V pátek 26. července jsme si připomněli již 66. výročí útoku na kasárna Moncada. Události, která znamenala přelom v historii Kuby, ale dá se říci celé Latinské Ameriky. Právě tento den se začala psát historie Kubánské revoluce. V tento den zaútočilo více jak 150 mladých mužů, ale i žen, na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba, ale také na kasárna Carlos Manuel de Cespédes v Bayamu. Cílem bylo zmocnění se těchto kasáren a vytvoření předmostí pro počátek revoluce v provincii Oriente. V čele tohoto hnutí odporu stáli Fidel a Raul Castrové, Abel Santamaría, ale i celá řada dalších revolucionářek a revolucionářů, kteří i v budoucnosti ovlivnili revoluci na Kubě a stali se významnými postavami Kuby. Bohužel však za tento odvážný čin zaplatilo životem více než 70 revolucionářů. Pouze 3 však zahynuli v boji, dalších 68 bylo zajato, mučeno a zavražděno. Okamžiky po Moncadě jsou tak hrdinstvím obyčejných Kubánců, kteří moncadistům, zdravým i zraněným, pomáhali uniknout a skrývat se. Je zázrakem, že někteří svá zranění vůbec přežili a mohli pak odhalit brutalitu vojáků a celého režimu.
Útok skončil neúspěchem. Batista zavedl během několika hodin po útoku cenzuru tisku, zrušil ústavní záruky a vyhlásil stav obležení. Na celém ostrově byla spuštěna hustá síť kontrol a preventivních opatření. Kasárna po celé zemi byla uvedena do stavu bojové pohotovosti, na silnicích, autobusových a vlakových nádražích, na letištích, ale i na dalších klíčových místech ve městech ověřovalo 50 000 mužů totožnost občanů a provádělo osobní kontroly. Stovky osob byly zatčeny na základě sebemenšího důvodu. V této železné síti uvízli i někteří z moncadistů, mnoho z nich za to rovněž zaplatilo svými životy.
Samotný Fidel Castro byl zatčen v noci z 31. července na 1. srpna a jen díky osobní statečnosti kapitána Sarríi s ním nebylo naloženo tak, jako s jeho druhy. Následné soudní procesy s uvězněnými moncadisty odhalily v plné nahotě krutost Batistova režimu a neschopnost vrahů obhájit své zločiny. I přesto však byli, vlastně museli, být odsouzeni.
Fidel Castro byl souzen jako jeden z posledních ve zvláštním soudním procesu. Jeho projev zde pronesený vstoupil do dějin pod názvem „Dějiny mi dají za pravdu“. Tento jeho projev se stal manifestem Hnutí 26. července a jen několik týdnů po tom, co byl přednesen, se začal šířit po celé Kubě.
Jen málo projevů se dá číst. Ale „Dějiny mi dají za pravdu“ nejsou projev. Je to dílo, dokonale promyšlené za oněch pětasedmdesát dní, kdy byl Fidel zavřen sám v cele a neustále ho psal a přepisoval v hlubinách své paměti, obávaje se, aby mu ho někdo předčasně nevzal. Tato působivá, obratná, znamenitě komponovaná obhajovací řeč, ve které najdeme všechny odstíny od prudkého pobouření až k ničivé ironii, oplývající výstižnými formulacemi a výrazovým novátorstvím, pronesená krásným jazykem, plným imaginace, je dílem velkého spisovatele, a kdybychom v budoucnu posuzovali toliko její literární hodnotu, nepochybně by nalezla místo vedle Filipik nebo Řeči proti Catilinovi.
Je to manifest skutečného státníka. Všechno je tu promyšleno, uváženo, propočítáno s ohledem na boj, který bude tvrdý a dlouhý, a sám tento manifest v něm hraje úlohu první zbraně, ukuté právě pro něj.
Fidel Castro začal tím, že uvedl celou řadu do očí bijících nezákonností, jimiž byl poznamenán jeho proces, počínaje takzvanou nemocí, která umožnila oddělit jeho případ od ostatních, až k tomu, že mu bylo znemožněno radit se s obhájcem déle než deset minut. Hned na to připomněl, že paragraf 148 trestního zákona se na něj nevztahuje, protože vláda, proti které povstal, není vláda ústavní, nýbrž vláda nastolená násilím, „plod zločinu spáchaného na národě.“
I přes brilantnost svého projevu byl Fidel Castro odsouzen na patnáct let vězení.
Dějiny dnes a denně potvrzují onu paradoxní pravdu, že budoucnost dodává minulosti její význam. Teprve po vítězném vstupu povstalecké armády do Havany na začátku ledna 1959 se Moncada stala tím, čím je dnes: prvním dnem kubánské revoluce. Co na tom, že tento první den skončil porážkou. Teprve 1. ledna 1959 nabyl svého skutečného smyslu: tato porážka byla počátkem vítězného boje.