské strany, bez strany bolševického typu, není sebemenší naděje k přechodu od kapitalismu k socialismu. Zabývat se odkazem V. a IX. sjezdu KSČ pro aktuální činnost komunistů je zvláště dnes, v podmínkách restaurovaného predátorského kapitalismu, zdrojem velkého poučení a inspirace.

 

V referátu jsem vycházel ze svého neochvějného přesvědčení o stálé platnosti marxismu-leninismu, které pro mě není žádným „dogmatizmem“, a už vůbec ne „nostalgií“, ale zásadovým postojem.

 

III. DISKUSE

V. A IX. SJEZD KSČ - TRVALÝ ZDROJ INSPIRACE A POUČENÍ

Miroslav Kavij

 

Komunistické hnutí v naší zemi prošlo v jeho 98.- leté historii mnohými zásadními milníky. K nim patří především V. a IX. sjezd KSČ.

V. sjezd, který se uskutečnil ve dnech 18.-23. února 1929 uzavřel období hluboké vnitrostranické krize, způsobenou destrukční politikou Jílkova vedení, kterou předcházející sjezd v roce 1927 vyřešit nedokázal.

V. sjezd si do svého čela zvolil teprve dvaatřicetiletého vůdce Klementa Gottwalda, který byl i nejmladším z vedení tehdejší Komunistické internacionály. Klement Gottwald ve svém „sjezdovém“ vystoupení dokázal mimo jiné poukázat na krizi ve straně i způsob jejího překonání: „příčiny krize strany, ty největší a nejvážnější, tkví v oportunismu a v sociálnědemokratických tradicích strany. A smyslem řešení krize strany je překonání těchto dvou hlavních příčin selhání strany…V tom, soudruzi, spočívají hlavní kořeny krize strany, na toto místo je třeba nasadit hlavní páku, k tomuto místu je potřeba nasadit všechny síly, aby strana mohla z krize vyjít.“ (Blíže viz K.Gottwald: Spisy I., s.206-207, Svoboda, Praha 1951.)

Nové Gottwaldovo vedení bezprostředně po V. sjezdu prošlo závažnou zkouškou ve které obstálo. Dokázalo očistit stranu v zájmu ideové, organizační a akční jednoty stranických řad. To vše mělo za následek úspěchy KSČ v následujících letech. Od mostecké stávky v roce 1932, přes aktivní boj na obranu republiky, národněosvobozenecký boj v období protektorátu a druhé světové války až po vítězství nad politickou reakcí v Únoru 1948 a otevření cesty k budování socialismu v Československu. Z tohoto pohledu se dalším milníkem stal IX. sjezd KSČ, který proběhl ve dnech 25. – 29. května 1949 v Praze. Sjezd vytyčil Generální linii výstavby socialismu, která se stala počátkem 40. letého nejúspěšnějšího období v historii budování československého státu .

Od vyhlášení výsledků voleb do EP uplynul necelý týden. KSČM v nich dosáhla v podobě zisku 1 mandátu a volebního výsledku 6,94 % nejhorší volební výsledek v téměř stoleté historii komunistického hnutí. Volební propad je dalším pokračováním volebních výsledků za poslední roky, které KSČM postihly ve všech typech voleb – poslaneckých, krajských, obecních i senátních, přičemž v Senátu P ČR jsme od loňského roku poprvé v jeho historii bez svého zástupce.

Prvotní hodnocení výsledků voleb naznačují, že ani tento poslední volební debakl stejně jako po předcházejících volbách není důvodem ke skutečnému jejich objektivnímu zhodnocení. Bez příkras, bez nalhávání skutečného stavu, bez hledání východisek ze stranické krize. Namísto toho se planě utěšujeme, že momentální místo na levici nepatří ČSSD, ale nám. Členům, kteří kandidovali v evropských volbách za jiné subjekty typu ANS, ukončujeme členství ve straně, namísto abychom se zamysleli ,zda příčinou jejich rozhodnutí není neztotožnění se s naším volebním programem.

Sklouzávání k prvkům revizionistického a oportunistického, neobjektivního hodnocení, konstatování, utěšováním se, hledání zástupných důvodů a vlivů, znamená jen další zakonzervování současného stavu. Je předzvěstím, že dveře do poslanecké sněmovny po příštích volbách zůstanou pro nás zavřené.

Určitou výpovědí o strachu k návratu a prosazování politiky strany na základech M – L je i zrušení původního termínu dnešní 45. PTPK , která byla naplánována na letošní 6. duben.

Snad z obavy, že téma této konference zneužijí sympatizanti dnes již bývalého europoslance Štětiny a dalších kolaborantů a její mediální prezentace bude zneužita v kampani proti KSČM ve volbách do EP se tzv. kolegium volených funkcionářů KSČM rozhodlo 4 dny před jejím konáním z tzv. technických důvodů“ ji zrušit, případně přesunout na „vhodnější „ termín.

Bohužel, není to první případ, kdy se stranické špičky konání pražských konferencí zaleklo a těsně před jejich konáním je zrušilo. V jednom případě tak pozdě, že v Praze byli již pozvaní zástupci zahraničních stran. I tento přístup vedení KSČM je dokladem, že je nám bližší prosazování tzv. „státotvorné“ politiky, bezkonfliktní, bez střetu s oponenty, jejichž vlna antikomunismu je stále silnější a především u mladé generace představuje pro nás zničující účinek, aniž by jsme se snažili nějakým způsobem reagovat.

Přestože mnohé příčiny současného stavu ve kterém se KSČM nachází byly v plné nahotě pojmenovány na jednáních IX. a X. sjezdu KSČM, na zasedáních ÚV KSČM i nižších stranických orgánů k požadovanému obratu nedochází, spíše k zakonzervování stávajícího stavu. Strana se dále potácí v prohlubujících problémech spojené s neutěšenou, stárnoucí a ubývající členskou základnou. Počet nově přijatých členů KSČM je v porovnání s obdobím před pěti lety čtvrtinový.

Výše ročních finančních ztrát hospodaření strany naznačuje, že při pokračujících ekonomických propadech dojde v průběhu 5-6 let k likvidaci strany. Absenci jakéhokoliv politického vzdělání bereme jako samozřejmost, HaNo neplní dávno svoji politicko-vzdělávací a informační funkci. Znatelný úbytek jejich čtenářů je toho dokladem. Přetrvávající další problémy je zbytečné opakovat. Novým fenoménem pro zdůvodnění nižších volebních výsledků je poukazování a hledání vnitřního nepřítele. Bez odezvy v podobě jakékoliv odpovědi zůstávají dopisy nižších stranických orgánů směřované vedení strany.

Má – li KSČM opět získat důvěru občanů, kteří se k ní navrátí a setrvají v dalších volbách, stojí před ní dva zásadní úkoly. Zpracovat a schválit nový dlouhodobý program, postavený na zásadách učení M-L, respektující, vycházející a reagující na současnou domácí a zahraniční realitu, oprostit se zcela od tzv. Kladenského programu z roku 1992.

Druhým úkolem je volba nového – nikoliv staronového- vedení strany, které přestane s opatrnickou, nekonfliktní politikou. Naopak začne prosazovat politiku ve prospěch nejširších vrstev pracujících vedoucík podstatnému zlepšení jejich oprávněných sociálních a ekonomických požadavků. Takového vedení KSČM, které dokáže stranu na základě skutečného M-L- programu stranu ideově a akčně sjednotit.

Čas pro splnění tohoto cíle se neúprosně krátí. Pro všechny poctivé a přesvědčené komunisty v budoucnost spravedlivější, socialistické společnosti jde ale o úkol nejdůležitější a zásadní. XI. sjezd KSČM v příštím roce bude zřejmě poslední příležitostí k zásadní změně.

 

POTŘEBUJÍ KOMUNISTÉ MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCI?

Jaromír Kohlíček

 

Asymetrie a nerovnost vývoje mezi členskými státy EU se prohlubuje. EU sama se nachází v krizi a čelí velkým problémům. Pracující jsou vystaveni neplnohodnotné práci, sociální nejistotě, nerovnostem, chudobě a jejich mzdy i penze jsou pod stálým tlakem, stejně jako jejich práva. Lidé, a zejména mládež poznávají nezaměstnanost, jsou nuceni k ekonomické migraci. Zhoršuje se přístup ke školství zdraví i bydlení. Tato realita je výrazem zintenzivnění politiky exploatace a chudnutí. Evropská unie, její vládnoucí třídy a síly, které ji reprezentují, nemohou nadále zakrýt rostoucí sociální napětí a jejich politiky – aplikace tezí neoliberalismu v ekonomice, nedemokratické a centralizované struktury jejího fungování, militarizace a intervencionismus v mezinárodních vztazích.

 

Realita, se kterou se lid v našich zemích setkává je velmi odlišná od deklarací a slibů EU a sil, které ji řídí. Místo prosperity počítají národy Evropy nezaměstnané, bezdomovce a chudé na milióny. Zároveň miliardy euro jsou použity na sanování bank. Veřejné služby a podniky jsou privatizovány. Sociální zboží je obchodováno. Bankovní ztráty jsou transformovány na veřejný dluh, který nesou na svých bedrech pracující.

 

Sjednoťme síly, zesilme boj. Komunisté, pokrokáři, anti-kapitalisté, anti-liberálové, anti-neoliberálové, levicové a ekologické síly, které společně podepsaly výzvu z 10.01.2019 k volbám do Evropského parlamentu konstatují, že tyto volby jsou významnou možností posílit náš boj za lepší budoucnost našich zemí a kontinuitu levicových snah.

 

Chceme Evropu sociálních práv, která slouží těm, kteří vyrábějí a řídí ekonomiku, tedy pracujících lidí. Evropu, která zajišťuje stálé stabilní, plnohodnotné zaměstnání všem, která obnoví a dále prohloubí sociální práva. Evropu, která brání a podporuje veřejné služby. Evropu, která zajišťuje právo na výchovu a práci pro mladou generaci a slušný standart žití pro staré a zranitelné sociální skupiny. Evropu, která obnoví a rozšíří sociální infrastruktury, poskytne podporu rodinám, dětem a hendikepovaným. Evropu ekonomickou, sociální. Evropu ekologicky udržitelného pokroku, zajišťující postupné sbližování mezi různými zeměmi. Tolik ze společné výzvy pro volby do EP 2019 za Evropu dělníků a národů.

 

Mezinárodní spolupráce je logickým závěrem všech programů skutečně levicových politických stran. To nám jasně ukazují i závěry 5. a 9. sjezdu KSČ. Vyplývá to ze společného programového základu komunistických stran, který lze ve stručnosti shrnout do dvou tezí. 1. Boj za mírové řešení všech sporů v mezinárodních vztazích a odzbrojení. 2. Sociální program v nejširším slova smyslu.

 

Pokud chceme tento program realizovat, bylo by naivní se domnívat, že je to možné v případě vítězství levicových sil v některé z malých zemí světa. Naopak v případě dostatečně velkých celků, například velikosti EU, můžeme o podobném programu uvažovat. K tomu ovšem potřebujeme elementární jednotu levicových sil jednotlivých zemí, které budou schopny překonat rozdílné pohledy na řadu aspektů konkrétního politického programu. Určitým zárodkem takového překonání je praktická mezinárodní spolupráce zdola na straně jedné a prohlášení deklarující společné cíle při různých významných příležitostech, která připravují mezinárodní porady levicových stran na straně druhé.

 

Jedním z mnoha znaků, jimiž se skutečné levicové strany odlišují od ostatních, je jejich spolupráce, naproti tomu strany pravicové či populistické o vzájemnou mezinárodní spolupráci nestojí, neboť většinou bývá v přímém rozporu s jejich nacionalistickými tendencemi či zájmovými rozpory.

 

Pokud jde o společné deklarace, potom 10.01.2019 deklarovalo ve společné výzvě otevřené pro další levicové subjekty 20 levicových stran snahu pracovat společně k posílení skupiny sjednocené levice v budoucím Evropském parlamentu. Jistě se nejedná o první výzvu tohoto druhu a dosavadní existence poslanecké skupiny GUE – NGL v EP ukazuje, že přes všechny problémy taková spolupráce je možná, a to už od roku 1979.

 

Spolupráce zdola, o kterou se dlouhodobě snaží skupina levicových stran mezi Slovinskem, Rakouskem a Itálií je jedním z příkladů hodných následování. Ve střední Evropě již 19. rok zástupci levicových stran z různých regionů ČR, Německa a Slovenska rozvíjejí takovou praktickou spolupráci a přitom zkoušejí zapojit do společných aktivit i subjekty z dalších zemí EU. Několik let se nadějně rozvíjela spolupráce s jednou z organizací Francouzské komunistické strany z oblasti Paříže, několik let jsme úspěšně zkoušeli zapojit i levicové subjekty z Polska či ze Španělska. Při několika příležitostech se zúčastnili společných akcí i jednotlivci z jiných zemí.

 

Stálé fórum evropské levice-regionů SFEL ve své činnosti realizuje každoročně řadu akcí, které jsou ve shodě s levicovým programem našich stran. To jsou KSČM, DKP, KPD, die Linke a KSS. Několik let byla navíc v platnosti smlouva o spolupráci klubů zastupitelů KSČM Libereckého, Ústeckého a Karlovarského kraje, klubů zastupitelů Linke ze Saska a Branibor a klubu zastupitelů SLD z vojvodství Dolní Slezsko a Zielona Góra. Bohužel se tato spolupráce dlouhodobě neudržela, ale SFEL-R ve své práci pokračuje a nadále organizuje některé tradiční akce. Jde o účast na lednové manifestaci v Berlíně - vzpomínce na zavraždění Rosy Luxemburkové a Karla Liebknechta, společnou oslavu MDŽ, společnou účast na velikonočních pochodech proti americkým vojenským základnám v Německu. Každoroční Europacamp organizujeme střídavě v ČR, Německu a Slovensku s tím, že jeho součástí je vždy diskuze k zásadním politickým otázkám.

 

Domnívám se, že tyto aktivity zdola jsou velmi důležité a mají potenciál získávat pro levicové myšlenky další stoupence. Ty totiž nezískáme tím, že lidé budou číst sebepropracovanější výzvy. Získat je můžeme pouze zcela konkrétní aktivitou, jež bude spojovat politickou práci s poznáváním nových míst.

 

Pro politické diskuze se snažíme angažovat nejen vedoucí funkcionáře členských stran, ale i další levicové osobnosti. Jsme si vědomi, že jedině přitažlivá témata a zajímavé podání mohou přispět k povzbuzení účastníků v dalším plnění úkolů levice. K takovým zajímavým příležitostem patří boj proti radarové základně v ČR, snaha o obnovení památníku Ernsta Thälmanna u Berlína či podpora hnutí proti americkým základnám v celé Evropě. Úspěšně jsme se podíleli i na blokování každoročního pochodu neonacistů 13. února v Drážďanech. Této aktivitě extrémní pravice se nám podařilo zabránit. Pojďme společně po této cestě dál!

 

 

AKTUÁLNÍ ODKAZ V. SJEZDU KSČ A DNEŠEK

Čeněk Ullrich

 

Máme-li vyhmátnout z prachu historie aktuální odkaz V. sjezdu KSČ, pak je to bezesporu teoretická vyspělost strany, především pak jejího vedení. Vědecký materialismus stal se pro stranu osou revoluční teorie, nezbytného to předpokladu úspěšné revoluční praxe. Revoluční změna politiky KSČ umožnila straně vést úspěšně dělnickou třídu a ostatní pracující do boje za práci a chléb a dosahovat v něm i mezinárodně významných úspěchů (příkladem může být mostecká stávka z roku 1932), umožnila straně pružně a zásadově změnit její politiku v polovině třicátých let v souvislosti s nástupem fašismu ve světě, vést aktivní boj na obranu republiky i národněosvobozenecký boj v období protektorátu a 2.světové války a nakonec zvítězit nad politickou reakcí v Únoru 1948. Kdyby vše ostatní zapadalo prachem, tato jiskra vítězné linie V. sjezdu KSČ zapadnout nemůže.

 

Čtvrtá průmyslová revoluce klepe na naše domovy a je nejvyšší čas, aby strana vstřebala do krve vědecký materialismus a na konkrétních faktech ukázala lidu zdejšímu historickou přežilost ziskové ekonomiky a předestřela před ním perspektivu ekonomiky času, ekonomiky, která tu má být ne pro zisky vyvolených, ale pro většinu dosud vykořisťovaných a pro uspokojování potřeb člověka. Aby dokumentovala, jak zisková ekonomika mrhá materiálními statky i lidskou prací, rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými a otevírá cestu k hospodářské krizi, ničí životního prostředí, vyvolává ohniska napětí, migrační krizi a stojí u zrodu válek.

 

Čtvrtá průmyslová revoluce klepe na dveře a je nejvyšší čas, aby teorií vyzbrojená strana ukázala lidu zdejšímu nutnost přeměny soukromého vlastnictví výrobních prostředků ve společenské vlastnictví výrobních prostředků coby nezbytnou podmínku výše uvedené ekonomické transformace.

 

Čtvrtá průmyslová revoluce klepe na dveře a je nejvyšší čas, aby teoreticky zdatná strana ukázala lidu zdejšímu nezbytný předpoklad ekonomické transformace – kvalitativní přeměnu politického systému. Stávající politický systém kapitalismu této ekonomické změny není schopen. Geometricky nám připomíná trojúhelník, jehož první úhel tvoří lež, podvody a krádeže, druhý úhel svírá strach a nad tím vším se klene úhel modly zlatého telete. Obsah tohoto trojúhelníka zaplňuje bující kriminalita, byrokracie, korupce, úpadek mravních hodnot, úcty k práci, vzdělanosti, kultury, zdravotnictví a dalších skutečností. Bez kvalitativní přeměny politického systému nelze odstartovat žádnou transformaci k ekonomice historicky perspektivního vývoje.

 

Čtvrtá průmyslová revoluce klepe na dveře a je nejvyšší čas, aby teorií zocelená strana dovedla lidu zdejšímu odhalit falešnou masku hlasatelů důchodové reformy, jejichž kakofonické řeči píše viditelná ruka trhovců, aby je obohatila a druhé ožebračila zvýšením jejich míry vykořisťování.

 

Zatím však jiskra vítězné linie V. sjezdu KSČ zůstává v současné KSČM nevyslyšena. Vedení strany stále nemá rádo teorii, zejména ne teorii vědeckého materialismu. Proto dosud nebylo schopno postavit se se ctí proti křivému zrcadlu historie socialismu z pera či klávesnice antikomunistů. Proto nebylo schopno odhalit skutečné příčiny porážky socialismu. Proto ani za třicet let nevybudovalo funkční systém stranického vzdělávání.

 

IX. sjezd KSČM sice určité předpoklady k rozvíjení teoretické práce učinil vytvořením ideologického oddělení, ale patrně jen proto, aby ho hned další sjezd strany mohl zrušit. Oč méně má vedení strany rádo teorii, o to vřeleji vítá na svém sjezdu buržoazního prezidenta, který komunisty vyzývá k pokání.

 

A tak pokající většina v ústředním výboru staví nový stranický chrám a to zcela neotřelým způsobem – rovnou od střechy. Nejprve věže, potom základy. Nejprve uděláme nové stanovy, potom stanovíme nový program. A než bude tento nový stranický chrám hotov, rozvineme do všech stran politiku koňských handlů. To je přece ta správná realistická politika. Kdepak se prodírat nějakou složitou teorií, navíc psanou zastaralým jazykem! Kdo není koňský handlíř, je zcela mimo současnou realitu. Třídní boj platil v době Karla Marxe, teď nutno handlovat, handlovat, handlovat, aby i na nás zbylo místo v dozorčích radách. A budeme-li v dozorčích radách či na jiných výnosných místech, pak pro nás získá svět úplně jiné podoby. A z široké nabídky trhu budeme moci vychutnávat všechna jeho mámivá pozlátka. V tom handlování nám může pomoci třeba paní Rudyšarová. Možná nám i poradí, jak rychle získat automobily značky Audi R8 za „pouhých“ 5 milionů korun. Když v něm jezdí jeden z nejbližších spolupracovníků samotného předseda strany, proč bychom v nich nemohli jezdit také my?

 

Ten, kdo by nás chtěl kritizovat, nebo dokonce proti nám začal vytahovat teorii vědeckého materialismu, je pro nás nebezpečný, proto ho označíme za rozvraceče strany. Organizátoři Pražských teoreticko – politických konferencí, Václavkovy Olomouce nebo stoupenci platformy

 

Restart o tom ví své. Nepohodlné soudruhy odsuneme ve volebních kandidátkách na nevolitelná místa, nebo je pro jistotu z kandidátek vyřadíme vůbec. Místo nich tam dáme „moderní“ Pávky Korčaginy, kteří již nekalí ocel, stačí jim jen házet kameny.

 

Současné vedení strany až nápadně připomíná Jílkovo vedení KSČ před V. sjezdem KSČ, kterému byla rovněž cizí teorie a na místo ní pěstovalo intenzivně bezduchý prakticismus. V této souvislosti stojí jistě za povšimnutí další politické aktivity Bohumila Jílka po V. sjezdu KSČ.

 

Bohumil Jílek pokračoval coby renegát ve své politické kariéře jako sekretář žluťácké organizace zemědělských rolníků při agrární straně, v období protektorátu působil v okruhu lidí kolem Adolfa Hrubého, vedoucího Národního souručenství a kolaborujícího ministra protektorátní vlády, který za své protektorátní zásluhy obdržel Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem, po Únoru 1948 Jílek emigroval spolu s bývalými agrárními předáky nejprve do Francie a poté do USA, kde pracoval v sekretariátu tzv. Zelené internacionály agrárníků. Umírá roku 1963 v New Yorku.

 

Že by se tedy pokající vedení KSČM zhlédlo právě v této neblahé tradici KSČ? V dnešní době je možné vše. Tato neblahá tradice ovšem vede k sebedestrukci strany coby strany komunistické. Pro své přirozené spojence se stává nečitelnou a nečitelnost strany má negativní dopady nejen na její volební výsledky, ale i na její faktickou autoritu ve společnosti. V těchto souvislostech je nutno se ptát: Kdo je vlastně tím rozvracečem komunistické strany? Na tuto otázku nechť si každý odpoví sám.

 

 

HISTORICKÉ ZKUŠENOSTI Z BOJŮ KSČ, NAŠE SOUČASNÁ KRIZE A AKTUÁLNÍ POTŘEBA KOMUNISTICKÉHO PROGRAMU

Milan Krajča

 

Téma dnešní konference je mimořádně důležité. Oprávněně si na ní připomínáme dvě klíčové události takřka stoleté historie naší strany - V. sjezd v roce 1929 a IX. sjezd v roce 1949 a jejich aktuální odkaz pro naše zápasy v současnosti. Dovolte mi v této souvislosti několik poznámek.

 

Dvě desetiletí bojů naší strany ohraničené V. a IX. sjezdem jsou mimořádně inspirující i dnes. Historie naší strany a našeho hnutí tvoří kolektivní zkušenost, kterou je třeba nejen bránit před našimi nepřáteli, ale i kriticky studovat, hodnotit a využít pro naše stávající a budoucí zápasy. V. sjezd strany byl skutečným předělem. Nástup gottwaldovského vedení, zápasy proti kapitalistické krizi, Mostecká stávka, boj proti fašismu a válce a na obranu republiky, hrdinný zápas proti hitlerovské okupaci Československa, ve kterém položily své životy desítky tisíc komunistů a komunistek, vstup komunistické strany do vlády a prosazení Košického vládního programu, velké volební vítězství strany v poválečných volbách, Vítězný únor otevírající cestu k budování socialismu – to je jen stručný přehled impozantní práce dvacetiletého zápasu strany završeného jejím IX. sjezdem a vytyčením generální linie budování socialismu v naší zemi.

 

Pokud se neubráníme srovnání této práce našich předchůdců s naší činností posledních let a desetiletí, sebekriticky musíme konstatovat, že z něj rozhodně nevycházíme úspěšně. Naše dnešní situace je pochopitelně v mnoha zásadních ohledech rozdílná oproti realitě, ve které organizovali zápasy českoslovenští komunisté před 90 lety. Mezi ty nejzjevnější patří neexistence Komunistické internacionály a Sovětského svazu i jiná úroveň třídního boje v současnosti. Přesto je zde zřetelná paralela, kterou je krize, ve které, se podobně jako před V. sjezdem, naše strana nachází.

 

Naše dnešní krize má řadu aspektů, mezi nimi výrazně klesající podpora Komunistické strany Čech a Moravy demonstrovaná stále menším počtem voličů a dlouhou řadou volební porážek. Poslední jsme přitom zažili jen před několika málo dny při volbách do Evropského parlamentu, kdy naše strana obdržela jen necelých 7% hlasů a hlasovalo pro ni pouze 164 tisíc voličů. Jedná se tak vůbec o nejhorší volební výsledek a nejmenší počet voličů při volbách na celostátní úrovni za celou takřka stoletou existenci strany. Stalo se tak navzdory vyšší volební účasti i faktu, že oproti obdobným volbám v minulosti v těchto nekandidovali samostatně naši soudruzi z dnešní Komunistické strany Československa a naopak společně s některými dalšími politickými silami podpořili naši kandidaturu. Jen připomínám, že to není tak dávno, kdy jsme byli schopni při stejném typu voleb dosáhnout úspěchu, před 15 lety, což rozhodně není nijak dávno, jsme získali přes 472 tisíc hlasů tj. přes 20%.

 

Na vině je celá řada faktorů, nejen naprosto chybný program, se kterým se KSČM voleb zúčastnila, hanebně podporující Evropskou unii a vzbuzující mylné a utopické představy o možnosti reformy této imperialistické instituce. Důležitou roli totiž logicky sehrála i současná chybná politika strany v České republice, spočívající především v podpoře stávající vládní moci. Ztráta voličů je tak důsledkem stávajícího kurzu strany, který je způsoben mj. i dlouhodobou programovou krizí strany. I proto jsem patřil k těm, kteří volali po nutnosti nového programu strany, který by jí přivedl opět na komunistické pozice. Dosavadní program Komunistické strany Čech a Moravy schválený v roce 1992 na jejím II. sjezdu na Kladně je totiž nejen přežitý, ale pochopitelně odráží dobu svého vzniku po historické porážce komunistického hnutí a socialismu v Československu, je tak plný defétismu i sociálně demokratických iluzí.

 

Potřeba komunistického programu je v dnešní situaci více než zřejmá. Takový program ale musí být komunistický nejen deklaratorně, ale opravdu. Musí jasně vysvětlit, proč jsme komunisty, jaké jsou úkoly komunistické strany a jaký je její třídní charakter. Je nezbytné, aby třídně analyzoval současnou situaci v zemi, otevřeně poukázal na její zásadní rozpory a vysvětlil nezbytnost jejich revolučního řešení. Nemůže obsahovat rozpory mezi taktikou a strategií a programový cíl socialismu pouze avizovat a případně odsunovat až někam do daleké budoucnosti. Je nutné, aby se poctivě zabýval tím, jak odstranění kapitalismu a prosazení socialismu dosáhnout. I proto nesmí opakovat iluzorní utopické a sociálně demokratické mantry o „respektu ke všem formám vlastnictví“ a popírat nutnost zlomit ekonomickou a politickou moc kapitálu skrze odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Bez takového programu nám asi jen málokdo uvěří, že svůj boj proti vykořisťování člověka člověkem, na kterém je kapitalismus založen, boj za socialismus a komunismus, myslíme vážně.

 

Bohužel, dosavadní návrhy programových dokumentů, určené pro nadcházející celostranickou konferenci a následně pro předsjezdovou diskuzi před naším XI. sjezdem, takovéto požadavky na komunistický program, nejen dle mého názoru, nesplňují. Komunistický program je však více než potřeba, využijme proto následující období k diskusi nad jeho tvorbou. Bez něj se totiž historických úkolů, stojících před námi komunisty, zhostíme jen těžko.

 

 

NĚKTERÉ REFLEXE IX. SJEZDU KSČ V SOUČASNÉ POLITICE KSČM

Ladislav Šafránek

 

Dnešní konference je zajímavá tím, že kromě připomenutí výročí V. a IX. sjezdu KSČ, se koná mezi organizační a programovou konferencí KSČM, založenou usnesením jejího posledního sjezdu. Je příležitostí k posouzení pozitiv i chyb, které doprovázely téměř stoletou historii strany, a poznamenávají i naši dnešní činnost. Zamyslet se, jak získat lidi, nadchnout je, zvednout jim hlavy. Stěžujeme si na vysoký věkový průměr členů a někdy pasívně konstatujeme, že jsme stranou na dožití. Kdyby polovina našich dětí nalezla cestu do našich řad, situace by byla zásadně jiná. Stejně je tomu s bolestínstvím, jak nám každý ubližuje. Naopak mručíme blahem, když nás centristická koalice za naši loajální podporu čas od času pohladí. To vše v našich dějinách již bylo a dokázali jsme to překonat. Dokážeme to i nyní?.

Já se hodlám věnovat odkazu IX. sjezdu, který byl především sjezdem Generální linie výstavby socialismu. Za primární pokládám Generální linii proto, že přijala z možných alternativ budování nové společnosti cestu, která sebou přinesla řadu úspěchů, ale též krizových momentů a dlouhodobě zakotvených problémů. Sjezd bohužel nedocenil další možné alternativy a pod vlivem zostřující se mezinárodní situace i nátlaku Moskvy opustil koncepci české cesty k socialismu. K trvalé stigmatizaci a ostudě strany prosazování Generální linie vložilo do vínku nové společnosti krvavou cestu od Spikleneckého centra Milady Horákové, Rudolfa Slánského, trockistů, sionistů, buržoasních nacionalistů, hrdinů Interbrigád a řady dalších umlčených jen proto, že měli odlišný názor na některé otázky rozvoje společnosti a usilovali o otevřenou diskuzi o vývoji, strategii i taktice strany. Je nutno stále opakovat, že zneužití moci v uvedených a dalších procesech jsou neblahým důkazem nekalých praktik mocenského aparátu a hysterie doby, což nemá s idejemi socialismu nic společného a nemůže být s nimi nikterak spojováno. Při čistkách navíc nešlo o to, že by kritizovaní a následně umlčovaní soudruzi šířili protisocialistické myšlenky či postupy, nýbrž o to, že měli variantní názor na řešení konkrétní situace i její prognózování. Polehčující okolností odsouzeníhodných represí je ostrý a krvavý třídní boj jak u nás, tak i v globálním měřítku zejména po spuštění „železné opony“ spojené s prolomením monopolu světového kapitalismu. Pro další vývoj bylo podstatné, že původní představa KSČ a jmenovitě Klementa Gottwalda jít k socialismu vlastní československou cestou, byla definitivně opuštěna. Proti Generální linii formulované ve známých deseti bodech i s odstupem času nelze nic podstatného namítat. Problém nebyl a není v jejím samotném zaměření, nýbrž v interpretaci a konkrétním rozpracování podle doporučení „sovětských poradců“, přímý nátlak Moskvy nevyjímaje.

Základní paralelu mezi pokřivením politiky strany po jejím IX. sjezdu a současnou popřevratovou etapou vidím v reálně nesamostatném a jasné vize postrádajícím postoji vedení strany zejména v současné dekádě. Zářným příkladem je faktický krach nedávné konference k organizačním otázkám strany a nejnověji prohra v „evropských“ volbách. Stačí si připomenout i nekončící diskuse o kontinuitě a diskontinuitě KSČ a KSČM, jejichž je dnešní konference zářným potvrzením. Snad každý souhlasí s tezí, že bez analýzy minulosti nelze kvalifikovaně formulovat program pro budoucno. Ne každý však podle toho postupuje.

Vezměme si na příklad osový princip výstavby a činnosti strany - demokratický centralismus. Jedni prosazují upevnění centralismu, posílení řídící funkce centra pod pláštíkem boje za jednotu strany a to i za cenu faktické eliminace dokonce i okresních článků organizační struktury ve prospěch byrokratického, administrativního v zásadě delegátským systémem vytvářeného centra. Podíváme-li se na změny předložené v Návrhu nových (novelizovaných) Stanov či nesrozumitelném dokumentu k nové organizační struktuře strany snadno zjistíme, že tendence je zcela zřejmá: potlačit iniciativu členské základny, upevnit mocenský monopol na tvorbu a výklad politiky strany v rukou aparátu a jak je viditelné již delší dobu vyloučit fakticky z tvorby stranické politiky základní (a potažmo i okresní) organizace. K čemu to vede, jasně ukazují zkušenosti po IX. sjezdu spojené s očistou stranických řad, bezzásadové vytváření komisí / nekomisí bez koncepcí a kompetencí k tzv. upevňování ideové a organizační jednoty apod.

Vítězství Generální linie znamenalo zcela automaticky porážku stoupenců autentické (autonomní) československé cesty k socialismu, kterou před návštěvou Moskvy původně podporoval i Klement Gottwald. Uvedl jsem již, že s ideou generální linie lze souhlasit. Nikoli však se způsobem, jak byla interpretována a jakými formami a metodami byla uplatňována. Pokud máme eliminovat stranické čistky, kádrové přemety, dogmatismus a voluntarismus vedení vyvolávající vnitřní neklid, nejistotu a pokles autority KSČ, stačí se podívat na oblast ekonomiky. Právě ona byla nejvíce napadena myšlenkovou korozí, bezkoncepčností, likvidací alternativních návrhů například z dílny Josefa Goldmanna, Rudolfa Margolia, Josefa Franka posléze Oty Šika či Radovana Rychty a dalších. Netvrdím, že jejich koncepce by přinesly všem ráj na Zemi, tvrdím však, že každá zabitá myšlenka navíc podložená politickou diskreditací nutně znamená krok zpět a ztrátu důvěry. Velká hospodářská krize počátku 60. let bezprostředně následující po ústavním zakotvení Československa jako socialistické republiky nebyla ničím jiným, než vážným signálem o krizi systému, na kterou dogmatické vedení KSČ poplatné doznívajícímu voluntarismu XX. sjezdu KSSS nebylo schopno účinně reagovat.

Přestože budu zřejmě mnohými kritizován, nemohu netvrdit, že stejnými chybami, sebechválou, narcisismem, populismem a bezkoncepčností trpí stále výrazněji i současné vedení strany. Nejde ani tak o jejího předsedu či jeho nejbližší spolupracovníky, jako o širší vedení a jeho aktiv. Předseda dělá pouze to, co mu okolí dovolí a k čemu okolí vychoval. A to je tristní jak pro kvalitu řídících kádrů, tak i jejich konservativní stereotypní myšlení, prakticismus, obavy z nových podnětů a vizí, sebeuspokojením. KSČM je stranou, která má například nejvíce poslanců působících ve sněmovních škamnách více než 15 let a v aparátu dokonce s téměř třicetiletou praxí. To logicky vylučuje či alespoň výrazně komplikuje tvorbu a prosazování nových myšlenek a koncepcí. O kvalifikaci a přínosu řady aktivistů nemluvě.

Další zjevná souvislost s praxí po IX. sjezdu KSČ souvisí s ideou jednoty strany. Její deformace v otázce demokratického centralismu v návrhu nových organizačních dokumentů a Stanov strany jsem již naznačil. Bohužel tomu je i v její další linii, jíž je jednota ideová. Zde je pravděpodobně největší slabina. Je totiž velmi těžké ji dosáhnout, chybí-li jakýkoli reálný a propracovaný systém politického vzdělávání a ideologické práce jako takové. Před půl stoletím systém existoval, byť často formální a stereotypní. Nyní je stav takový, že mnozí funkcionáři frázují a „mobilizují“, aniž by vůbec věděli a chápali podstatu toho, co tlumočí. Současná politika je vysoce sofistikovaná odborná činnost. Sledovat vystupování některých našich vedoucích představitelů je často zoufale bolestné. Kvalita mnohých stanovisek k základním otázkám sociální a důchodové politiky, tvorby, struktuře a čerpání státního rozpočtu jsou nedůstojné bez ohledu na zaklínání se konsensem a průnikem priorit. Floskule Kateřiny Konečné o tom, jak budeme měnit Evropskou unii zevnitř, si nezaslouží komentář.

Vychází to z jejich neznalosti základů marxistické ekonomie, politologie, sociologie i historie, i z lenosti myslet a pracovat na sobě. Snad se shodneme na tom, že neznalý, ideově nepřipravený a dogmaticky jednající člověk spokojený sám se sebou je nejsnazším objektem manipulace a zneužití. Typickým příkladem je snaha utlumovat jiné názory a náměty pod záminkou upevňování jednoty strany a překonávání rozporů v její činnosti. Osobně se domnívám, že je nejvyšší čas obnovit legitimitu platforem ve straně. Nikoli ovšem v podobě nostalgického vzpomínání na „světlou minulost“, nýbrž na bázi odvážného a suverénního hledání alternativních řešení složitých společenských problémů. Čeho se bojíme? Pravdy obsažené v kritice? Nebo skutečně jen o své pozice? Vždyť cesta vpřed se rodí z diskuze, z konfrontace myšlenek!

Můžete namítnout, že kritika bez konstruktivních námětů k řešení je bezúčelná. Souhlasím. Uplatnil jsem je celostátní konferenci k vnitrostranickým otázkám. Zde jen tolik: odmítám bolestínství, kompromisnictví a flagelantskou mentalitu

 

Z ČEHO PRAMENÍ OPORTUNISMUS KSČM

Milan Matouš

 

Oportunismus a přikrčený, nesmělý reformismus naší strany, to není otázka jednoho, dvou, ani deseti soudruhů ve vedení. To je nemoc celé strany, která se jmenuje opuštění marxismu-leninismu. Ten se už půl století ve straně neučí, a hlavně - strana se jím neřídí.

 

Za tři desetiletí, kdy byl v čele Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin, pokračovatel Lenina, dokázala země sovětů v ostrém třídním boji industrializaci, kolektivizaci zemědělství, kulturní revoluci a vítězství nad hitlerovským fašizmem ve Velké Vlastenecké válce.

 

Po příkladu sovětů Klement Gottwald na IX. Sjezdu KSČ v roce 1949 vytyčil v 10 bodech generální linii strany pro další etapu vývoje - budování a výstavbu socialismu v naší vlasti.

 

V devátém bodu hovořil o nutnosti upevňovat přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, který vede generalissimus Stalin.

 

Bohužel v březnu 1953 Stalin zemřel – podle všech známek byl zavražděn. Klement Gottwald se na jeho pohřbu nachladil a za několik dní byl také v rakvi.

 

Poměry v Sovětském svazu i u nás se změnily. Počátek to vzalo v Chruščovově revizionistickém referátu na XX. sjezdu KSSS. Poplival všechno, co souviselo s činností a dobou Stalina. Na dalších sjezdech prohlásil, že třídní boj v Sovětském svazu skončil, a vyhlásil tzv. všelidový stát. Něco takového marxismus nezná.

 

Karel Marx v Kritice gothajského programu napsal. „Mezi kapitalistickou a komunistickou společností leží období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu“. (Marx Engels, Spisy, svazek 19, s. 57. NPL Praha 1966)

 

Karel Marx v tomtéž prameni definuje, co znamená komunismus. Píše: „Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem – teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“

 

Chručšov nerespektoval Marxe a na jednom z dalších sjezdů KSSS velkohubě prohlásil: „ ještě tato generace bude žít v komunismu“.(Tamtéž, s. 49-50)

 

U nás jsme to napodobili. Neřekli jsme výslovně, že budujeme vyšší fázi komunistické společnosti, ale co znamenalo, když v nové ústavě 11. července 1960 byl vyhlášen v Československu socialismus?

 

Není sporu o tom, že naše země tehdy procházela nejúspěšnějším obdobím a dosáhla nejvyšší politické, ekonomické, sociální a kulturní úrovně v historii. Nicméně k naplnění programu, vytyčenému IX. Sjezdem KSČ bylo ještě daleko.

 

V 8. bodu Gottwald varoval: „Nesmíme ani na okamžik zapomínat, že cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje. Linie reakce je linií na obnovení kapitalismu. To znamená, že chtějí vrátit banky, doly a továrny kapitalistům a půdu velkostatkářům, že chtějí opět nastolit vládu velkoburžoazie…Konečně je linie reakce linie na likvidaci národní svobody a státní nezávislosti Československa…chtěli by „ československý prostor“ začlenit do nějaké nové rakousko-uherské říše.“ (Klement Gottwald, Výbor z díla, svazek 2, s. 372.Svoboa Praha 1971). Dnes se tomu neříká „rakousko-uherská říše“, ale Evropská unie.

 

V 10. bodu je stanoveno: „Jako oko v hlavě střežit a pěstovat jednotu, velikost a akceschopnost naší strany, Komunistické strany Československa. Neustále zvyšovat ideologickou úroveň našich členů. Do důsledků budeme uplatňovat bolševické principy demokratického centralismu, vnitrostranické demokracie a stranické kritiky a sebekritiky. Konečně má být vlastností každého člena strany bolševická skromnost. Skromnost, pramenící z vědomí, že nikdy jsme pro stranu neudělali dost, a co jsme udělali, nebylo by možné bez účasti celého stranického kolektivu.“ (Tamtéž, s 374 – 375)

 

Nejen že se vedení KSČM těchto principů vzdalo, ale nehlásí se k revoluční tradici Komunistické stany Československa vůbec. KSČM je prý novou stranou, stranou demokratickou.

 

Katastrofa revolučního komunistického a dělnického hnutí v Evropě, kterého je KSČM jen součástí, souvisí s rozpadem Sovětského svazu. A konec Sovětského svazu byl důsledkem chruščovovského revizionismu, v němž Brežněv a jeho následovníci pokračovali.

 

Epocha přechodu od kapitalismu k socialismu tím neskončila. Výstavba a budování socialismu pokračuje v Číně, v Korejské lidově demokratické republice, ve Vietnamu, na Kubě, v Nikaragui, v Bolívii. Marně se americký imperialismus snaží zmařit bolívarskou revoluci ve Venezuele.

 

Jak překonat revizionismus a oportunismus v KSČM a v Evropě vůbec? Je potřebí vzájemně propojit revoluční marxisticko-leninské síly jednotlivých stran, opřít se o tytéž síly v zemích, budujících socialismus a obnovit novou, dnešním podmínkám a úkolům odpovídající Komunistickou internacionálu.

 

Ale ani nová Kominterna naší stranu z maloměšťácké letargie, zakořeněné za léta, nezachrání. Podle mého soudu se musíme soustředit na tři zásadní a podstatné věci.Za prvé zorientovat se v současné mezinárodní situaci, abychom věděli, koho podpořit, o koho a jak se opřít. Situace ve světě není černo-bílá. Neobejdeme se bez jejího dialektického rozboru, bez chápání vývoje jako jednoty a boje protikladů. Za druhé je nezbytný rozbor třídní situace v naší zemi. Bez něj je každý pokus o program tápání v mlze. A za třetí je nutno provést důkladný rozbor a zhodnocení čtyřiceti let budování socialismu, dobré i špatné zkušenosti. Tím posloužíme nejen sobě, ale i bratrským stranám. Každý z těchto momentů by bylo třeba důkladně promyslet, a to kolektivně, ne jednotlivcem.

 

Klement Gottwald na IX. sjezdu KSČ řekl: „Strana, soudruzi a soudružky, jde vstříc těžkým dobám, jde vstříc těžkým bojům. Strana, soudruzi, jde vstříc těžkým bojům zejména ve svých vlastních řadách, bojům proti likvidátorům, bojům proti oportunismu, bojům proti agentuře buržoazie uvnitř našeho tábora.“ Tato slova jsou, jako by je pronesl dneska a pro nás. (Klement Gottwald, Výbor z díla, svazek 1, s. 119. Svoboda Praha 1971).

 

Když dnes jednáme o IX. sjezdu KSČ, je potřebí vzpomenout nejbližšího Gottwaldova spolupracovníka, generálního tajemníka ÚV KSČ, který na tomto sjezdu přednesl zprávu o činnosti strany, soudruha Rudolfa Slánského – bez viny odsouzeného k smrti.

 

Józef Swiatlo, vlastním jménem Izak Fleishfarb, šéf tajné policie Polské lidové republiky, zradil a dal se do služeb americké CIA. Spolu s ředitelem CIA Allanem Dullesem vyrobili falešné „důkazy“ o síti konfidentů Západu v Maďarsku, v Bulharsku, v Polsku a v Československu. Díky těmto bestiím bylo oběšeno, skončilo sebevraždou, nebo zešílelo mnoho poctivých komunistů. Swiatlo-Fleischfarb má na svědomí i Rudolfa Slánského, Bedřicha Gemindera, Vladimíra Clementise, Ludvíka Frejku, Josefa Franka, Bedřicha Reicina, Karla Švába, Rudolfa Margoliuse, Ottu Fischla, Ottu Šlinga, André Simona – kteří byli popraveni, i Artura Londona, Vávro Hojdů, a Evžena Löbla, kteří byli odsouzeni na doživotí. V souvislosti s touto kauzou byla vězněna i Marie Švermová.

 

Jak se mohlo něco tak absurdního podařit? Je to těžké vysvětlit několika slovy. Existuje o tom literatura. (Např. Stewart Steven: Výbušnina. Operace CIA Splinter Factor. Originál v angličtině Hedder and Stoughton, London, Sydney, Auckland, Toronto 1974. Překlad Jan Šilhán, vydalo nakladatelství SAKKO, Praha 1991.)

 

Rehabilitaci Slánského a dalších nevinně odsouzených soudruhů a soudružek, k níž došlo v roce 1963, byla věnována pohříchu malá pozornost a proto se i ve straně traduje leckdes verze o „protistranickém spikleneckém centru“, i když šlo fakticky o jeden ze zločinů a nejšpinavějších triků –„dirty tricks“ – americké CIA.

 

 

STARÉ UMÍÍRÁ A NOVÉ SE NEMŮŽE DOSUD NARODIT

Ondřej Kasík

 

Stojí před námi nemalý úkol. Máme před dělnickou třídou této země - stále se obnovující a proměňující se, i v zájmu mezinárodního komunistického hnutí - analyzovat revoluční cyklus, který začal Leninovým Říjnem a který zažehl mohutné třídní zápasy i v Československu. Máme rehabilitovat a zdůvodnit socialistickou výstavbu v této zemi - její obecné rysy, úspěchy, i specifika a omezení. Práci při rozboru vlastních dějin až příliš přenecháváme jiným, silám třídně protikladným nebo mimoběžným. Často díky chybějící analýze komunisté přijímají omílané teze buržoazní propagandy. Nekriticky přejímáme závěry historiků financovaných tímto státem a institucí vyloženě antikomunistické povahy. Jinou alternativou mnohých i bojovníků tváří v tvář nedostatku vědecká sebereflexe je pouhá víra. Tu sice můžeme nazvat uhlířskou, ale často je tato víra naplněna vyloženými mýty šířenými po moderních informačních médiích.

 

Socialismus se už dávno stal díky epochální práci Marxe a Engelse vědou. Tu je samozřejmě nutné studovat a prohlubovat. Návrat zpět, do předvědeckého období, znamená porážku a kapitulaci před protivníkem.

 

Je důležité vidět vývoj našeho hnutí v širokém obrazu celosvětového třídního osvobození. Domenico Losurdo to nazýval učící proces. Naše dějiny je tak možné chápat jako dlouhý proces revolučně přetvářecí praxe světového proletariátu. V něm se uvědomělá část třídy, avantgarda, staví aktivně k okolnostem a sama k sobě. Proletariát si klade obrovské cíle zrušení vykořisťování a třídního rozdělení, stává se vládcem nad výrobními silami. Ve svém zápasu naráží na překážky, vnitřní rozpory, domácího a zahraničního třídního nepřítele, který má dosud dostatek sil a prostředků pro boj proti revoluci. Právě při tom jak čelí překážkám, vystupuje nutnost prohlubovat revoluční pohyb, vtahovat do něho široké masy. Právě to, rozšiřování základny politické práce na celou třídu a pracující lid, je komunistický přístup k politické práci. A to v protikladu k politikaření, domluvám tak obvyklým v buržoazní a maloburžoazní politice.

 

Při takovém rozsahu úkolů nutně dělá revoluční subjekt chyby. Je potřebné vysledovat příčiny těchto minulých chyb. Je nutné zpětně zdůvodnit a rozlišit příčiny subjektivní a objektivní a jejich vzájemný vztah, aby byl subjekt, nové generace bojovníků připraveny k dalšímu kolu třídních zápasů.

 

Letos si připomínáme výročí prvního a posledního sjezd KSČ pod vedením Klementa Gottwalda. Jsou to bezpochyby význačné události. Ale do úplného obrazu by bylo potřeba zahrnout celou politiku komunistů mezi nimi. Období, které obsahovalo kolosální proměny situace a adaptace, přizpůsobení taktiky v nových podmínkách.

 

Vracíme se k V. sjezdu KSČ v roce 1929, který vyznačil definitivní rozchod československých komunistů se sociálně demokratickými a oportunistickými přežitky ve straně a rudém odborovém hnutí. Je poučné sledovat příznaky oportunismu před bolševizací - byrokratický centralismus, příštipkaření a likvidátorství. Tyto jevy vyvrcholily v katastrofálním průběhu Rudého dne, což byla náhrada za zakázanou II. Spartakiádu. Za pomoci Komunistické internacionály, za vydatné mobilizace mladých komunistů se podařilo nastoupit k V. sjezdu tak, že již byli likvidátoři před delegáty odhaleni. Ne všichni ale tehdy zcela pochopili bolševizační kurz. Část umělců se vyjádřila proti novému vedení a došlo k vystoupení skupiny poslanců ze strany. Pozdější vývoj, zejména obrovská hospodářská krize a nástup fašismu, ale potvrdil správnost obratu a důležitost vytvoření ukázněné strany. Bez bolševizace by komunistická strana nebyla později schopna podstoupit těžké boje a útoky ani se účastnit ilegální práce během okupace.

 

Přestože dnes jsou analogické problémy a projevy oportunismu jako v době V sjezdu, vždy musíme přihlížet ke konkrétní situaci. Je nutné přistupovat k problémům se znalostí určitých rozporů. Nelze mechanicky převzít byť úspěšné postupy z jiného kontextu. Především dnes zde není autorita Sovětského svazu a Leninovy komunistické strany, není zde Komunistická internacionála formovaná na této autoritě, která koordinovala politickou práci s ohledem na jednotný postup ve všech zemích. Právě s tímto náhledem bylo možné koordinovat protifašistické boje, přestože se obraty neobešly bez třenic s národními strategiemi. Mezinárodní jednota komunistického hnutí se dnes rodí ze složitých diskuzí i vnitřních rozporů, které nemají takto jasný orientační bod.

 

Marx dal důležité poznámky ve svém 18. brumairu, kde se vysmívá snahám vyvolávat vnějškovou podobnost s minulými boji při nových úkolech. Následující slova jsou metodickým návodem i při posuzování dneška:

 

“Hegel kdesi poznamenává, že všechny velké světodějné události a osoby se tak říkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragedie, po druhé jako fraška….Lidé sami dělají své dějiny, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností, jež tu byly před nimi, jež jsou jim bezprostředně dány a jež zdědili z minulosti. Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. A právě tehdy, kdy se zdá, že lidé jsou plně zaujati tím, aby provedli převrat v sobě a kolem sebe, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si od nich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a v této vypůjčené řeči sehráli nový výstup světových dějin.”

 

IX. sjezd KSČ v roce 1949 navázal na třídní posun při květnovém osvobození od fašismu a při únorovém vítězství nad reakcí. Nastavil linii výstavby socialismu. IX. sjezd správně stanovil úkoly - plánovitý rozvoj hospodářství, industrializaci, vytvoření kolektivní zemědělské velkovýroby, vyrovnání rozdílů mezi Slovenskem a českými zeměmi. Zvýšení kulturní úrovně dělnické třídy a širokých mas (kulturní revoluce), plánovitá modernizace společnosti, i boj s reakcí byly správně chápány jako podmínky pro takový rozvoj. Šlo o cíle, které začaly být naplňovány revolučním způsobem za účasti mas a koneckonců plněny po celé období budování socialismu a staly se důležitou zkušeností dělnické třídy našich národů.

 

Ovšem také je nutné říct, že generální linie výstavby socialismu byla určena v hrubých obrysech a musela být upravena podle akutního vývoje okolností. Šlo například o vyostření mezinárodní situace mezi kapitalistickými zeměmi a blokem lidově demokratických zemí, konkrétně o vznik Spolkové republiky a agresivního vojenského paktu NATO, šlo o nutnost prudkého omezení obchodu s kapitalistickými zeměmi.

 

Co musíme v postupu československých komunistů v obou případech vyzdvihnout je vyhmátnutí situace, načasování a dlouhodobá, vytrvalá práce při naplňování cílů. Přestože četné prvky politiky obou sjezdů byly v následujících obdobích měněny, je nutné vyzdvihnout průlomy, kterých se na těchto sjezdech dosáhlo. (Mluvím zde například o opuštění teze o “socialfašismu” v případě 5 sjezdu; a o zvýšení indexů rozvoje v první pětiletce, které byly vynuceny nároky na zbrojení a soběstačnost hospodářství).

 

My jsme právě prošli obdobím voleb do Evropského parlamentu, které byly poznamenány nedostatkem zásadní a internacionální opozice vůči tomuto imperialistickému spolku. Výsledky voleb nemění charakter organizace EU, a moci v každém státu. Jejich nezměnitelným cílem jako kapitalistických spolků je blokovat pokroková hnutí.

 

Pokud se jim nepodaří přímo zničit organizace dělnické třídy, alespoň se je snaží mutovat. Máme zkušenosti z práce fondů financovaných státem, jako je Transform! Europe (blízká Straně evropské levice a placená z EU) nebo fond Rosy Luxemburgové (blízká německé Die Linke, placená z německého státu a fungující i u nás). Tyto fondy často podporují agendu EU, vnucují to, že vůči současnému kapitalismu a Evropské unii neexistuje alternativa. Došlo to tak daleko, že Fond Rosy Luxemburgové dokonce financoval majdanovské, fašistické organizace na Ukrajině.

 

Obdobný institut vzdělávacího charakteru a financovaný ze státních peněz má být zřízen podle nových pravidel i při KSČM. Ovšem o vnitřním uspořádání, vedení a zaměření téměř nic nevíme. Je žádoucí, aby ve vedení tohoto orgánu byly uvědomělé osobnosti, které budou bránit pokusům o mutaci, které logicky budou následovat.

 

Na závěr bych rád odcitoval slova Antonia Gramsciho, která napsal ve fašistickém vězení, a která svým způsobem vystihují i rozpory našeho období: “Krize spočívá přesně v tom, že staré umírá a nové se nemůže narodit: v tomto mezidobí zažíváme nejrůznější chorobné jevy.”

 

 

OSTUDNÉ PORÁŽKY, UBOHÉ URÁŽKY

Josef Skála

 

V. i IX. sjezd KSČ jsou témata, strhující sama o sobě. Úvodní referát nám připomněl řadu fakt, v nichž je to jako na dlani. S nemenším zájmem jsme však vnímali i vše, co navozuje živé paralely. Někdo ten úhel pohledu nesnáší. Dnešní krize strany je však mnohém ještě vážnější. Kdo si dal práci poznat, proč museli odejít lidé typu Bolena a Jílka, dá mi za pravdu – ani ti dva nezašli tak daleko, jak se to děje dnes. Uvedu poslední příklad. Prohlášení, že krátkodobým programem strany je dohoda s hnutím ANO 2011. Taková rezignace na samostatnou politiku nemá obdoby.

 

Srovnání nemá ani to, k čemu došlo ve volbách do EP před pár dny. Zatím nás opouštěla kvanta voličů. Teď se však k programu a kandidátce KSČM postavila zády i spousta komunistů. Jedni s dodatkem, že kvůli tomu nešli poprvé v životě k volbám. Jiní se dokonce nijak netají, že volili SPD či jiný subjekt podobného ražení. Řada z nich na jejich kandidátkách i „kroužkovala“. Hlavně Ivana Davida, mnohdy i generála Blaška.

 

Nové kvality dosáhl i další moment – kandidatura členů strany za jiné strany či hnutí. Dosud bývala jen velice ojedinělá. A navíc šlo vesměs o subjekty regionální povahy. Tentokrát se tak rozhodlo komunistů mnohem víc. Lidé, aktivní v naší straně leckdy i půl století či déle, kandidovali za subjekty, profilující se razantnější kritikou poměrů než KSČM.

 

Ivan David by byl jednou z ozdob naší kandidátky. Tak jako řada dalších levicových osobností. Tím spíš za situace, kdy jsme šli do voleb spolu s dalšími partnery. Dá se to, že se tak nestalo, svádět na ně? Oslovili jsme včas a odpovídajícím způsobem? Nebo jsme o ně přišli stejně, jako o profesora Honzu Kellera už minule? Ivan David nechybí na žádné veřejné akci, pranýřující válečné zločiny NATO i řadu jiných darebáctví. Za nás, komunisty, tam mnohdy musí zaskakovat lidé jako já, už přes rok znovu „marxista na volné noze“. Tak jako na akci „nočních vlků“ u hrobů sovětských vojáků na Olšanech. Zato generál Blaško tam dorazil v kožené kombinéze a přímo v koloně „nočních vlků“. Na řadě mítinků, hájících naši bezpečnost a suverenitu před „strategickými spojenců“, se střídáme u mikrofonu i s ním. Generál kandidoval z „nevolitelného“ místa. Televize mu daly slovo jen sporadicky. Navzdory tomu získal skoro 50 tisíc preferencí. Víc než on jich získali jen tři kandidáti všech soupeřících stran. Pozvat ho na naši kandidátku, dostali jsme o skoro 50 tisíc hlasů víc. To pozvání by přijal jen od lidí, s nimiž ho pojí vzájemná důvěra.

 

Doby, kdy byly volby jarmarkem slibotechen, vábících na sladké sny, jsou nenávratně pryč. Tím víc to platí o těch do Evropského parlamentu. K Evropské unii se vymezuje kriticky i většina české pravice. Tím víc na tom staví SPD i subjekty podobné orientace, přitahující zvlášť rozčarovanou a rozhněvanou veřejnost. Boj o její hlasy se dá vyhrát jen radikálnějším programem a vystupováním, než všechny konkurenční nabídky. Ne snad co do silných slov, nýbrž hloubky pohledu a úderů na achilovku. Evropská unie je na tapetě jako koncentrát všeho,

 

čím lidem leze krkem dnešní kapitalismus, a ne snad jen Juncker a Tusk. Většina z nich to však za systémovou vadu kapitalismu zatím nemá. A právě tady se rýsuje naše šance. Parketa, na níž nám žádná „krádež témat“ nehrozí z principu. Vzdáme-li právě tento úhel pohledu, pak se nedivme. Nad tím, že „Evropě vládnou nikým nevolení úředníci“, se teatrálně pohoršuje i kdejaký trouba, který kapitalismu upsal duši víc než Faust Mefistovi. My musíme lidem ukázat, kdo ty „úředníky“ volí místo nás. Komu a jak moc musí číst z pysku. Čím vším jdou proti zájmům celé Evropy, již do té bavlnky nepozvali a jaktěživ nepozvou – a čím konkrétně proti zájmům naší země a jejích „dolních deseti miliónů“. Jak třeskutě sobecký třídní zájem prosazují – a čím vším to ještě hrozí, nepodaří-li se tu neurvalou přesilovku zablokovat a nakonec i zvrátit. Jak do ní házet vidle už „tady a teď“ – „návrhy, které se nedají odmítnout“ a jejichž sabotáží si ublíží ten, kdo si na ni troufne.

 

Iluze o tom, že relativně přijatelné „ekonomické počasí“ potrvá věčně, měly navrch i v době před V. sjezdem KSČ. Obrat k politice, která jim přestala bezradně nadbíhat, prosadil právě včas. Dala mu za pravdu už světová krize od konce téhož roku. Nedojít ke zlomu, který V. sjezd prosadil, mizivou šanci měly i všechny následující průlomy doleva – až po politickou sebevraždu, kterou československý kapitál spáchal v únoru 1948.

 

Stojíme na podobném rozcestí. Odlišné jsou jen kulisy. Právě kritický pohled na cizí moc, poškozující naše zájmy i rukama Evropské unie, je přitom ještě masovější i vyhrocenější než koncem 20. let. A dnes má i mnohem viditelnější a razantnější mluvčí, kteří nám konkurují hlavně na tomto poli.

 

Dá se nad nimi vyhrávat přísahami, že i my jsme „proevropští“? Sliby, jak Brusel donutíme „naslouchat občanům“? Mám citovat i další podobné úlety, jimiž se stáváme „užitečnými idioty“? Když to pak nahání další voliče stranám, jež sice skutečné řešení nenabízejí, současný stav však umí nazvat pravým jménem, dá se to dohnat „olympiádami randálu“ proti jejich mítinku? Randálu bok po boku s „pražskou kavárnou“ - a obskurních struktur typu „Antify“? Trestním oznámením na konkurenci, sklízející naše někdejší hlasy? Kolik žalob jsme podali na partaje, které nás ostouzí jako vyvrhele a vrahy? Nejhorší volební výsledek, jaký kdy strana dosáhla v celostátních volbách od roku 1921, má na svědomí i tohle zoufalství.

 

Budeme-li si o tom jen špitat, příště to skončí ještě hůř. My, kdo o tom mluvíme nahlas, to neděláme proti vlastní straně, ale v jejím akutním zájmu. Opak nám připisují jen zmijí jazyky. Právě téma „populismu“ totiž začalo plnit i tři role, které dosud nemělo. Vstupují do střetu o sám charakter naší strany. Činí tak jezuitsky zákeřnou oklikou.

 

Prvou z těch rolí je falešné alibi. Výmluva za to, že vršíme jednu porážku za druhou. Místo seriózní analýzy, v čem všem selháváme sami, se vina svádí na ty, s kým prohráváme. Děje se tak „argumenty“, opsanými od „pražské kavárny“. Tím víc ztrácíme důvěry u spousty lidí, kteří nás volili i desítky let po převratu. Tím víc to v nich posiluje podezření, že jsme „součástí establishmentu“. Té samé „kavárně“ se však ustupuje i programově. A sice embargem na témata a zorné úhly, jimiž veřejnost oslovují „populisté“ – protože „my přece nejsme jako oni“. Tím ovšem vyklízíme sami a bez boje stále víc všeho, co lidem pije krev a hýbe žlučí. A sami se zaháníme na okraj politické scény. Natolik, že už stále víc lidem už nestojíme ani za pozornost.

 

Co vše se tím sleduje, není složitou tajenkou. Tím větší pomsta se snáší na hlavy, jež tomu švindlu vidí do karet. Zatím v ní soutěžili „sluníčkáři“, vlezlí do kožichu levice. Teď jsem však terčem hrubého nařčení i od předsedy ÚV KSČM. Hemží se urážkami o „zradě myšlenky i přátel“, spáchané za „mrzký peníz“. O „jidášském groši“, za nějž jsem prý „přijal dílčí funkce (trafiku) od antikomunistů“. Co chvíli mi volá nějaký novinář a žádá reakci na tvrzení V. Filipa, že jsem se vyhlášení výsledků voleb do EP zúčastnil ve štábu SPD. Když mu ten nesmysl vyvrátím, následují „náhradní varianty“ z téhož pramene – o jakýchsi jiných akcích SPD za mé účasti. Lež jako věž jsou i ty. S urážkami od reakční šmíry musí komunista počítat. Ani ta mne však jaktěživ neostouzela horory o „jidášském groši“, za nějž bych se prodal, natož pak zrovna „antikomunistům“.

 

Byl jsem napaden v médiích včetně Haló novin. V médiích, a ne jen na stranické půdě, proto musela následovat i má odpověď. Zní takto: „Kdokoli prohrává i ideové střety s SPD, pomluvami těch, komu to nehrozí, se z toho nevylže. Nabízím V. Filipovi férové řešení. Pokud svá tvrzení dokáže, odejdu z aktivní politiky já. Pokud to nedokáže, a předvede se jako přízemní lhář, složí všechny politické funkce on. Chlap a ne jeho opak takovou výzvu nemůže odmítnout.“ Kterou z těch možností si vybere? Chlapa se ctí a svědomím? Nebo ubohého lháře? Odpověď vnese jasno i do stonásob významnějších otázek.

 

My však dnes máme na pořadu témata mnohem vážnější a přitažlivější, než pavlačovou špínu. K ní proto už jen velice krátce. Ve štábu SPD jsem nebyl ani při vyhlášení výsledků voleb, ani kdykoli jindy. Stafáž jsem nedělal ani žádné jiné akci SPD. Fotografie, mající „dokázat“ opak, je ze setkání s posluchači nezávislého internetového rozhlasu. Zatím téměř jediného, co neváhá přenášet živě i řadu akcí KSČM – obětavě a bez nároku na odměnu. Přijel jsem tam už v průběhu akce a dostal slovo hned nato – a teprve pak si stačil všimnout i volebních plakátů SPD a všech tváří za jiné politické subjekty, pozvané pořadateli. Jediné slůvko, zavánějící fašismem, rasismem či xenofobií, tam nepadlo z úst žádného z vystupujících. Patřila mezi ně třeba i Lenka Procházková, rozhodná bojovnice jak proti fašistickým kreaturám i jejich „liberálním“ protektorům – těm ze 30. let i na prahu třetího tisíciletí. Nejapnou intrikou je i jiná verze – že se prý hodlám nabalíkovat coby asistent Ivana Davida v EP.

 

Čisté svědomí, jež bych přál i všem ostatním, mám i v jiném směru. Ideové střety neprohrávám ani s lídry SPD – natož abych se před nimi schovával pod křídly „pražské kavárny“. Neprohrává je radikálnější argumentace, než jakou volí oni sami, k otázkám v ohnisku boje o veřejné mínění. Když totiž varují plným právem, že zločinné spolčení v zákulisí migračního chaosu jde po krku naší bezpečnosti a samotným základům evropské civilizace, nutím své oponenty k jasnému

stanovisku, co tuto destruktivní vlnu zastaví už tam, odkud pochází. A volám po tom, s čím nepřijde žádný z nich – tlaku na reparace za zločiny válek za „změnu režimů“ a na rozvojové investice do zemí, odkud k nám migrační vlna proudí, na účet těch, kdo pohádkově zbohatli z koloniální loupeže. A ne z fondů Evropské unie, a tedy všech daňových poplatníků na jejím území.

 

Podobně je tomu v debatách o zajištění naší obranyschopnosti, chatrnější než kdykoli za sto let samostatné republiky. SPD razí program domobrany, po dobu, než se ji podaří zformovat, však mívala členství v NATO za nenahraditelnou bezpečnostní záruku. Takový program, namítám lídrům SPD i na kamery a v éteru, je však nejen pramálo radikální, ale i reálný. Protože dokud budeme v NATO, desítky miliard se rok co rok utratí za cizí zbraně a války v cizím zájmu – a domobrana zůstane jen planým snem. Nakolik může za změnu, k níž dochází v pozicích SPD, i takto vedená polemika, posoudit neumím a ani mi to nepřísluší. Právě SPD však byla jedinou z parlamentních stran kromě nás, která 70 let od vzniku NATO neváhala prohlásit, že je to útočný, a ne obranný pakt. Razí i další témata, jež kromě nás nikdo nenastoluje – například neuhrazených německých reparací za životy a újmu v letech nacistické okupace. Nepřizvukuje ani „obrazům nepřítele“, šířeným rusofobní „stranou války“, ani politice „sankcí“ či účasti ve válkách za „změnu režimu“ – a dokonce proti řadě jejích kroků veřejně vystupuje. Která jiná z parlamentních stran kromě nás se zmůže aspoň na to? Snad „reformní levice“, usazená v Lidovém domě? Čemu slouží všichni ti, kdo žvaní i naším jménem o „fašizující pravici“ – místo aby každou takovou změnu k lepšímu čapli za pačesy a využili v národním a sociálním zájmu? Tak aby to posílilo právě náš vlastní vliv. Úlitby „pražské kavárně“ a jejím cizím loutkovodičům ho srážejí níž a níž.

 

Parta „karlínských kluků“, která převzala otěže strany na V. sjezdu před 90 lety, měla jasno i v těchto otázkách. Fňukat nad tím, že „nám kradou témata“, ji jaktěživ nenapadlo. Svá témata razila způsobem, který si uměl vynutit veřejnou pozornost. Tak aby jimi oslovila i co nejvíc přirozených spojenců. Aby k nim nemohli mlčet ani političtí soupeři. Aby je nutila k vyjádření z úhlu, výhodného pro vlastenecké a pokrokové síly. Aby ty, kdo stáli pokroku v cestě, hnala na hrách – a nedala jim šanci nám témata ukrást a obrátit vzhůru nohama. Takhle se dělá komunistická politika, trvale stupňující vlastní iniciativu, vliv i podporu mezi voliči. Dnes stejně jako před 90 lety. Kdo to neumí nebo mu to ani nevoní, ať to řekne na rovinu. Urážkami těch, kdo s tím nemají problém, se z vlastních bankrotů nevylže.

 

 

O VÝZNAMU REVOLUČNÍHO DÍLA KLEMENTA GOTTWALDA A DOPADECH JEHO ZHANOBENÍ

Lukáš Vrobel

 

V. a IX. sjezd Komunistické strany Československa, jejichž kulatá výročí si v tomto roce připomínáme, můžeme označit za dva největší politické triumfy v revoluční činnosti velkého vůdce československého pracujícího lidu a největší osobnosti dějin našich národů, bezpříkladného vlastence a revolucionáře soudruha Klementa Gottwalda. První z uvedených sjezdů znamenal vítězství Gottwaldovy marx-leninské revoluční linie, přizpůsobené československým poměrům své doby, uvnitř KSČ, a druhý o dvacet let později byl symbolem vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v lidově demokratickém Československu, manifestací vítězství naší socialistické revoluce.

 

Za největší poučení z V. sjezdu KSČ v roce 1929 pro současnost považuji zkušenost, že volební výsledky ani počet členů strany nejsou vším a že dočasný pokles obojího při prosazení revoluční linie nesmí být důvodem ke klesání na mysli, a naopak oproštění se od oportunistů usnadní budoucí boj a vítězství. Největším poučením z IX. sjezdu je pak příklad budovatelského úsilí vítězné revoluční strany, vedené správnou marx-leninskou teorií a tvořivě ji v praxi uplatňující, strany s podporou naprosté většiny lidu. Na rozdíl od pozdějších dob šlo o stranu pevně spjatou s dělnickou třídou a jejími spojenci, o stranu, která se nezajíká samochválou a nepropadá opojení z úspěchů a nezastírá si nedostatky, ale úspěšně vede a organizuje práci na vybudování socialismu v Československu jako šťastné vlasti pracujících.

 

Někteří naši soudruzi mají odpor ke slovu „vůdce“, protože si tak kdysi nechal říkat jistý fašistický otrapa. „Lídr Klement Gottwald“ zní ovšem podobně bizarně jako třeba „lídryně Kateřina Konečná“. V NDR byl v r. 1955, deset let po válce, natočen film „Ernst Thälmann – Führer seiner Klasse“. A vyjadřoval skutečnost. Mimochodem, soudruh Klement Gottwald stál prakticky po čtvrt století v čele naší strany, přesněji řečeno strany, k níž se skuteční čeští a slovenští komunisté hlásí jako ke své a mnozí z nich jsou organizováni ve stranách považujících se více či méně za následnické organizace. To, že těchto stran je několik a že dle mého názoru jsou v mnohem vzdálené revolučnímu odkazu velikého soudruha Gottwalda, je věc jiná.

 

Vrátím se však k úloze revolučního vůdce. Představme si, že by revoluci řídily jen kolektivní orgány a za všech okolností by se lpělo na rotaci kádrů. Klement Gottwald by například v roce 1939 musel ukončit působení v čele strany, protože dovršil desetileté období, a byl by přemístěn organizovat činnost, tehdy už ilegální, kamsi na venkov. Absurdní, že…? Poněkud mi to připomíná anarchisty ve španělské občanské válce, kteří o vedeních bojových operací kolektivně hlasovali.

 

Význam a úloha soudruha Klementa Gottwalda zůstaly v Československu nedoceněny a nemohlo tomu být jinak s ohledem na převrat sovětských revizionistů, kteří nahradili revolučnost reformismem v mezinárodním revolučním hnutí a ze své hanebné zrady učinili jeho generální linii.

 

Naprostým popřením předchozí linie mezinárodního komunistického hnutí, naprostým popřením díla i jeho předního činitele soudruha Klementa Gottwalda bylo prosazení tezí o oslabování třídního boje v souvislosti s úspěchy socialistické hospodářské výstavby, o dovršení výstavby socialismu pouhým vybudováním jeho materiálně technické základny bez dovršení změn v nadstavbě, bez dovršení kulturní revoluce, a o nahrazení diktatury proletariátu všelidovým státem. Tuto linii XX. sjezdu KSSS, posílenou na dvou sjezdech následujících, naneštěstí převzala postupně většina komunistických a dělnických stran, čímž odhodily srpy a kladiva a chopily se krumpáčů a lopat ke kopání vlastních hrobů.

 

Uvést do souladu život a dílo soudruha Klementa Gottwalda s novou linií bylo možné jen zamlčováním či dezinterpretací významné části jeho politiky. Nepodařilo se mi například najít zmínku o spisech Klementa Gottwalda vydaných později než na začátku 60. let. Zřejmě už poté nebyly vydávány. Rád bych se mýlil. Projevy a statě byly citovány okleštěně. Část postojů KSČ pod Gottwaldovým vedením byla označena za chybné pod vlivem údajných deformací souvisejících s takzvaným kultem osobnosti. Odtud pramení i snahy o odtržení díla soudruha Gottwalda od díla soudruha Stalina a povídačky o tom, že „Gottwald byl ustrašený diktátor“, který údajně usiloval o jakýsi jiný, specificky československý model socialismu, zcela odlišný od zkušeností SSSR, ale tento model byl prý sovětským vedením, samozřejmě z osobní iniciativy krutého Stalina, zamítnut a Československu byl vnucen onen stalinský, deformovaný. To tvrdí řada dnešních režimních historiků a publicistů, ale také mnozí formální komunisté. Jedni i druzí k tomu dodávají, že specifický československý model měl být samozřejmě bez diktatury proletariátu, se zachováním soukromého vlastnictví, snad i politického pluralismu buržoazního střihu, zkrátka, měl být vlastně kapitalismem pod rudým praporem.

 

Neexistují žádné podklady k tvrzení, že by něco takového soudruh Klement Gottwald a KSČ jeho doby někdy chtěli. Politika strany v této době odpovídala našim národním zvláštnostem a rozhodně nebyla kopií sovětského modelu. Odpovídala také specifikům doby a měnila se v souladu s jejími požadavky a ovšem také podle odporu poražených tříd. Bylo by politickou sebevraždou vytyčovat v době poválečného zápasu o většinu národa otázku úplné kolektivizace zemědělství, náhradu drobných živností společenským a družstevním vlastnictvím nebo hovořit o potlačení reakcionářů, ale v pozdějším vývoji vyvstaly tyto úkoly jako nezbytnost a do začátku 60. let byly v podstatě úspěšně vyřešeny. Problémy pak začaly především se zpochybňováním a liberalizací předchozí linie ze strany samotné KSČ.

 

Skvělou ukázkou mistrné politiky KSČ je úspěšné úsilí o získání většiny národa, završené volbami do Národního shromáždění s 86,6 % hlasů pro Národní frontu v květnu 1948, volbou soudruha Klementa Gottwalda prezidentem republiky v červnu téhož roku a IX. sjezdem strany v květnu 1949. Právě v tomto úsilí vidíme tolik odlišností československé cesty k socialismu od sovětské, že naprosto není namístě hovořit o kopírování či vnucování sovětského modelu. Jestli nám něco bylo ze Sovětského svazu vnucováno, pak to byly kontrarevoluční tendence po XX. sjezdu, které KSČ, byť s rozpaky, nakonec přijala zasvé.

 

Jaroslav Matějka hodnotí v knize „Klement Gottwald“ z roku 1977 situaci v ČSR na počátku 50. let slovy: „Před soudem stanuli nepřátelé lidu a rozvratníci. Zdálo se, že tento zvýšený odpor reakce i rostoucí tlak zvenčí potvrzuje oprávněnost teorie zostřování třídního boje po vítězství socialismu.“ (s. 93) Tedy na jedné straně odhalení protistátních spiknutí, přechody agentů přes hranice, sabotáže, teroristické útoky a vraždy, na druhé straně třídní boj se prý nezostřoval a nemělo prý docházet k politickým soudním procesům. Není náhodné, že je to právě dílo soudruha Gottwalda z posledních let jeho života, které bylo pohřbeno spolu s ním.

 

Jakou autoritu ovšem mohla mít ve společnosti strana, která o sobě prohlašovala, že se dopustila tolika značných chyb a omylů, jaká mohla být úcta k jejímu největšímu revolučnímu vůdci, který prý tolikrát chyboval – ačkoli se to o něm zpravidla neříkalo takto otevřeně? Jakou měli s takovou sebemrskačskou propagandou členové a podporovatelé strany záruku, že nová politika strany je správná a nebude znovu popřena?

 

Od přijetí linie „boje proti kultu osobnosti“ a zpochybňování svých nejlepších revolučních tradic už se KSČ nikdy nedokázala a nemohla prezentovat jako vždy vítězná. Těžko mohlo platit Gottwaldovo „straně věřte, soudruzi“, když tato strana v základních otázkách tvrdila najednou něco zcela odlišného než dříve. To se naplno projevilo ve 2. polovině 60. let.

 

Donebevolajícím projevem patolízalství před sovětskými revizionisty a velmocenskými šovinisty, vnucujícími ostatním svou pochybnou linii, bylo vyhození těla soudruha Klementa Gottwalda z mauzolea a jeho zpopelnění v roce 1962. Zdůvodnění, že je tělo ve špatném stavu, působilo pouhý rok po vyhození Stalina z mauzolea v Moskvě jistě velmi věrohodně. Dle tvrzení spisovatele Rudolfa Černého prosadil tuto iniciativu osobně Antonín Novotný, v podstatě následník Klementa Gottwalda v čele KSČ. Pokud tomu tak bylo, vál mu ovšem do plachet východní vítr zrady, tak silný, že smetl i Stalinův památník na Letné.

 

Pro odlehčení tak vážného a smutného tématu dodávám, že výhodou zpopelnění je, že se dnes soudruh Klement Gottwald nemůže obracet v hrobě.

 

Antonín Novotný později sklidil, co zasel. Gustáv Husák se po svém nástupu do čela strany kromě permanentních útoků na odstaveného Novotného někdy obracel i k odkazu soudruha Gottwalda. 21. 11. 1971 uvedl: „Nechceme zakrývat ani chyby a omyly v posledním období života Klementa Gottwalda. (…) Naše strana toto období zhodnotila a vyvodila závěry, aby se tyto chyby nemohly opakovat.“ (G. Husák, Výbor z projevů a statí 1969-1981, sv. I, Svoboda, Praha 1982, s. 474-475) Jistě, chyby se už neopakovaly a KSČ byla u moci ještě 18 let.

 

Odkaz V. a IX. sjezdu KSČ nám ukazuje, jak obtížným problémem je nejen prosazení, ale i uhájení správné revoluční linie a její předání následníkům revoluce. U nás nejenže nedokázala socialismus uhájit generace, vyrostlá po vítězství pracujícího lidu, ale aktivně ho vedli k porážce ještě i mnozí z těch, kteří v prvních poválečných letech bojovali za jeho vítězství.

 

Budiž nám inspirací pro dnešek a budoucnost odkaz nejslavnějších sjezdů v dějinách komunistické strany, odkaz slavné éry velkého proletářského bojovníka soudruha Klementa Gottwalda!

 

 

K OTÁZCE DEMOKRATICKÉHO CENTRALISMU

Vladimír Chaloupka

 

Svůj příspěvek jsem měl připraven k původnímu termínu konání pražské teoreticko-politické konference, který měl předcházet celostranické konferenci KSČM. Vycházel jsem z formulací a obsahu demokratického centralismu tak, jak byly přijaty na 5. a 9. sjezdu KSČ. Vzhledem k tomu, že jsem jej přednesl na celostranické konferenci, nebudu jej opakovat. Musím ale reagovat na některá vystoupení, která hodnotí celostranickou konferenci jako krach, který nic nepřinesl. Já to chápu jinak.

Především se podařilo zabránit pokusu o posun rozhodovacího procesu ve straně směrem od základních a okresních organizací na direktivní řízení z centra, který byl zřetelně vidět ve všech materiálech, předkládaných k vnitrostranické diskusi. Snahu vpašovat do Stanov KSČM okleštěnou definici demokratického centralismu, která popírala dialektickou jednotu vědomého a uvědomělého plnění usnesení vyšších stranických orgánů a jejich tvůrčí aplikaci v praxi v konkrétních podmínkách.

Celostranická konference nepřipustila snahy o obcházení vnitrostranické diskuse a pravomocí ústředního výboru KSČM v otázkách hospodaření, nestala se mechanickým hlasovacím nástrojem pouhého schvalování návrhů vedoucích funkcionářů, jak jsme tomu často svědky při jednání ústředního výboru či některých dalších stranických orgánů. Nelze souhlasit s názorem, že celostranická konference může projednávat libovolné otázky a odmítnutí projednat ekonomické otázky bylo chybou. Naopak. Je třeba si uvědomit všechny souvislosti svolání celostranické konference a předložení delegátům materiálů ekonomické povahy. Tyto materiály nebyly předloženy členské základně k vnitrostranické diskusi a delegáti tedy neměli od svých okresních organizací mandát o těchto otázkách jednat a přijímat k nim závěry. Špatnou organizační práci výkonného výboru ÚV a kompetence ústředního výboru nelze přehazovat na delegáty a zbavovat se tak odpovědnosti za neřešení těchto otázek orgány, které je dle stanov mají ve své kompetenci. Takový alibismus je nutné důrazně odmítnout.

Rovněž celostranická konference zabránila změně modelu volby ústředního výboru, který znevýhodňoval méně početné okresní organizace a spolu se zrušením instruktorů ÚV by ve svém důsledku vedl k dalšímu umrtvení činnosti těchto okresních organizací.

Již bylo několika řečníky zmíněno, že Gottwaldovi bylo v době konání 5. sjezdu KSČ 32 let. Leninovi bylo v době konání VI. (Pražské) Všeruské konference Ruské sociálně-demokratické dělnické strany, která završila bolševizaci strany, 42 let. Mějme to na paměti, až budeme na výročních členských schůzích, okresních a krajských konferencích jednat a volit členy stranických orgánů a delegáty XI. sjezdu. Dejme mladým šanci.

 

BUDEME SCHOPNI ÚSPĚŠNĚ PŘIPRAVIT BLÍŽÍCÍ SE SJEZD?

Jiří Bulka

 

Myslím si, že je velmi důležité a nezbytné využít jednání dnešní konference, která připomíná výročí konání dvou významných akcí v minulosti strany, V. a IX. sjezdu KSČ. Snažíme se z nich poučit a využít jejich odkaz pro naši současnost i budoucnost. I proto se chci zamyslet nad realitou úrovně přípravy XI. sjezdu KSČM, který nás čeká v příštím roce. Úvodní referát správně a se znalostí problému ukázal, jak komunisté uměli řešit problémy rozvoje a jednoty strany i stanovit program na nejbližší období vývoje společnosti po sjezdech, jak díky marxisticko-leninské teorii, kterou důsledně uplatňovali v praxi, ovlivňovali život společnosti ve složitých podmínkách vnitřní i zahraniční politiky své doby. Obávám se, že my, jejich současní následovníci, zůstáváme této skutečnosti hodně dlužni už dlouhou dobu.

 

Chci to ukázat na několika příkladech z jednání IX.sjezdu ve dnech 14.-15.5.2016 a X.sjezdu KSČM 21.dubna 2018, na obou jsem byl jedním z delegátů. Velmi pozorně jsem vnímal napjatou atmosféru jednání, očekávání a naděje na jedné straně i obavu, že nebudou vyřešeny narůstající problémy strany na straně druhé. Ve svém diskusním vystoupení jsem kritizoval sjezdové materiály a vytýkal malou kritičnost a pouhou popisnost „Zprávě o činnosti strany od VIII. do IX. sjezdu“. Postrádal jsem v ní analýzu problémů stranického života, práce strany a chybělo mi v ní zásadní třídní hodnocení současného stavu společnosti i výhled do budoucnosti. Kromě jiného jsem žádal odpověď na otázky – proč bylo zrušeno vysílání internetového rádia a nebyl učiněn ani pokus o vysílání internetové televize, proč byla zrušena prodejna knih v budově ÚV a proč bylo zrušeno Muzeum dělnického hnutí, když se ve Zprávě tvrdí, že nebýt tak silný vliv antikomunismu ve většině sdělovacích prostředků, mohli bychom prý daleko lépe, než se nám daří dosud, informovat veřejnost o našich stanoviscích a postojích k problémům. Položil jsem otázku: je to ale opravdu hlavní důvod, proč lidé, naši potencionální voliči marně hledají zásadová stanoviska strany k politickému dění? Opravdu vysvětlujeme současné jevy na základě třídního hodnocení a na základě marxismu (o leninismu pro jistotu ani nehovoříme), abychom vývoj u nás i ve světě pochopili a dokázali ho vysvětlit a ovlivnit? Pochybnosti o správném směřování politiky strany a silná kritika práce vedení se objevila už na předsjezdových jednáních většiny organizací.

 

Odpovídá tomu i hodnocení výsledku realizace programových dokumentů přijatých VIII. sjezdem. O plnění usnesení VIII. sjezdu jsem ve zprávě nenašel ani slovo. Nebyla předložena analýza stanovisek z jednání výročních schůzí, okresních a krajských konferencí a přijatá doporučení pro jednání sjezdu, která jsem také v žádné ucelené podobě ve sjezdové zprávě nenašel. Nechybí v ní ale tvrzení že politika KSČM se stále opírá zejména o osobní agitaci, o vliv našich členů na své nejbližší okolí. Ovšem k tomu, aby člen strany mohl provádět účinnou agitaci, musí být systematicky připravován na stranických schůzích, akcích a prostřednictvím tisku. Musí mít příklad od vedoucích funkcionářů na všech stupních, kteří by měli názorně při každém vystoupení na veřejnosti i v rámci strany ukazovat, jak tento požadavek uplatnit. Bohužel tomu tak není. I vedoucí funkcionáři strany mnohokrát svými protichůdnými názory a postoji matou nejen veřejnost, ale i členskou základnu.

 

A nejde jen o pohled na historické události. Základní problém je v tom, konstatoval jsem, že neexistuje promyšlený a ucelený styl a pravidelný systém ideologické práce. Propagovat naše komunistické vize a myšlenky přece znamená, že je budeme znát a budeme sami o jejich správnosti přesvědčeni. To, že je strana názorově rozdělena, už zaznělo mnohokrát a reakce nejsou odpovídající. Rozdíly jsou v respektování a uplatňování naší marxisticko-leninské teorie v praktické činnosti, v hodnocení minulosti a v době socialistické výstavby, i v názorech na úkoly strany v současnosti i budoucnosti. Nevidím hlavní problém ve vytváření radikalizujících se skupin vně i uvnitř KSČM, které by údajně, podle sjezdové zprávy, chtěly vnášet prvky populismu a neklidu s cílem vydobýt vedoucí postavení. Problém je v tom, že vedení svoji organizátorskou, řídící úlohu už dávno neplní, nemluvě ani o vlivu na ideové směřování strany. Dnes to vypadá, že díky byrokratickému a autoritářskému vedení strana opouští myšlenky marxismu-leninismu a podléhá vlivu sociál-demokratismu. Diskuse na to téma se nevede, ale potlačuje. Je mi líto, že jsme vinou této politiky ztratili podporu mladých komunistů, kteří se od nás distancují. Mnohdy to vypadá, že se strana a řada komunistů názorové konfrontace bojí a raději se jí vyhýbá.

 

Politika strany je zřetelně poznamenána smířlivectvím, oportunismem a téměř nulovou aktivní mimoparlamentní činností. Příliš podléhá pasivitě a snaze o nekonfliktní politiku. Tím zákonitě ztrácí svůj komunistický charakter. Hrubou chybou, jak už jsem řekl, je dlouhodobé zanedbávání ideologické práce a výchovy členů. Taková politika nemůže být programem komunistické strany a její vedení na tom nese hlavní podíl viny. Proto jsem navrhoval zvolit nové vedení strany, které by sjednocovalo komunisty ke společnému úsilí a naplnění programových cílů.

 

Do usnesení sjezdu, jsem navrhl, aby návrh programových dokumentů IX. sjezdu KSČM nebyl schválen, ale aby byl vzat pouze na vědomí. Předsedovi a novému ÚV uložit – do příštího sjezdu dopracovat skutečně komunistický program, který bude jasně deklarovat naše cíle a bude základem pro získávání dalších sympatizantů a nových členů strany. Sjezd strany by se měl svolávat častěji, po dvou letech, i v menším složení, aby se projednávaly skutečně potřebné, aktuální a současné problémy. Jako další opatření jsem navrhl, aby se vytvořilo ideologické oddělení ÚV KSČM. Žádný zbytečný orgán, ale skutečné oddělení, které bude mít svoji funkci v analýze, ve vyhodnocování situace, v přijímání propagandistických a agitačních norem, a které bude také schopné řešit otázku vnitrostranického vzdělávání. Zadat úkol k vytvoření jednotné mládežnické organizace. Připravit pro jednání X. sjezdu návrh nových stanov strany a zajistit v něm všechny ty změny, ke kterým dnes ve stranické struktuře dochází a o kterých jsme tu dnes mluvili. Musím zdůraznit, že stejné názory vyjadřovali i další delegáti.

 

Jistě chápete, proč jsem hovořil o svém vystoupení v diskuzi na IX. sjezdu KSČM v květnu 2016. Některé z připomínek byly sice realizovány, ale ty opravdu důležité dodnes ne. Jiné, byly řešeny jen jako, např. vytvoření ideologického oddělení, které už delší dobu neexistuje. K jeho likvidaci stačil pouhý rok. Sjezd nevyřešil celou řadu problémů, dnes už můžeme říci letitých a stále se prohlubujících.

 

Mezitím se konal X.sjezd KSČM, v dubnu 2018. Před ním jsme prohráli troje volby po sobě a tím v krajích i Poslanecké sněmovně nemáme ani polovinu dřívějších mandátů. Řada komunistů, včetně celých ZO a okresů, požadovala svolat mimořádný sjezd. Podle Stanov do dvou měsíců, ale i dříve. Přesto se konal až za půl roku. Bezprostředně po volbách to “vyřešila” zpráva projednaná na jednání ÚV. Vlastní jednání sjezdu ozvláštnila návštěva prezidenta republiky, jehož projev mnoho delegátů okouzlil. Stačilo kromě kritiky minulosti ocenit pozitiva soudobé politiky strany, její slušnost a sebereflexi a tím dané její zakotvení na politické demokratické scéně.

 

Nejsem jistě sám, kdo cítí, že je strana rozdělena a řada komunistů je znejistěna jejími postoji v reálné politice, chápání historie strany a v hlavně také v přístupech k myšlenkám marxismu-leninismu. To se projevilo i na jednání obou sjezdů. Jednodenní sjezd trpěl nedostatkem času na diskuzi, nervozitou při hlasování a řadou organizačních nedostatků A to i při volebním hlasování. Stručně řečeno podtrženo – staré problémy neřešíme a nové narůstají. Zprávy o poklesu počtů členské základny, o jejím stárnutí jsou varující! A mladší generace se k nám nehrne!

 

Obávám se, že příprava na XI. sjezd probíhá stejně zmateně a neorganizovaně. Svědčí o tom průběh celostátní konference k organizačním a ekonomickým otázkám a její tristní výsledek. Dovolím si tvrdit, že ani výstupy z druhé konference, svolané k programu, bude se konat 8. června, nebudou schopné projednání na předsjezdových jednáních počínaje VČS ZO, přes okresní a krajské konference.

 

Kdy a jak předložíme účty především ÚV KSČM a volebnímu štábu za nový debakl ve volbách do EP! Jaké vyvodíme závěry! Nebo počkáme na příští volby, které nás vyřadí z volebních bojů definitivně?

 

Ano, přišel čas kdy je nutné zásadně řešit všechny problémy, které se projevují v práci strany! XI.sjezd KSČM musí být výrazným mezníkem a bodem obratu od úpadku k rozvoji!

 

K tomu je nutné:

1. Provést nezbytné funkční změny ve vedení strany, odvolat ty, kdo nesplnili úkoly uložené IX i X. sjezdem;

2. Dopracovat do konání VČS ZO a okresních a krajských konferencí materiály, které měly předložit obě konference podle usnesení sjezdu;

3. Zajistit aby sjezdové materiály byly předány k projednání na stranická jednání, aby se k nim mohli vyjádřit všichni komunisté;

4. Otevřít širokou celostranickou diskuzi k současnému stavu strany.

 

Mnoho z toho co jsem vám chtěl říci na dnešní konferenci chybí, ať už s ohledem na čas, ale především na složitost a šíři naznačených problémů. Chápu, že strana prochází vážnou krizí, ale také věřím, že síla myšlenek, která je zakotvena v její vědecké teorii, dějinných zkušenostech a v lidech, kteří ji tvoří, je také schopnost najít správná východiska pro budoucnost! Nám starším už chybí síla, ale myšlení ještě neumřelo. Obracím se na vás, mladí soudruzi, a prosím, buďte shovívaví k našim chybám a neopakujte je! Budete mít i vlastní, ale to k práci a životu patří! Hlavně pracujte v jednotné a silné komunistické straně, neutíkejte když se nedaří, neztrácejte víru, pracujte pro tu spravedlivou společnost, která je budoucností lidské společnosti – pro komunismus!

 

 

VÍTĚZNÁ BOLŠEVICKÁ LINIE

Petr Balvín

 

V. sjezd Komunistické strany Československa byl v plném rozsahu nenahraditelnou politickou, organizační a především ideovou porážkou oportunismu, bolševizaci neodmyslitelně probojoval do života strany, přičemž moudře a s rozvahou využíval zkušeností mezinárodního komunistického a revolučního hnutí pod vedením slavné Komunistické internacionály a velkými soudruhy Klementem Gottwaldem a generalissimem Stalinem. Sjezd pomocí marxistické analýzy přesně charakterizoval dobu i stát a určil linii, která plně odpovídala této analýze a především vytvořila předpoklady, které napomáhaly při získání většiny dělnické třídy na stranu proletářské revoluce.

 

Historický význam V. sjezdu bývá, často přímo ze strany vedení Komunistické strany Čech a Moravy, zpochybňován a znehodnocován. Znehodnotit a odsoudit sjezd znamená pochybovat o správnosti vývoje Komunistické strany Československa a vývoji hnutí jako takového, znamená to i zpochybňovat nutnost bolševizace a snahu vyobrazit stranu jako silně dogmatickou politickou sílu, která je cizí dělnické třídě. Odsuzováním a znevažováním toho, co charakterizuje stranu nového typu, si oportunisté vytváří předpoklad pro úplné rozložení KSČM a snaží se jí i přes její název “komunistická” převést zpět na pozice sociální demokracie.

 

Ztráta třídního hodnocení jevů a událostí nemá s marxismem nic společného. Je to zřeknutí se marxismu-leninismu a ve své podstatě přechod na ideové pozice třídního nepřítele. Již Vladimír Iljič Lenin upozorňoval na tuto skutečnost, když zdůrazňoval, že žádná nadtřídní ideologie neexistuje. Může být jen ideologie marxistická - ideologie dělnické třídy, nebo ideologie buržoazní. Toto tvrzení nám mimochodem navíc přesně vysvětluje nemožnost existence takzvané “třetí cesty”..

 

Jako komunisté bychom měli vždy v plné míře přihlížet ke zkušenostem mezinárodního komunistického a revolučního hnutí, měli bychom vycházet ze zásady, že socialistickou revoluci je možno uskutečnit jen za podpory širokých vrstev pracujících pod vedením dělnické třídy v čele s jejich avantgardou - komunistickou stranou. Tato zásada totiž dosud platí a platit bude navždy. Správnost své politiky musíme vždy posuzovat podle toho, jak dokáže oslovit široké lidové masy a jak za její realizování bojujeme, přesně tak jak se tomu dělo na sjezdech všech komunistických stran. Žádný komunista nemůže popřít, že k takovému sjezdu patřil i V. sjezd KSČ z roku 1929, který znamenal historický zlom ve vývoji komunistického a revolučního hnutí v Československu.

 

Léta třídních bojů a střetnutí, které vedl proletariát po vzniku ČSR,ukázala na nesporné přednosti, ale i na ohromné slabiny komunistického hnutí v mladé republice. Komunistická strana Československa byla jednou z nejmasovějších komunistických stran evropských kapitalistických zemí. Strana měla širokou členskou základnu, která jí umožňovala, aby se hned od svého vzniku stala

významnou politickou silou, která zasahovala do politického dění ve státě.

 

Početnost strany měla ale i jednu nevýhodu, která silně tyto přednosti oslabovala. Ve straně se totiž díky početnosti členské základny zachovaly silné sklony k sociáldemokratismu, a to jak mezi členstvem, tak i mezi funkcionáři. Problémy sociálně demokratického dědictví se znesnadňovaly i díky tomu, že po válce, v době narůstající revoluční vlny, se do strany, spolu s revolučním proudem dostali i různí konjukturalisté, kteří se v době odlivu revoluční vlny stali aktivními nositeli oportunistických tendencí. Stejný problém zažívají komunisté i v současné době. Strana nevede správnou politiku, protože ztrácí spojení nejen s dělníky, ale i o ostatními širokými vrstvami vykořisťovaných a utlačovaných.

 

Uplatňování teorie marxismu-leninismu v praktické činnosti, její systematické přenášení do řad dělnické třídy a ostatních vrstev pracujících vytváří podklady pro podporu stranické politiky, pro její aktuálnost a pružnost. Klement Gottwald o tom napsal: “...Abychom mohli budovat bolševickou organizaci, musíme současně pracovat v širokých masách, zdokonalovat metody masové práce, vést masy.”

 

Dnešní komunistická revoluční mládež, i po třiceti letech od liberálně-buržoazní kontrarevoluce, využívá zkušeností získaných mnoha lety boje za bolševickou orientaci komunistické strany v boji proti vladnoucímu stranickému aparátu v čele s Vojtěchem Filipem, jenž vede Komunistickou stranu Čech a Moravy do područí

oligarchům, byrokratům, euroliberálům a ultrapravicovým nacionalistickým hnutím.

 

Mnoho mladých komunistů si plně uvědomuje to, že pro budoucí existenci komunistické strany je zapotřebí svrhnout současné dogmatické vedení strany. Filipova klika ničí komunistickou stranu a marxismus-leninismus si vykládá po svém, tedy pokud tento pojem vůbec znají. Filipova klika se opakovaně a vědomě dopouští dehonestování významných děl s. Stalina, s. Gottwalda a s. Che Guevary. Ale to vše je jim pořád málo, dnes již dehonestují i samotného Lenina a po vzoru Trockého překrucují myšlenky velkého Marxe.

 

Mezi členy a vedením strany se začíná utvářet jakási podivuhodná kasta, jejímž středem je fanatická víra v Trockého, největšího zrádce marxismu-leninismu v historii celého pokrokového hnutí. Členové této kasty společně se svým matadorem Jiřím. Dolejšem, na jehož počest div nepíší oslavné básně, vytváří kult osobnosti Trockého na takové úrovni, kdy Trocký připomíná všemocného boha, je až s podivem, že mu ještě nezačali stavět sochy.

 

Současný vládnoucí stranický aparát, již nebude mít dlouhé životnosti. Strana se pomalu rozpadá a my musíme využít této situace k prosazení nové bolševické linie. Záchrana strany a hnutí je pouze na nás. Vpřed za novou bolševickou linii!

 

 

V. SJEZD KSČ A JEHO AKTUÁLNÍ ODKAZ PRO PRÁCI KSČM V SOUČASNÝCH PODMÍNKÁCH

Josef Jirků

 

Chceme-li hovořit o historickém významu V. sjezdu KSČ v únoru 1929, musíme vyjít z konkrétní situace, ve které se strana nacházela v létech 1924 – 1929, následně pak až do roku 1939. Při tomto historickém pohledu zjistíme výrazné paralely, které jsou v mnoha směrech a atributech velice podobné. Samozřejmě s tím rozdílem, že žijeme v devatenáctém roce 21. století, kdy zanikla soustava reálného socialismu a ve světě byl nastolen globální kapitalismus. Ale i v těchto podmínkách musí vzniklá KSČM hledat východiska a opět stanovovat úkoly s cílem porazit znovuupevněný kapitalistický systém a nahradit jej systémem socialistickým.

 

S Vaším dovolením si vypůjčím některé obsahové podněty z referátu Klementa Gottwalda, předneseném dne 18.2.1929 na V. sjezdu KSČ s názvem ,, O současné situaci a úkolech strany“. Již v úvodu je konstatována skutečnost, že se všeobecná krize kapitalismu i nadále prohlubuje a to i za situace, kdy dochází k určité stabilizaci této krize v důsledku přechodného zvýšení růstu ekonomiky. Velice vážně je zde brána tehdejší mezinárodní situace a nebezpečí rozpoutání imperialistické války. Důležitý je provedený rozbor v otázce radikalizace mas, která je jedním z nejdůležitějších momentů, jenž ohrožuje stabilizaci kapitalismu. Zanedbávat radikalizaci mas znamená, že je strana od mas izolována, ztrácí revoluční perspektivu, přestává být stranou komunistickou a topí se v bahně likvidátorství.

 

Jestliže strana nedokáže včas podchytit radikalizující se masy, prohrává boj o jejich podporu a o hegemona ve vznikající revoluční situaci. Při hodnocení tehdejší situace je poukazováno i na skutečnost, že republika je čím dál více pod panstvím finanční oligarchie. V ČSR tak nastalo úplné srůstání bankovní, průmyslové a agrární buržoazie v jednotný finanční kapitál.

 

V referátu bylo jasně ukázáno, že radikalizace mas umožnila v té době polarizaci třídních sil, což mělo za následek jejich přesun a diferenciaci. Zde však konkrétně paralela s tehdejší situací zatím nenastala, neboť v podmínkách globálního kapitalismu se snaží vládnoucí třída pomocí reformismu eliminovat tuto diferenciaci třídních sil s cílem rozbít jednotu třídního boje proletariátu a dělnictva. Je třeba přiznat skutečnost, že pomocí politiky pravicových stan a reformní sociální demokracie, se to soudobé buržoazii daří.

 

Referát a jednání celého sjezdu pak ukázalo na nebezpečí fašistického převratu i v Československé republice. Ukázalo se, že tyto obavy komunistů zde byly poněkud přehnané, neboť zvýšení vykořisťování a zbídačování pracujících mas ještě nezakládá objektivní podmínky pro vznik fašismu.

 

 Velmi podrobně se referát zabýval tehdy probíhající krizí ve straně.

Klement Gottwald na sjezdu jasně zhodnotil, v čem spočívaly kořeny tehdejší krize strany. Příčinou byl oportunismus a sociáldemokratismus uvnitř strany. Ukázal na nutnost vyvést stranu z krize tím, že je nutné porazit teoreticky a ideologicky reformistickou a oportunistickou frakci ve straně a urychlit přechod k bolševizaci.

V konečném důsledku to představovalo porazit Jílkovo pravicové vedení.

 

V závěrečném slovu Klement Gottwald zhodnotil situaci ve straně takto:

během diskuse na sjedu vyšlo najevo, že strana se momentálně dělí na tři části, a sice a) na nové vedení strany – orientované na marxismus-leninismus, b) na kolísavé členy, kteří správnou cestu ve straně hledají, c) a na oportunisty a revizionisty, kteří jsou momentálně v naprosté menšině. Výsledkem musí být boj proti oportunismu a likvidátorství ve straně, který je v konečném výsledku i bojem proti buržoazii.

 

Jestliže se zamyslíme nad tehdejší situací v KSČ a situací v KSČM dnes, je zde vidět velice markantní analogie. Snad jen s tím rozdílem, že V. sjezd KSČ svrhl oportunistické Jílkovo vedení a kormidlo strany otočil doleva. Dnešní vedení KSČM naopak na pozicxích oportunismu a revizionismu nadále setrvává a touto nebezpečnou ideologií ,,drží v šachu"právě kolísavé a nerozhodné členy strany.

Zdravé, marxisticko - leninské jádro strany , je početně slabé a momentálně nedokáže změnit poměr sil ve svůj prospěch.

 

Proto důložitým úkolem všech poctivých komunistů se musí stát snaha o obnovu leninských principů výstavby strany a celé stranickopolitické práce. Je neodkladně třeba vést aktivní boj proti oportunismu ve straně a v předsjezdové diskuzi XI. sjezdu KSČM připravit ty nejschopnější komunisty a postavit je do čela strany!

 

     Obroda strany a její směřování doleva je  n u t n á , neboť politická, organizátorská a řídící práce strany v současné době je neudržitelná, jejím pokračováním pak hrozí, že KSČM přestane existovat jako pokroková a revoluční síla a skončí v propadlišti dějin. Maxkimálně pak zůstane stranou reformistickou a volební.  

 

ZA KOMUNISTICKÝ CHARAKTER STRANY

Jiří Horák

 

To, co se událo na V. sjezdu KSČ, jsme slyšeli v obsáhlém a kvalitně zpracovaném referátu s. Václava Čermáka. Levice, za kterou šla tenkrát většina příslušníků strany, fakticky již před sjezdem převzala vedení do svých rukou a V. sjezd tyto změny legalizoval a dovršil porážku pravice. Základem celého sjezdového jednání se stal marxisticko-leninský rozbor mezinárodní a vnitropolitické situace. Přesně to, co se nám nepodařilo na X. sjezdu KSČM. Klement Gottwald odsoudil tehdejší oportunistické přeceňování pevnosti kapitalistické stabilizace a předpověděl nástup nové, hospodářské krize. U nás se v současnosti také hovoří o hospodářské stabilitě, o poklesu nezaměstnanosti, o růstu mezd, platů a důchodů atd., atd. Jako bychom však neviděli, že další světová hospodářská krize je za dveřmi. Spojili jsme se s oligarchou, který nás často veřejně uráží a v podstatě se drží jen našimi hlasy v parlamentu. To není komunistická taktika jak tvrdí vedení strany. Naopak, v jejím nesprávném chápání tkví ideové kořeny oportunismu. Neuvědomujeme si snad, že Česká republika jako součást evropského, imperialistického systému je sama imperialistickým státem? Že fakticky spolupracujeme s buržoazií?

Odpor proti překonávání narůstajícího vlivu "nové", české buržoazie a za skutečný komunistický charakter strany probíhá v KSČM od jejího vzniku. Ztráta dělnické třídy a ostatních, kteří podporovali komunistické a dělnické hnutí nejen u nás, zapříčinila stagnaci strany a její postupné umrtvování. Novodobá buržoazie a nepřátelé všeho levicového se nesmířili s naší existencí, ve které vidí nebezpečí pro svou politickou a hospodářskou nadvládu. Využívají každé příležitosti, aby proti nám, pod různými záminkami, vedli ostré útoky. Nejen že pomlouvají a útočí, ale posílají do strany své agenty, aby poškozovali stranu uvnitř, jak v pevnosti organizace, tak v oblasti ideologie, kterou by se strany měla v třídním boji řídit.

To co bylo v době V. sjezdu nemyslitelné, se stalo skutečností. Stali jsme se štábem bez velení a bez armády. Stali jsme se, i podle slov našich protivníků, "salónními" komunisty, kteří jsou neškodní a odsouzení k zapomenutí. A přitom se polovina KSČM, hlasy delegátů na X. sjezdu KSČM, postavila proti její současné linii. Hlasitě vyjádřila nespokojenost se současným vedením strany, i s jeho politikou. Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip, však rozhodl za výkonný výbor: "Vítěz přeci bere vše". A tak jsme prohráli další, v pořadí již deváté volby. Náš propad se zdá nezastavitelný. Budeme skutečně čekat na svůj konec se sklopenou hlavou? Stejně jako komunisté v Itálii, Francii a v dalších komunistických a dělnických stranách světa? Anebo se konečně postavíme čelem šosáctví, oportunismu, revizionismu a prospěchářství v naší komunistické straně. Závěry V. sjezdu KSČ hovoří jasně: bolševizace strany je životní nutností, bez ní se strana stane bezvýznamným a zapomenutelným úsekem historie.

Je to výzva nám všem, ale zejména pro marxisticky vzdělanou a naší myšlenku zapálenou mladou generaci.                                              

 

PŘED CELOSTRANICKOU KONFERENCÍ K PROGRAMU KSČM

Václav Exner

 

V. sjezd KSČ z roku 1929 a IX. sjezd KSČ z roku 1949 jsou připomínány pro výraznou změnu zaměření další činnosti naší komunistické strany v různých situacích – V. sjezd nastoupil rozhodný jasný ideový směr důsledně zaměřený na změnu váhavého a nedůsledného přístupu dosavadního vedení, přišli noví, mladí představitelé. I když to způsobilo otřes v stranických řadách, byla nastoupena cesta, která po obnovení stranických řad ukázala komunistickou stranu odolnou i během strašné válečné perze-kuce, a hlavně v průběhu a po 2. světové válce. Prokázala svůj výrazný nezpochybnitelný politický vliv a s využitím příznivých okolností osvobození země se stala jednou z hlavních politických sil ve státě. IX. sjezd pak nasměroval další vývoj země na konkrétní socialistickou cestu, směr, který tehdy spon-tánně přijala takřka celá společnost.

 

KSČM dnes rovněž hledá další cestu. Definitivním rozhodnutím na posledním X. sjezdu v loňském roce o přípravě svého programu, který by po Kladenském programu z roku 1992 odrážel jak změněný stav české společnosti, vliv mezinárodního postavení naší země, aktuální situaci v komunistickém a dělnickém hnutí i ve vlastní straně, tak na tomto základě a vývoji společenského poznání nově zfor-mulovaný cíl, když o nutnosti úsilí o socialistické směřování není v našich řadách pochyb, okolnosti, formy, etapy a způsoby jeho dosažení.

 

Celostátní konference 8. června má jako hlavní bod projednat stav programové práce. Situace v její přípravě není příznivá. Fakticky selhala celostranická konference 27. dubna k možným změnám sta-nov a stranické struktury, když věcně neprojednala žádný z naplánovaných bodů, přijala formální usnesení, které řešení problematiky nikam neposouvá. Konkrétní návrhy delegátů ke změnám stanov nebyly věcně projednány a byly přesunuty pro vyhodnocení a další možné využití do odpovědnosti 1. místopředsedy ÚV KSČM, aniž by bylo stanoveno, jak by se na tom mohli podílet delegáti včetně au-torů návrhů. Projednání vážné problematiky hospodaření strany a jejího výhledu bylo delegáty vět-šinově odmítnuto pro krátkou dobu, kdy byl připravený materiál poskytnut delegátům. To ovšem znamená, že se neposunulo řešení žádného problému, ke kterému byla konference svolána. Navrhl jsem jako delegát do usnesení konference organizační opatření k pravidlům jednání stranických or-gánů a organizací, k problematice změn v oblasti stranické činnosti a jejího řízení a k problematice hospodaření KSČM. První dvě podpořila jen asi desetina delegátů, o posledním se nehlasovalo, pro-tože byla problematika vyřazena z programu. Usnesení nepřináší žádnou věcnou informaci pro členy strany a Haló novinám nestálo za to, kromě 2 fotografií na spodním okraji 2. strany v po konferenci následující pondělí (předseda ÚV KSČM u řečnického pultu a pohled do výřezu jednacího sálu) se o konání této ve straně po sjezdu nejdůležitější události vůbec zmínit. Členy strany ani veřejnost není o čem informovat. Šlo o ztracený čas účastníků a marně vynaložené, byť nevelké náklady v situaci, kdy strana rozhodně nemá nadbytek finančních zdrojů.

 

Z výsledků poslední série voleb v naší zemi, z kolísající, ale dlouhodobě spíš klesající podpory veřej-nosti, z vývoje členské základny, ze stavu aktivity stranických organizací a orgánů je ovšem zřejmé, a poukazuje na to řada na této konferenci vystupujících delegátů, že řešení některých problémů naší strany je naléhavé. Řekl bych, že právě výrazná změna v požadavcích na iniciativu a aktivitu a na zo-becňování jejich příkladů, v získávání nových, zvláště mladých členů, v řešení podmínek pro činnost organizací a orgánů jsou nejnaléhavější, životní úkoly současného období – pro tyto účely bylo jed-nání dubnové konference ztraceno. Zvažuji proto navrhnout na konferenci 8. června znovu zařadit do programu bod „K řešení současné situace v KSČM posílením aktivity členů, organizací a orgánů“, který by se aspoň projednáním a uložením organizačních úkolů pokusil bez otálení zahájit aktivnější změnu u členů i funkcionářů strany.

 

Samotná nyní předložená již 3. verze hlavního dokumentu pro červnovou celostátní konferenci „Ná-vrh aktualizace programu KSČM“ je souběžně doprovázena komplexními i dílčími návrhy jednotlivců a stanovisky a návrhy řady stranických orgánů, většinou okresních výborů. Vyšší stranické orgány věcně text neprojednávaly. Tyto návrhy bohužel nejsou pro delegáty vyhodnoceny ani okomentováno jejich využití a jejich velký rozsah skoro neumožňuje individuální podrobné zhodnocení. Sama nová verze dokumentu stále trpí nízkou jazykovou úrovní, řadou překlepů a gramatických chyb. Není důsledně opraveno ani to, na co připomínkující upozorňovali už u předchozích verzí. Místopředseda ÚV KSČM Stanislav Grospič mě informoval, že v nejbližších dnech bude připravena definitivní verze pro jednání konference a zprostředkována delegátům. V nových verzích není bohužel označováno, co se změnilo, a nebude to ani v konečné verzi. To ztěžuje a časově zatěžuje přípravu na jednání.

 

Osobně vidím problémů v textu stále mnoho. Řada formulací nevystihuje dobře komunistickou orien-taci strany, text je v jednotlivých částech nevyvážený, některé věci se opakují atd. Jako příklady uvedu:

 

- Nadpis „Demokratická cesta k socialismu je možná, kapitalismus není budoucnost“, parafráze hesla Světových sociálních fór. Možných je ovšem mnoho různých cest. Opakovaně navrhuji na-hradit ho údernějším a programovějším „Socialistická cesta vývoje – cíl, úkol, řešení“.

 

- Z textu v Úvodu „KSČM, která vznikla 31. března 1990“ vypustit slova za čárkou, která navozují pocit, že předtím tu komunistická strana nebyla – ale KSČM převzala členskou základnu, zbylé finanční prostředky atd. od KSČ. Většina starších členů nevstupovala do KSČM, ale do KSČ. Cho-vali bychom se podobně jako ti zastánci dnešního režimu, pro které jako by nebyly dějiny před r. 1989.

 

- Nepřesné uvedení vzniku KSČ „před druhou světovou válkou“.

 

- Nehlásí se jednoznačně k třídnímu rozdělení společnosti, když tu třídu, kterou KSČM chce repre-zentovat, označuje různými opisy.

 

- Nadpis části „Kulturní dědictví a vzdělávání“, který opakovaně navrhuji nahradit „Kultura a vzdě-lávání“, protože nám jistě nejde jen o kulturní dědictví.

 

- V části Bezpečnost pro naše občany zcela chybí zmínka o vnitřní bezpečnosti.

 

- V závěru se opakuje kus již uvedené části, vrcholí sporným textem „Všichni lidé jsou si rovni“ – měl by spíš obsahovat výzvu k účasti plnění tohoto programu.

 

- V textu se vyskytují slova „musí“, „je nutné“, „je nezbytné“ nebo „je třeba“, která vyžadují být nahrazena programovými požadavky. Atd.

 

Slyšel jsem už návrhy za těchto okolností programové dokumenty na konferenci neprojednávat. S tímto názorem zásadně nesouhlasím. Není co odkládat, ani čas na odklady. Vyzývám všechny pří-tomné delegáty červnové konference: Udělejme všechno pro to, aby jak ostatní naléhavé problémy strany, tak po 27 letech i schválení aktuálního programu v co nejlepší jakosti byly řešeny, aby co nej-rychleji byla pocítit změna. Nejméně je nutné na konferenci soustředit názory delegátů a stanovit, jak bude konkrétně využit čas do zahájení předsjezdové diskuze na výročních členských schůzích, okresních a krajských konferencích a pak do sjezdu nejen k přípravě aktuálního programu KSČM, ale i k řešení ostatních problémů strany a kdo za dílčí kroky nese odpovědnost. Další liknavý nebo orga-nizačně málo zajišťovaný postup odmítněme.

 

 

JSEM PROLETÁŘ !

Stanislav Veselý

 

Úvodem mi dovolte, abych poděkoval soudruhům Skálovi a Kohlíčkovi za účast na prvomájových oslavách v Klášterci nad Ohří. Říkám to mimo jiné i z toho důvodu, že jsem četl dnešní Haló noviny a článek pana, promiňte, soudruha předsedy Filipa. Tohoto člověka si už nemůžu vážit. Osobní útok na soudruha Skálu, na základě jeho objektivního hodnocení voleb do Evropského parlamentu je hloupý a neobjektivní. Pokud někdo někoho shodil, pak to byl soudruh předseda. Shodil sám sebe.

 

Jsem vděčný za pozvání na tuto konferenci. Dovolte, abych se vám představil. Jsem proletář, to je dnes sprosté slovo. Přitom proletářem je dnes každý tvůrčí člověk. Člověk, který vytváří hodnoty! Marx-leninismus prosazuje proletářský, nikoliv multikulturní internacionalismus. Takže, jsem proletář. Navíc jsem i dělník, to je dnes také sprosté slovo. Nyní se používá „operátor výroby“ a to zní hrdě!!!

 

Kapitál dnes používá universální zbraň, která se jmenuje „sociální stát“ namísto „sociálně spravedlivého státu“. Je to zbraň proti jakémukoliv levicovému hnutí a rozbíjí to jeho jednotu.

 

O odkazu roku 1929 tady toho bylo řečeno mnoho. Nemá tedy smysl, abych se tím dále zabýval. Snad jen připomenu, že cítím paralelu mezi rokem 1929 a rokem 2019. A dovolte mi připomenout Klementa Gottvalda: „Jednotu ano, ale, když budete mít ve sklepě pár nahnilých brambor, taky je vyhodíte aby neshnil zbytek“!

 

Chci se i vyjádřit k programové konferenci strany. Do programu by měla být zahrnuta likvidace exekucí. Respektive osvobození od jakýchkoliv penalizačních poplatků ovšem, na druhé straně, tvrdé vyžadování splacení původních dlužných částek. Zisk pro stranu? :O více, než milion voličů.

 

Velký boj se jistě strhne o nahrazení „sociálního státu“ „státem sociálně spravedlivým“. Pokud se postaráme o to, aby se Úřady práce staly jakýmsi státním podnikem. Nikoliv, že budou nabízet práci (I když, proč ne) ale budou práci přímo dávat. Odstraní se tím sociální stát a bude nahrazen státem sociálně spravedlivým. Každý bude muset přijmout práci. Pokud ne, nebudou mu vypláceny sociální dávky. Počet potenciálních voličů? :O 3 miliony pracujících více.

 

Zároveň se chci vyjádřit k cíli KSČM. Naším cílem nemůže být socialismus. Naším cílem musí být a zůstat komunismus. A socialismus je jen cestou ke komunismu. I když „jen“ je relativní pojem. Máme spoustu práce!

 

Dále bych doporučil úzkou aktivní spolupráci s KSM a jakýmikoliv odbory. Sjednocení odborů by pro nás mělo být prioritou.

 

K otázce blížící se další kapitalistické krize chci jen dodat ke slovům soudruha Kohlíčka, že nejen na prodeji aut, ale i na zaměstnávání agenturních pracovníků, potažmo pracovníků z Ukrajiny se projevuje právě očekávaná hospodářská krize. Tito lidé mohou být propuštěni den ze dne a z vlastní zkušenosti vím, že se firmy ve velkém zbavují kmenových zaměstnanců.

 

Byla tu několikrát zmíněna otázka důvodů pádu socialismu v roce 1989. Můj názor je, že jsme padli díky diverzi časopisů typu Quelle, díky prázdným heslům na nástěnkách, kterým jsme ani my sami nevěřili, díky prospěchářství a kariérismu spousty těch, co byli „u komunistů“. Dovolte citát V.I.Lenina: „Bojím se početního růstu strany. Do strany se tak dostávají kariéristi a prospěcháři, kteří si nezasluhují nic jiného, než aby byli odstraněni".

 

Své povídání zakončím citátem od Klementa Gottwalda z roku 1949: „Nesmíme si dovolit vznik jakýchkoliv místních králů či králíčků“ A my si to dovolili.

 

(Z audiozáznamu)

 

VEDENÍ STRANU NESJEDNOCUJE,  ALE NAOPAK ROZDĚLUJE

Tmeš Vytiska

 

Všichni se asi shodneme na tom, že komunistická strana je v krizi. Krizi  zejména členské ( velmi málo mladých členů) , názorové ( nejednotnost strany i v tomto směru zřejmá ) a zejména krizi ztráty identity radikálně levicové strany.

 

Pokud se budeme zabývat otázkou viny za tento stav, dospívám k jednoznačnému závěru, že odpovědnost za tento stav má  vedení KSČM. .  To je bohužel tvořeno a ovládáno  tradičními poslanci. Někteří z nich jsou poslanci a funkcionáři PS   desítky let.  Tito soudruzi  jsou v duchu Marxovi poučky  „ jednání lidí je konec konců určováno jejich materiálními zájmy „ vším, jenom ne skutečně komunistickými  politiky. Copak materiální zájmy člověka s příjmem kolem 100 000,--Kč měsíčně  vyplácaný po dobu minimálně 20-ti let je totožný se zájmem  občanů , které máme zastupovat a kteří žijí tzv. z ruky  do  úst.   Zřejmě takto vznikl stav,  kdy  vedení KSČM se ve skutečnost rozešlo se skutečnými zájmy  svých členů a  nakonec i veřejnosti resp. té části, která je  v pozici zaměstnanců. 

 

Strana žádnou politiku kromě poslanecké netvoří  ( za dobu několika desítek let jsme jako zastupitel města tak i zastupitel krajského zastupitelstva   nikdy nebyl seznámen se stranickou linií pro obce či kraje k jakémukoli problému s výjimkou   nesouhlasu s přechodem nemocnic  z příspěvkových organizací na a.s.) a  ani nemá zájem ji tvořit . Vedení strany neřídí stranu  tak, aby  byla maximálně úspěšná s jedinou výjimkou a to je výsledek parlamentních voleb.   V těchto jediných volbách je zapojení i vedení strany  zřejmé.  V ostatních volbách je stejně  tak zřejmé, že to nejdou „ jejich volby“ 

 

Již v minulosti sem na tento problém na zasedání ÚV  ve svém diskusním příspěvku upozornil i s obavou v tom směru, že pokud nám budou vládnout  tradiční poslanci, strana končí.  Bohužel opakované výsledky voleb od té doby proběhlých mě  v tomto mém stanovisku pouze utvrdily.  

 

Stranu trápí i problém  spočívající v tom, že  vedení stranu nesjednocuje , ale naopak rozděluje.  Úspěšný politik je však ten , který lidi sjednocuje nikoliv rozděluje. Přitom střet dvou názorových proudů je ve straně zřejmý, není však v zájmu strany řešen.

 

 

NEZPRONEVĚŘIT SE KOMUNISTCKÉ MYŠLENCE

Stanislav Grospič

 

Tak teď nevím, právě jsem slyšel, že jsem řekl něco na VV ÚV KSČM ve vztahu k celostranickým konferencím. Byl jsem vyzván, abych a na tato slova reagoval. Je to takový den plný překvapení. Pravda je, že se budu za chviličku přesouvat zpátky na Evropacamp, který probíhá shodou okolností ještě tento den. Odbíhal jsem také proto, že jsme měli naplánovaný velký revizní den v rámci OS ČMS, tak že jsem nebyl pořád přítomný našemu jednání v sále.

Ale k věci. Na VV ÚV KSČM jsem nenavrhoval zrušení celostátní konference. Zazněly tam různé názory, zda konference nepřehodit podle obsahu, zda je neposunout a s jednou touto variantou jsem říkal, že rozumím tomu záměru kdyby se překládala jedna z těch konferencí, ať už ta ke stanovám nebo programová na podzimní termín, spíš jsem vidě smysl přesunu nepřipravené obsahově konference ke stanovám, řízení stranické práce a ekonomickým otázkám, abychom mohli věci předjednat, abychom se nezabývali na nadcházejícím sjezdu většinu času dílčími úpravami stanov a mohli jsme ten návrh, která vzešel z konference dát k diskusi VČS a konferencím, takto to bude bohužel jinak.

Pozorně řadu názorů sleduji, pevně věřím, že KSČM neztratí svou komunistickou identitu, že jí postupně posílí a prohloubí, že si projde oním přechodným obdobím, kterým přecházela naše společnost od období budování socialismu ke konstituování kapitalismu se vším všudy, s vytvářením nových vlastnických vrstev novými vládními elitami, že projdeme tou cestou určitým způsobem se ctí, byť jsme v řadě případů činili ústupky. Rovněž si myslím, že z některého pohledu zbytečně, ale s dlouhodobým odstupem člověk musí dávat za pravdu tomu, že někdy potřebné byly a teď je otázka, co bude následovat dál a jakým výzvám budeme čelit jednak my komunisté, jednak česká společnost, český národ, spolu s okolními zeměmi a nakolik k tomu budeme připraveni. Jenom řeknu takovou věc, kterou si myslím, že on samotný socialismus je ve své podstatě jeden, jediný, ale má mnoho forem a vede k němu řada cest. A to potvrzuji historické zkušenosti naše i zcela nedávné zkušenosti zemí asijských, latinskoamerických, které se o toto pokoušejí. Toho si musíme být vědomi a mít na paměti. Bylo by dobré zopakovat Gottwaldovu cestu k socialismu v našich podmínkách a myslím si historicky, že budeme muset znovu zvolit formu specificky svou, ale zřejmě odlišnou, protože bude prostě jiná odlišná situace vnitropolitická i mezinárodní. A budeme muset si umět ty věci analyzovat, pohybovat se v nich a tu taktiku volit. Nelze totiž dvakráte vstoupit do stejné řeky.

Tak že ta cesta je stále neprošlapaná. Možná je obohacena o zkušenosti, které jsme načerpali v dřívější i bližší minulosti, možná se obohacujeme o některé praktické zkušenosti ze současnosti. Zcela určitě se dělá řada chyb, zcela určitě se také dělá proto, že podstatnou část členské základny a funkcionářského aktivu tvoří lidé, jichž si nesmírně vážím, kteří poctivě pracovali a budovali socialismus a nedovedli si představit, že budou ve vlastní zemi bojovat znovu s kapitalismem a dokonce s jeho brutálními projevy a nebo dokonce v takové pozici, že budou vlastně zavlečeni na opačnou stranu barikády proti zemím, které vždycky spíš přinášely naší zemi určitou naději míru, určitou naději stability a možná i národní identity. Tak že to jsou všechno záležitosti s kterými se musíme vypořádat a nedívat se na ten svět jednobarevně, brát si z toho poučení a vždycky, když se na to tak dívám, tak řeknu takovou základní věc, která je možná pro nás nejvyšším odkazem, který můžeme vůbec čerpat od V.I.Lenina, a to je ta pragmatická schopnost neustále měnit strategii a taktiku, využívat všech možností, i těch, které nabízejí naši nepřátelé, ale nezpronevěřit se komunistické myšlence, národní hrdosti, vlastenectví a internacionalismu.

(Z audiozáznamu)

 

V.  A  IX.  SJEZD  KSČ – POUČENÍ  I  VAROVÁNÍ

Evžen Smrkovský

 

Sjezdy politických stran a hnutí bývají  milníky, které reagují na situaci uvnitř strany i ve společnosti. V. sjezd KSČ vyřešil jistou roztříštěnost názorů ve straně a vyústil ve vítězství mladé generace, která radikálnějším přístupem k řešení nových problémů přitahovala pozornost společnosti. K tomu přispívaly i prožitky z první sv.války, informace o Sovětském svazu, kde ačkoliv byly momentálně špatné hospodářské poměry budoucnost logicky nabízela, že zítra bude lépe než dnes. Praktické zkušenosti s novými poměry nebyly, nicméně víra v nový systém byla logická a téměř bezmezná.

 

IX. sjezd probíhal v oprávněné celonárodní euforii - přežití dvou sv. válek a krize mezi nimi a politickém vítězství. Bezprostředně následné období nelze považovat za vrchol úspěšné politické práce KSČ, i když tato demokratickou cestou, bez mrtvých převzala moc ve státě. Důvěru a přání společnosti dokumentuje i masová podpora národa nastoupené cestě. Následné relativně krátké období vlivu mezinárodního prostředí – Západu i Východu negativně ovlivnilo politiku strany i chování občanů. Konspirace a diverzní činnost Západu na straně jedné a naopak víra a až logicky zbožňovaný vztah národa k hlavnímu vítězi a našemu osvoboditeli v II.sv.válce gradovaly a vyústily do tragických politických procesů s komunisty, což se odrazilo v deformacich osobnosti řady členů KSČ i části národa, Výsledkem byl  strach, opatrnost,  nekritičnost, vychytralost - diskreditace celé předchozí historie strany. Přesto, že se jednalo o historicky velmi krátké období – prakticky do XX.sjezdu KSSS, nově zmanipulovaný občan setrvával v této své nové poloze - v bázlivosti, pohodlnosti, v nově naučené osobní strategii. Systém mu zaručoval jistoty zaměstnání, vzdělání atd. jen za loajálnost a často i jen předstíranou aktivitu. Dokonce i kreativita, invence se plánovala (počet vynálezů).Taková hra občana s vládou byla pro většinu společnosti jistou dobu velmi atraktivní. Přes takové posuzování situace, skutečnost, že se  plně nevyužily schopnosti národa nutno  konstatovat, že síla státu, jeho potenciál významně rostl a tak mohl zajišťovat celé společnosti poměrný blahobyt. Už na tehdejším stavu vědeckotechnického poznání v praxi se prokázalo, že ve společnosti nemusí žít nikdo z obavy o zítřek, nikdo nemusí žebrat či žít pod mostem atd. Vedení státu bylo ochotno tolerovat - z dnešního pohledu zcela nevýznamné benefity i právní přešlapy - které se v praktickém životě začaly objevovat. Jak byly následně při převratu v roce 1989 propagandou zneužity  je známo. Nová moc zneužila umělé euforie,  paušálně dehonestovala minulost, ostrakizovala komunisty a dokonce – za podpory mnohých bývalých členů KSČ byl přijat zákon 198/1993 Sb., podle kterého byl režim u nás v období 1948 – 1989 označen za zločinný a zavrženíníhodný. Není tento zákon   v rozporu s Listinou lidských práv? Je známo, že Petr Nečas před časem zaúkoloval čtyři právní experty, aby hledali důvody, které by umožnily zákaz komunistické strany. Závěr je známý – tito právníci žádný důvod k zákazu nenašli. Zúročila  strana tuto skutečnost? Nikoliv, dále v mediích i parlamentu se beztrestně urážejí lidé, kteří pro důstojný život občana vykonali více, než všechny předchozí systémy.  Myslím, že strana mohla, měla, ale i může  tyto závěry použít.

 

Celá historie jednoznačně prokazuje, že kapitalizmus je nehumánní, parazitující systém, který vyčerpal své možnosti racionálního řízení společnosti. Přes všechny tragické zkušenosti i falzifikace, které vydávají nepřátelé komunistů se ukazuje, že program komunistů je schopen  změny ve výrobě a společnosti transformovat do vytvoření důstojných podmínek pro život každého občana. V podstatě už  vlády NF odstranily žebrotu, vytvořily zabezpečení ve stáří i nemoci, odstranily bezdomovectví atd..Vědeckotechnický potenciál je obrovský a bude se stále zvyšovat, počet lidí k zajištění potřeb společnosti bude se stále snižovat. Stačí práce zlomku populace k zajištění potřeb ostatních. Ale kapitalistu nezajímají potřeby ostatních, on pracuje pro zisk. Co však s občany, pro které nebude práce? Jak je Babišovo heslo - povedu stát jako firmu -  scestné, poznají občané hned, jakmile nebudou zakázky. A firma logicky investuje  tam, kde se jí investice při nejmenším vrací. To je v kapitalizmu zákon.. Co udělá s lidmi, až je k výrobě nebude potřebovat? Potřeby společnosti obecně budou, ale ty budou takové, že nepřinesou zisk – “jen“ třeba  zlepší životní prostředí, zvýší potravinovou a energetickou soběstačnost, budou  hledat nové léky proti dosud nezvládnutým nemocem a vůbec hledat další potenciální možnosti poznání, zachování lidského rodu souladu s přírodou.

 

Jaké jsou současné startovní podmínky komunistů, co může strana čerpat z minulosti? Domnívám se, že strana nepostupuje dostatečně jednotně, že neprezentuje společnosti jednotný názor na minulost. Ve  srovnání se situací V. sjezdu nedošlo k adekvátnímu vyrovnání se s negativními excesy minulosti, čehož využívá pravice a servíruje veřejnosti takovou charakteristiku, jakoby se v období let 1948 – 1989 jen soudilo a popravovalo. Tady se domnívám, že komunisté příliš mlčeli a mlčí. Pokud jde o období po IX. sjezdu, zde se domnívám, že strana nezvládla celonárodní euforii , neodolala tlaku z východu a nesprávně reagovala na konspirační podvrhy západních centrál. To nemá být obvinění, ale konstatování skutečnosti - tehdejší vedení nemělo ty znalosti, které jsou známé dnešní generaci. To jsou sdělení - poučení i varování, které by, dle mého názoru strana měla vzít v úvahu  K dalším úvahám o postupu strany předkládám několik námětů, které by mohly veřejnost zaujmout:

 

1. motto – stát povedeme jako rodinu, v ní platí všechny racionální humánní a ekonomické zásady, ona investuje i do směrů, které zvyšují potenciál jejích členů i když není okamžitá návratnost.Z toho plyne, že vlastnictví bude takové, které bude pro tuto rodinu – tedy  společnost optimální. Tedy akceptace různých forem vlastnictví s optimalizací pro stát. Období let 1948 – 1989  prokázalo, že výchovou  a logikou lze člověka zbavit vrozeného egoizmu, vypěstovat vědomí lidské solidarity a humanistického přístupu k společnosti.

 

2. seriozní zhodnocení období vlády KSČ, dle možností komplexně celého komunistického hnutí. Myslím, že dosud ho strana, tím spíše společnost  seriozně neprovedla. Aby to mělo smysl, musí  společnost vědět,  že zde existuje část národa, která má také svoje práva, své představy  a je rozhodnuta o ně bojovat. K tomu využít všechny zákonné prostředky, které mohou narušit ostrakizaci komunistů. Nesmí se  zamlčovat či zpochybňovat chyby a tragedie – to by znehodnotilo celý záměr takové práce. Dá se ukázat, že tyto excesy se děly jako v dané době racionální standardní  reakce na  iniciace mezinárodního kapitálu. Přes všechny chyby  žádný společenský systém v historii neudělal pro řadového občana víc, než komunisté. Pojmenovat chyby, nedostatky a podat vysvětlení –  pokud to strana neudělá, její odpůrci to rádi dělají za ní. Reálná představa – přejít do verbální ofenzívy, např. připravit vědecké semináře, konference v režii KSČM na jednotlivá témata - na příklad rok 1948, sjezdy, proces Horáková, politické procesy s komunisty, měna atd. a na ně přizvat media a oficielní představitele společnosti včetně ÚSTRu. Z takových konferencí dělat mj. písemné výstupy. Taková otevřenost je nutná proto, aby se do veřejnosti dostala informace o činnosti strany, jejím úsilí o právo ve společnosti. Praktické provedení by bylo možné realizovat i ve dvou fázích – v první požádat ÚSTR popř. i akademickou veřejnost o přednášku na dané téma, zde v diskuzi požádat o vysvětlení, důkazy i případnou pomoc při hledání a následně uspořádat na stejné téma vědeckou konferenci či seminář v režii KSČM a opět na ní přizvat ÚSTR, media, akademickou veřejnost. Při takovém postupu lze předkládat i takové názory, které jsou jinak, ve smyslu výše zmíněného zákona trestné. Je to námět, jak se pokusit prolomit ostrakizaci, zvýšit zájem veřejnosti o komunisty. Jako připomínku uvádím, jak pronikaly návrhy opozice proti KSČ před rokem 1989. Opozice tehdy prostřednictvím zahraničního rozhlasu manipulovala s veřejným míněním – KSČM takovou možnost nemá. Myslím, že takovéto semináře či konference by se mohly zkusit konat přímo v budově KSČM.

 

3. zvážit záměnu  pojmu třídní boj  za širší výraz – boj za lidská práva.  Jsem toho názoru, že by se tím nesnížil význam původního záměru, ale odstranil by se laciný a scestný argument o nesnášenlivosti komunistů jak jsme to zažili před časem.

 

4. Sjednocení názorů ve straně, opustit nostalgii a držet se výkladu právních zásad. Před časem jsme zažili štvanici na Martu Semelovou v případě kauzy JUDr. Milady Horákové, roku 1968, jindy se vytahují i jiné, nedoložené kauzy jako Jan Masaryk apod. Zde považuji obecné postoje a argumentace typu jsme demokratická strana, každý si může říkat co chce atd. za nevhodné reakce. Mohl by se v tomto směru více využít i stranický tisk -  nebylo by vhodné, kdyby bezprostředně po vystoupení představitele KSČM  následovala douška v HaNo, kde by se daný případ, podle potřeby doplnil popř. vhodně rozšířil? Opravdu to vyžaduje velkou odvahu i statečnost od těch, kteří prezentují na veřejnosti názor, který je odlišný od toho dnes oficielního. Oni musí okamžitě reagovat a takto by bylo možné v klidu  velmi racionálně taková vystoupení dle potřeby doplnit. Věci by asi prospělo,  kdyby na ÚV měl někdo takovou agendu – reakce na útoky - přímo v náplni práce. Dá se   ukázat – a je  to  i nutné, že zločiny, byť se staly za vlády KSČ  nebyly jejím programem, ale že šlo tehdy do jisté míry o standardní –  (byť z dnešního hlediska posuzování stavu tehdejších poměrů  neadekvátní) obranu na situaci, kterou indukovaly v naší republice cizí rozvědky. KSČ přece měla povinnost reagovat na poměry tehdejší studené války a konečně tehdejší analogické příběhy v kapitalistických zemích byly řešeny stejným způsobem. Různé formy mučení dokonce v devadesátých letech byly v USA legalizovány. Je nutné a správné  konstatovat tehdejší realitu, je nemožné některé tragedie napravit. KSČ se pokusila o rehabilitaci nevinných obětí, je otázkou, zda jí mezinárodní poměry dovolovaly udělat více. Vinu za neobjasnění tohoto období nutno přisoudit exekutivě po převratu v roce 1989, kdy ještě žilo mnoho svědků. V tomto období však již byli skuteční  komunisté vyloučeni z veřejného života a ti, kteří před převratem (v roce 1989) vytvářeli dusno ve společnosti a parazitovali na systému za halasného povyku se prohlásili za demokraty nejrůznějších odstínů. Omlouvání, dosavadní flagelanství podporuje vytváření dojmu viny, proto se domnívám, že je nutné změnit taktiku.

 

5. Zvýšit spolupráci vedení na všech stupních s členskou základnou, využít stále ještě velkého duševního potenciálu členské základny. Myslím, že její informovanost a s tím související i vyšší využití jejího duševního potenciálu by bylo možné ( nejen  u výše zmiňovaných kauz).

 

Jsem si vědom náročnosti na čas, znalosti, zkušenosti, které to, po čem volám, vyžaduje. Ale uběhlo 30 roků od převratu, mnozí lidé  veřejně přiznávají své pochybení, ale v diskuzi se často vyskytnou otázky, které nejsou jednoznačně z hlediska strany odpovězeny a tady loví naši oponenti. Nečekejme na spásné řešení zvenku, ale pokusme se především sami hledat příčiny toho, proč  zcela logickou teorii byli občané ochotni vyměnit za, jak vzápětí poznávají,  pozlátka. Považuji za možné jim z jejich rybníku vodu vypustit, protože se domnívám, že k tomu existují dostatečné argumenty. A protože volám po konstruktivní diskuzi, která nás může posunout, odvažuji se předložit  námět na společnou práci – pokusit se napsat Starý a Nový zákon (komunistů), který by byl jakousi modifikací Analýzy minulosti i vizí budoucnosti. K tomu je však třeba vytříbení názorů. Pokud někdo bude mít zájem v diskuzi či spolupráci v tomto směru pokračovat, uvítám jakékoliv názory, podněty, kritiku. Možnost kontaktu přes mailovou adresu:

 

 

NÁVRAT KE KOŘENŮM JE CESTOU Z KRIZE

Ivan Hrůza

 

Od politického převratu již uběhlo skoro 30 let. Od roku 2016 jdeme od jedné volební porážky ke druhé, naposledy minulý týden ve volbách do Evropského parlamentu. Komunistická levice v České republice je na křižovatce a ve vážné krizi. Tak jako v minulosti nás ohrožuje oportunismus a sociáldemokratismus, prohlubuje se roztříštěnost, chybí nám ideová a organizační jednota, nejsme schopni důrazné akce. Je proto krajně nezbytné vracet se ke kořenům komunistického hnutí, k naší vědecké teorii, připomínat si zkušenosti komunistů u nás i v zahraničí, hledat v nich inspiraci. Platí to zejména proto, že v KSČM přetrvává prakticismus, pro který je vědecká teorie nepotřebná a nadbytečná. Ideologické práci chybí nezbytné zázemí, nemáme jasně stanovenou komunistickou taktiku, a především třídní ukotvení k dělnické třídě a těm, o nichž tak často říkáme, že jejich zájmy hájíme. Výkonné vedení upřednostňuje práci v parlamentu, není na čele konkrétních aktivit obrany a odporu, aktivně nekoordinuje politiku zdola i se shora, nevede vzájemně propojené a správně načasované akce.

 

V oblasti programové se zbytečně zaměřujeme na objemné materiály volebního charakteru, ale formy a metody práce, kterými chceme naše představy naplnit nejsou předmětem rozpracování a nemají odraz v organizátorské a řídící práci. Chybí nám promyšlené radikální aktivity k znovuobnovení obrazu důrazné opoziční strany, která by dala voličům jistotu, že je nezklame. Od vědecké teorie směřuje KSČM k pouhým občasným odkazům na Marxe, o leninismu cudně mlčí. Tím to při uplatňování vědeckého světového názoru končí. Fakticky jsme vykročili z rámce revoluční teorie a vstoupili do říše pohádek a snů. Je v hlubokém rozporu s klasiky marxismu leninismu, pokud sociální obranu diskriminovaných a kapitalismem postižených KSČM koncentruje v omezené míře pouze do parlamentních lavic a zastupitelstev. Zásadoví komunisté nebyli salónními politiky, byli tam, kde byla nejohroženější část společnosti. Jako by bylo zapomenuto, jak umí buržoazní moc korumpovat. Pod tíhou politických kompromisů jsme se stranou došli až k podpoře menšinové vlády, která financuje antikomunismus.

 

Chceme-li v KSČM předejít politické sebedestrukci, je naší povinností usilovat o návrat ke kořenům hnutí a plnému obnovení komunistického charakteru strany. Zvolíme-li cestu zásadové protikapitalistické orientace, vytvoříme podmínky pro sjednocován všech komunistů v České republice a posílíme náš vliv ve společnosti. Soudím, že změna je možná, ale bez obměny ve vedoucích funkcích se KSČM neobejde

 

 

ABY TA NAŠE STRANA FUNGOVALA A BYLA PRO LIDI PŘITAŽLIVÁ

Marie Borzová

 

Ja jsem nejdřív nechtěla vystupovat, ale protože jsem zjistila, že tu vlastně nemluvila žádná ženská, tak to musím zachránit.

Komunistkou jsem, říkám ne členkou KSČM nebo KSČ, ale říkám, že jsem komunistkou od roku 1965. A myslím, že je to pro mě srdeční záležitost. O to víc mě mrzí, v jakém stavu se v současné době  naše strana nachází.

To nejde jenom o to kolik máme členů, to nejde o to, jestli jsou staří nebo mladí, ale to jde i o to, jak máme pokrytou celou oblast Jen si vezměme v kolika obcích máme stranické organizace, nejen ve městech a velkých obcích  Jestli lidé vědí, že vůbec nějaká stranická organuizace u nich je. Věrte mně, že jsem to sama zkusila a tam mně řekli, ono ještě něco takového existuje? My jsme si mysleli, že jsou jeno ti nahoře. že jsou to jenom ti, co jsou v tom parlamentě. A právě tam nám to chybí. tam nejvíce musíme mluvit s lidmi. A  takové ty věci, co jdou zeshora musíme nějak dostávat  na tuto  úroveň. Tak to je jedna věc.

Druhá věc, hovoříme tu,  jak jsme dopadli při volbách a že už jsme devět voleb prohráli. Je to zlá záležitost, protože by to měl být jeden z našich cílů a úkolů. Ale já si myslám, že daleko závažnější je právě to, kam jde naše strana.  Protože my ty volby můžeme jednou, dvakrát, tříkrát, možná i vícekrát prohrát. Ale, když nebudeme mít stranu, to už nepůjdeme ani do těch voleb. Takhle to vidím.

Chodím na tyto konference už moře let. Už jsem tu někdy také vystupovala. Víte, já se sem hrozně těším, protože tady máme všichni podobné stejné názory a člověk se tak nějak utvrzuje v tom, že to ještě všechno není tak špatné. Dneska, když jsem tu slyšela mluvit řadu mladých lidí, tak to srdíčko člověku poskočí. prostě mám radost, říkám si, že ještě tak zle není.

Ty materiály, ktere zde byly, úvodní referát a všechno, bylo velice dobře připravené, velice. To je dobře. Takže už nechci ani hovořit k těmto věcem. Ale teď je třeba, abychom tyhle věci dostali dolů. Mezi lidi, abychom je dostali. Nejen abychom si to tady řekli. Ale, aby lidé věděli, že třeba ještě existují nějaké jiné názory. To bohužel zdaleka se nám nedaří.

A ještě jedna věc. která mně leží na srdci.  Na těchto konferencích už padla celá řada kritických návrhů. Vždycky nebo většinou tu byl někdo z vedení. Možná, že je to jenom můj špatný názor. Ale já bych předpokládala, když něco takového se projednává, že na druhé straně se odpoví, že se to tak a tak řešilo, Že se třeba řekne, ano je to špatný názor nebo dobrý názor,  ale že se k tomu zaujme stanovisko.  Bohužel se to nestalo.

Tak to je všechno. Ale chtěla  bych říct ještě jeden poznatek. Moc se mně líbil soudruh, který zde vystupoval a říkal, že je dělník. Možná, že by se některé naše špičky mohly schovat za jeho politickými názory. To je můj pohled. Jinak bych si přála, aby každý z nás, něco alespoň něco trošku, trošičku udělal proto, aby ta naše strana fungovala a byla pro lidi přitažlivá, byla pro ně takovou nějakou tou záchranou, tím na koho se mohou obrátit.

(Z audiozáznamu)

 

NĚCO SE STALO

Pavel Posolda

 

Dlouhých 20 let od převratu těžila KSČM jednak z masivní členské základny (a rodinných příslušníků a přátel), byť členská základna stále víc a víc ztrácela akceschopnost a víc a víc se stávala tapetou na zdi, před kterou se producírovalo vedení strany. KSČM 20 let těžila ze skeptického potenciálu těch, kteří byli mediálně masírovaní proklamacemi o svobodě, demokracii a blahobytu, ale jejich vědomí bylo zatíženo faktem, že nejsou schopni dát svým dětem to, co sami dostali od svých rodičů a prarodičů. Ti se narodili do vesnických chalup se studnou, petrolejkou a latrínou na dvoře, v lepším případě do pavlačových bytů s kamny a jedním kohoutkem vody na patře, jejich dětství se ztratilo v hospodářské krizi a mládí jim vzala válka. Socialismus si zvolili a ne že ne, aby pracovali a slušně žili. Dnešní střední generace se již narodila do státních bytů první kategorie nebo rodinných domů postavených svépomocí, chodila do nových škol, studovala ještě před převratem, aby pracovala a vydělávala po většinu svého produktivního věku pro světlý kapitalistický zítřek a pak v předdůchodovém věku zjistila, že nevytvořila pro svoje děti tolik, co dokázali její rodiče za tolik dehonestovaného socialismu.

 

KSČM stačilo před každými volbami vytisknout letáky, nafotit kandidáty, rozeslat volební noviny. Lapsusy pravicových vlád pršely z nebe, protestní hlasy padaly do volebních uren.  Politický program téměř nikoho nezajímal, dokonce ani většinu členské základny ne. KSČM byla programovou stranou z logiky svého názvu, jestli má strana Kladenský program (Kladno-1992), Program obnovy (Žďár-1999), Naděje pro Českou republiku (Budějovice-2004),  Jiný svět je možný (Hradec–2008), Socialismus pro 21. století (Hradec-2008 a Liberec-2012), bylo zcela irelevatní. Volební programy stále víc a víc připomínaly dávkomat. Nahromaděných slibů spousta, analýza vedoucí k pochopení podstaty problémů povrchní nebo žádná, tudíž i realizovatelnost slibů nepravděpodobná. Programové ukotvení z názvu strany mělo podivuhodné kotrmelce v obsahu - socialistická tržní ekonomika, tržní ekonomika, podpora poctivého sociálně citlivého podnikatelského úsilí, až po vlastnickou pluralitu – samé pro pravici libé názvy, protože ďábel nikdy neříká své pravé jméno – totiž kapitalismus. To jedna hlava nebere – dichotomický kapitalismus? Ten zlý liberální a ten hodný pro KSČM?

 

Pak se něco stalo. Svět se změnil. KSČM byla tak zahleděna do všech těch programů, že nějak uteklo pozornosti, jak pravice kolem roku 2010 prokázala obdivuhodnou schopnost recyklace. Z odpadlíků po Topolánkově a Nečasově vládě se zformovala nová hmota – ANO, SPD, Piráti. Pravicová podstata spočívající v udržování kapitalismu v chátrání a podpora korporací se schovala za líbivá hesla o referendu, o růstu důchodů a platů a o všeobjímající digitalizaci přinášející spásu. Česká ekonomika, byť v koloniálním postavení vůči jádru evropské unie, těžila z výhody spočívající v nulové vzdálenosti od jádra. Teorie Trickle down se naplnila, z přetékajícího poháru patriciů  něco spadlo i plebsu.

 

KSČM promarnila liberecký sjezd. Stranické vedení ukolébal volební výsledek v roce 2013, aby se po debaklu v krajských volbách v roce 2016 posadilo na zadek. Následovali další čtyři volební porážky v řadě, až po historicky nejhorší volební výsledek letos v květnu. Vedení ale pořád sedí na zemi. Za této situace připravený Program, který by měl vrátit stranu k růstu, tak jak je sestaven a stylizován, připomíná neprosperující podnik, který se snaží vrátit na výsluní zákaznické přízně nikoliv změnou výrobku, ale nátěrem fasády. Když ten Program, dejž to pánbůh, bude číst člověk, co každé ráno si musí natáhnout kalhoty a jít do práce, najde se v něm? Uvědomí si sebe sama?   Když ten Program bude číst ten, co chce být v aktivní politice (tj. působit vně strany), pomůže mu program v pochopení podstaty dnešních problému? Dává mu metodu k řešení problémů?  

 

Neškodí připomenout křivku poklesu voličů. Rok 1992 – počet voličů 909 490 Rok 2006 (nástup V. Filipa do čela strany) – 685 328 Rok 2017 – počet voličů 393 100 Rok 2019 – počet voličů 164 624  Kam se ztratili voliči KSČM?  Část nepochybně rezignovala a zůstala doma, dělnický (továrenský) proletariát (dobře odbory zajištěný) volil ano-pravici a prekariát  a ostatní, kterým nevoní liberální eurohujerský kapitalizmus, volí Piráty a SPD. Na KSČM tak zbyli členové, jejich rodinní příslušníci a skalní fanoušci.  Veřejnost vnímá KSČM jako instituci pro zajištění buržoazního života svých funkcionářů. Dobře zapouzdření do parlamentních kuloárů, obhajují svá křesla u oligarchy řečmi o plnění programových priorit. 

 

Co na tomto stavu předložený Program mění? Vůbec nic, je ve své podstatě stejný jako ty předchozí, bez emocí, bez vizionářského odhodlání měnit a změnit svět, napsaný jazykem, který u mladé a střední generace spouští obranný imunitní systém, vyšlechtěný 30 let trvající každodenní propagandou světlých kapitalistických zítřků – jakmile jejich uši slyší fráze dělnická třída, vykořisťování člověka člověkem, společenské vlastnictví výrobních prostředků, jejich mozek vypíná. Pokud bude Program přijat, jakkoliv opravený o gramatické chyby a stylistické nesrovnalosti, čeká ho osud Kladenského programu a následných a KSČM  čeká The road to perdition, nepřežije sté výročí svého založení jako parlamentní strana.

 

Když něčeho chci dosáhnout, musím nejdřív definovat cíl, analyzovat skutečnou podstatu problému, definovat strukturu věcnou a časovou, vysvětlit pojmy. Teprve pak můžu tvořit věty.

 

Ad 1) cíl aneb ideové ukotvení. I když je komunistická strana ideově ukotvena svým názvem, potřebuje ústřední heslo a svůj Manifest pro 21 století. Není lepší zdůvodnění pro ideovou deklaraci, než Engelsova slova z předmluvy k anglickému vydání Komunistického manifestu z roku 1983 (cituji): Když byl napsán, nemohli jsme jej ovšem nazvat socialistickým manifestem. Roku 1847 byli socialisty nazýváni jednak přívrženci různých utopických systémů: owenovci v Anglii, fourierovci ve Francii, z nichž se dnes staly pouhé sekty, které pomalu odumírají; jednak nejrozmanitější sociální šarlatáni, kteří slibovali, že všelijakým záplatováním odstraní všechny společenské zlořády, aniž nějak ohrozí kapitál a zisky; v obou případech to byli lidé stojící mimo dělnické hnutí a hledající podporu spíše u "vzdělaných" tříd. Kdykoli se některá část dělnické třídy přesvědčila o nedostatečnosti pouhých politických převratů a prohlásila, že je nutná úplná přeměna společnosti, tato část se tehdy nazývala komunistická. Byl to ještě jakýsi surový, nepropracovaný, čistě instinktivní komunismus; přesto postihoval stěžejní cíl.

 

Ad 2) analýza V ČSSR se budovalo, postavilo a vyrobilo moře bytů a rodinných domů,  škol, školek, nemocnic, silnic, dálnic, železnic, mostů, kanalizací, přehrad, rybníků, přenosových vedení elektřiny, plynovodů, které doposud stojí. Dnes žijí Češi a Slováci na stále rostoucí dluh, protože vše je již rozkradeno, protože (zatím) nadnárodní kapitál nechce, aby Češi a Slováci spláceli dluhy! I ty evropské dotace jsou skrytou formou dluhu, protože až skončí, nebudou rezervy na obnovu toho, co bylo za dotace postaveno. Jede se NADORAZ, jede se BEZ REZERV! Potravinová soběstačnost je tatam, že hlavně že banány jsou levnější než brambory. 

 

Generace mileniálů je ztracená generace. Pokud nemají to štěstí, že zdědí družstevní byt nebo rodinný domek po rodičích, budou celý život ne žít ale dřít z ruky do huby a platit tržní nájemné.  Dnešní sociální status reprezentovaný plným nákupním vozíkem tlačeným ze supermarketu, tu nebude navěky. Rozevírající se nůžky mezi bohatými a všemi ostatními, od sociálně vyděděných až po střední třídu, se globálně rozpínají, trvalá renta se stává pro Kapitál důležitější než zisk, ty občane zaplať zdravotní, sociálku, pojistky, hypotéku, leasing, poplatky bance, zaplať za bio pokud nechceš jíst potravinové prefabrikáty, za nadstandard zdravotní péče, mýtné za PPP postavenou dálnici, za fotbalový přenos z bundesligy, a navrch zaplať DPH, což je ďábelsky rovnostářská daň. A až zaplatíš televizní poplatek, dozvíš se z obrazovky ČT, že do důchodu si máš našetřit 2 miliony, jinak budeš chudák. Ale nic si z toho nedělej, že na to nevyděláš, hlavní je být cool, být proevropský. Ale dost vyprávění, je čas na zážitky.

 

Dějiny kapitalismu jsou dějinami mocností, které se vždy servaly o nové možnosti zisků. Rusko je nejbohatším státem na zemi – nikdo nemá tolik vody, půdy a nerostných surovin per capita jako Rusko. A Putin se dělit nechce, domácí oligarcha má přednost před nadnárodní korporací. Pro ovládnutí těchto zdrojů je americký deep state ochotný válčit do posledního evropana.

 

Ad 3) věcná a časová struktura a výklad pojmů KSČM potřebuje program všedního dne, který se ale nesmí rozpliznout do několika desítek hesel, nota bene do mižmašu proklamací a slibů, bez znalosti podstaty problému. Pár příkladů.

 

Ochrana přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou.  Bezva, ale co takhle domácí ruce. Znamená to, že nevadí, když  lithium bude těžit např. Babišova firma?

 

Udržení kvalitní a dostupné zdravotní péče bez zvyšování spoluúčasti pacientů.  Fajn, akorát že ta spoluúčast se neustále zvedá, jenom není vidět. Prostě platby zdravotních pojišťoven nemocnicím,  stačí jakž-takž na platy, léčiva a materiál, energie a služby. Opravdu žádná fakultní a krajská nemocnice z těchto plateb v dlouhodobém horizontu nevytváří zdroje na obnovu staveb a technologií postavených většinou před rokem 1989, nebo pořízených nedávno z evropských dotací. Až se začne drolit v těchto stavbách malta, až ty magnetické rezonance zreznou a budou potřeba nové, buď stát a kraje vyšpulí miliardy dotací, které pak budou chybět někde jinde (lepší varianta), nebo apologeti dobývaní renty řeknou – vidíte vidíte, my jsme to říkali, stát neumí hospodařit, dejte to nám, privatizace je spása. Rád bych se zeptal toho, kdo to napsal – jak navrhuješ řešit vnitřní zadlužení v miliardách investic, zapsaných na podrozvahových účtech nemocnic?

 

Bezpečnost České republiky a jejich občanů. Bomba. Pro zajištění bezpečnosti zakoupíme nové Casy, Pandury, americké vrtulníky, pronajmeme další Gripeny a najmeme další žoldáky, hlavní je utratit 2% HDP. NE?  Tak jaký je návod na zajištění bezpečnosti státu? Jak vysvětlí traktorista Franta Vopička komunistický recept na bezpečnost státu kamarádům v hospodě?

 

Zabránění dalšímu nárůstu ceny bydlení a podpora výstavby obecních bytů.  Uvědomuje si ten, co to do programu napsal, že cílem každého developera nebo stavitele bytů je vyrobit trabant a pak ho prodat jako mercedes? Kolik lidí v tomto sále dokáže sousedovi vysvětit co je to dobrý byt a v čem spočívá dlouhodobý výhled (na 100 let) výstavby, vlastnictví a provozování obecního nebo státního bytového fondu? A jen tak na okraj, podporu výstavby obecních bytů má KSČM v programu od roku 2004 a to heslo od parlamentních voleb 2017. A ceny bytů dál utěšeně rostou. Ptáte se, jak to chápe mileniál, co si nemůže dovolit opustit mama hotel – jako slibotechnu. 

 

Pokud chce KSČM přežít:  Musí mít Program srozumitelný v každé své části, je nutné oddělit ideový manifest, společensko-ekonomickou analýzu a hesla a volební proklamace. A každičké slovo, každý slib musí mít jednoznačné vysvětlení, ze kterého nelze uhnout a to vysvětlení musí pochopit i kuchařka v závodní kuchyni. Jestliže komunisté chtějí změnit svět, musí změnit svoji rétoriku.  Program a každá jeho část musí mít své autory a osoby odpovědné za zadání i konečnou redakci. Programy nemůžou mít předkladatele.  Nikde v programu KSČM nesmí popřít svoje ideové ukotvení, nesmí být další variantou socialistů. Babišova vláda s tolerancí komunistů je definitivně onálepkována jako levicová, ačkoliv jediná levicovost je, že Babiš s Hamáčkem mají palce pravé nohy na levé straně.  KSČM nemůže příštipkařit vedle boháče, který káže hlasitě o obecném blahu a potichu čerpá z fondů všeho druhu. Socdem budiž varovným příkladem – zatímco Maláčová se pokouší válčit s Babišem sobotkovským stylem, Petříček vraždí vlastní stranu v přímém přenosu.  Strana netvoří Program pro sebe, ani pro ty, co politiku považují za jednosměrný výtah do vyšších pater, ba dokonce ani pro členskou základnu.  Píše ho pro dav nevěřících Tomášů. 

 

Bude Program zázrakem zmrtvýchvstání, Tomášové prohlédnou a uvěří? A proč by měli? Přitáhne Program nové a mladé fanoušky, kteří rádi a ochotně začnou chodit na členské schůze? Asi ne, to co řeší komunisté na schůzích, řeší mladí na skypu, facebooku a youtube. Veřejnost zázračně procitne, důchodci, kteří dnes volí ANO, se vrátí opět ke KSČM? A proč, kovář je vždy víc než kovaříček.

 

Osud KSČM je dnes v rukou funkcionářů na úrovni okresů!  Oni rozhodují. Pokud rozhodnou špatně, svět se nezastaví. Jenom KSČM u toho nebude

 

 

K NĚKTERÝM AKTUÁLNÍM PROBLÉMŮM KSČM

Vladimír Holiš

 

Chtěl bych říct několik slov o odkazu V. sjezdu. V. sjezd měl jeden základní problém: strana převzala své členstvo od sociální demokracie, což se projevilo v ideologii a metodách práce  A V. sjezd vlastně potřeboval udělat bolševizaci a od sociální demokracie se odstřihnout.

My dneska jsme  z opačné strany ve stejném problému jako ten V. sjezd. Že vlastně dneska bojujeme sami se sebou a bojujeme o komunistický charakter strany od sociální demokracie. Vidíte, jak se tady potkává jedno s druhým.

Ke spoustě věcí, co tady bylo, řeknu takovou myšlenku, Klement Gottwald, že byl mladý a dvátřicetiletý je pravda. Ale on měl úžasnou vlastnost, z každého jednání, z každého diskusního příspěvku dokázal analyzovat a vypíchnout, co je komunistické, co je prospěšné, co je zpátečnické a vždycky vystoupil a řekl, co se dá z celé té diskuse použít pro další práci a rozvoj strany. No dneska tady slyšíme spoustu podnětů, ale všechny jsou izolované a není nikoho, kdo by to dal do takového souhrnu pro poučení.

Další věc, to je ten problém  dnešní doby a celé naší strany. My všichni víme, že musí být kromě ideové jednoty, organizační jednota a já bych  dodal akční jednota. Já se zastavím u prvního bodu a to jea ta ideologická jednota. 

Musíme si říct, a to vy všichni víte, je to, co tady na těchto konferencích zaznívá už mnoho let. Že vlastně ta ideologická jednota není a pořád se o ni bojovalo. Nakonec se vybojovalo na IX. sjezdu, aby vzniklo ideologické oddělení, aby byl místopředseda pro ideologii. Tak, aby se to zase na dalším sjezdu, to co se udělalo předtím zase všechno prohrálo. Tak vidíte, že se vlastně dodneška od roku 1989 rozcházíme s tou sociálně demokratickou iluzí a tím komunistickým pojetím. A ta ideová jednota je nenávratně pryč. A celé to období od roku 1989 do dneška, se jaksi nic nedělá.

Pak si říkáme, kde je ta organizační jednota. Za třicet let všechno šlo tak zpátečnicky, že dneska vlastně můžeme říct základní tézi. Ve fabrikách nemáme ani jednoho komunistu, protože všichni jsou důchodci. V odborech nemáme nikoho, protože všichni jsou důchodci a tak v těch odborech nikdo nepracuje. Na vesnicích se  nám likvidují základní organizace. Možná je 90 procent vesnic, kde vůbec není základní organizace.

A tak si musíme říkat, že na všechny ty střípky celé té společnosti a vlastně na celou tu dělnickou třídu, obyčejného člověka, nemá kdo  působit. My se divíme, že se prohrávaji volby. Musíme jinak zapůsobit. Avšak vlastně nemá kdo. Aktivních komunistů v aktivním věku je asi 5 procent a to ještě ideologicky bojují ve straně se skupinou lidí sociálně demokracké orientace, která z toho má řekněme nějaký byznys.

Já se vrátím ke stanovách, už to tady bylo. Dopadlo to, jak to dopadlo, prostě se to zablokovalo.  Ekonomika strany se zablokovala. A my si také musíme říct, že potřebujeme ty poslance, krajské zastupitele, senátory, nejen  proto, aby tam působili. My je potřebujeme také na ten státní příspěvek pro činnost komunistické strany. Všechny tyto věci nám slouží, aby strana mohla existovat jako celek. Budovy, ÚV, OV,KV atd. To musí být ekonomická základna. A protože jsme pro to nic neudělali, tak ekonomická základna jde zu grunt. A tady si musíme říct, jaká opatření udělat, protože žádná strana bez peněz existovat nemůže.

Ještě řeknu pár vět. Kdyby byla strana ideově a organizačně sjednocena tak se můžeme zabývat otázkami odbornými, co a jak udělat, jak se zachovat.  My se vůbec k analytickým otázkám dostávat nemůžeme protože neustále je boj ve straně mez sociálními demokraty a komunisty. A na ty odborné věci nezbývá čas.

Dokonce ani neumíme, že bychom udělali konferenci k panelové diskusi, abychom si opravdu odborně řekli, bez ataků, bez urážek, v čem jsou problémy, oponovali si. My musíme diskutovat vzájemně mezi sebou a dojít k nějakému závěru. To se zatím nedaří. My neumíme diskutovt, naznačil to Pavel Posolda.

Za týden bude konference k programu.  Už tady k tomu bylo řečeno hodně. Já jsem také člen ideologické komise ústředního výboru strany.  Idelogická komise před deseti dny zasedala a udělala závěr. Tento program, který byl předložen ideologické komisi, tato. doporučí konferenci, aby byl zamítnut. A naštve to, když deset nebo čtrnáct dní před konferencí,  ideologická komise, která se má odborně podílet na těchto věcech, musí napsat, že to nedoporučuje. To je závažná otázka a já jsem delegátem této konference.  To jak je to zpracováno není program, to je deklarace, co bycho chtěli kdyby náhodou. To absolutně nic s programem nemá společného. 

Doporučoval jsem Staňovi Grospičovi, jako předsedovi ideologické komise, aby byla zřízena odborná komise odborníků, kteří by dali dohromady program tak, jak to má vypadat teoreticky i do budoucna. A tento program dát do rozpravy všem voleným orgánům.  A jak je to dneska? Dneska vlastně to tvoří někdo, kdo vytvoří něco a toto něco je  předkládáno odborným orgánům. To je úplně opačný postup. 

Ono je problémů hrozně, ale my nemáme čas je řešit, protože jsou neustále půtky ve straně: sociální demokraté versus komunisté. A tak na ty koncepční odborné věci není čas.

(Z audiozáznamu)

 

ABY NÁM Z TOHO KOMUNISTICKÉHO NEZŮSTAL JEN NÁZEV

Marta Semelová

 

Dnešní konference má velký význam. Je to příležitost k tomu, abychom si vydiskutovali problémy, které nás pálí, a musím podotknout, že mě mrzí, že diskuzi, která zde proběhla, neslyší vedení strany, konkrétně předseda strany. Za důležitou považuji i skutečnost, že si zde připomínáme odkaz 5. a 9. sjezdu KSČ a osobnosti, které jsou s touto dobou spjaté, především osobnost soudruha Gottwalda. Václav Čermák srovnával, mimo jiné, ve svém úvodním referátu to, jak postupovala strana tehdy s tím, jak se chováme dnes. V té souvislosti oprávněně vyslovil obavy, aby nám z toho komunistického nezůstal jen název, protože tak, jak se chováme, tak, jak vystupujeme, a odráží se to i ve volebních výsledcích, je velice varující. Jsem přesvědčena o tom, že pro to, jak dopadáme ve volbách, není rozhodující kampaň. Rozhodující je celkový obraz strany, který máme ve veřejnosti, jak vystupujeme, jak působíme. Výsledek hovoří jasně. Lidé v nás nevidí alternativu, pro ně je politika je špína a všichni politici jsou stejní, včetně nás. Jsou přesvědčeni, že nám jde jen o prospěch, o křesla pro sebe a své kamarády, že přestáváme být skutečnými komunisty, a podle mě je toto jejich vidění do značné míry oprávněné. A to bychom měli změnit. Vždyť mnozí z vás přítomných jste s komunistickou stranou prožili celý život. Dívat se za dva roky, kdy si budeme připomínat sté výročí založení komunistické strany, na to, jak se strana potápí, to si myslím, že by nikdo z nás nechtěl.

Co vnímám jako velký problém, jsou vnitřní spory, upřednostňování vlastního ega, osobních zájmů nad zájmy strany, vzájemné hádky, vzájemné urážky. Např. sociální sítě byly volbami plné urážek, komunista proti komunistovi. Tyto praktiky nám opravdu nepomáhají. Vytrácí se slušnost, vytrácejí se soudružské vztahy, vytrácí se i stranická disciplina a dokonce i pud sebezáchovy. Tím chci říct, že, když se nacházíme v situaci, v jaké jsme, tak místo abychom se semknuli, místo toho, abychom ve veřejnosti, ale i mezi sebou pracovali jako komunisté, tak děláme pravý opak. A to je špatné. Když jsme na jednání krajského výboru hodnotili volby a volební kampaň, vyslovil jeden z členů přání – chválit se veřejně, kritizovat se na stranické půdě. To bychom si měli vzít k srdci. Namísto toho, abychom na sebe vzájemně házeli špínu v novinách tištěných či internetových, na sociálních sítích, v televizi, v rozhlase, bychom měli tyto problémy řešit vnitrostranickou cestou, na členských schůzích, na jednáních okresních a krajských výborů, na jednáních ústředního výboru.

Další, co bych chtěla zmínit, je to, že nám chybí programová ukotvenost, a mám obavy, že za týden na programové konferenci k posunu směrem k tomu komunistickému nedojde. Vyzývám proto vás, kteří jste delegáty celostranické programové konference, abyste udělali všechno pro to, abychom nezůstali na půl cesty, abychom se neposunuli k sociální demokracii. Naší straně chybí vize. Často jednáme ad hoc, když k něčemu dojde, tak na to někdo honem nějak reaguje, jiný představitel strany na to zase reaguje opačně. Předkládáme návrhy, které si buď vzájemně odporují, nebo je veřejnosti nedokážeme vysvětlit. Jako příklad mohu uvést situaci, kdy jsme nepodpořili návrh SPD na zvýšení těch nejnižších důchodů. Přitom máme v našem programu pomoc nejslabším, pomoc těm, kteří mají nejnižší příjmy.

Dále - některá závažná témata opouštíme, nereagujeme na ně – buď vůbec nebo včas. Mohu zmínit projíždějící americkou kolonu, opět se proti tomu ozve politik z jiné politické strany a my skromně mlčíme anebo jen tak přizvukujeme. Přitom se jedná o zásadní věc, přece to bývalo naší vlajkovou lodí. Evžen Smrkovský, kterého si velmi vážím, tady dnes navrhl, abychom diskutovali i s našimi oponenty (např. s ÚSTR), o různých tématech, včetně historie. Ale problém je, že nedokážeme diskutovat ani sami mezi sebou. Konkrétní příklad: Každý rok se scházíme na naší teoreticko politické konferenci my, kteří máme stejné názory, kteří jsme takříkajíc na stejné politické lodi. Ale ne všichni ve straně mají tyto názory. Proto je potřeba o nich diskutovat a tady je pro to prostor. Uvítala bych, kdyby se našich konferencí účastnili i další členové strany, třeba s odlišnými názory. Vydiskutování těchto otázek a sjednocování postojů je důležité. Bez toho působíme nejasně, nevíme, co chceme, o co nám jde. Uvedu několik příkladů – např. vztah KSČM k vládě. Na jednu stranu vládu podporujeme, na druhou stranu je pro mnou nepochopitelné, že se spojujeme s velkokapitalistou a oligarchou, a toto spojení je nám logicky vyčítáno. Za další – přes, schválený dokument nemáme vyjasněn náš postoj k migraci. A je to jedno z témat, na kterém se naše strana rozděluje. Jedni chtějí, zjednodušeně řečeno, zavřít hranice, druzí zdůrazňují internacionalismus. Nebo další nevydiskutované téma - náš vztah k SPD. Jedni jdou podpořit demonstraci Okamury, druzí agitují k účasti na „hlukové olympiádě“, což je protidemonstrace s tím, že jdou protestovat proti nastupujícímu fašismu. Podotýkám, že ve sněmovně ovšem často hlasujeme společně s SPD, mnohé návrhy si vzájemně podporujeme, Ivana Davida jsme přesvědčovali, aby byl na naší kandidátce, na druhou stranu zase zamotáme hlavy voličů tím, že podáme na Okamuru trestní oznámení, což nám, podle mého názoru, dost uškodilo. Kdo se v nás má vyznat? Výsledek je ten, že SPD má v Evropském parlamentu dva poslance a my jednoho.

Kandidátní listina do EP, taky se to tady dnes diskutovalo, její složení vycházelo z návrhů okresních a krajských výborů, o pořadí rozhodli členové ÚV KSČM v tajné volbě. Našim úkolem by mělo být udělat vše pro to, aby naše strana dopadla ve volbách co nejlépe. Jenomže někteří se soustředili na pravý opak. Bezprostředně po schválení kandidátky, na které byla podle mě řada velmi kvalitních, byť mladých kandidátů, se proti nim objevily útoky z vlastních řad. A nejenom to. Byly také zveřejňovány výzvy některých našich členů a skupin, aby komunisté nechodili k volbám. No to se pak nemůžeme divit, že ve volbách dopadáme tak, jak dopadáme. I toto jsou věci, které si musíme ve straně vyříkat.

Na závěr bych chtěla znovu obrátit naši pozornost k nutnosti zpracovat a přijmout program, který dá jasný směr, jasné mantinely, který nás dokáže semknout a probudit z pasivity. Program, který vzbudí zájem veřejnosti, který nebude ušlápnutý, ale skutečně komunistický.

(Z audiozáznamu)

 

IV. NEPŘEDNESENÉ PŘÍSPĚVKY

NA OKRAJ TÉMATU KONFERENCE

Pavel Degťar

 

Ve druhé polovině 19. století docházelo v dělnickém hnutí k oživení starých a narůstání nových nebezpečí. Marx i Engels považovali za svou povinnost vystoupit otevřeně a teoreticky jednoznačně proti nim.

V souvislosti se snahou o sjednocení německého dělnického hnutí, tehdy představovaného  sociálně demokratickou  stranou založenou v roce 1869 (alias eisennašskými) a  Všeobecným německým dělnickým spolkem (alias lassalovci), který byl založen o šest let dříve, došlo při přípravě jejich slučovacího sjezdu v roce 1875 v Gotě k vypracování návrhu společného programu. Marx a Engels jej podrobili zdrcující kritice.

Zejména Marx ve svých poznámkách na jeho okraj, které byly později vydány pod názvem "Kritika Gothajského programu", podrobně, břitce kritizuje teoretické nepřesnosti, nesprávnosti a nesmysly,  v něm obsažené.

Jako hlavní obsahové chyby označuje 1/ návrat k teoreticky překonaným lassalovským dogmatům, 2/ ústup od internacionalismu k nacionalismu ve strategii a taktice"; 3/ v otázce revoluční přeměny společnosti.obrat od stanoviska třídního hnutí ke stanoviskku sektářského hnutí.

Je třeba také uvést, že ve druhé polovině 19. století se povážlivě rozrostl počet těch, kteří více než základní otázce, jak má dobýt dělnická třída politickou moc, se začali zabývat otázkou "jak bude vypadat komunismus". To se projevilo i v návrhu Gothajského programu, kde  byly deklarovány  některé hrubě oportunistické, teoreticky nesmyslné fráze (nesporně nám to něco připomíná).

Marx na to reagoval tak, že se poprvé podrobněji a konkrétně zabývá řadou závažných otázek budoucí společnosti. Jednak ekonomických, ale zejména úlohou a vývojem proletářského státu.

Marx i Engels  sice již dříve občas vyslovili své dílčí hypotetické úvahy o této společnosti, avšak vesměs na okraj kritiky rozporů kapitalismu. Pokud však šlo o jakoukoli konkrétní, teoretickou či praktickou otázku její ekonomiky, upozorňovali vždy na nebezpečí "svůdných fantazií" a varovali před nimi.

V Marxově vědeckém systému není komunismus utopií. Na základě kritické analýzy kapitalistické společnosti se zde vyvozuje, že nová společnost je žádoucí nejen proto, že je lepší než kapitalismus, ale poněvadž představuje jedině možné reálné řešení rozporů kapitalismu. Je objektivně nutným stupněm dalšího společenského vývoje, jako výsledku třídního boje.

Z toho vyplývá, že konkrétní podoba socialistické společnosti, jako první fáze komunistické společensko-ekonomické formace, je přímo závislá na tom, za jakých konkrétních okolností si proletariát vybojuje moc a přistoupí k budování této společnosti. Roli jeho avantgardy v tomto boji může splnit pouze strana řídící se pokrokovou teorií.

Jiný postoj je pozicí metafyzického materialismu, chvostismu, oportunismu, ekonomismu, bezprincipiálního prakticismu, přizpůsobování se denním událostem, drobným politickým zvratům při ignorování základních rysů celého kapitalistického řádu, celého kapitalistického vývoje. Vede k  zanedbání základních zájmů proletariátu, k jejich obětování kvůli skutečným nebo předpokládaným výhodám daného okamžiku.

O teorii se hovoří jako o zobecnění praxe, zobecnění zkušeností. Jakmile však dojde k tomuto zobecnění, teorie se stává hlavní, určující podmínkou dalšího úspěšného řešení praktických úkolů. Teorie se nemůže uvádět do souladu s praktickými úkoly, ale tyto se musí posuzovat na základě teorie, poněvadž teorie je praxe v celé své šíři a ten či onen konkrétní praktický úkol zpravidla vystupuje pouze jako zvláštní případ.

Komunistické hnutí se opírá o vědeckou teorii - marxismus-leninismus. Je východiskem programového, strategického i taktického zaměření činnosti jeho revolučních součástí.

Neadekvátní, laxní postoj k orgaizování studia a uplatňování této teorie v činnosti KSČM, má bohužel svoje neblahé důsledky, na něž bylo a je trvale poukazováno.  KSČM bloudí v labyrintu nových jevů a staronových revizionistických teorií a oportunistické praxe, nemá teoreticky jasno v otázce konečného cíle a  způsobu jak k němu dojít, nemá jasno v otázce hegemona předpokládaných revolučních změn a má i problémy s pochopením smyslu své vlastní existence a činnosti.

Přitom ovšem stále platí, že pokud revoluční hnutí nemá teoreticky jasno o svých cílech a úkolech a o způsobu jejich realizace, je dříve či později nevyhnutelně odsouzeno k politickému krachu

Vraťme se však k Marxovi. Jeho "Kritika Gothajského programu" je považována po "Manifestu komunistické strany" a po "Kapitálu" za nejdůležitější teoretický dokument marxismu období jeho zakladatelů.

Marxovi velice záleželo na teoreticky co nejpřesnějším a konkrétní situaci odpovídajícím řešení zásadních programových otázek. Šlo mu o to, aby byl dělnickému hnití stanoven obecně srozumitelný a dané historické situaci odpovídající jasný cíl i cesty, které k němu vedou.

Přitom není překvapením, že z bužoazních, revizionistických či revizionismu blízkých pozic, je teoretický i praktický význam tohoto díla popírán. Mimo jiné úvahami o Marxově "planém teoretizování", případně o jeho přeceňování teorie a podceňování praxe v aktulních otázkách dělnicého hnutí.

Oportunisté všech odstínů - bez ohledu na ostatní důležité myšlenky a závěry - rádi a s oblibou citují pouze větu z průvodního dopisu, jímž Marx poslal své připomínky Wilhelmu Brackovi, totíž, že "každý krok skutečného hnutíí je důležitější naž tucet programů".  .

Je třeba dodat, že Marx měl na mysli konkrétní program, v konkrétní situaci, Program, o němž výslovně uvedl, že "je naprosto hoden zavržení a demoralizuje stranu" a  který "ostatně nestoji za nic".

V situacích, kdy chybí revolučnímu hnutí pevný vědecký teoretický základ a jemu odpovídající racionalní koncepce společenského vývoje, otevírají se dveře subjektivismu, oportunistickým či reviuzionistickým koncepcím a činům. To platílo v minulosti, to platí i dnes, to platí i pro KSČM. Měli by si to plně uvědomit delegáti její celostranické programové konfeence v příštím týdnu. Ale nejen oni.

 

KOMUNISTICKÁ INTERNACIONÁLA, V. SJEZD KSČ A JEJICH ODKAZ DNEŠKU

Rudolf Košťál

 

Vzhledem ke zpochybňování významu VŘSR a také i úlohy Komunistické internacionály, již částečně před státním převratem v roce 1989 a zejména pak v řadě teoretických statí či článků z pera nových ideologů KSČM, považuji při dnešní příležitosti za potřebné zdůraznit škodlivost a neúčelnost těchto teorií, které doposud jsou zakořeněny v myšlení a následně v jednání některých funkcionářů, což se promítá do politiky KSČM a má negativní vliv na přípravu aktualizovaného politického Programu KSČM pro Celostátní programovou konferenci pod názvem: Demokratická cesta k socialismu je možná.

 

Říjnová revoluce prolomila jednotnou frontu světového imperialismu, podnítila sociální hnutí vykořisťovaných a národněosvobozenecký boj podmaněných národů, zahájila novou epochu světových dějin – epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a zrodila mezinárodní komunistické hnutí, v němž našel princip proletářského internacionalismu konkrétní podobu ve vytvoření Komunistické internacionály (1919-1943).

 

Její druhý kongres přijal 21. podmínek pro vstup proletářských politických stran do KI. Tyto podmínky vymezovaly konkrétní kritéria toho, jaký má být charakter komunistických stran jako stran nového typu, aby se tyto strany mohly stát součástí komunistického hnutí, jako strany ideově a organizačně věrohodné.

Schválením těchto podmínek Kominterna napomáhala komunistickým stranám zbavovat se sociálnědemokratických přežitků, napomáhala jim osvojovat si tvůrčím způsobem zkušenosti bolševické strany. V tomto procesu bolševizace vychovala Kominterna řadu významných osobností mezinárodního dělnického hnutí, jakými byli např. J. Dimitrov, K. Gottwald, A. Gramsci, Ho Či Min, D. Ibárruri, Kim Ir Sen, Mao Ce-tung, V. Pieck, E. Thälmann, M. Thorez, P. Togliatti a jiní.

 

Díky Kominterně vyzrávala i Komunistická strana Československa (založena r. 1921) v revoluční stranu nového typu. Kvalitativní naplnění oněch 21. podmínek pro KSČ byl proces řešení stranické celostátní krize po propadu při organizování tzv. Rudého dne v roce 1928 (protest komunistů proti zákazu dělnické spartakiády). Díky nově se formujícímu stranickému aktivu a po projednání sporu mezi stoupenci Jílka a Bolena a Gottwaldovou skupinou, jakou politiku má KSČ realizovat, dostalo podporu KI uskupení soudruhů kolem K. Gottwalda, kteří na V. sjezdu KSČ získali většinu. Tím bylo umožněno realizovat heslo: „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, a tak rozšiřovat aktivní působení strany na dělnickou třídu, drobné rolníky a živnostníky i pokrokovou inteligenci.

 

Revoluční změna politiky KSČ umožnila straně vést úspěšně dělnickou třídu a ostatní pracující do boje za práci a chléb a dosahovat v něm i mezinárodně významných úspěchů (např. mostecká stávka roku 1932). Umožnila pružně a zásadově změnit politiku strany v polovině třicátých let v souvislosti s nástupem fašismu ve světě, umožnila vést aktivní boj na obranu republiky i národněosvobozenecký boj v období protektorátu a 2. světové války a nakonec zvítězit nad politickou reakcí v Únoru 1948.

 

Jsem toho názoru, že zejména počáteční období budování socialismu bylo nejnáročnější jak v teorii tak praxi, počínaje IX. sjezdem KSČ, neboť šlo o období transformace země z kapitalistického společenského systému k položení základů socialistického systému. Tedy o zlomovou změnu, kdy došlo zcela logicky k chybám i omylům. Ono období do roku 1956 bylo tak výrazné v politice, ekonomice, kultuře apod. Byla to reálná změna v procesu přeměny nejen dělnické třídy „z třídy o sobě v třídu pro sebe“

.

V čem je vzájemná podobnost v situaci KSČ před V. sjezdem a po XI. sjezdu KSČ (1958)? V tom, že před V. sjezdem stranu ovládal sociáldemokratismus, oportunismus a revizionismus v teorii a politické praxi a sebeuspokojení z parlamentarismu. Pod vlivem vystoupení N. S. Chruščova na tajné části jednání XX. sjezdu KSSS v roce 1956, při frázích o návratu k leninismu, došlo nejen v KSČ, k rozvolnění nastoupeného procesu budování socialismu s odůvodním, že je nutné uplatňovat nové formy a metody v politické práci bez „vlivu“ tzv. kultu osobnosti.

 

Tak po XI. sjezdu KSČ došlo k neobjektivnímu hodnocení minulých úspěchů při akcentu na linii všelidového státu a všelidové strany. Tím byl otevřen prostor pro oživení tendence revizionizmu, oportunismu a sociál demokratismu. Následující XII. sjezd KSČ (1962) se odehrával v době po přijetí nové ústavy z roku 1960, kdy byla výstavba socialismu v Československu prohlášena za dovršenou a oficiální název státu změněn na Československou socialistickou republiku. Sjezd probíhal v optimistickém duchu pod vlivem proklamací sovětského vůdce N. S. Chruščova o brzkém dosažení komunismu a předstižení kapitalistického Západu.

 

Sjezd KSČ rovněž umožnil některé liberalizační přístupy V návaznosti na sjezd byla založena takzvaná Kolderova komise, která v následující době provedla rehabilitaci některých komunistů stíhaných v politických procesech. To usnadnilo postupnou rozkladnou činnost protisocialistických sil za přispění různých kulturních a vědeckých organizací a institucí, za aktivní pomoci kapitalistických speciálních služeb i legálních organizací zejména pak po XIII. sjezdu (1967) došlo k politickým změnám, další ústupem pravicovým silám ve straně a společnosti. Nerozhodnost a chyby zejména vedení strany nezvládly krizovou situaci, kdy pod pláštěm „demokratizace“ a idejí tzv. Pražského jara došlo k rozkolu mezi bratrskými stranami, jehož důsledkem došlo ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR.

 

Přesto nakonec v osmdesátých letech i přes dosažení výrazných úspěchů v rozvoji země, tato ideologická a politická infiltrace do socialistického systému paralyzovala i komunistické strany, které přebíraly socialismu cizí ideje, čímž došlo k jejich oslabení. Někteří nejvyšší představitelé nejen KSSS, ale i dalších stran, sami od sebe začali šířit iluze o světě kapitalismu nejen v západní Evropě.  To vyústilo v postupný rozklad v celém MDKH, který byl završen zradou skupiny osob kolem generálního tajemníka ÚV KSSS M. Gorbačova. Jeho politika „perestrojky“ a „glasnosti“ postupně a zákonitě vyústila v završení ideově politického rozkladu komunistického hnutí, v rozpad SSSR a celého socialistického tábora.

Co se stalo po desítkách let budování socialismu?

Opravdu Komunistické strany v bývalých socialistických zemích v období předání moci falešným stoupencům „demokratického“, „netotalitárního socialismu“, v tradicích standardní (srozumitelně řečeno – ustálené, běžné), buržoazní demokracie, se pod taktovkou reformních sil spojených s bývalou opozicí transformovaly do nově vzniklých politických stran a umožnili cestu k lepšímu, skutečnému socialismu? Nikoli! Masově se zřekly marxismu–leninismu jako cizího (asiatského) ideového prvku v komunistickém a socialistickém hnutí. Oprášily staré ideové teze II. Internacionály a schovávajíce se i za mezinárodně aktivní Socialistickou internacionálu, prohlásily celé období úspěšného budování socialismu za totalitní systém srovnatelný s fašistickým, při tvrzení, že byla potlačena lidská práva a občanské svobody každého jednotlivce. Touto radikální změnou postoje vedoucích funkcionářů byly zneuctěny životy a utrpení miliónů pracujících, bojujících za sociálně spravedlivější společnost, kde sociální rovnost podle zásluh na budování společného díla - socialistické výstavby, byla základním kritériem humanizace jednotlivců a celé společnosti.

KSČ se rychle transformovala ve stranu sociálně demokratického typu a převzala základní ideje Socialistické internacionály, ke které se v ustavujících dokumentech i přihlásila a spolu se sociální demokracií si místo socialismu (přes občasné verbální přihlášení se k němu), vytyčila za cíl především buržoazní sociální stát, jinak řečeno „kapitalismus s lidskou tváří“. Jsem si vědom, že strana z taktických důvodů nemohla lpět na hodnotách, kterých se dobrovolně vzdala. Mohla však nastoupit cestu hluboké analýzy příčin předání moci, na věcných argumentech doložených pravdivými údaji nevytrženými ze souvislostí. Tomu se odborné zázemí zejména v době pod vedením J. Dolejše vědomě a - dovolím si říci - cíleně vyhýbalo.

Konkrétně řečeno Dolejšovými slovy - nechme to historikům.  Myslel tím ty mimo rámec KSČM, z oficiálních státních institucí, tedy také i těch z Ústavu pro studium totalitních režimů. Proč o tom mluvím? Život potvrdil, že vyhýbání se vlastnímu sebehodnocení v souladu s metodou historického a dialektického materialismu, je cestou otevření prostoru pro neobjektivní hodnocení minulosti, zejména antikomunistům. Umrtvuje to tvůrčí činnost a aktivitu celé strany.

Jak to bylo a je po X. sjezdu KSČM?

Jestliže se na IX. sjezdu KSČM probudila naděje, byť vzdáleně podobná té na V. sjezdu KSČ a to kvalitativně nově, obsahově v souladu s komunistickou identitou začít pracovat na Novém programu a ideologické práci strany, tak X. sjezd sice zanechal funkci místopředsedy ÚV KSČM pro odborné zázemí a teoreticko-ideovou práci, avšak k tomuto úkolu přistoupil formálně. Nebyl předložen systém obsahového a organizačního zabezpečení stranického vzdělávání a ani prezentován jeho smysl - objektivní potřeba. Rozhodnutí o programu strany bylo přesunuto na jednání celostátní konference a odmítnut sjezd, což je v rozporu se stanovami. 

 

Je to zároveň projev nedostatečné znalosti či nepochopení mnohých i členů strany, včetně členů ÚV KSČM, když jim vyhovuje či se smířili s tím, že stačí klíčový PROGRAM STRANY projednat na celostátní konferenci, jejíž závěr je nezávazný. Možná jsou pod vlivem nekonečného bloudění v tzv. „MODERNÍM“ dokumentu Socialismus pro či v 21. století, na němž se „pracuje“ víc jak deset let. Tak si říkají, že můžeme několik let ještě počkat. Vždyť nám přeci stačí ty pragmatické volební programy. Restart v KSČM se nekoná, nebyl pochopen, neboť zřejmě vznikla obava z  probuzení z letargie. Restart byl arogantně a nekvalifikovaně odmítnut a označen za rozbíječskou platformu. To jej zřejmě i přibrzdilo v jeho aktivitě.

Co říci závěrem?

Volby do Evropského parlamentu potvrdily, že linie a zejména praxe KSČM je pro občany nezajímavá, neodpovídající základním hodnotám, na kterých komunisté získávali autoritu, jako jediní důslední obhájci a bojovníci za práva námezdně pracujících, zejména dělníků.  Strana zapadla do dlouhodobě zajetých a prohloubených kolejí pragmatismu a oportunismu. Vítězové na X. sjezdu nepochopili, že vznik Restartu nebyla truc akce, ale snaha o RENEZANCI KSČM jako strany skutečně komunistické!

 

Nacházíme se na rozcestí. Buď zůstat v bahně buržoazního nihilismu a oportunismu, v nevíře v možné změny ve prospěch převážné většiny námezdně pracujících, v nevíře získat je pro možnou cestu k socialismu. Nebo, dle mého soudu, udělat vše pro vlastní komunistické sebeuvědomění a přesvědčení, a tím i pro naši aktivizaci, zaměřenou na získání ostatních občanů, pracujících. Dnes především pak na ty, kteří neopustili myšlenky socialismu a komunismu a jsou pro komunistickou obnovu naší strany, komunistického hnutí vůbec.

 

Jedna z cest, jak toho dosáhnout, je také nově posoudit a aktualizovat oněch osvědčených 21. podmínek pro vstup do III. Komunistické internacionály. Definovat v nových podmínkách společenských a politických vztahů kapitalismu v 21. století konkrétní kritéria, která musí být srozumitelná a musí odpovídat motivaci ke změně a orientovat na spolupráci s levicovými stranami a hnutími při zachování vlastní identity. Měli bychom být stranou lidí práce, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu.

 

 

K INSPIRUJÍCÍMU ODKAZU IX. SJEZDU KSČ DNEŠNÍM KOMUNISTŮM

Zdeněk Košťál

 

Máme-li nalézt odkaz a inspiraci IX. sjezdu KSČ, nelze toho docílit bez pochopení a ocenění takových, ve vztahu k tomuto sjezdu předcházejících i následných zásadních historických, vnitropolitických i mezinárodně politických událostí a jejich souvislostí, které výrazněji vystupují ve „zřetězení“ podstatných příčin a účinků, nutností a zákonitostí a jsou s tímto sjezdem podstatným způsobem spjaty.

 

Jde zejména o uvědomění si a pozitivní zhodnocení toho, že bez uskutečnění procesu bolševizace po jejím V. sjezdu KSČ (1929), jenž vytýčil politickou linii strany pod heslem „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, tedy linii potlačení, zbavení se oportunismu jako historicky zakořeněného sociáldemokratismu v jejích řadách, by nebylo dosaženo onoho pevného spojení strany s pracujícími masami. A to nejen v sociálních bojích za krize 30. let, ale i proti fašismu a okupaci naší země fašistickým Německem, v procesu úspěšné národní a demokratické revoluce, jejímž výsledkem bylo ustavení Národní fronty Čechů a Slováků a přijetí Košického vládního programu (březen a duben 1945), kdy jeho politickým jádrem bylo přebudování národní správy na bázi, národních výborů, což představovalo zásadní mezník mezi starým předmnichovským Československem a novým lidově demokratickým státem.

 

Možnost svolání a zcela kvalitativně nové obsahové zaměření IX. sjezdu v kvalitativně nové historické situaci, byla dále možno říci nutně a zákonitě determinována jak osvobozením Československa sovětskou armádou v roce 1945, tak vítězstvím KSČ v květnových volbách 1946, nemluvě o úspěšném odražení pokusu o kontrarevoluční puč v únorových dnech 1948.

 

Toto připomínám především proto, že jsem byl do roku 1990 28 let členem KSČ a pokud jde o KSČM, bude to na jaře příštího roku 30 let. Omlouvám se nyní, že jsem trochu osobní, ale jde mne o to, abych opět upozornil (po kolikáté již?!) na to, že oněch 30 let svého členství v KSČM, se chtěnechtě nacházím v jisté schizofrenní ideologické a politické situaci. Jsem členem strany s komunistickým názvem, ovšem s nekomunistickou ideologií a politikou. A to proto, že došlo k naprostému odmítnutí marxismu-leninismu, který byl dokonce označen za „mytologii“, prý ideologii za socialismu vládnoucí „nové třídy“ řídícího stranického a státního aparátu.

 

Jen se tím potvrzuje, že KSČM na KSČ navázala fakticky jen formálně právně, převzetím jejího zbylého majetku (a o to zřejmě především šlo!) a členské základny, kdy se až schematicky, nedialekticky, tedy povrchně, paušálně, šmahem - neseriózně distancovala od její (KSČ) ideologie a politiky.

 

Tak ne náhodou bylo nejednou zdůrazňováno, že KSČM, cituji: „vznikla v březnu 1990 v procesu radikálního rozchodu naší společnosti s totalitou a mocenským monopolem jedné strany“, kdy „uznává demokracii a odmítá jakoukoliv diktaturu… Znovu potvrzuje svůj již dříve vyhlášený rozchod s diktaturou proletariátu jako se systémem poplatným ideologii minulého století a nevhodným pro vyspělou civilizovanou společnost.“ (Program KSČM, Dokumenty 1. sjezdu, Olomouc 13. - 14. 10. 1990, s. 16)

 

Ano, KSČM vznikla na základě distancování se od toho všeho, na co měl zásadní vliv právě IX. sjezd KSČ, který systematicky rozpracoval generální linii budování - dle této strany - však „stalinistického“, „nemarxistického“ (neboť prý Marxovým ideálům vzdáleného), „byrokratického socialismu“. Takovýto socialismus byl - slovy M. Ransdorfa s jeho jistým despektem k leninismu (ten považoval jen za jednu z možných interpretací marxismu v podmínkách zaostalého Ruska) a hluboce zakořeněným antisovětismem - produktem „kremelské uzurpace“. Tedy bezprávným násilným uchvácením, „znásilněním“ komunistického hnutí a tím i KSČ. A to v podobě vnucené aplikace tzv. sovětského modelu, prý při ignorování jiných, specifických cest k socialismu, opomíjení národních zvláštností a zájmů. (Viz Hlavní referát na mezinárodní konferenci u příležitosti 10. výročí založení KSČM, 27. května 2000)

 

Podle M. Ransdorfa bylo hlavním problémem „to, že KSČ pod tlakem Moskvy opustila svůj volební program z roku 1946, jakýsi pakt s československými občany. Sovětský systém se prosazoval více a íce … Brzy se stal obětí asimilace k sovětskému vzoru i systém SPH, systém plánovaného hospodářství, kde i státní podniky vystupovaly jako tržní jednotky … Změnil se i charakter komunistické strany. Strana byla fakticky postátněna. Za těchto okolností i to, čeho bylo dosaženo (a nebylo toho málo!) mělo hořkou pachuť opuštění programu a stylu politiky, kde KSČ dovedl k vítězství. Pocit hrdosti … vystřídalo pro mnohé tušení, že revoluce byla těm, kteří ji pomáhali k životu, ukradena. Protože instituce začaly pohlcovat samu myšlenku a oddělovat ji od zájmů těch, kteří ji vyzdvihli.“ (Ransdorf, M.: Ukradená revoluce, Devadesátiletá cesta, Futura 2011, s 93-94)

 

Proto se M. Ransdorf jednoznačně a aktivně v rámci občanského fóra komunistů (nazvaného Demokratické fórum komunistů, v jehož vedení hrál významnou úlohu!) postavil na stranu kontrarevoluce, politického převratu. Považoval jej totiž, tak jako mnozí jiní v novém vedení strany po mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, za opravdovou revoluci. Chtěl tedy „ukradenou revoluci“ z let 1946 až 1948 navrátil, těm kterým prý byla ukradena a chtěnechtě však, pomohl obnovit kapitalismus!

 

Pokud jde ještě o otázku bolševizace, února 1948 a IX. sjezdu KSČ, který reálným programem nastartoval proces budování socialismu u nás, pak jsou tyto dominantní historické události negativisticky hodnoceny např. v dokumentech Federace KSČM a SDL-KSS z roku 1990. Cituji: „Od poloviny dvacátých let se však pod přímým tlakem vedoucích orgánů Kominterny postupně stále více prosazovala v praxi komunistických stran i KSČ tzv. bolševizace, která nebyla tvůrčím uplatněním sovětských zkušeností, ale pouze vynuceným kopírováním stalinských metod řízení a činnosti strany … od roku 1926 stále častější Stalinovy zásahy do činnosti Kominterny negativně ovlivnily celý další vývoj mezinárodního komunistického hnutí. K ní patřila i teorie o možnosti vybudovat socialismus v jedné zemi … z níž nutně musel vyplynout závěr, že jednotlivé sekce Kominterny musejí bezvýhradně přejímat sovětský model. Bolševizace, přesněji řečeno stalinizace KSČ, se pak plně projevila na V. sjezdu v roce 1929 …“ (Písemná zpráva ÚV KSČS pro 18. sjezd KSČS; viz Dokumenty 18. sjezdu KSČS, Praha 3. - 4. 11. 1990, s. 15) KSČ tak prý „začala rychle ztrácet možnost prosadit jakoukoli vlastní cestu k socialismu a mnozí komunisté, nechápajíce podstatu stalinismu, ho automaticky a bezelstně přejímali a pokládali za jedinou možnou podobu socialismu… strana v únoru 1948 tedy získala rozhodující politickou moc. Ale tím, že odmítla pluralitní demokratický politický systém … se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, vlastně položila základy své budoucí porážky.“ (Tamtéž, s. 16-17)

 

K základním inspiracím vskutku historického IX. sjezdu KSČ, sjezdu vítězů nad kontrarevoluční reakcí, jenž vytyčil reálnou generální linii budování socialismu u nás, patří podle mne především:

 

1. Nezbytnost existence politické strany námezdně pracujících, dělnické třídy a jejích spojenců. Ne však jakékoli „levicové“ nebo „moderní levicové strany“, ale strany vskutku revoluční, leninského typu - komunistické strany.

 

2. Strany, která se řídí marxismem-leninismem, uceleným, vědecky zdůvodněným systémem filozofických (dialektický materialismus a dialekticko-materialistické pojetí dějin), ekonomických (politická ekonomie kapitalismu a socialismu), sociálně politických (vědecký komunismus) názorů, jenž tvoří dialektickou jednotu teorie a metody poznání a revoluční přeměny skutečnosti, soudobé společnosti. Je teorií a metodou, která obsahuje nejhlubší, ucelenou analýzu a kritiku kapitalistické společnosti, tedy objektivně i subjektivně vyjadřuje, obhajuje a prosazuje zájmy a potřeby novodobého proletariátu, dělnické třídy a ostatních námezdně pracujících.

 

Ano byl a je to marxismus-leninismus, jenž v revolučních přeměnách umožnil pochopit a zvládnout dialektiku obecného a zvláštního, mezinárodního, internacionálního a národního, ekonomiky a politiky, revoluce a reforem, tedy i parlamentní a neparlamentní formy třídního boje, cesty k socialismu atd. To lze mj. vidět nejen v uskutečnění pokojné, parlamentní cesty k socialismu (Vítězný únor); náš politický systém byl systémem NF při existenci a působení více (pěti) politických stran, tedy byl reálně, socialisticky pluralitní, samozřejmě za avantgardní a posléze vedoucí úlohy KSČ; z hlediska základních článků politické moci a správy zde nešlo o sověty, ale o národní výbory za aktivní úlohy politických stran a společenských organizací NF (ROH, mládežnické organizace, svaz žen atd.).

 

 

ZACHRÁNÍME UMÍRAJÍCÍ STRANU ?

Ladislav Urban

 

Neříkejte, že přeháním. V našem okrese máme 300 členů. Z nich je jen 38 mladších šedesáti let a z těch 38 je jen 8 těch, kteří jsou stranicky aktivní. Víme jaká je situace v celé straně? Víme to?

 

Každá naše Pražská teoreticko-politická konference udělá krok dobrým směrem. Věřím, že i ta dnešní. Hodnotíme období dvacátých let minulého století kdy ve straně narůstaly mnohé krizové jevy o kterých tady bylo již hovořeno. Vnitřní rozpory měla i samotná Komunistická internacionála. Proces tzv bolševizace měl svoje problémy v internacionále i v KSČ. Nízká teoretická úroveň členů, byrokratické metody vedení, slabé řízení a slabý vliv na pracující. Tyto problémy pak řešil 5. Sjezd KSČ, který zvolil nové vedení strany, které začalo naplňovat linii VI. Kongresu KI Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. O tom všem se tady dnes hovoří.

 

Dalším významným sjezdem byl IX. Sjezd v květnu 1949. Nechci hodnotit co se podařilo uskutečnit lépe a co hůře. Proč však nedovedeme takhle jasně oslovit občany dnes? Nemáme sice možnosti, které jsme měli v roce 1949, ale máme za sebou 98 let práce pro naši zem.

 

Já bych se rád věnoval odkazu V. Sjezdu KSČ pro dnešek. Jsme strana umírající a jaké možnosti máme pro resuscitaci nebo je vše dobré? Určitě potřebujeme aktivitu a mnoho změn. V čem máme pozici horší než měla strana v roce 1929?

- Společnost má dva pilíře: peníze a lež

- Ztrácí se dnes morální hodnoty vlastenectví, čestnost, solidarita ap

- Neexistuje SSSR ani KI ani jiná společná akční platforma komunistických stran

- Preferujeme v naší práci výsledky voleb, které se stále zhoršují

- Existuje relativní spokojenost občanů s vývojem – viz výsledky voleb

- Opět je ve straně slabá teoretická výbava

- Ve straně je velká nedůvěra ve vlastní orgány a nedůvěra je i mezi členy

- Ve straně se nedostatečně diskutuje o činnosti a hledání nápravy

- Převládá apatie k vývoji

- Nepodařilo se odstranit zátěž lustračního zákona a zákona o protiprávnosti komunistického režimu

- Velice těžko pak získáváme mladé členy – působí na ně zvrácená společnost a nejednoznačnost našich postojů

 

Na Pražské teoreticko-politické konferenci „Karel Marx k dnešku“ jsem zdůraznil, že Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany stál u zrodu komunistických stran a je stále programem světového komunistického hnutí. Řekl jsem, že musíme přiblížit manifest dnešním generacím a skutečně jej uznávat jako náš základní program. Myšlenky Marxe vysvětlují, objasňují a provokují, volají po aktivitě. K té nedochází, mnozí také neradi slyší, že by měli něco dělat. Proč? Nemají naši víru

 

Je mnoho otázek, na které je nutné dát odpověď. Dlouhodobý program komunistů musí na základní otázky reagovat a dávat základní obrysy. Potřebujeme to pro oslovení nových generací. Proto jsem vyzval aby ti, kteří mají k uvedenému co říci se aktivně přihlásili na úsek odborného zázemí a ideologie KSČM. Řekl jsem, že bych rád v takové činnosti, podle svých možností, pomohl. Nebyla žádná reakce a proto jsem v loňském roce sestavil dva dokumenty a rozeslal na všechny okresy. K oběma se vyjádřil jenom soudruh Karel Klimša. Takže je ve straně se současným stavem spokojenost?

 

Nevzdávám se a stručně smysl obou dokumentů připomenu. První byl nazván Provolání a reagoval na řadu volebních neúspěchů. Hovořil o tom. Že obraz strany na veřejnosti je mdlý, nepřitažlivý, program rozvláčný. Strana se neobrací k mladým lidem. Chybí diskuze o problémech. Komunisté spolu velmi málo mluví a z naší práce čiší pasivita a nezájem, není vzájemná komunikace a zpětná vazba. Nerozlišujeme mezi taktikou a strategií. To všechno umrtvuje činnost strany a musíme to změnit.

 

Druhý dokument má pracovní název Manifest a jeho smyslem bylo rehabilitovat komunismus. Předložit lidem jeho vizi a zahájit snahu o to aby se tato vize stala základním trvalým programem našeho hnutí a základem víry v jeho prosazení. Chceme ukázat, že komunismus je humanismus. Je návodem na zachování lidské civilizace - ano nejde o nic menšího. Jde o maximálně rozumné, hospodárné a všestranné řešení problémů lidí i přírody. Komunismus je otevřený horizont dějin. Je zde ukázáno na nejparazitnější lidskou činnost tou je militarismus. Kapitál když nemá řešení vyvolá válku. Proto je likvidace zbrojení první podmínkou na cestě ke komunismu. Co chudoba a útlak, znásilňování práv lidí pomocí devastující ekonomické politiky, kterou nezajímá ani možnost života na Zemi – to snad nejsou kardinální otázky? Náš program by měl na tento manifest navázat konkrétním programem na určité období. Zcela konkrétní cíle by pak formuloval každý volební program.

 

Nejbližšími našimi cíli musí být zrušení lustračního zákona a poté zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Nelze soudit režim, který neexistoval. Komunističtí poslanci musejí znát a nesmí se bát! Velmi důležité je i to snažit se aby naše republika vystoupila z vojenských struktur NATO. Nevíme snad na co lépe použít peníze, dnes věnované do zbytečných zbrojních programů?

 

Věřím, že pustíme-li se do řešení těchto kroků a zahájíme resuscitaci strany budeme lépe oslovovat mladé, kterým předložíme možnost naší víry. Nebo nemusíme dělat nic a v roce 2021 bude někdo vzpomínat, že tady před sto léty vznikla nějaká komunistická strana. Myslíte, že je moje vystoupení pesimistické? Ne já chci burcovat, aby se nestalo co jsem teď řekl.

 

V. O PRAŽSKÝCH TEORETICKO-POLITICKÝCH KONFERENCÍCH

Smyslem Pražských teoreticko-politických konferencí je přispět k ujasnění teoretických východisek, vnitřních a vnějších podmínek politiky strany, napomáhat k upevňování marxisticko-leninské ideové jednoty komunistů a přispívat k žádoucí světonázorové a politické orientaci jejich aktivit. Spolu s tím, čelit bujícímu revizionismu a oportunismu. V tomto směru podílet se na rozvíjení a upevňování internacionální solidarity a spolupráce komunistů. 

Tyto konference, které se konají pravidelně dvakrát ročně, mají dlouhou tradici. První byla před 23 lety, 30. března 1996. Tedy dosud jich bylo celkem 45, z toho 22 s mezinárodní účastí. Jejich pořadateli v současné době je 12 okresních výborů a další 2 subjekty Komunistickíé strany Čech a Moravy, spolu s Komunistickou stranou Československa a Komunistickým svazem mládeže.

Na zmíněných 45 konferencích bylo kromě úvodních referátů předneseno 41 koreferátů a 779 diskusních příspěvků, kromě toho 290 nepřednesených příspěvků bylo odevzdáno do protokolu konferencí.

Jak se lze přesvědčit ve sbornicích z jednotlivých konferencí, většina vystoupení i písemných příspěvků se vyznačovala velkou teoretickou fundovaností i životní zkušeností, věcností a konstruktivností, se snahou přispět k řešení aktuálních teoretických problémů i praktických otázek politiky strany. Nelze však přehlédnout, že zazněly i některé falešné tóny, které neodpovídaly sledovaným cílům.

V důsledku uvedeného zaměření, konference  byly objektem různých nechutných invektiv a intrik a došlo k řadě střetů. Nejinak tomu bylo také  v případě 45. PTPK. Bohužel marxisticko-leninská teorie a její uplatňování v praxi nemají vždy a všude na rúžích ustláno. Důsledkem je přešlapování na místě, pokud se vůbec šlape, nebo dokonce pád. Mimo jiné o tom svědčí i devět volebních neúspěchů KSČM za sebou. 

K naplnění zmíněného smyslu Pražských teoreticko-politických konferencí přispěli také jejich zahraniční účastníci z řady zemí, Byli to komunisté (v abecedním pořádku) z Belgie, Běloruska, Dánska, Francie, Itálie, Jihoafrické repuzbliky, Maďarska, Německa, Polska, Portugalska, Rakouska, Ruské federace, Řecka, Slovenska, Švédska, Ukrajiny, Velké Británie,  Venezuely nebo korespondenčně z Argentiny. 

Také je nutno ocenit častou účast velvyslanců a dalších diplomatů (opět v abecedním pořádku) z Čínské lidové republiky, Korejské lidově-demokratické republiky, Kubánské republiky, Vietnamské socialistické republiky i Bolivarovské republiky Venezuela.