V uplynulých dekádách současného ideologického vývoje se ve veřejném prostoru západních zemí etablovala řada směrů. Angažují se jménem práv stále nově se formujících menšin a jménem práv a nedotknutelnosti jedinců. Drsně kritizují vžitý společenský systém a kolektivismus všeho druhu. Jako někdejší anarchisté a bohémové z řad umělců odsuzují stát, rodinu, mínění většiny, pravidla, řády, tradice, zvyky.
Ve veřejném prostoru se rozšířil publicistický usus říkat těmto směrům „neomarxismus“, označovat je jako „neomarxistické“. Jako studující filozofie jsme se učili, v čem novoplatonici navázali na Platóna, novotomisté na učení sv. Tomáš, novokantovci na dílo I. Kanta. Marně dnes však pátrám po tom, jak současní tzv. „neomarxisté“ navazují na dílo K. Marxe. Očividně se
s ním ani neseznámili.
Ten název se však již ve veřejném prostoru zabydlel. Je těžko jej odstranit a nahradit názvem jiným. A tak navrhuji jen malou názvoslovnou změnu. Navrhuji doplnit slovo malou dvouslabičnou vsuvkou, která podstatu označovaných směrů ve vztahu k marxismu přesněji vystihne. Navrhuji, aby se o těch směrech mluvilo a psalo jako o „neoantimarxistických“.
Stanislava Kučerová
Z internetu:
https://www.youtube.com/watch?v=xGf1o5iCstU
Dopis komunistům, převzato z http://www.nasrestart.cz/
Milá soudružko, vážený soudruhu,
nový rok vybízí k novým předsevzetím. Pojďme dát hlavy dohromady nad těmi, jež by nás měla spojit napříč celou stranou.
Být komunistou má pádnější důvody, než kdy dřív. To nám, a ne strůjcům privatizačního převratu, dává život za pravdu. Pravice, jež zemi nechala rozkrást, se vzteká v opoziční menšině. A vláda závisí poprvé i na hlasech komunistických poslanců.
Důvěra v naši stranu je však nejslabší od roku 1921. Nových příznivců nepřibývá. Ztrácíme i statisíce dosavadních. „Poctivá správa“ kapitalismu nemá co nabídnout jedněm ani druhým. Podezírají nás ze kšeftu za pár erárních kariér. Jedni pak dávají hlas ANO („kováři místo kováříčka“). Druzí - soupeřům kritickým k tomu, co se nelepší ani dnes. Ty už volí i řada komunistů. Bezzubá politika bere chuť do práce i těm, jimž nikdy nechyběla. Zájemců o členství v KSČM rychle ubývá. Strana stárne a vymírá. Ze starých rezerv přežívá i ekonomicky. Předáky okresních organizací tísní „pracující chudoba“. Smíme přijít i o ně - a ochromit i to málo, co z práce mezi lidmi zbylo?
Máme snad opravdu na vybranou jen z možností, z nichž přijatelná není ani jedna? Tedy buď vládě cuknout kobercem - a vrátit tím k moci zvlčilou pravici? Anebo vládu tolerovat za cenu, již za to platíme dnes? Nedejme na trapné výmluvy. Oč víc je vláda tísněna zprava, tím razantnější tlak to chce zleva. Z toho, co zdědila, už leccos napravuje. Další cíle má v plánu. Kapitalismus však není tak růžový, jak ho lakují novoroční projevy. Spousta škod, které způsobil, zraje naplno až dnes.
Nakolik jim čelí vláda, tolerovaná našimi poslanci? Řeší je způsobem, s nímž se může ztotožnit komunista? Kůrovec už ničí nejen Šumavu, ale polovinu všech českých lesů. Vodní zdroje plundruje i „biomasa“, vytlačující výrobu potravin. Horentní ceny i deficit hrozí dodávkám elektřiny. Lichvu na bytovém trhu zlomí jen masivní státní výstavba, s níž nepočítá ani dnešní vláda. Z koloniální pasti nás vymaní jen průlomy, které jsou nad síly českého kapitálu. Nic, co by nás vrátilo do světové extraligy, se však nerýsuje ani v zárodku. Nezakládá to ani investiční program za 8 tisíc miliard k tíži daňových poplatníků. Jediná hráz se nerodí ani proti cizím dobyvatelům renty, sdírané z českých zemědělců a spotřebitelů i naší vody a surovin.
Suverénnější, než za předchozích vlád, není ani zahraniční politika. Válek, vedených pro cizí predátory, se česká armáda účastní dodnes. Z tuctu helikoptér, jež kupuje za téměř 15 miliard, má prospěch jen americký byznys se smrtí. Které z nestoudných provokací, inscenovaných cizí „stranou války“, se nepropůjčila i česká diplomacie? Proč vláda ne a ne učinit přítrž zhovadilostem kolem pomníku I. S. Koněva? Jak to že nekoná ani proti hulvátům, plánující „zvěčnit památku“ vlasovců pod velením SS? Proč se stát, který byl obětí mnichovské zrady i první hitlerovské agrese, nedistancuje od rezoluce EP, která z ní prolhaně viní i zemi, jíž vděčíme za mír a svobodu? Jakým právem se sudeťáckým srazům, napadajícím páteř českého práva, klaní český velvyslanec? Kam až se bude ustupovat cizí vrchnosti, devastující evropskou bezpečnost, civilizaci i přírodu? Kdo všechno musí být ještě úkladně zavražděn, než se od toho naše země distancuje?
Na čem je „nezávislá“ justice? Na pravdě, spravedlnosti a bezpečnosti republiky? Nehne-li malíčkem ani proti „tuneláři“ více než stovky miliard, odírajícímu desetitisíce havířů na penzi? Smí soudce přiklepnout faraónské majetky – osobě s nacistickým rodokmenem? Posvětit „právo“ na hidžáb i ve škole – a vzkázat tím agresivním islamistům, že příště si mohou troufnout ještě víc? A co „neziskové“ gerily, úkolované páchat totalitní puče? Budou posvátnou krávou i nadále? Kdy budou vykázány do mezí, v nichž je drží Amerika či Izrael, před nimiž lezou české „elity“ po břiše?
I tohle vše se děje (či blahosklonně trpí) za vlády, jíž kryjí záda poslanci za KSČM. S námi, komunisty, by to lidé už spojovat neměli. Právě to se však daří stále méně. Tím dřív je to potřeba změnit. Prohlásit z plna hrdla a prokázat v praxi, že za vládou stojíme jen v dvojím směru: s cílem nedopustit, aby se k moci vrátili loupežníci tisíciletí – a výlučně v tom, čím jde naproti levicové a vlastenecké veřejnosti. Všude tam, kde se s vládou ztotožnit nelze, to musí zaznít nahlas - jednoznačně a bez advokátských vytáček. Honosíme-li se tím, co měly v plánu samy vládní strany, důvěru v KSČM to sráží ještě níž. Lidé to vnímají jako laciné alibi za vše, o čem se naším jménem mlčí nebo jen polovičatě špitá.
Teď to chce komunistickou politiku ještě víc, a ne méně než kdy dřív. Jinak než s oporou v marxismu, obnažujícím celou pravdu o dnešním kapitalismu, se k ní nedopracujeme. Kdo jiný, než právě my, má lidem ukázat v celé nahotě, kam se svět řítí v zajetí psychopatů u koryt? Jedině tak lidem zpřehledníme, co vše, proč i jak lze řešit mnohem lépe a spravedlivěji – a získáme širší podporu pro tlak na vládu zleva. Pokud to uděláme, znásobí to i náš výsledek ve volbách. Nestane-li se tak, hrozí nám ještě větší ztráta důvěry. Na spadnutí je i další ekonomická krize. Bude hlubší a bolestnější, než ta minule. U nás udeří o to víc, že jsme cizím krmelcem a vazalem. „Strany mírného pokroku v mezích zákona“ vyžene na bidýlko. Hlad bude po mluvčích, co nestáhnou chvost a umí i skutečně demokratická řešení. Tu pověst si musíme vydobýt už teď.
Dokáže to jen strana, schopná ty, kdo o nás sprostě lžou, porážet na hlavu. Žumpa, do níž se propadli, nemá obdoby. Vzhůru nohama už líčí i válku s fašismem, vyhranou především zásluhou socialismu. Žehnají tím hlavně dvěma ničemnostem: zpupným nárokům ze země, která nám dluží odškodnění za nacistické zločiny – a válečným magorům, které to „nach Osten“ táhne dnes. Na ráně tak nejsme jen my, komunisté. V sázce jsou národní bezpečnost a mír. Tím širší je zázemí, které nás podpoří, až na lháře spustíme kanonádu, pod níž jim začne hořet půda pod nohama. Jen to nám vrátí důvěru pokolení, ostouzených za největší polidštění naší země. Až pak nám porozumí i generace, které nás hanobí jako zločince už od školních let. Kdo jiný se má o úhradu německých reparací zasadit rozhodněji, než strana vystavená nejbrutálnější nacistické represi?
Tak, jako to vedeme teď, to dobře neskončí. Strana, za niž lidé cedili krev, si takovou ostudu nezaslouží. Změnu, která nám vrátí sílu, si přeje drtivá většina. Žádejme ji po delegátech dubnového sjezdu – co možná konkrétně a adresně! Patent na rozum nemá nikdo z nás. Nemám ho ani já. O to víc stojím i o Tvůj názor. O dobrou radu, jak tomu, co komunista vzdát neumí, vrátit důstojnost. Můžeš je adresovat buď s. Stanislavu Duškovi, jehož prostřednictvím se na Tebe obracím, anebo přímo mně (dr.skala@seznam.cz, +420602207524).
S přáním celého roku, zdobeného zdravím a důvody k radosti, Tě soudružsky zdraví
Josef S k á l a