Četné choroby evropského bankovnictví, v čele bank stojí leckdy i psychopati

30. 8. 2016

Pokud někoho v titulku překvapí termín »psychopat«, pak musím zdůraznit, že jsem ho převzal z knížky komentátorky Financial Times Lucy Kellawayové »Who Moved My BlackBerry?« (Kdo pohnul mým BlackBerry?), která v ní analyzovala mechanismy jednání psychopatů ve finanční sféře. Je to i velmi zábavné čtení. Hlavní hrdina, psychopat, má jméno, které by mohlo svědčit o českém původu, totiž Martin Lukas, ale to je náhoda. Kellawayová popisuje, jak se psychopat umí soustředit na sociální konexe a na vnější stránku svého jednání.

Mnoho zasvěcených expertů čekalo, že po roce 2008, kdy kromě finanční krize došlo k Velké recesi, se uskuteční i vyčištění bankovního byznysu od těch nejhorších psychopatů mezi vrcholovými manažery, což se neděje důsledně. Bankovnictví, kde se přehazují obrovskou lopatou stovky a desítky miliard hlavně dolarů a eur, je zřejmě nesmírně atraktivní právě pro psychopaty. To připouští, ač nerad, i Wall Street Journal.

Jak nedávno napsal jeden známý psychiatr, psychopatů je ve společnosti zhruba jedno procento. Polovina z nich, ti neúspěšní, jsou i v kriminále nebo na léčení, ta druhá polovina, úspěšná, často pracuje v důležitých a vedoucích pozicích. Pro bankovnictví to zřejmě platí zvlášť. Lidstvo oprávněně očekává, že je tam přestane vídat. Bohužel se to zatím celkem nesplnilo. Výše zmíněná evropská finanční krize a po ní krize dluhová, psychopaty patrně nesmetla, nikde ve světě je důsledně nevymetli. Prostě oni umí manipulovat s lidmi. Každý si hned neuvědomí, že narazil na psychopata, smutně konstatuje Die Zeit.

Zátěžové testy »plní očekávání«

V bankovnictví je samozřejmě celá řada velmi vážných problémů, které nesouvisí s existencí psychopatů. Evropský regulátor bank (EBA) nedávno zveřejnil výsledky zátěžových testů pro případ, že se ta, či ona banka začne otřásat v samých základech. Je ovšem sporné, co o stavu evropských bank tyto testy skutečně řekly. Le Monde: »Zažili jsme už řadu zátěžových testů. Vždycky splní očekávání, která od nich ti, kdo je zadávají, mají.«

 

Poprask před krachující italskou bankou. FOTO - financialtribune.com

 

V polemice se skeptiky se centrální bankéři domnívají, že díky větší průhlednosti bank jsou testy tentokrát odrazem skutečné situace, než když se s testováním začínalo. To tvrdí i bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer: »Česká národní banka s testy přišla dřív, než se to stalo v Evropě standardem, ještě před krizí 2008. Ty evropské zátěžové testy jsou vždycky méně přísné, než ty naše. Bankovní rada ČNB je podvědomě nastavovala tak přísně, aby zjistila, jak hluboký by musel být pád české ekonomiky, aby se vůbec s bankami při jejich stabilitě něco stalo. U těch evropských testů považuji za pozitivní, že už se jasně a jednotně vyhodnocuje, co je problémový úvěr. I v těch zemích, kde byly pochybnosti, jestli jsou tam skutečně všechny problémové věci jako problém označeny, už se teď dá věřit, že opravdu jsou. Proto ty výsledky testu vypadají horší.« Má pravdu?

Spěch do bankovní unie není na místě

Ještě před pár lety Itálie podle své statistiky vypadala jako méně problémová země než Česko. To je dost legrační ukázka toho, že ty standardy nejsou v pořádku.

Za zásadní zprávu z těchto testů lze považovat to, že zahraniční mateřské finanční skupiny, do nichž patří i české banky, na tom nejsou úplně dobře. Raiffeinsen, UniCredit a Société Genérale, kam patří Komerční banka, skončily mezi prvními 12 bankami s největšími problémy. Je to jasná zpráva, že Česko by nemělo spěchat od možnosti hlídání bankovního sektoru, kterou dnes máme, do bankovní unie. Mohli bychom doplatit na to, kdyby se rizika z mateřských bank začaly přesouvat k nám.

The Guardian: »Jediný velký stres, který byl v tomto posledním evropském testování, byl stres autorů, aby ty testy dopadly dobře.« Tento test ignoroval třeba zápočet některých státních dluhů, ať už jde o Řecko, nebo o některé další země. To samozřejmě vážně dopadne na některé banky i na celé bankovnictví. Ty testy působí opravdu pozoruhodně.

Lhaní si do kapsy

ČNB třeba prověřuje, jak by tuzemské banky ustály pád naší ekonomiky o 6,5 % HDP. To je skutečně velmi přísný test, který odsune hospodářství do zóny hlubokého pádu, jaký jsme nezažili ani ve finanční krizi v roce 2008. Tehdy se hospodářství nejvíc propadlo o 4,8 % HDP. Když EBA nasadil poslední test na českou ekonomiku, počítal s kumulovaným pádem ekonomiky za tři roky o 4,5 %. Což je velmi realistické, srovnatelné s rokem 2009. Na celou eurozónu ale nasadil stres poklesu ekonomiky za stejnou dobu jen o 2,3 %. Přitom se v realitě při poslední krizi propadla o 5,4 %.

Nejhorší průšvih je v tom, že Itálie v té krizi měla pokles o šest procent. Stále ještě je pod úrovní ekonomického výkonu z roku 2008 o osm procent. Teď ale testovali, jak by ustála propad o 1,5 %. Ta síla stresu byla ex ante nastavena tak, aby de facto mohli neříkat pravdu. V tom nezklamali. Opět platí, že si někteří lidé lžou do kapsy. Může se spekulovat, k čemu je lakování na růžovo, nejspíš nechtějí spouštět paniku.

Lze si něčím vysvětlit, že používají tak rozdílný stres pro různé země? Ničím. Když přijde zase nějaká krize, nebude to individuální problém jedné země, bude to evropský problém. Tyto procesy se dnes i psychologicky i přes reálné hospodářské vazby velmi rychle přelévají do celé EU. Je obtížné si představit krizi, která by u nás vyvolala pokles o 4,5 % a v Itálii by šlo jen o 1,5 %. A pozor: objem špatných půjček je v Česku tři pronta ze všech úvěrů, v Itálii je to 17 %. Při křehkosti italského bankovního systému se tento test musí zdát každému skutečnému expertu nesmyslný.

Jako roli hrají problémovými úvěry?

Důvěryhodnost testů záleží právě na těch předpokladech, o kterých hovoří EBA. A ty byly formulovány velmi vážně. Už v těch minulých testech z podzimu 2014 byly modelovány jako zátěž určité situace, jako například pád cen, jež měly vést k vážným problémům. Jsou země, kde nastala mírná deflace, a přitom ekonomiky slušně prosperují, jako třeba Polsko nebo Slovensko.

Přitom je mnohem důležitější zpráva, které si média málo všímala, kolik je kde problémových úvěrů. To jsou poměrně přesná fakta z jednotlivých zemí, z nichž je možno si udělat slušný obrázek, jak na tom banky v té či oné zemi jsou.

Die Welt: »Ze zprávy EBA je dobře vidět, kam banky z různých zemí půjčují, kde jsou exponované.« Tuzemské banky mají 95 % peněz rozpůjčeno doma. Ve Španělsku jde jen o 30 %, v Lucembursku se jedná o 20 %. Průměr pro celou EU je zhruba 50 %, expozice je v domácí ekonomice a druhá polovina je v zahraničí. Pak je těžké posuzovat dopady zátěže na jednotlivé země. Aby ty testy ovšem skutečně něco vypovídaly, musely by se kombinovat dopady krizí v různých zemích do každé konkrétní banky, podle toho, kde má rozpůjčováno.

Evropské banky doplňují kapitál. Stále v nich ale leží jeden bilion eur problémových úvěrů. Když mají tolik špatných úvěrů, banky utápějí hodně zdrojů na doplňování kapitálu a chybí jim palivo pro nový rozvoj, peníze na nové úvěry.

Pupeční šňůra mezi bankami a firmami

Le Figaro klade otázku: »Jsou banky v Evropě v akutním ohrožení?« To je těžké v této chvíli říkat o celé EU. Samotné procento špatných úvěrů není rozhodující. Rozhodující je ochota vlád a evropských institucí těm bankám pomoci. Kritéria pro pomoc jsou dnes přísná. Stát, který je zadlužený, jako je Itálie, už může těžko pomoci. To konstatoval i The Economist. Na první pohled vypadá dobře, myšlenka, že o peníze prostě přijdou ti, kdo něco ohroženým bankám půjčili. Jenže jejich dluhopisy se často prodávaly drobným střadatelům, ať už přímo, nebo přes pojišťovny nebo přes penzijní fondy. Lidem je tak k ničemu, že mají pojištěny vklady v bankách, když mají úspory uložené v dluhopisech těchto bank. Ty z žádného fondu pojištění vkladů zaplacené nikdo nedostane.

Právě to se teď řeší. To, že na tom banky z jižního křídla eurozóny nejsou dobře, je zřejmé. V Itálii se o státní pomoci debatuje a probírá se to s Evropskou komisí. Je třeba vidět, že v Evropě se banky nikdy neodpoutají od reálné ekonomiky. Ta je až šestkrát víc závislá na úvěrech z bank, než v USA, kde mají firmy i jiné zdroje financování. Přitom pupeční šňůra mezi bankami a firmami je v Evropě extrémně silná a to je nezdravé. To platí i v Česku.

Co to pro Evropskou ekonomiku znamená? Z krátkodobého pohledu Evropa necítí nějaký akutní problém, EU se dostala z recese, zažívá jakýsi, byť hlemýždí, růst. Tím pádem ani banky nejsou pod přímým stresem. V posledních letech se jim podařilo navyšovat kapitálovou přiměřenost. Akcionáři tam sice vložili peníze, ale zároveň banky méně půjčovaly do reálné ekonomiky. Když brzdíte s úvěry, samozřejmě brzdíte ekonomický růst.

Zhoubné působení mnohých akcionářů

Der Spiegel nadhodil otázku, proč je mezi bankami hodně finančních domů z Německa a Rakouska? Obdržel na to různé odpovědi. Někteří švýcarští finančníci se domnívají, že Evropa má příliš mnoho bank. Hlavně v Německu bylo politickým zájmem, aby měly spousty malých zemských bank. Na začátku pro to mohly být dobré důvody, ale posledních 20 let to nesehrává příliš dobrou roli. Evropa se prostě bez takzvané konsolidace, tj. slučování bank, neobejde.

To souvisí s tím, jak jsou některé banky řízené. Někteří akcionáři působí podle mnoha expertů velmi zhoubně. Nedávno se objevila zpráva, kolik desítek miliard eur nejvíce ohrožené evropské banky v posledních letech vyplatily svým akcionářům na dividendách. Je zajímavé hovořit s některými šéfy bank. Budou vám vyprávět, jak vypadá jejich život. Jsou pod obrovským tlakem, jaké ohlásí výsledky. Nadávají na politiky, že se točí v krátkých, už ani ne čtyřletých ale dvouletých nebo dokonce ročních cyklech, také podle toho, kdy se konají volby. Jsou za to pochopitelně pohádkově placeni, a tak to pár let obvykle nervově vydrží.

Standard akciových trhů se dnes dostává do dramatického rozporu s technologickou povahou finančního byznysu. Když dělá muž či žena v čele banky zajímavé rozvojové investice, musí odepsat výsledky za čtyři až osm kvartálů. Ať to někdo jde vysvětlit akcionářům, oni to obvykle nechtějí poslouchat.

Problémy se týkají hlavně jihu Evropy. Ekonomika je tam mnohem křehčí, je tam obrovská nezaměstnanost hlavně mezi mládeží. Hospodářský růst velmi slabý, stále pod hladinou roku 2008. Velké sociální napětí vládne i ve Francii.

Ve střednědobém pohledu nelze nebýt velmi skeptický. Z dlouhodobého pohledu je též třeba se bavit, jestli role bank v evropské ekonomice zůstane tak obrovská jako dnes. Jaký vliv na roli bank bude mít další regulace, která mezi banky a klienty vsouvá zprostředkovatele? Záporné sazby ECB, to je chorý kapitalistický svět, ve kterém žijeme. Zabývá se tím i červencové číslo Foreign Affairs.

V problémech i matky tuzemských bank

Výše prezentované myšlenky by zasloužily, aby jim předcházela analýza a prognóza, pokud jde o české banky, což jsou vesměs dcery, které mají otce na Západě a budou je mít možná časem například v Číně. Každopádně posílají svým zahraničním matkám více, než předtím. Návratnost kapitálu u českých bank se dlouhodobě snižuje. U České spořitelny se snížila z 14,5 %, který tato banka dosahovala v roce 2014, na loňských 13 %. Podobně u Komerční banky došlo k poklesu z necelých 13 % na 12,2 %. Zatímco společný zisk ČS, KB a ČSOB činil v posledních dvou letech prakticky totožnou sumu (v roce 2014 to bylo 41,27 mld. Kč a o rok později 41,87 mld. Kč), odvedená dividenda vzrostla z 31,61 miliardy na 34,58 mld. Kč. Skupina ČSOB odvedla do Belgie celý svůj loňský zisk, který činil 14,78 mld. Kč, v případě České spořitelny se pak vyplácená dividenda meziročně zvýšila o 1,4 miliardy na 12,8 mld. Kč. Komerční banka poslala mateřské Société Générale sedm miliard. Podobně UniCredit.

Zahraničním vlastníkům českých bank se peníze moc hodily. Podle zveřejněných výsledků zatěžovacích testů Evropského bankovního úřadu (testováno bylo 51 významných bank), nedopadli někteří z nich, mírně řečeno, zrovna nejlépe. Na rozdíl od italské Monte Dei Paschi di Siena či irské Allied Irish bank, tak matky českých bank splnily minimální požadavek ve výši 4,5 % kvalitního kapitálu vůči celkovému objemu poskytnutých půjček. Přesto se ale Raiffeisenbank, UniCredit, Société Générale či Erste, které patří Česká spořitelna, zařadily mezi 12 bank s nejhorším výsledkem.

Jaromír SEDLÁK

Autor: 
HaNo