Na články o olovu narazím dnes prakticky kdykoliv zapnu internet. Povětšinou jsou však pouze rázu !!! určitě škodí !!! podívejte se na ptáky a bažiny... potom druhá strana !!! určitě neškodí !!! hle 200 let stará napoleonská gula a furt jak fungl nová.
OTRÁVENÉ DĚJINY
Už co jsem byl malý koukal jsem na dokument kde se řešily ostatky domorodých Římanů otrávených olovem. Otrava se zprvu přisuzovala akvaduktu vystavěným roku 312 před nl. Appiusem Claudiusem Caecusem. Do Říma (aby byl zdroj vody ve městě zakrytý) se voda přiváděla olověným potrubím. Claudius se díky vodovodu těšil velké oblibě. Představte si že lidi už nemuseli chodit pro vodu v kýblech ale pitná voda valila jen tak ze zdi. Otrava olovem z akvaduktu byla později zavržena protože olovo se časem zatáhne vrstvičkou oxidu který se nedrolí a není rozpustný vodou. Otravou olovem hlavně trpěla středně bohatá a bohatá vrstva. Historicky tyto otravy sedí spíše na výrobu sladkého sirupu zvaného sapa. Římané si všimli že když se jim začne kazit víno a začne octovatět, dá se ještě "zhodnotit" vařením v olověných nádobách. Kyselina octová reagovala s oxidem olovnatým na povrchu olova a vznikl octan olovnatý který má sladkou chuť. Sapa měl vzhled bílého sirupu. Octan olovnatý byl také oblíbeným lékem proti průjmu (opravdu fungoval) Dávka 5g už však může být smrtelná. Na otravu tímto lékem údajně mohl podlehnout i papež Klement II. Věřilo se že octan léčí i kapavku.
Ve středověku se však olovo do těla mohlo dostat mnohem jednodušším způsobem. V oblibě bylo olověné nádobí (včetně talířů) Olovo jen tak neroztřískáte a vzhledem k jeho tavnosti bylo olovo nenáročné k zpracování. Samotné olovo je sic ve vodě nerozpustné ale do těla se mohlo dostat jak jste příborem jezdili po olověném talíři. Jinak řečeno jste si ho nabrousili. V žaludku už došlo k reakci s kyselinou chlorovodíkovou která se v žaludku běžně vyskytuje na vodou rozpustné látky po kterých následuje otrava.
FAKTA Z HISTORIE APLIKOVANÁ DNES
Z toho co jsem psal výše je tedy zřejmé že otravu olovem si můžete přivodit pouze pozřením látky obsahující olovo což není snadné protože kromě octanu olovnatého není moc látek rozpustných ve vodě. Pokud jste lovcem kovů, možná jste si všimli že ve vlhkých nížinách je olovo potaženo světlým povlakem a v suchých výšinách je spíše šedé. To světlé co vidíte je olovnatá běloba.
Bohužel olověná běloba se rozpadá na prášek a tak se dále uvolňuje nicméně je vodou i nadále nerozpustná. Jediný způsob jak tedy otrávit nějaký organismus je nadále "sezobnutí" nějakého projektilu ptákem. Hraji si s myšlenkou jestli podobným způsobem nemůže dojít ke vzniku octanu olovnatého který už je vodou rozpustný ale o tom jsem nic u kritiků olova nenašel a musel by se prokázat ve vyplavené vodě z hlíny s olovem. V půdě opravdu může vznikat kyselina octová hlavně na podzim tlením rostlin a bakteriálním rozkladem jejich cukrů na alkohol. Rozkladem alkoholu acetobakteriemi zase vzniká kyselina octová.
ZÁVĚREM
Bohužel ať hledám jak hledám. Zastánci zákazu olova mě v ničem nepřesvědčili a musím přes veškeré snahy najít podložený argument říci že v zákazu olova vidím jiný záměr než je předkládán. Jediné nad čím přemýšlím jestli ptáka opravdu napadne sezobnout kus olova. Zatím jsem viděl naše slepice žrát polystyren ale olovo mě jim ještě nenapadlo nabídnout... Asi jim pro objektivitu nabídnu olůvko na šňůrce... Pokud jsme však u ptactva a olova, slyšel jsem drškovat myslivce co zkusil ocelové broky. Kačenu to raní tak slabě že je schopna utéct a potom na následky zranění dlouho umírá.
Autor: Jiří Kotrnetz