Za několik dnů si mnozí z nás budou vlčím mákem připomínat válečné veterány. 11. listopad má v tomto pojetí u nás tradici teprve od roku 2001. Symbolicky je vztažen k podepsání příměří mezi Spojenci a Německem, kterým byly v roce 1918 na západní frontě ukončeny boje 1. světové války.
Vzdát úctu těm, co za nás bojovali, vzpomínat a nezapomínat. To bychom jistě měli. V jakém kontrastu k tomuto poselství je však realita posledních měsíců? Není to jen socha Koněva, o kterou je veden zápas. Jsou to pomníčky Rudoarmějců v Ostravě, Brně, pomníčky v obcích, jako je Nové Strašecí, které jsou terčem nejen ojedinělých vandalů, ale i koordinované nenávistné kampaně, která mnohé vandaly dokonce plodí.
V hledáčku nejsou ale jen Rudoarmějci, ale i mnozí další účastníci protifašistického odboje a oběti nacistického běsnění. Do hledáčku řady institucí i veřejnoprávních médií se dostali dokonce i obyvatelé Lidic a přeživší lidické děti. Ještě nedávno neskutečné a nepředstavitelné se stává smutnou realitou.
Proč? Je snad v pozadí snaha potlačit, co to byl zrůdný německý fašismus a jaký osud čekal náš národ? Snaha potlačit, že to bylo selhání zejména západních mocností, které největší barbarství světa vyvolalo? O to ostatně usilovali západní politici již brzy po válce, aby podlomili přirozenou autoritu SSSR… Snaha potlačit, že to byl socialistický Sovětský svaz, který nesl největší břímě války i největší podíl na vítězství nad fašismem? Je snad v pozadí snaha otevřít dveře opakovaným nárokům landsmanšaftu, jak varoval prezident Beneš, také brzy po válce?
Ještě žijí pamětníci. A zvedají svůj hlas. Vyprávějí. Varují. Protestují. Ale to nestačí. Není to téma jen pro účastníky války. Není to téma jen pro starší generace. Není to téma jen pro komunisty.
Je to téma pro nás všechny. Abychom pochopili. Že velkokapitál nepodporoval jen Hitlera, ale, když bylo třeba, tak Franka, Salazara, Pinocheta, černé plukovníky v Řecku. A že obdobně se chová i dnes. Abychom pochopili, že fašismus je stále hrozba, proti které je třeba se aktivně postavit.
George Orwell napsal: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“
Vlčí mák jako symbol padlých je spojován s básní Na flanderských polích, kterou napsal kanadský básník a voják v první světové válce John McCrae. Vlčí mák je značně odolná květina, tisíce vlčích máků každoročně vyrůstalo i uprostřed zdevastovaných válečných polí. Nechť je ta odolnost symbolem i společného úsilí o historickou pravdu. Těm padlým i těm přeživším to dlužíme určitě.