Pražská teoreticko-politická konference 12.10.2019

19. 10. 2019

V sobotu 12. 10. proběhla v pořadí už 46. Pražská teoreticko-politická konference, pořádaná téměř dvěma desítkami okresních výborů KSČM i dalšími levicovými subjekty. V diskusi vystoupil i teprve dvaatřicetiletý člen předsednictva ÚV KS Ruské federace, poslanec Dumy a tajemník moskevského výboru strany Denis Parfjonov a představitelé komunistických stran z Velké Británie, Francie, Švédska, Německa, Rakouska i dalších zemí. I jejich vystoupení, tak jako příspěvky domácích účastníků, vyjdou v připravovaném sborníku. Úvodní slovo, přednesené Josefem Skálou, přinášíme v plném znění i touto cestou.   

dsc_1897.jpg

Josef Skála

Kominterna: cenzura, lež a živá poselství

100 let od vzniku Kominterny uběhlo už na jaře. Tématům, k nimž to vybízí,  expirace nehrozí. Nesešli jsme se na vzpomínkové akci. Řeč bude o našem hnutí v XXI. století. Očima toho, s čím se potýká, se vrátíme i do jeho mládí. Odbýt jen  letmo se nesluší ani je. Kominterna síly pokroku násobila. Vteřina dějin, jíž dochází dech, je pomstou posedlá. Vše, čím jsme už polidštili svět, mrzačí k nepoznání.  

To tady dnes řádí „hybridní válka“. Terčem je náš morální kredit. Konečným cílem – kapitulace všech, kdo to nevzdali. O to víc sází na tiché společníky. O čas a energii nás okrádali pokaždé. Střety o to, kudy dál, však prohrávali. Od poloviny 50. let však neplatí ani to. Zvlášť od časů „katastrojky“, jak eutanázii pokroku nazval Alexandr Zinověv - za Brežněva disident a pak zase mušketýr za pravdu dějin.      

Obětí politického Černobylu, spáchaného z někdejší centrály pokroku, není jen socialismus. Na konto „nového myšlení“ padá i zmatení všech pojmů. A také obludný pahýl, v nějž změnilo kroniku našeho hnutí. Pravdu o Kominterně zohyzdil zvlášť obludně.  

Posledních třicet let však přineslo i změny opačným směrem. Prvou je propast mezi sliby a realitou kapitalismu na druhý pokus. Poptávka po pohodě, které tu už byla, vyhrává i volby – ač úplně jiným silám a zatím žel i na náš úkor. Volnější ruce, než do počátku 90. let, má však i  historiografie, která není na prodej. Dostala přístup ke spoustě zdrojů, držených dřív za sedmero západy. Stačila vydat stovky objevných titulů. Galimatyáš, v nějž se dějiny pokroku začaly měnit už od poloviny 50. let, rozbíjí na padrť. Je to rezervoár nedozírné hodnoty. Nabízí se do hlavní naší ofenzívy. Zatím však leží trestuhodně ladem, pomineme-li ryze osobní inciativu hrstky z nás. Jen v chatrné znalosti jazyků, v nichž jsou ty knihy k mání, to nebude. Mnohým z těch, kdo mají slovo naším jménem, nevoní jejich obsah. Rodokmen našeho hnutí, vyproštěný z prolhaného krunýře, mění svátosti „postkomunismu“ v domečky z karet. S tím ovšem půjde na trh, jen kdo tam chodí bojovat, a ne hokynářsky kšeftovat. Pravda o našem hnutí, dokud mu nechyběla emancipační síla, je zbraní všech, kdo nedají pokoj, dokud mu ji nevrátí.                

Nestojím před publikem, které by na téma Kominterna začínalo od nuly. Školit vás z toho, co dobře znáte, se nesluší. Pojďme se kronikou III. internacionály projít ze dvou zorných úhlů: čelem k demagogii, jíž je obestřena – a očima našich dnešních úkolů, jimž nabízí poutavou inspiraci.

Byla Kominterna opravdu spolkem fanatických raplů, neváhajících rozbít harmonickou jednotu dělnického hnutí? Pohřbily ji špičky sociální demokracie, ochotné podpořit fanatismus nejodpornějšího zrna – šovinistickou politiku svých vlád, ženoucích milióny vlastních lidí na smrt. Hlasovat pro válečné úvěry odmítli jen ruští bolševici, srbští socialisté – a Karl Liebknecht coby jediný z poslanců německé sociální demokracie. Právě ta dovedla zradu zájmů, které se zapřísahala hájit, ještě dál na sklonku války. Když zkrachovala i německá poslední ofenzíva, navrhl generální štáb císaři, aby moc nabídl sociálním demokratům. Skočili po ní jako čokl po kosti. Ne však na straně revoluce, jež chtěla Německo změnit i v pilíř evropského míru. Veleli brutální represi, která ji utopila v krvi. Noske se k tomu pyšně hlásí i v knize z roku 1920: „Někdo se přece musí stát krvavým psem. Já se té odpovědnosti nebál.“ O policejní násilí proti vlastní levici si v roce 1920 řeklo i pravicové vedení naší sociální demokracie.

Ruský 7. listopad vyvedl zemi ze světové války celý rok před jejím koncem. Oběti na životech, jimž se nevyhnul, byly jen mizivým zlomkem těch, jež předtím kosila den co den. Cesta ke III. internacionále startovala už v prosinci 1915 v Zimmerwaldu a dubnu 1916 v Kienthalu. Na konferencích protiválečné levice, které se postavily sociální demokracii, posluhující válečným zločincům. O socdem, co „nemá ruce od krve“, žvaní jen nedouk nebo křivák. Měla je od krve – a navíc na nesprávné straně – mnohokrát i pak. A má je od krve i dnes. Čím jiným je podpora agresí „za změnu režimu“, zralých na „norimberské“ paragrafy? Poklonkování Kyjevu, jenž vede válku proti vlastním lidem? Právě takové politice ukázala záda už internacionála, založená před 100 lety.

Co je pravdy na tom, že Kominterně vládli sterilní „strážci víry“, slepí ke konkrétním výzvám tehdejšího světa? Tak žalostným nesmyslem je jen máloco. Kominterna byla pozoruhodnou laboratoří marxismu. Lidí, schopných skutečně rozvíjet naši teorii, vždy bylo, je a asi i bude jako šafránu. Kominterna spojila většinu všech, kdo to uměli tehdy, do produktivního týmu. Jeho výsledky byly k dispozici i stranám, kterým podobné zázemí chybělo. Ruku na srdce: kolik marxismu, který není jen ochotnickou atrapou, zbylo na půdě KSČM? Provozní banality směly zdržovat jen minimálně i jednání kongresů a exekutivy KI. O to víc času a energie věnovala otázkám strategie a taktiky. Většině analýz a koncepčních návrhů, z nichž tyto diskuse vycházely, nesahá naše dnešní produkce ani po kotníky.   

Zvlášť plasticky to ilustrují výkony Kominterny právě v tom, co se jí přezíravě upírá. Tedy v úsilí o včasnou identifikaci a získání možných spojenců – a iniciativu, která jim vyjde naproti apelem na samo jádro společného zájmu. Hlavně to kladla na srdce už předákům maďarské republiky rad, mimochodem prvé socialistické revoluce, provedené pokojnou, ústavní cestou. Ti totiž všechny velkostatky šmahem znárodnili. Sovětská moc, varoval je jménem Kominterny Lenin, musí na konto velkostatků uspokojit především hlad miliónů rolníků po půdě. „Jinak malorolník,“ psal předákům republiky rad, „nezaznamená rozdíl mezi tím, co bylo dosud, a sovětskou diktaturou. Pokud proletářská státní moc nebude tuto politiku provádět,  nebude s to se udržet.“

Sociální demokracie tápala v otázce spojenců už za svých lepších časů. Po vzniku Kominterny ji to táhlo hlavně směrem, shrnutým Ramsay MacDonaldem: „Celá II. internacionála je protibolševická, a pomine-li se vojenská represe, je proti bolševismu vlastně jedinou reálnou záštitou.“ Kominterna razila znovu a znovu cestu, usilující o širší akční jednotu. To jí přísluší  autorské právo v podstatě na vše, díky čemu se pokrok dokázal prosadit v praxi – od taktiky jednotné a později i širší lidové fronty až po scénář lidových demokracií, završujících protifašistické revoluce. Čím aspoň vzdáleně srovnatelným se mohou pochlubit prázdné sudy, které se Kominterně pošklebují jako kazatelně „neživotných dogmat“? „Teorií všelidového státu“, duchaprázdnou a politicky sebevražednou? Degradací mírového soužití na pacifistickou selanku, která z jaderného patu vyvodila plíživou rezignaci na další historickou iniciativu – a nakonec bezradně kapitulovala i před švindlem na téma „lidská práva“? Programem „urychlení“, vedoucím k nejžalostnější ze všech stagnací? Scénářem „přestavby“, končícím ponižující autodestrukcí? Vidinami „společného evropského domu“, ústícím v anšlus a vyrabování jeho východní poloviny?          

Právě Kominterna nastartovala i průlom v jiné kardinální otázce, v níž tzv. reformní levice bezmocně bloudí dodnes. V otázce, čím vším nám nahrává přechod kapitalismu do fáze, kdy jeho nerovnoměrný rozvoj nabírá dřív nevídané tempo i rozměry. A štěpí tak svět na hrstku metropolí, korumpujících i „dělnickou aristokracii“ – a celé kontinenty, sražené do kolen periférie, drancované a zbavené práva na svébytný rozvoj. To vnáší zásadní zvrat i do mapy reálných zájmů a jejich demarkačních čar a střetů. Lenin, jemuž vděčíme i za tyto závěry brilantního rozboru, jemuž podrobil imperiální stadium kapitalismu, z nich dokázal vyvodit i novou strategii a taktiku. Právě Rusku totiž  hrozilo ještě krutější civilizační pastí, než „banánovým republikám“, úměrně jeho rozloze a klimatu, vegetačním vrtochům i bezkonkurenčním darům přírody, na něž si cizí predátoři brousí zuby dodnes. Říjen 1917 před ní unikl dopředu právě díky tomu, že se dokázal opřít o nepoměrně širší sociální zázemí, než s jakým počítal marxismus XIX. století. Žvanilové, vyčítající bolševikům „předčasnou revoluci“, rozumí marxismu jako koza petrželi. Kominterna dovedla Leninův průlom ještě dál. Vyšla z tezí o národnostní a koloniální otázce, které jejímu II. kongresu předložil on sám.

Reformismus stáhl chvost i na dané téma. Říkance, že koloniální násilí je civilizačním dobrodiním, oponuje jen krotce a vrtkavě. Kominterna uměla najít spojence napříč celým spektrem, které ta chamtivá zvůle poškozuje. A založit na tom koncepci celosvětového revolučního procesu, opřeného i o národněosvobozenecká hnutí Asie, Afriky a Latinské Ameriky – a to v celé jejich šíři, včetně tamní buržoazie, která se nezaprodala cizímu kapitálu a moci. Komunistickým stranám v desítkách kolonií, jimž Kominterna pomohla na svět a překonat i dětské nemoci, to nabídlo mnohonásobně vlivnější akční rádius, než úměrný kvantitě jejich lidských, natož materiálních zdrojů. Znovu a znovu jim pomáhala zpřesnit postup, jímž nezůstanou ani kůlem v plotě, ani nesvéprávným přívěskem toho, co by je diskreditovalo. Záznamy ze stovek debat na půdě Kominterny, řešících taktiku v každé z desítek koloniálních zemí, jsou strhujícím zdrojem. A proto i skvělou inspirací, jak to s ostudou neprohrát v České republice, degradované na kolonii cizího kapitálu a velmocí. Právě politika, založená Kominternou, už měnila k lepšímu i „třetí svět“. Především ta v něm dala sílu racionálním, civilizovaným proudům boje za národní emancipaci. A pomohla k moci sekulárním – a mnohdy i sociálně vstřícným – režimům, stavějícím hráz náboženskému fanatismu a krvavé etnické či kmenové vendetě. Dnes tak nabízí i zcela nezvratný důkaz, že ani migrační chaos, „No Go zóny“ a tsunami teroru na tisících nevinných oběti nejsou morovou ranou, vůči níž bychom byli bezmocní - a my, komunisté, můžeme i svůj vliv doma zvyšovat jedině skutečně protiimperialistickou politikou, a ne bezradným kličkováním před zločinným spolčením, které následky vlastního teroru na „třetím světě“ terorizuje i neprivilegovanou Evropu.             

Kolik pravdy je na jiné z verzí, omílaných do omrzení – o domnělém „zaspání“ Kominterny tváří tvář hrozbě fašismu a války, ne-li snad i potutelné snaze o holport s hnědým morem proti liberálním svatouškům? Jak moc bylo obojí právě jejich, a nikoli naším selháním, zachytil z prvé ruky i sám Edvard Beneš. Budu ho citovat z knihy, vydané poprvé už roku 1942 v Londýně. Základem jeho „Demokracie dnes a zítra“, jak ji nazval, byly přednášky na chicagské univerzitě, kde našel útočiště už od února do června 1939. „Jakmile se po roce 1930 ukázala možnost spolupráce se Sovětským svazem“ – coby „rozhodujícím činitelem v boji buržoazních demokracií s centrálně evropskými autoritativními režimy“ – „mnozí z rozhodujících činitelů západoevropské buržoazie soudíce, že mají volit mezi fašismem a sociální revolucí, byli prostě ochotni nechat padnout měšťanskou demokracii a použít autoritativních režimů ke své ochraně…Od roku 1932 všecky konzervativní elementy buržoazní demokracie téměř bez výjimky hledaly útočiště v kompromisování s fašismem proti komunismu“. Jak skandálních rozměrů to mnohdy nabylo, dokládá i řada knižních titulů, dostupných v dnešních knihkupectvích.

Kominterna křížila s fašismem kordy už od počátku 20. let, kdy se prodral k moci v Itálii. To téma  nechybělo na jediném z jejích kongresů a jednání Exekutivy. Liberální i reformistické zdroje si, až na pár čestných výjimek, vystačily s katedrovým popisem totalitních forem politické moci. Kominterna je od počátku trumfovala nepoměrně hlubším rozborem – sociálněekonomických kořenů fašismu i jeho pravého třídního mandátu, kamuflovaného „dělnickou“ i „socialistickou“ rétorikou. Byla to Kominterna, kdo musel znovu a znovu přesvědčovat své liberální a reformistické okolí, že fašismus není jen jednou ze souřadných forem politické moci, nýbrž zcela bezprecedentní teroristickou diktaturou a agresorem. Byla to Kominterna, kdo organizoval mezinárodní kongresy, platformy a hnutí solidarity proti fašismu a válce za účasti špiček vědy a kultury. A také už na fronty španělské občanské války vyslal téměř 40 tisíc dobrovolníků z mnoha zemí, podpořených i sovětskou vojenskou pomocí. Původcem všech zásadních iniciativ, vyzývajících k antifašistické akční jednotě širšího spektra, byla Kominterna a její členské strany. Tím, kdo je utopil v labyrintu průtahů a umělých překážek, byly síly napravo od komunistického hnutí. Legendy, které to líčí v opačném gardu, se důkazy jaktěživ ani nenamáhaly. Nenašly by je ani pod lupou.                 

Na nás, komunisty, číhají dvě pasti. Známkou politické bezradnosti jsou obě. Prvou je oportunismus, který si neví rady s tím, kudy k našemu cíli už proti mocenské přesilovce – a tak na něj pokoutně rezignuje pod záminkou, že tím drží u moci „menší zlo“. Druhou je sektářství, které se neví rady s tím, jak pro náš cíl získat lidi – a vzdává to v osamění trucovité samomluvy. Kominterna prokázala odolnost vůči oběma léčkám. Všem pašerákům kapitulace držely palce i tlampače buržoazní moci. Vztek z toho, že sázka na ně nevyšla už tehdy, neskrývají dodnes. Tím víc se Kominternu snaží zesměšnit jako inkvizici, posedlou sektářskými dogmaty. Je to žalostná mazanice. Kominterna uměla čelit i slepým vášním, které ji zaháněly do izolace. Výjimky, potvrzující pravidlo, není důvod popírat. Byly tři - taktika „třída proti třídě“, obrácená zády k možným spojencům; úlet o „sociálfašismu“, bořící mosty k sociální demokracii; a tezi o tom, že hlavní hrozbou je její levicové křídlo. Byly to reakce na to, jak férové návrhy Kominterny sabotovali lídři reformistické internacionály. Byly to nesporné chyby. Kominterna je napravila už na svém dalším kongresu.

I v nich ovšem měly dlouhé prsty postavy, s nimiž se naše hnutí nemohlo nerozejít. Grigorij Zinověv stál v čele Kominterny skoro deset let. Přední roli v ní hráli i Nikolaj Bucharin či Karl Radek – a hlavně početná množina stoupenců Lva Trockého. Ve střetu, kudy dál směrem Říjnové revoluce, šlo o její bytí či nebytí. Tím víc byl veden na život a na smrt  - a to z obou stran. Není to „konspirační teorie“. Prameny, zveřejněné v posledních letech, to dokládají víc než barvitě. Snáz, než kdy dřív, tak lze klást i otázku, k čemu by vedlo, ovládnout naše hnutí ti, kdo tehdy prohráli. Příznačným barometrem je už to, kdo a v kom z nich se viděl později. Bucharina si pověsila na oltář „katastrojka“. Světlonoše „moderního marxismu“ z něj dělal hlavně Alexandr Jakovlev, Gorbačovovo sečtělejší alter ego – a pak i autor knihy „Rusko plné křížů“, vydávající bolševismus za největší zhoubu ruských dějin. Trockij měl – hned vedle Goebbelse – copyright na všechny zhovadilosti, jimiž popravčí komando socialismu nakálelo do vlastního hnízda. Bucharina a Trockého – i jeho ministranty typu Isaaca Deutschera či Borise Souvarina – mají za modlu i zombie „katastrojky“ v našich řadách.

Tím víc to chce celé pravdy o trockismu. Tady je povolaným svědkem i Churchill. O Trockém řekl, že je to psychopat, mající lidi jen za spotřební materiál. Na prahu války to dovedl ještě dál: „Trockij chce proti ruské armádě poštvat všechnu evropskou chátru.“ Ta věta nepřehání. Trockij a jeho fanklub hráli, ač na jiném poli, v zásadě tutéž roli jako Vlasov a jeho sebranka. Posedlí záští vůči „stalinismu“, hledali spásu i v hitlerovské agresi. To je, a ne Lenina, pásly německé šarže a prachy – a už dřív i po válce také MI 6 a CIA. Hlavně z francouzských státních archívů to doložila Annie Lacroix-Riz. A po ní řada dalších historiků i z jiných autentických pramenů. V Americe spustila mladá krev trockismu proti Moskvě randál, zrovna když s ní Roosevelt uzavíral koalici proti Hitlerovi - a čelil tvrdému odporu zprava. Z té samé uřvané party se pak vyklubala první generace „neocons“. Ta dnešní je tvrdým jádrem „deep state“ - „hlubokého státu“, jenž vede hybridní válku i proti Trumpovi. Právě mozek, zkalený trockistickou žlučí, však spustil i zločineckou provokaci o „mrtvému studentu na Národní“, „zavražděném“ prý „komunisty jako Opletal nacisty“.

Až k těm, kdo málem rozvrátili Kominternu, však vede i jiná stopa. A sice v podobě tzv. neomarxismu, módní výmluvy všech, jejichž sliby divukrásného „konce dějin“ se hroutí jako newyorská „dvojčata“. Svádět na Marxe to, co padá na hrb jejich mrákot a kleptomanie, je na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Tím, co do pórů buržoazní moci prosakuje doopravdy, jsou bizarní novotvary trockismu. Právě z jeho líhně se rekrutuje i dřív nevídaný díl „politické třídy“ – například  Javier Solana, Joschka Fischer, Daniel Cohn-Bendit, Barroso i hejno dalších poskoků, neštítících se žádného darebáctví na straně, po níž zamlada házeli kamení. Záznamy, které ty hříchy mládí zachycují, jsou skvělým vyděračským klackem. A co teprve „vázací akty“, podepsané už tehdy? Právě hochštapleři, odkojení trockismem, jsou ideálním inventářem i díky své nátuře. Tedy bezmezné ochotě páchat pravý opak toho, co se velkohubě předstírá – a pašovat, za doprovodu těch svatouškovských tirád pašovat chaos a rozvrat. Není snad právě o tom politika bruselské „eurokracie“, v níž je z  trockistů zamlada docela pestrá kolekce? Podněcování migračního příboje – a teroristických geril v jeho kalných vodách? „Sankce“ proti Rusku, škodící samotné Evropě? Demagogie kolem „obnovitelných zdrojů“, která ji žene do energetické drahoty a kalamit? Zvrácená zemědělská politika, plenící potravinou bezpečnost i přírodu? Nátlak na zavádění školských „inkluzí“? Na „pozitivní diskriminaci“ domnělých obětí „homofobie“, okupujících evropská náměstí procesími oplzlého nevkusu? I kladení jiných min pod pilíře evropské civilizace?

„Chaos na vývoz“ je scénář, sepsaný za Atlantikem. Právě odtud však přistál už plán „evropské integrace“. Za stolem, kde se stal realitou, seděli i končící a budoucí šéf americké špionáže. V jejich gáži byly i „proevropské neziskovky“. Optický klam, že jde o evropský podnik, šířila tzv. Schumanova deklarace. Lejstro, podepsané Robertem Schumanem, stoupencem mnichovského diktátu proti naší zemi a ministrem Pétainovy kolaborantské vlády. I tahle špína mu byla odpuštěna mimo jiné za to, že už coby premiér poslal 40 miliónů franků trockistické struktuře, mající rozvrátit levicové odbory a urychlit vyhnání francouzských komunistů z vlády. Další milióny jí přihodili pokladní Marshallova plánu. EU Schumana velebí jako jednoho ze svých zakladatelů. To po něm se jmenuje dokonce i náměstí mezi jejími hlavními budovami.        

Pojďme však k otázce, co lze z kroniky Kominterny vytěžit dnes. „Katastrojka“ spustila domino i na levici v kapitalistickém světě. Sociální demokracie zmutovala v tak trochu sociální liberály, řečeno ještě velmi diplomaticky. A také řada stran nalevo od nich je pravicovějších, než většina sociálních demokracií před válkou. Vrátilo nás to do situace, srovnatelné s První, a ne se Třetí internacionálou. Ferdinand Lassalle zkoušel dělnické hnutí opřít o majestát Otto von Bismarcka, pruského „železného kancléře“. Vznik Strany evropské levice si „eurokracie“ rovnou objednala - a má ji i ve své gáži. Tím víc se i „zleva“, ba i naším jménem, předčítá groteskní červená knihovna. Evropskou unii šminkuje jako „v zásadě socialistický projekt“, který se jen „tak trochu pokazil“, teď ovšem začne „naslouchat občanům“, projde zevrubnou demokratizací a vyjde naproti sociálnímu pokroku. Demokracii i pokroku už skutečně dělával ústupky – jen ale pod tlakem politického Východu. Právě o tom však političtí živnostníci mlčí jako hrob. Natož aby to, k čemu se Brusel musel zavázat za příznivějšího poměru sil, otřískali o nos jeho dnešním papalášům.     

Komunistická politika musí stát na obou nohou, a ne pajdat jenom na jedné. Prvou je převaha v poznání skutečného stavu věcí a jeho programových závěrech. Druhou je schopnost nezůstat panenkou v koutě, ale získat a soustavně posilovat reálný politický vliv. Komu chybí prvá z těch končetin, není než pěšcem na cizí šachovnici. Komu schází ta druhá, plete si – řečeno s Leninem – „poluci s plozením“. Marx a Engels byli zprvu v menšině jak v První internacionále, tak už ve Svazu spravedlivých i pozdějších „korespondenčních výborech“. Lenin na tom byl stejně jak ve Druhé internacionále, tak v už vzpomínaných Zimmerwaldu a Kienthalu. Na půdě každé z těch platforem však uměli převzít iniciativu a pak už ji jen dál stupňovat. Smíme si cokoli jiného dopřát my?

Propojit „komunistický pól“ se roky pokoušeli hlavně naši řečtí a také belgičtí přátelé. Pravidelná setkání v Aténách, která nezištně hostili první z nich, přerostla v ještě širší a reprezentativnější mezinárodní porady, jejichž dějiště se pokaždé mění. Kvalitativně novou váhu jim však přidává hlavně účast větších mimoevropských stran, dvojnásob pak těch vládnoucích. Klobouk až k zemi před komunisty, kteří to nevzdali ani tam, kde je na okraj politické scény vytlačila buď už „studená válka“, nebo její hanebné finále (dá-li se za ně považovat „Malta místo Jalty“). A tím víc před těmi, jejichž vliv a řady znovu slibně rostou – tak jako v případě belgických přátel, jimž jsme tu blahopřáli už minule, nebo komunistů Moskvy i některých dalších ruských měst a oblastí, jimž jsme dneska zatleskali. Většina skutečných marxistů však, zejména na území EU, zatím dosahuje řádově menšího vlivu.

Volání „Založme novou Kominternu!“ sílí i v KSČM. O tom, že sleduje ušlechtilý cíl, není pochyb. Dnes by nás ovšem, pokud by se naplnil, posílil jen sotva. Většinu stran, které stojí nalevo od sociální demokracie, marxisté v nich však tahají za kratší konec, by vydal ještě víc napospas těm, kdo zatím tahají za ten delší. Pravda je konkrétní, říkával už Hegel. Jak by na novou internacionálu, profilující se jako komunistická, reagovali marxisté ve stranách typu Die Linke? Opustili by jejich řady? A pokud snad skutečně ano, je právě to v zájmu našeho hnutí? I kdyby k nám nakrásně přešly osobnosti jako Sarah Wagenknechtová, o čemž mám  vážné pochybnosti, jak se zachovají tisíce řadových členů? Lze je už skutečně postavit před „buď-anebo“? Čím by to skončilo v KSČM? Tu otázku nekladu jen já a teprve dnes. Mně samému ji položili řečtí soudruzi, když jsem je s návrhem, jak dát dohromady onen „komunistický pól“, navštívil v Aténách už někdy před 15 lety. Lhát jsem jim nedokázal. Lhát do kapsy bychom si neměli ani dnes.

Zbožná přání jsou v politice zrádným rádcem. Nám, kdo se scházíme na těchto konferencích, je však cizí i bezradná kapitulace. Nám přeci musí jít o to, jak se posunout dopředu reálně – a ne jen na schůzi za sedmero západy, po níž se rozejdeme a tím to i skončí. To, co nás vyvede z dnešní pasti, platí doma i na mezinárodním poli. My se musíme rozkročit mnohem víc. Znásobit svůj akční rádius, a ne ho dál zúžit. Ne proto, abychom se komukoli podbízeli - a vlastní krédo odkládali v šatně. Nýbrž v zájmu ofenzívy, opřené o převahu marxismu, na mnohonásobně širší ploše.

My v KSČM na to máme už usnesení hradeckého sjezdu z roku 2008. Schváleno bylo jednomyslně, tím to však také skončilo. Jsem jeho autorem. Tím přesněji ho mám v paměti. Staví na našem korektním vztahu jak s „komunistickým pólem“, tak se skupinou kolem Strany evropské levice. A zavazuje k iniciativě, vedoucí k akční jednotě napříč celým tímto spektrem. Otázky, v nichž tu jednoty dosáhnout nelze – jak o minulých dramatech, tak o strategickém cíli našeho hnutí - navrhuje zatím zavřít „do závorek“. A tím snáz se soustředit na to, co odklad nesnese - a co může těžko odmítnout i křídlo, koketující s liberály. Jít na to metodou, která nikoho k ničemu nenutí, a proto na nikoho ani nemusí čekat. Tak, že my sami budeme razit skutečně radikální interpretaci klíčových témat i z nich plynoucí požadavky. Pokaždé ovšem způsobem, aby se jejich odmítnutí politicky nevyplácelo. Právě to posílí naši pozici v širším hnutí – mezinárodním i marxistů uvnitř stran, v nichž tahají za kratší konec. Tu roli splní jen podněty, jimž nechybí ani konkrétní praktický tvar a náboj. Zatím však chybí i mezinárodnímu komunistickému hnutí. Akční jednota, to přece nejsou schůze, kde se čas od času sejdou jejich lídři. Takhle se nedá zajistit ani potřebná výměna informací a zkušeností.

Dnes potřebujeme dosáhnout i ke slibným výhonkům, které se rodí nově - až po celé Aufstehen v Německu, Mélenchonovo Maintenant le Peuple, ale i Corbynovo křídlo v britské Labour Party či Sandersovu levici v Demokratické straně USA. To ovšem předpokládá vytvořit struktury, pro něž to bude dosažitelný cíl – a obsadit je osobnostmi s odpovídajícími parametry. Komu to zavání div ne „třídní zradou“, právě dějiny Kominterny ho vyvedou z omylu. Tu totiž zdobila obdivuhodná invence i v tomto směru. V podobě různých asociací a hnutí, médií, vydavatelství i kulturních a uměleckých podniků, zakládaných i přímo v západních metropolích. A také velkých a mediálně atraktivních kongresů a jiných akcí, kam dokázala přivést i extraligu vědy a umění. Velké talenty, jimž tuto práci svěřovala, byly s to vydupat ze země i špičkové scény politického divadla. Vnutit se klidně i do Hollywoodu – a vylámat z jeho hvězd, režisérů i producentů i nemalé sponzorské dary. Pozici respektovaného partnera si uměla vynutit i sama Exekutiva KI. Především kanonádou otevřených výzev a dopisů sociálnědemokratické internacionále – a pod hlavičkou své odborové a mládežnické  odnože i jejich mezinárodním partnerům reformistické, křesťanské i jiných orientací. I to je jedna z  osvědčených metod, jež zatím bůhvíproč zůstávají ležet ladem.

Akční rádius, hodný našeho hnutí, však musí stát i na druhé z obou nohou. A tu mu zajistí jedině politická ofenzíva, která tam, kde všichni ostatní končí, sama teprve začíná – a osloví širokou veřejnost i svou intelektuální, programovou a argumentační převahou. V množině mrákot a iluzí, připomínajících První internacionálu, se nenarodí. Šanci má jen v nepančovaně marxistickém prostředí. Teď potřebujeme „internacionálu šedé kůry“, která je v marxismu ze všech nejdál - a umí jím rentgenovat dnešní svět. Až se jí podaří zformovat, bude z ní každá z našich stran těžit i doma. Znásobí i náš potenciál na půdě mezinárodní levice – té, co se považuje za radikální, i mnohem širších alternativních sil. Není to vzdušný zámek, vysněný za pecí. Vyzkoušel jsem si to na půdě světového studentského hnutí. My, marxisté, jsme v něm byli kapkou v moři. Iniciativu, udávající směr mnohonásobně širšímu hnutí, jsme však trvale stupňovali. Dařilo se to díky programové spolupráci, běžící v tichém zákulisí, o to však soudržnější a produktivnější.

O nákladná sídla, štáby a aparáty nejde ani dnes. Cílem je propojit co možná těch, kdo jsou s to naše hnutí skutečně obohatit – pronikavou marxistickou analýzou, koncepčními průlomy i argumentací, zasahující jádro věci a achilovky našich rivalů. Přepokládá to jak nevelké koordinační centrum, jež se té práci bude věnovat na „plný úvazek“, tak jeho trvalý, operativní dosah na „šedou kůru“, která k ní má čím přispět, aniž by musela opustit své stávající angažmá. Dnešní komunikační technika to umožňuje zvládat „na dálku“ téměř kompletně. Chce to něco na způsob někdejších „Otázek míru a socialismu“. Okolní svět je znal jako politicko-teoretický měsíčník. Jejich pražské sídlo však bylo hlavně dějištěm systematické koncepční práce, spojující síly napříč naším mezinárodním hnutím. Právě tu dnes potřebujeme ještě víc.       

Kominternu počaly konference ve švýcarských horách, které se vzepřely kolaboraci s válečnými zločinci. Právě to je naší největší devizou i na prahu třetího tisíciletí. Na sklonku 30. let jsme byli terčem diktátu a agrese. Teď je jejich komplicem i naše země. Tím víc platí, že hlavní frontou proti válce je ta domácí. Rozhodný odpor proti všemu, čím jde válečným magorům na ruku politika vlastní vlády. Léta nám garantoval i statisíce voličů, kteří s námi v lecčem i nesouhlasí. Teď nám spousta z nich ukazuje záda. A zasypává výčitkami, že jsme boj proti válkám a zbrojení obětovali soužití s vládou. Co ještě horšího může potkat stranu našeho typu?

V ustavujícím dokumentu NATO stojí, že se aliance bude řídit Chartou OSN. A ta opravňuje k použití vojenské síly jen ve dvou případech - v sebeobraně proti vnějšímu napadení nebo se souhlasem Rady bezpečnosti. Nestojí snad v regulích NATO i to, že každý členský stát má právo veta? Kdy jsme od vlastní vlády žádali nahlas a se vším důrazem? A kdy aspoň to, aby už do válek v cizím zájmu a pod cizím velením neposlala jediného českého vojáka? Co je tu směrodatným kritériem? To, že nás parlament přehlasuje? Anebo čistý štít a statisíce voličů, získaných zpátky od konkurence? NATO je pro nás hrozbou, a ne bezpečnostní zárukou. Kdy to od těch z nás, koho před ně zvou několikrát do týdne, zazní na televizní kamery? Kdy se dočkáme vymahatelného embarga na to, aby směl podbízivý žvást, že nic lepšího než NATO zatím nemáme, padat i z úst poslanců, zvolených na naší kandidátce? Chceme si zahrávat i s rizikem, že na nás v parlamentu zbyde jen bidýlko pro veřejnost?   

Akutnější, než kdy dřív, je i druhý požadavek protiválečné politiky – bezvýhradná podpora obětí imperiálního vyděračství a agrese. Troufne si kdokoli prohlásit bez uzardění, že máme čisté svědomí v tomto směru – vůči Sýrii, Iráku, Venezuele, Nikaragui, Kubě, Palestině, Íránu, Donbasu, Krymu, Jemenu, mám pokračovat? Dá se to odbývat stanovisky o pár větách, dostupnými jen čtenářům HaNo a stranického webu? Člen našeho poslaneckého klubu nelenil zajet za pašeračkou heroinu, vězněnou až v Pákistánu. Kdy se tak stalo na podporu jediného z těch, koho vězní za pokrokové krédo? Mezinárodní svaz, v jehož čele jsem stál, to dokázal nejednou. Až za prezidentem Afghánistánu, když řídil obranu proti islámským teroristům se CIA a Pentagonem za zády, jsme vozili i mladé thatcherovce. Široké bylo i spektrum brigád, pomáhajících při sklizni kávy v Nikaragui, terorizované „contras“ s tím samým cizím zázemím. Cest za očitým svědectvím do dějiště palestinské „intifády“ - a odtud na slyšení do newyorské centrály OSN. Smí snad být cokoli menšího závazkem komunistické strany, zastoupené v národním i Evropském parlamentu?

U koryt „atlantické civilizace“ se rozvalila generace, které už pravda o světových válkách zní jako z jiného světa. Tyhle „politické elity“ mnohdy ani nemají děti, o něž by se musely strachovat. Civí na svět z pancéřovaných limuzín. Hledí si jen svých kariér a faraónských prebend. Mozkem stále víc zbraňových systémů je umělá inteligence Hrozí nás zaskočit ještě hůř, než genetické inženýrství. Rychle přibývá i těch, komu už v míru zvoní hrana – od  „hlubokého státu“ za „velkou louží“, který  moc nad okolním světem jinak neudrží, až po podsvětí „finančních trhů“. Čím jiným, než nějakým dílem zkázy, se může vylhat, až svým hazardem na dluh znehodnotí i většinu našich úspor?

Po smrti pod jaderným ohňostrojem neprahnou ani psychopati, vládnoucí pozdnímu kapitalismu. Masakr, v jaký přerostla, si však nepřáli ani vinící první světové války. Přesto k ní došlo i mezi trůny, spojenými pokrevním příbuzenstvím. Války jsou pokračováním politiky. Oč hanebnější jsou  darebáctví, která má za lubem, tím víc je musí zatloukat. O to víc závisí na „obrazech nepřítele“, rozněcujících slepé vášně. Dvojnásob za situace, kdy se poměr sil mění v její neprospěch - a skutečným cílem je kapitulace druhé strany, a ne kolektivní sebevražda. „Obrazy nepřítele“, plnící takové zadání, se hrozí vymknout zpod kontroly ještě víc, než čipové mozky zbraní. A právě tomu zabránit je prioritou všech priorit. Právě tu se nabízí i bezpříkladná šance, jak znásobit i náš vliv doma. Jak na tom pracovat jako síla hrdá na to, že jí neváže ruce ani „spojenecká vděčnost“, ani hlad po bruselských sinekurách, ani otisky prstů z privatizačních zločinů v rukou cizích vyděračů. A může tak bez zábran, tísnících naše konkurenty, škvařit ve vlastní šťávě každou lež a provokaci, hrozící přerůst až v „casus belli“. A právě tím přitloukat na pranýř i všechny domácí Hujery, úkolované kdákat hovadiny, zesměšňující se i svým amatérským švindlem – a znovu a znovu ponechávané ve štychu i tím, že jim jejich dálkové ovladače neráčí dodat dodat jediný důkaz, jenž by nebyl jen k smíchu a pláči.    

„Obrazy nepřítele“, fabrikované dnešní „stranou války“, berou útokem i pravdu o II. světové válce. Věta, shrnující jeho cíl v kostce, je stará už víc než deset let. Na rozhlasový mikrofon, před nímž jsme si to rozdali, ji pronesla trvalka poslaneckého klubu ODS už od věku, kdy jí teprve začaly růst vousy. Zněla takto: „Hitlerovi mám ze všeho nejvíc za zlé, že pustil bolševické hordy až do středu Evropy.“ Teď právě to čiší i z vodopádů sprostoty, třísnící pomník maršála I. S. Koněva a památku hrdinů, jež dovedl až do Prahy. Na kamery televize, vykrmované koncesionářskými poplatky, po nich plive i jakási Číhalová, velebící ukrajinského válečného zločince. Honosí se i snímky, jak klade kytky na hrob vysokého oficíra SS von Pannwitze. Ta samá kreatura však zasedá i v jednom z  vládních výborů. Žvást, podle nějž válku rozpoutali Hitler a Stalin, šířila dosud jen polská druhohorní pravice. O tom, jak na Moskvu vyrazí po boku germánských divizí, snila už od poloviny 30. let. Když Hitler vyrazil ještě dřív na Varšavu, nestačila se divit – a vinu za fanatismus, který ji zbavil zdravého rozumu, svádí na jiné. Teď však tu samou zhovadilost hlásá i lejstro, schválené Evropským parlamentem. Tak bezectné lhaní může poptávat jen politika, kterou to „nach Osten“ táhne znovu. 

Tím úderněji se o výklad moderních dějin musíme porvat my. Svést ho s převahou síly, jež nepřísahala na protisovětské kánony. Tam, kde nás slyší statisíce a milióny, se s tím pořádně ani nezačalo. Leckomu stále kalí mozek i mytologie o „stalinismu“. Jedněm snad opravdu jen proto, že o nových objevech historiků, kteří nejsou na prodej, nemají ani tušení. Jiní však právě na okázalém „antistalinismu“ staví i celý svůj „moderní“ kukuč. A před vším, co jim ty bábovičky rozkopává, si trucovitě zacpávají uši. Tahle „levice“ chce být hlavně „salonfähig“ i tam, kde nás, komunisty, z duše nenávidí. A tak jí nevoní ani nová zjištění o „maďarském povstání“ z podzimu 1956. Když si Adenauer přijel do Moskvy pro poslední válečné zajatce, domů to vrátilo i statisíce jejich maďarských pobratimů. Až do roku 1955, kdy k tomu došlo, tam Moskva držela hlavně týpky, prosáklé rasismem až na dřeň. V maďarském vedení bylo židovské etnikum zastoupeno ještě víc, než v jiných lidových demokraciích. Říjen 1956 vypukl proti „židobolševismu“. Antisemitská verbež, propuštěná ze sovětského zajetí, byla jeho hegemonem a eskadrou smrti. Ostentativní vymítání „stalinismu“ má lví podíl na všech našich porážkách. Teď dělá užitečného debila i „straně války“.  

My potřebujeme celou pravdu, a ne podbízivé rituály, jimž ujel vlak. Tím trestuhodnější i jiné selhání. Devět desetin všeho, co nás má zbavit legitimity a vyhnat z politiky, falšuje dějiny před privatizačními převraty. Na postech, které zvou do televizí a rozhlasů, však není už nikdo se vzděláním a průpravou, které té demagogii srazí hřebínek. Souboje, v nichž si koleduje o exemplární debakl, tak končí jen velmi rozpačitě – a nejednou dokonce ani tak. Smíme si tak nezřízený luxus dovolit i dnes? V době, kdy lež o dramatech XX. století ponouká do nových krvavých řeží?  

Bez celé pravdy o tom, co jsme už dokázali – a čím vším tomu šly po krku „elity“, zazobané z cizí práce – má mizivé šance i cesta k našemu cíli. Mlčení k hororům, které nás líčí jako zločince a jejich dědice, nás sráží ke dnu už dnes. Sebeklam, že to napravíme „poctivou správou“ dnešních poměrů, už dostal za vyučenou i ve všech volbách. Čestnou výjimkou je Ústecký kraj, kde nechyběly prostor a hlavně vůle předvést se jako zřetelná alternativa. Teď na nás dokonce závisí i vláda. Důvěru v naši politiku to strká přesně opačným směrem, než jak zněl slib.     

Ubránit morální kredit je podmínkou, nenahraditelnou žádným komerčním „píár“. Letitý dluh však máme i v otázkách, mířících k dnešku a budoucnosti. Do dvou z nich se sbíhají i všechny ostatní: Proč jsme komunisty právě dnes, a ne kdesi mimo prostor a čas? A v čem tkví pro cestu, vedoucí k našemu cíli,  opora už za stávajícího poměru sil?

Odpovědi, bez nichž se nehneme z místa, lze najít jen tak, jak to uměla Kominterna – hlubokým rozborem změn, jimiž prochází kapitalismus. Zatím však vidíme jen povrchně i ty, co mu trčí z těla. Jen jako mozaiku ze střípků, jež jakoby tu byly odjakživa. Už třeba „pracující chudoba“ je však pojem, vzniklý teprve před pár lety. Novinkou je i to, co označuje - milióny párů, uštvaných z několika zaměstnání, pro něž je rodina existenčním rizikem. A to i v zemích z čela světového žebříčku, kde si na tom, že uživí ženu a několik dětí, už zakládaly i spousty „modrých límečků“. Dřív se měl člověk většinou lépe, než jeho rodiče. Dnes hrozí, že dopadnou opačně, miliónům mladých lidí. Poprvé za celý novověk. Až naše století zná i pojem „prekarizace“. Říká jím práci, zbavené práv a garancí, jaké ctil už Bismarck. „Prekérně“ je na tom i lidské právo, bez nějž je jinak i vše ostatní. Na byt, velký  jako ty ze sídlišť, dosáhne jen „high society“. A co švindl náhražek a chemie, mrzačící potraviny? Epidemie rakoviny padá i na jeho konto. Obdobu nemá exploze psychických poruch. Úpadek vzdělání, bránící samostatné orientaci. Obludná devastace půdy, lesa a vodních zdrojů. Dá se za kapitalismu zvrátit aspoň ta? Vyrábí-li se to, co dřív mnohdy dědili i potomci, zcela záměrně tak, aby to vydrželo jen pár let? A co stěhování národů, z nějž dorazila teprve prvá vlna? Poradí si s ním systém, znásilňující lidi i přírodu? Kypří tím půdu i pomstě teroristických fanatiků. Čím zkrotí tu?

Kapitalismus degeneruje. Stále víc selhává i tam, kde si už věděl rady. Dává nám za pravdu na ploše, jaká tu ještě nebyla. Politika, k níž to zavazuje, se však nerýsuje ani v zárodku. Hrajeme na hřišti, kolíkovaném režimem. Iluze, že stačí výměna u koryt, tím živíme sami. Teď vydáváme ty, co se u nich právě uvelebili, za spásu i jménem komunistické strany. Tam, kde je řešení všeho, co kapitalismus už nemá jak zvládnout, nás to nepřiblíží ani o milimetr, právě naopak. Tím snáz se hladu po alternativě zmocní konkurence, která skutečná východiska nemá. Tím víc ztratíme i těch, kdo nás ještě nezatratili.

Tudy cesta nevede. Dopředu míří jen ta, kterou šla Kominterna. Politika, jež lidem ukáže v celé nahotě, proč to chce systémovou změnu, a ne jen kosmetická šidítka. A právě k ní bude směřovat i vším, co razí už dnes, proti drtivé mocenské přesilovce. Být kapitalismus „jen“ málo spravedlivý, pak by opravdu nezbylo, než žadonit o větší díl koláče. Bezuzdný sociální darwinismus však drolí i pilíře moderní civilizace. Kapitálu, vydolovaného z cizí práce, je víc než kdy dřív. Tím větší ho dělí propast od kupní síly všech, z jejichž práce bohatne. Tím méně se může zhodnotit prodejem zboží a služeb, uspokojujících lidské potřeby. Tím víc to dohání v „kasinu“ finančních trhů. Tady však bohatnou jen ti, kdo shrábnou zisk, dřív než se ten skořápkářský podfuk pokaždé nutně zhroutí. Tím větší je ranec dluhů, které obratem „znárodní“ – aby je pak, jen co se z bankrotáře  stanou věřitelem, ždímali z daňových poplatníků i s úroky. Ta kriminální mafie to praktikuje už desítky let.  Teď však tím samým zločinem „řeší“ i krize, do nichž zahání svět. Ke škodě těch, kdo je neměli čím zavinit, to bývalo i dřív. Na mizině však končili i spekulanti, jimž spadla klec. Za krize, do níž nás zahnali naposled, si nesáhl na život jeden jediný. Manka, jež nasekali, tentokrát „znárodnili“ kompletně. Dřívější krize srážely na úroveň, úměrnou celkové kupní síle, hodnotu všech kapitálů. Z té, co vypukla koncem minulé dekády, však vyšel ještě větší, než před ní i kdykoli v minulosti. Závěr, jenž z toho plyne, si kapitalismus nedá za rámeček. Zisk z cizí práce už není ani odměnou za podnikatelské riziko. Tam, kam ho proudí nejvíc, je to bezpracná renta. V přesně takové si hověla už změkčilá šlechta. Rodí se nejen z cizích mozků, rukou a úspor, ale už i na cizí dluh. Moc kapitálu je „parazitní a zahnívající“ ještě víc, než když to o ní napsal Lenin. Tím hůř zvládá i to, co jí už jakž takž šlo. Oč méně závisí na plebejské kupní síle, tím častěji neváhá bohatnout i z cynické destrukce. Příkladem nejsou jen agrese a „rekonstrukce“, na níž se vydělá podruhé. Ale třeba i český les, vydaný napospas kůrovci – a pohádkové zisky, plynoucí na konta, těch, kdo si to dílo zkázy objednali. Kdo si na komunistu jen nehraje, objeví lidem právě tato  tutlaná tajemství. Osloví tím i statisíce živností a podniků, škrcených přesilovkou parazitní renty. 

Brát donekonečna obloukem však nelze ani druhou ze základních otázek: O co se politika, mířící za horizont civilizačních pastí kapitalismu, dá reálně opřít už za dnešního poměru sil? Co je tou „kolektivní identitou“, kterou už většina všech, s kým se poměry nemazlí, vnímá jako antagonismus s panstvem, které těm poměrům poroučí? Třídní příkop je tu samozřejmě stále a čím dál hlubší. Lidí, sražených do role proletářů, je víc než kdy dřív - a nejenom s „modrými límečky“. Srovnání ovšem nemá ani propast mezi dělníky „o sobě“ a „pro sebe“ – tedy jejich skutečným postavením v třídní škále a tím, jak je vnímají sami. Pomáhat všem, koho bere na hůl vertikála kapitálu, aby se propracovali k poznání svého třídního zájmu – a ne jim psát jménem komunistické strany, že třídy vzala voda už v XIX. století - je naším trvalým a prvořadým úkolem. Dá se však naštvaná „mlčící většina“, jakkoli tvořená hlavně proletáři „o sobě“, už teď uvést do pohybu – apelem k dělnické třídě?

Šance, jak si vzít slovo jménem většiny a s oporou v ní, tu však už je. Rodí ji sama podstata převratu před 30 lety. Proběhl v cizím zájmu a režii. Těm se podřídil i vývoj, jemuž uvolnil prostor. Jsme krmelcem cizího kapitálu a vazalem velmocí, v nichž má hlavní stan. Tolik moci, kolik jí nad naší zemí mají dnes, dějiny samostatné republiky nepamatují. Stále víc všeho, co kapitalismus upírá lidem i jinde, poškozuje či přímo ohrožuje už i náš národní zájem. Stále víc toho, v čem dnes prohrává už i ten, má řešení až za horizontem kapitalismu. Jako újmu svému vlastnímu zájmu to však už vnímá narůstající společenská většina. Kdo jiný má tu šanci chytit za pačesy, než právě my?

Jsme dědici strany, která převedla virtuózní výkon právě v tom. Coby radikální mluvčí národního zájmu, tísněného cizím kapitálem a mocnostmi, jsme svůj vliv s to znásobit i dnes. A optikou, která už většině neschází, jí objevovat i třídní anatomii kapitalismu. Mířit směrem, jehož „cestovní mapu“ založily už dokumenty Kominterny k národnostní a koloniální otázce. K co možná širokému bloku, jenž hodí rukavici kolaboraci proti vlastní zemi a kompradorskému parazitismu na její úkor.  Vyděračského nálepkování do „extremistů“ a „xenofobů“ už bylo víc než dost. Nastal čas je hrdě ignorovat. Převzít iniciativu v celém spektru, připraveném se kolaborantům postavit – logicky s výjimkou hnědého moru, který není jen zlolajnou nadávkou. A rozvinout na půdě vlasteneckého bloku rovnoprávnou spolupráci, v níž se konkuruje právě jen v tom, kdo danou hrozbu národnímu zájmu objeví jako první, kdo ji zmapuje přesněji než ostatní – a kdo i jim všem nabídne nejlepší program kolektivní sebeobrany. Především tak se staneme respektovanou avantgardou tam, kde se o potlačené zájmy už reálně bojuje.

Nejde o žádné národovecké jaloviny. Ani o „programové průsečíky“, za něž se omylem vydává shoda či podobnost pár slovíček, jež přitom každý chápe po svém. Nadvláda cizího kapitálu a velmocí hrotí téměř všechny dědičné hříchy kapitalismu do ještě nepřijatelnějších tvarů. Právě to ovšem umožňuje radikálně nastolovat i témata, jež by se jinak mnohým jevila svatokrádežně. A konfrontovat i vládnoucí moc požadavky, které by v Německu nebo Americe hravě odmítla. Dovolte mi aspoň jeden příklad – šancí a rizik „čtvrté průmyslové revoluce“ pro zemi našeho typu. Vstoupí-li k nám jako do kolonie, kterou už jsme až po uši, srazí nás do kolen ještě víc. Úměrně struktuře našeho průmyslu tu robotizace a digitalizace zruší i víc pracovních míst, než jinde. Kdo je nahradí a kde na to vezme, mizí-li přes šestinu českého HDP v cizině už teď? Celkový výkon českých soukromých podniků se nepohnul z místa už čtvrt století. Na to, aby nás vrátily mezi suverénní hráče světových trhů, schopné důstojně uživit vlastní zemi, už nemají, i kdyby to měly v plánu. Před pastí, jíž to hrozí, lze uniknout jen dopředu i tentokrát. Jedině průlomy, které jsou pouze v silách státu. A tedy ve veřejné režii i vlastnictví. Obrat směrem, reálným jinak až za úplně jiného poměru sil, je tak v akutním národním zájmu už dnes.  

A právě to je osou alternativního návrhu Programu KSČM, jímž naše skupina komunistů z různých krajů vstupuje do soutěže s dokumentem vedení strany. Podobně navrhuje zaměřit její politiku i v jiných oblastech. Není to žádný trucpodnik, namířený proti jednotě strany. Hledáme cestu k obnově její síly a akceschopnosti. A to je právem a povinností každého komunisty. Nemenší právo má i na otevřený názor, zda návrh stranického vedení, dvojnásob na tak zásadní téma, odpovídá aktuálním nárokům a kritériím. V tom, že si obě klíčové otázky ani neklade, se shodujeme i s řadou dalších komunistů. Patent na rozum nemáme. Tím víc uvítáme každý námět i kritickou připomínku k textu, který jsme celé straně adresovali my. Nový stranický program splní své poslání, jen vzejde-li z co možná široké diskuse ke všem předloženým návrhům. To, že se otázkám, od nichž se odvíjí i vše ostatní, vyhnout nemůže, se snad mezi komunisty rozumí samo sebou.   

Nás, komunisty, však čeká i střet, v němž musíme obstát jinak než posledně. Na světovou krizi, jež udeřila koncem minulého desetiletí, jsme údernou odpověď nenašli. Většině našich stran se to vrátilo i ve volbách a očima jiných měřítek vlivu a důvěry. Příští krize je za dveřmi, vypuknout může už letos. A bude tím ničivější, oč víc se ta minulá „řešila“ ještě větším švindlem, než všechny dřívější kolapsy. Tím tvrdšímu testu vystaví naše schopnosti. Bude i náš hlas pramálo k rozeznání od „tradeunionistických“ nářků nad „škrtformami“? Nebo se zmůžeme na ofenzívu, která ve chvíli, jež tomu nabízí unikátní šanci, obnaží samu Achillova patu kapitalismu? A co všechna ta perverzní charita „programů spásy“, vyplácených psychopatům u koryt, zažene-li je do kouta jejich vlastní nenažranost? Necháme je i tentokrát beztrestně žvanit, že se jim na ty lukulské dary skládáme ve svém vlastním zájmu? Anebo vyrazíme do boje za to, aby se všude tam, kde mají být  „znárodněny“ miliardové dluhy, znárodňovaly i miliardářské majetky? V tom nás, povedeme-li ho jako marxisté - a ne odpadky „katastrojky“ - podpoří drtivá většina. Tím slibnější prostor to otevře ještě radikálnější ofenzívě. 

 

Fotogalerie