Učený kněz Laocoön, jak praví staré legendy, marně varoval před známým „trojským koněm“. Nepřátelský bůh vyslal obrovské hady, kteří jej zardousili, a velký dřevěný dar se otevřel. Vojáci v něm ukrytí otevřeli brány Tróje a řecké bataliony vtrhly dovnitř, muře pobili, ženy zotročili a město zničili. Jeho ruiny stále ještě nejsou zcela odkryté.
V Německu stojí za to si připomínat Laocoöna, zvlášť ve východních státech Sasku, Braniborsku a Durynsku. V těchto týdnech nečelí dřevěnému koni, ale železné AfD, Alternativě pro Německo. A varování jsou na místě!
Tahle strana - v německých průzkumech s 13 procenty, což je dost znepokojivé - soupeří o špičku v průzkumech ve třech východoněmeckých státech, jež stojí před volbami. V Sasku si drží první místo s 26 procenty. V Braniborsku se do čela cpe s 19 procenty. V obou státech se hlasuje 1. září. V Durynsku, kde jsou volby 27. října, jí na první místo chybí pouhé jedno procento.
Naštěstí, i kdyby vyšla jako vítěz, nesestaví státní vlády. K tomu potřebuje padesátiprocentní parlamentní většinu a jakákoli koalice s AfD je stále striktně tabu. Ale tohle postavení prašivé ovce slábne; v řadách CDU se potichu mumlá: „Možná, kdyby se zdálo, že není jiná možnost, za určitých podmínek, nejsou snad poslanci AfD také zvoleni demokraticky?“ A většina sdělovacích prostředků neustává ve štědrém poskytování všemožných příležitostí předákům AfD, aby chrlili zlou propagandu „Nenáviďte cizince“!
Někteří předáci a mluvčí AfD, jako nosatý, obrýlený, osmasedmdesátiletý profesor Alexander Gauland a rozjařený, přátelský osmapadesátiletý Jörg Meuthen, mohou vypadat téměř neškodně či rozumně - dokud se nepustí do „těch muslimů“, kteří ohrožují čistotu německé krve a kultury nebo zabíjejí Germány.
Nedávno došlo ve Frankfurtu k příšernému incidentu, když duševně vyšinutý chlapík původem z Eritrei strčil ženu a jejího syna pod vlak. Hoch zemřel. Takové hrůzy jsou voda na mlýn pro AfD, jež zcela ignorovala, že jen pár dnů předtím jeden Němec náhodou zastřelil Eritrejce z okna svého auta - což asi spustilo pozdější tragédii, již spáchal muž, který nebyl ve vlně uprchlíků, již přivítala Merkelová v roce 2015, ale dorazil už před lety, do Švýcarska, ne do Německa. Přesto jeden z jedenadevadesáti poslanců AfD v Bundestagu přispěchal s obviněním: „Angelo Merkelová, proklínám den, kdy jste se narodila!“
Šéf AfD Jörg Meuthen na otázku v televizním rozhovoru, zda to byla vhodná reakce, se tolerantně usmál: „Celkem chápu, když lidé reagují silně emočně a potom volí špatná slova.“
Při otázce na požadavek státního předáka AfD na „revoltu generálů“ se Meuthen opět pobaveně zasmál a řekl, že to nebyla výzva k násilí, jen pouhá kritika jmenování nové ženy bez vojenských zkušeností coby ministryně obrany. Řekl, že kolega je ten nejposlednější člověk, který by kdy vyvolal revoluci. ”
Všeobecně proslulou se stává jiná, mnohem méně se usmívající tvář. Sedmačtyřicetiletý Bjorn Höcke, předák AfD v Durynsku, naprosto objasnil své názory, když řekl s odkazem na berlínský Památník holocaustu: „Naši lidé, Němci, jsou jediný národ na světě, jenž vztyčil památník hanby v srdci svého hlavního města… V politickém památkářství se musíme otočit o 180 stupňů.“
Höcke, aby přikrmil emoce svých ultrapravicových obdivovatelů, napadá všechny muslimy, všechny „neevropany“: „Panické noční můry vyrůstají v naší zemi, bohužel zvlášť u blondýnek! A to v naší vlastní zemi. To je nesnesitelné!“ chce všechny muslimy vypudit, bude-li třeba i násilím, za Dardanely, do Asie, do Afriky. „Durynci! Němci! Tři tisíce let má Evropa! Tisíc let Německo! Já se jich nevzdám, ani vy se jich nevzdáte!“
Požaduje „renovaci“ Německa, dosaženou „lidovou opozicí“ na třech frontách: posílení AfD ve spolkovém i ve státních parlamentech, spojení na ulicích s nesourodými buřiči jako PEGIDA, která pravidelně demonstruje v Drážďanech proti „islamizaci Evropy“, a s násilnickými tlupami výtržníků jako ty, jež zaútočily na imigranty vloni v Chemnitzu, a, za třetí, s rebelujícími živly v ozbrojených silách, policii a justičním aparátu.
V proslovu k tisícihlavému, převážně muži tvořenému davu na Kyffhäuser Meet, pojmenovaném po nacionalistickém poutním místě, použil Höcke tutéž analogii, jako před osmdesáti lety Göbbels: „Dnešní otázka je: »ovce nebo vlk«. A já tady, drazí přátelé, věřím, že se rozhodneme pro vlka. Nastal čas vlka, znamená, že když budou odpůrci překážet shromáždění AfD, policie dostane pět minut, aby zasáhla - ale tehdy by se mělo shromáždit 1000 vlastenců za protivícími se demonstranty.“ Höcke vyzval spolkovou policii, aby neuposlechla své nadřízené či kohokoli jiného, kdyby byla volána k odpovědnosti poté, co „lid“ nastoupí. Potom „Němci bezpodmínečně zaručí, že se vše vyřeší plně a důsledně“… Až bude změny konečně dosaženo, my Němci nepřijmeme polovičatá opatření.“ Poselství až příliš jasné, ledově připomínající.
Takové tóny jsou zvlášť znepokojivé z úst předáka, teď významnějšího nejen v Durynsku. Na konci setkání tisíce silných diváků povzbudilo video, jež ho velebilo, a křičeli, když vstoupil, doprovázený hrdinskou hudbou s vlajícími prapory a transparenty. Jeden ctitel byl citován: „Jsi náš vůdce, jsme zcela ochotni tě následovat!“
Policie, jako kdyby potvrzovala Höckeho požadavky, pasivně přihlížela, a nakonec se zdráhavě zapojila, až když se lůza AfD uchýlila k fyzickým útokům na skupinku novinářů, stojících stranou shromaždiště, kam měli zakázáno vstoupit. Byla jim rozbita jedna kamera.
Kyffhäuser Meet, teď každoroční akce na starém, opraveném hradě, možném budoucím školícím a srazovém středisku AfD, byla zorganizovaná ještě ultrapavicovějším seskupením, než je ultrapravicová AfD. Nazývá se der Flügel - Křídlo. Ačkoli je někteří ne až tak násilničtí členové AfD odmítají, a přátelští, zdánlivě „umírnění“ předáci ji bagatelizují, Gauland a Meuthen se srazu spokojeně zúčastnili. Navzdory opatrnému nesouhlasu lidé jako Höcke vždycky stáli za extrémisty z Flügelu, když se situace vyhrotila.
Celá strana je jednotná v ostrém odmítání práv homosexuálů. Höcke, který idealizuje „rodinu se třemi dětmi“, odmítá časnou pohlavní výchovu dětí ve školách a (podle jeho slov) „nepřirozené zrovnoprávnění“ pohlaví, a raději by viděl „rozvíjení přirozených rozdílů pohlaví, založené na duchu mužské obrany, moudrosti a vedení a intuice, krotkosti a oddanosti žen“.
Höcke chrlí sprostoty proti Afričanům, a varuje, že se od „nás Evropanů“ zvlášť hrozivě liší, neboť mají geneticky zakódováno mít více dětí. AfD si pod vlivem Höckeho a Flügelu podává ruce nejen se sdružením PEGIDA a s dalšími místními téměř otevřeně pro-nacistickými skupinami a skupinkami, ale posiluje vazby se stejnou stranou v Rakousku, FPÖ, a s francouzskou pravicovou stranou Mariny Le Penové. A i když AfD odmítla halasnou protiruskou mediální kampaň, teď opakující tu v USA, plně podporuje budování co nejsilnější vojenské mašinérie.
Zároveň, pro některé až trapně, se snažila chopit vedení drastického potlačování jakékoli podpory Palestinci založeného Hnutí za bojkot, stažení investic a sankce (BDS) vůči Izraeli, čímž podpořila Netanjahuovu kampaň a islamofobii. Většina Bundestagu tento krok AfD odmítla, ale vzápětí schválila vlastní podobnou rezoluci.
Příčiny její síly ve východním Německu jsou až příliš zřejmé. Ztráta iluzí tolika Němců po sjednocení a všechny falešné naděje s ním spojené, hněv, že i po třiceti letech jsou diskriminovaní občané druhé kategorie, převzatí „Zápaďáky“ (Wessies), méně pracovních příležitostí, horší bezpečnost a znepokojivé vyhlídky pro ně i pro jejich děti, pocit, přiživovaný sdělovacími prostředky, že s uprchlíky a imigranty je nakládáno lépe než s nimi, to vše vedlo k rychlému vzestupu AfD, s jejími vyhlašovanými sociálními požadavky. Jde to ruku v ruce s tím, že Die Linke nedokázala tohle zklamání převést do aktivního boje proti politickému uspořádání, ne-li proti systému.
Překrásné ale rozrušené Drážďany, hlavní město Saska, se staly středem obratu doprava, s Höckem na 1. máje prohlašujícím, tehdy k tisícovce lidí, že se staly „hlavním městem spravedlivého odporu“. Vítězství v zářijových volbách by tohle tvrzení dál posílilo.
Vždycky existuje odpor - často silný - vůči AfD i všem fašistům. 24. srpna, týden před volbami, se lidé z celého Německa vydají do Drážďan, vlaky, autobusy či auty, podpořit antifašisty v poslední výzvě ke hlasování proti AfD. V minulosti byla taková shromáždění účinná; v tenhle pozdní den by bylo překvapením, kdyby přineslo velký ohlas, ale kdo ví…
Zatímco se tisíce německých antifašistů připravuje, aby se ozvali a ukázali v Drážďanech, každý den stojí v tichém protestu skupinka lidí před policejním velitelstvím ve fašistům mnohem méně nakloněném Berlíně. Po léta v jedné čtvrti dobře organizovaní nacisté pokrývali zdi svastikami a hesly, vyhrožovali smrtí a zapalovali auta v teroristické kampani, jež se jaksi vyhýbala akcím policie, jež nikdy nedokázala najít pachatele, ačkoli je několik barů v oblasti notoricky známých coby střediska činnosti ultrapravice.
Žádný policejní agent nebyl viděn v přátelském rozhovoru se třemi známými fašisty v takovém baru, dokud neodjel s jedním z nich v jeho soukromém voze. Všechny otázky na tento postřeh jako by narážely na zeď, nedošlo k žádnému obvinění. Proto ty protesty. I když berlínský ministr, pověřený vedením policie a bezpečnosti, je sociální demokrat, teď je nepopiratelně zřejmé, že někteří v jeho aparátu inklinují silně doprava. Ve skutečnosti se v posledních letech opakovaně objevily důkazy o takových sympatiích, i o schvalování, v mnoha oblastech a dokonce i na vysoké úrovni. Naděje Björna Höckeho rozhodně v tomto směru nebyly až tak blouznivé.
Berlínská zeď padla před téměř třiceti roky. Předtím jsme všichni dělali kousavé vtipy o tom, jak ji oficiálně pojmenovali východoněmečtí straničtí předáci - „protifašistická ochranná bariéra“. Všichni jsme věděli líp, proč byla vztyčena. Ale když slyšíme rasistické výkřiky předáků AfD, doufajících teď ve vítězství, a sledujeme nebo odmítáme tlupy pochodujících výtržníků s otevřeně parafrázovanými nacistickými hesly, od východního Berlína po jižní Sasko, musíme se zajímat, zda náhodou ona přezíraná terminologie neobsahovala i kousek pravdy.
A musíme doufat, že množící se znamení staronové hrozby nebudou brány stejně, jako varování nešťastného Laocoöna v nešťastné Tróji!
++++
Promiň, čtenáři, že to bylo opět delší než bylo plánováno, a nakonec to ani nebylo veselé. Doufám, že příští Berlínský bulletin bude příjemnější. A chci opět připomenout, že moje kniha „A Socialist Defector: From Harvard to Karl-Marx-Allee“ (Přeběhlík k socialismu: Z Harwardu do Karl-Marx-Allee), s příběhy, postřehy, závěry, s mnoha historkami a nějakým vtipkováním je k mání.
Berlin Bulletin č. 162, 10. srpna 2019 Victor Grossman
Překlad Vladimír Sedláček