V obsáhlém rozhovoru pro deník Právo ze dne 19. října nám ministr kultury Lubomír Zaorálek přiblížil svůj pohled na období do roku 1989: »Třiatřicet let jsem žil v režimu, kde jsem nemohl změnit vůbec nic. Pamatuji si, že když nám bylo sedmnáct, seděli jsme v hospodě v Ostravě a říkali jsme si: Co budeme dělat? Neměli jsme před sebou žádnou perspektivu. Nejraději jsme poslouchali Immigrant Song od Led Zeppelin, tyhle tvrdé protestsongy vyjadřovaly nejlépe, co jsme cítili. A ve chvíli, kdy jsem myslel, že už nemám žádné východisko, otevřel se prostor, který jsem si předtím neuměl představit.«
[obrazek]
Pravé důvody pozitivního hodnocení sametové revoluce současného ministra kultury dost možná vycházejí z úlitby k současnému režimu. Možná chtěl záměrně čtenářům sdělit (mylně), že již tehdy patřil k jakési ztracené generaci, bez životních perspektiv.
Naopak noční můrou se staly výsledky průzkumu společnosti NMS Market Research pro zakladatele Paměti národa Mikuláše Kroupu. Přes veškeré mediální úsilí, vynaložené finanční prostředky a neomezený prostor i možnosti pro šíření správných myšlenek Paměti národa dopadl průzkum katastroficky. Pouze 36 % lidí nad 40 let hodnotí sametovou revoluci jednoznačně pozitivně. K hlavním negativům současného režimu jsou uváděny sociální jistoty, práce pro všechny a větší ohleduplnost lidí.
Nedobrých signálů o stavu české společnosti po třiceti letech od převratu je více. Patří k nim i informace Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Podle jeho odhadu žilo v dubnu letošního roku v ČR 23 830 bezdomovců, z toho 2600 mladších osmnácti let.
Mírnou útěchou může být porovnání s výsledkem stejného průzkumu z roku 2013. Tehdy byl celkový počet bezdomovců odhadován na 68,5 tisíce osob. V přepočtu znamenající, že na ulici žilo 6,7 osoby na tisíc obyvatel. A kdo ví, jaká »zajímavá čísla« jsou skryta například ve statistice ročních sebevražd občanů, kteří se rozhodli tímto způsobem vyřešit svou »bezvýchodnou« životní situaci.
Podstata kapitalismu se nezměnila ani v polistopadových podmínkách a mnohé její nešvary korespondují s obdobím kapitalismu za první republiky. Přibylo jen pozlátek a každodenní poukazování na pošlapávání lidských práv především v ČLR a RF. Státech s totalitním režimem. Má ale stát, který se nedokáže, neumí a nemá zájem postarat o všechny své občany morální právo poukazovat na ostatní země?