Ve straně jsou schopní mladí lidé

16. 8. 2019

Rozhovor Haló novin se socioložkou Petrou Prokšanovou, místopředsedkyní komise mládeže KV KSČM Praha

Velmi se věnujete historii. Jsou nějaké historické osobnosti, které vás pozitivně ovlivnily?

Je pravda, že historie je mým velkým koníčkem a zároveň inspirací, i proto jsem organizovaná v Českém svazu bojovníků za svobodu. Velmi si vážím osobnosti i odkazu bývalého prezidenta Československé socialistické republiky generála Ludvíka Svobody. Obdivuji jeho osobní statečnost, smysl pro povinnost, jeho čest i lásku k vlasti. Také si velmi vážím lidí, kteří se umí nezištně obětovat pro druhé jako třeba Antonín Kalina, který v koncentračním táboře Buchenwald zachránil život bezmála tisícovce dětí, přičemž dával všanc vlastní život. Jeho skromnost mu nedovolila se tímto činem po válce chvástat, a tak se mu dostalo veřejného uznání až na sklonku jeho života. Chuť do objevování nového mě fascinuje u Jurije Gagarina, který je od dětství mojí platonickou láskou. Těch osobností je určitě víc, ale tyhle tři jsou mi velkou inspirací.

Vzpomeňme nedávné výročí úmrtí Jožky Jabůrkové, aktivní členky KSČ umučené v koncentračním táboře Ravensbrück. To je, myslím, také hodně opomíjená, a přitom inspirativní osobnost?

To zcela jistě ano. Jožka Jabůrková byla v mých očích ženou s velkým Ž. Měla velice silné sociální cítění, které před válkou vkládala do své politické práce coby zastupitelka města Prahy za KSČ. V koncentračním táboře pak okamžitě navázala spolupráci s podzemním odbojovým hnutím a sama v zoufalé situaci dokázala morálně podporovat řadu dalších žen, které se s ní v tomto pekle ocitly, mimo jiné i lidické ženy. Je velká škoda, že z veřejného prostoru po listopadu zmizelo mnoho uměleckých děl, mezi nimi i spousta soch podobně inspirativních osobností naší minulosti. Sochy jsou buď úplně zničeny, nebo pozavírány do depozitářů muzeí. Socha Jožky Jabůrkové měla štěstí v neštěstí, že našla své místo na Olšanských hřbitovech, a tak tam teď dělá společnost soše Julia Fučíka. Někdy tam zajděte položit květinu, je to povznášející.

Co říkáte aktuální události, že magistrát odmítá vrátit zpět pamětní desku k osvobození Prahy Rudou armádou sejmutou ze Staroměstské radnice kvůli zrestaurování?

Víte, tahanice o pamětní desku na Staroměstské radnici je vlastně jen třešničkou na dortu toho celého procesu přepisování dějin, kterého jsme svědky. V souvislosti s druhou světovou válkou si můžeme připomenout dodatkovou tabulku umístěnou k pomníku maršála Koněva v Dejvicích nebo nedávno otevřenou debatu o přejmenování žižkovské Koněvovy ulice. Je potřeba si uvědomit, že umístění té pamětní desky v roce 1946 na zeď radnice nebylo žádným prorežimním divadýlkem, ale upřímným poděkováním Rudé armádě z rukou vděčných občanů Prahy, a to dávno před rokem 1948. Ta tabulka tam vydržela i 30 let střídání kapitalistických vlád a teď najednou vadí. Nejvíce to vlastně svědčí o tom, kam dnešní politická reprezentace směřuje. A samozřejmě to také vymazává z paměti kus naší společné historie.

Jste místopředsedkyní pražské komise mládeže, jak mladí dnes vnímají historii? Vnímají, z čeho jsou zrozeni?

S dětmi a mládeží pracuji celý život. Nejprve v pionýrské organizaci, teď ve stranické komisi mládeže. A moje zkušenost je taková, že děti se učí chápat historické souvislosti především v rodině. Sama si pamatuji, jak mi děda vyprávěl o válce, o Pražském povstání, o partyzánech. Dělalo to na mě velký dojem, měla jsem odkud brát své vzory. Dnes už je většina pamětníků války po smrti a ve veřejném diskurzu už jsou jiné příběhy. Období budování socialismu je vykreslováno vesměs pouze negativně a redukováno do jednoduchých hesel. Lidé ale mají potřebu se k něčemu historicky vztahovat, a tak se vztahují k »sametové revoluci«, k vítězství kapitalismu a oslavě jeho bujení. Za vzory jsou dáváni úspěšní lidé s ostrými lokty, boháči a celebrity. O to důležitější je mluvit s dětmi a mladými lidmi o tom, co bylo, jak se skutečně lidem žilo, připomínat příběhy našich prarodičů a rodičů. Jen tak zajistíme, že nebudou zapomenuty i přes postupné přepisování názvů ulic a schovávání pamětních desek.

Mladí se obecně chtějí angažovat jen do minimální míry, často si neuvědomují, že současnost vyžaduje mnohem větší zájem o politiku než dříve. Obecně, podle vás, je mládež schopna si toto uvědomovat?

Já bych to neviděla tak černě. Mladí se zejména v posledních letech o politiku zajímají vcelku dost. Jak se kapitalismus dostává do větší a větší krize, pociťují lidé jeho nedostatky mnohem víc na vlastní kůži. A to samozřejmě vyvolává reakci. Dobrým příkladem takového zájmu o politické dění je hnutí reagující na téma klimatické změny. Hybatelem jsou ale často i sociální témata. Je důležité být s takto aktivizovanou mládeží v kontaktu, spolupracovat s ní a nabízet naše vize a návrhy řešení. Ač si to mnoho mladých nechce přiznat, jejich antikapitalistické postoje mají se socialismem velmi mnoho společného.

Nakolik v tom hrají roli dnešní nové technologie? Například sociální sítě?

Nová média otevřela světu nevídané možnosti. Dnes už není problém být v kontaktu téměř s kýmkoliv na celém světě, šířit informace z vteřiny na vteřinu, oslovovat masy. Má to své evidentní výhody a také mnoho nevýhod. Jak se celý svět zrychlil a zahltil informacemi, je pro lidi složité se v nich orientovat a kriticky je vyhodnocovat. Šíří se tak často tzv. fake news, tedy ničím nepodložené nebo přímo nepravdivé zprávy, které mají většinou za cíl šokovat, radikalizovat, vytvářet paniku. To je velice nebezpečné. A je jasné, že kdo má peníze, dokáže ovládat i tento kybernetický prostor ve svůj prospěch. Když se podíváme na naši politickou práci, KSČM v oblasti nových médií trochu zaspala dobu. Naši soudruzi jsou specializovaní na úplně jiné oblasti politické práce a s marketingem nebo PR v online prostředí nemají velké zkušenosti. Proto jsme tady teď my mladí, abychom stranu na sociálních sítích pomohli důstojně prezentovat.

Jaké si myslíte, že mají mladí komunisté podmínky pro práci v KSČM a vůbec ve společnosti?

Když mladý člověk o sobě někomu řekne, že je komunista, reakcí je většinou tázavě pozvednuté obočí. Když dodá, že je organizovaný v KSČM, následuje nevěřícné kroucení hlavou. Myslím, že většina mladých lidí má ze vstupu do strany jisté obavy. V naší zemi je antikomunismus velice dobře živený, většina lidí zapomněla na to dobré, co období budování socialismu přineslo, dokonce různě ohýbají i svou vlastní minulost, aby měli argumenty. Jejich vnímání minulého režimu se smrsklo na několik málo témat, která se ve veřejném prostoru točí neustále dokola. Spolu s anonymitou sociálních sítí, kde vám lidé napíšou i to, co by vám v životě neřekli do očí, je ten tlak vcelku silný. Ale nelze tomu podléhat. Je potřeba se soustředit především na práci. Ve straně si každý najde to svoje téma, kterému se může věnovat, ve kterém se chce rozvíjet nebo do něj vnést vlastní znalosti a zkušenosti. Je pravda, že KSČM se otázce vlastní mládeže v minulosti nevěnovala tolik, kolik by bylo potřeba, a tak máme co dohánět. Volební kampaň do Europarlamentu ale ukázala, že schopní mladí lidé ve straně jsou, a i díky tomu se začali přidávat další mladí, kteří mají chuť a energii se na stranické politice podílet. Často kolem sebe slyším, že komunismus je sice hezká myšlenka, ale ve skutečném světě nemůže nikdy fungovat. No, s takovýmhle poraženeckým přístupem určitě ne. Je potřeba pro její realizaci hlavně něco udělat.

Komise mládeže připravuje Slavnost Haló novin, můžete naznačit, co bude obsahem a jak tyto slavnosti budou probíhat?

Jsme velice rádi, že se letos krajský výbor v Praze rozhodl svěřit tuto každoroční akci do rukou právě komise mládeže. Naše spolupráce se osvědčila již při přípravě pražského Prvního máje, a tak věřím, že do tohoto tradičního svátku levicového tisku vneseme čerstvý vítr i tentokrát. Naznačit snad mohu, že se akce uskuteční koncem září, a to na zcela netradičním místě, které si ale ještě chvilku necháme pro sebe. Program bude tvořen diskusemi a rozhovory, ale těšit se můžete i na hudbu a občerstvení. Haló noviny jako hlavní partner akce brzy představí konkrétní pozvánku, takže slovy klasika: Lidé, bděte!

Co byste vy sama chtěla změnit na této společnosti?

Určitě víte, jak při volbě nejkrásnějších děvčat často zaznívá, že by si finalistky přály hlavně mír a stává se to terčem všeobecného posměchu. Ono to zní jako klišé, ale já bych si ten mír skutečně přála. Jenom v míru se může společnost zdravě rozvíjet, projevit kreativitu, vychovávat budoucí generace. A děti jsou přeci naše budoucnost. Když zmiňuji děti, napadá mě jedna konkrétní věc, která by se ve společnosti měla změnit co nejrychleji. Poslední dobou na internetu často čtu příběhy rodin, které adoptovaly dítě z kojeneckého ústavu. Pokaždé mám před očima ta miminka ležící opuštěná v postýlce, jejich pláč tiší unavená zdravotní sestra nebo »teta« dudlíkem, nikdo nemá čas je zvednout a pochovat, protože takových uzlíčků leží kolem celá spousta a personál toho má na práci moc. Když se pak dítě dostane do nové rodiny, ta deprivace z nedostatku kontaktu a absence projevů lásky se musí nutně projevit a rodině dá pak spoustu práce vše dohnat. Pokud se to vůbec podaří. Samozřejmě, čím déle je dítě v počátcích svého života bez milujících rodičů, tím mohou být problémy hlubší. Ideální řešení ale netkví v navýšení počtu personálu nebo v lepším vybavení kojeneckých ústavů. Tkví především v eliminování důvodů, proč se děti do ústavů dostávají. Ženy by měly mít v prvé řadě nezpochybnitelné právo rozhodovat o svém těle a v řadě druhé mít jistotu, že ať už bude jejich rozhodnutí jakékoliv, bude o ně postaráno i v případě, že nemají nikoho blízkého, na koho by se v těžké životní situaci mohly obrátit. Troufám si říct, že ztráta dítěte (ač plánovaným přerušením těhotenství, odložením do babyboxu nebo ústavu), je pro každou ženu celoživotní trauma, i když třeba zmírněné racionalizací té situace. Naším cílem by tedy mělo být vytváření takových sociálních podmínek, ve kterých se budou ženy – matky cítit bezpečně a sebevědomě natolik, že se o své děti dokáží postarat. A když už se miminko v ústavu ocitne, musí mít jeho rychlé umístění do nové rodiny absolutní přednost před jakoukoliv byrokracií. Kvůli civilizačním chorobám přibývá bezdětných párů a velká část z nich je otevřena adopci. Současný systém adopce je však tak složitý a zdlouhavý, že děti zůstávají v kojeneckých ústavech zbytečně dlouho. A jak bylo řečeno výše, nesou si pak často do nového života velký handicap. To je podle mě téma, které bychom měli řešit co nejrychleji.

Na závěr, jaké jsou plány pražské komise mládeže do budoucna?

Naše plány bych rozdělila na ty strategické, kde se chceme soustředit především na upevnění naší pozice ve stranické struktuře a získávání nových členů. A na ty taktické, které obsahují různé akce, ať už seznamovací, vzdělávací nebo sportovní. Pražská komise mládeže má do konce roku v plánu návštěvu bývalého koncentračního tábora v Buchenwaldu, účast na setkání s Die Linke v Litoměřicích, organizování Mikulášské besídky pro děti ze znevýhodněných rodin a pár vnitrostranických setkání. Práce je před námi mnoho, a proto bych na závěr vyzvala všechny mladé lidi, kteří se zapojením do aktivit KSČM dosud váhali, aby se ozvali a přidali se k nám.

Autor: 
Roman BLAŠKO
Zdroj: 
Haló noviny