Členy Světové odborové federace je na sto milionů pracujících

23. 3. 2020

Rozhovor Haló novin s místopředsedou ÚV KSČM a předsedou Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska Stanislavem Grospičem

Začátkem února, jak jsme informovali, jste se účastnil v Aténách zasedání Rady předsedů a vedoucích představitelů odborových organizací sdružených ve Světové odborové federaci (SOF, WFTU). To byla pravidelná schůzka?

Ano, začátkem února, konkrétně ve čtvrtek 6. února letošního roku, začalo v Aténách zasedání Rady předsedů a vedoucích představitelů odborových organizací sdružených ve Světové odborové federaci v Evropě. Zčásti se jednalo o pravidelnou poradu a část byla věnována mimořádným situacím, které vznikají v jednotlivých zemích Evropy. Záměrně neříkám jen členských států Evropské unie, i když tam je rozhodující podstata problémů. Mám teď na mysli problémy nejen ekonomicko-sociální, ale celkový nástup neoliberalismu a i problémy zahraničně politické dotýkající se výrazně dělnictva a ostatních pracujících.

Co bylo hlavním tématem Rady předsedů?

Jednání zahájil a po celou dobu řídil generální tajemník SOF George Mavrikos. To, myslím, samo o sobě podtrhovalo význam setkání a probírané problematiky. Zabývali jsme se především postavením pracujících v Evropě a zejména členských zemí Evropské unie, kde v posledních letech a měsících dochází k sílícímu tlaku neoliberalismu, jehož nositeli jsou také velice často vlády, jež vycházejí ze sociálnědemokratických poměrů. Přesto se nechají »korumpovat« nadnárodním kapitálem, institucemi Evropské unie, a přistupují na tvrdé sociální restrikce, jejichž konkrétním projevem jsou například snahy výrazně měnit sociální systémy a důchodové systémy. Dále drastické omezování desetiletých výdobytků pracujících v pracovním právu.

Francie je již dnes symbolem těchto bojů. Když se však přeneseme do sousedního Rakouska, nebo dokonce do prostředí České republiky a pohlédneme na vládní novelu zákoníku práce, je to velice obdobné. Například preference krátkodobých pracovních úvazků oproti pracovním úvazkům na dobu neurčitou, mzdová a platová politika… Dnes nestačí v Evropské unii na pokrytí základních životních potřeb pracovat v průměru osm hodin pět dnů v týdnu. Přitom je paradoxní, jak statisticky roste průměrná mzda u nás i v EU a lidé si musí stále více hledat další práci formou dalších pracovních úvazků. My se třeba jako Odborové sdružení ČMS díváme na formu sdíleného pracovního místa nikoliv jako na formu, která umožní zapojení matek s dětmi do pracovního procesu, ale na novou formu vykořisťování.

Co bylo souběžným hojně probíraným tématem?

Přístup Světové odborové federace, její dceřiné Evropské odborové federace úzce provázané dotacemi a příspěvky z orgánů Evropské unie. Tam vidí SOF problém zásadních ústupků z obhajoby zájmů pracujících za laciné bezvýznamné změny, na které je ochotna přistoupit jak Evropská unie, tak její jednotlivé členské státy. Tedy ve velké míře zrady odborové práce. EOF nemůže plnit důsledně roli obhajovatele zájmů dělníků a pracujících, stát důsledně na jejich straně, když lavíruje mezi orgány Evropské unie, národními vládami a nejrůznějšími svazy zaměstnavatelů. Činí dohody, které ve skutečnosti nejsou dohody rovnoprávné, ale pro pracující nevýhodné a čas postupně ukazuje, jak silně i diskriminační.

Chtěl bych se však v našem rozhovoru vrátit trochu do minulosti. Kolik organizací – a z kterých zemí – Světová odborová organizace sdružuje?

Světová odborová federace má za sebou bohatou historii. Sdružuje více než 130 odborových svazů z celého světa, přes čtyřicet jich je z Evropy. Celkově ve svých řadách má téměř sto milionů odborářů a odborářek z řad dělnictva a státních zaměstnanců. Je třeba říci, že několik desítek odborových svazů není členy Světové odborové organizace, ale velice úzce s ní spolupracují.

Kdy vůbec SOF vznikla?

Když se blížil konec druhé světové války, myšlenky na sjednocení odborového hutí celého světa dostávaly zcela nový impulz a obrys. V Londýně se 6. února 1945 sešla valná hromada, jíž se účastnilo 204 delegátů, kteří reprezentovali 60 milionů dělníků ze 42 zemí světa. Ovšem v otázce jednotné odborové internacionály se vytvořily záhy i vážné rozpory. Delegáti z Latinské Ameriky, SSSR, Francie, Austrálie, z amerického průmyslového odborového svazu CIO a různých dalších delegací požadovali, aby byla vytvořena nová organizace a podporovali návrh Sidneye Hillmana z CIO (Kongresu průmyslových organizací). To bylo tehdy pod vlivem velmi silného levého křídla a zaujímalo pokrokové pozice, v rozporu se zbytkem amerického odborového svazu AFK, jenž byl poměrně reakční. Britští vůdci toho využili a snažili se oživit původní reformistickou předválečnou odborovou internacionálu vytvořenou v Amsterdamu. Nakonec bylo dosaženo kompromisu vytvořením 41 přípravných komisí, které svolaly další valnou hromadu s cílem vytvořit SOF.

K tomu došlo i pod vlivem událostí 9. května 1945, což usnadnilo práce na vzniku nové revoluční pokrokové odborové centrály. Ve dnech 25. září až 9. října 1945 byla v Paříži založena Světová odborová federace (SOF, anglicky WFTU). Vlastní rozhodnutí padlo dne 3. října 1945, kdy se valná hromada přeměnila ve sjezd. Účastnilo se jej 346 delegátů z 56 zemí světa, zastupujících 67 organizovaných dělníků. Byla zastoupena i čtrnáctičlenná československá delegace. Členem Výkonného výboru SOF byl zvolen Antonín Zápotocký, tehdy již předseda Ústřední rady odborů, a do širšího představenstva Generální rady byli zvoleni za československou delegaci František Zupka a Evžen Erban, náhradníky se stali Otakar Wünsch a František Jungman.

Světová odborová federace sídlívala v Praze. Proč už tu nesídlí?

Ano, SOF sídlila od sedmdesátých let do roku 2006 v Praze, kdy její sídlo bylo přeloženo na základě rozhodnutí kongresu v Havaně do Atén.

Je třeba říci, že po roce 1989 a zvláště 1990 došlo k zákazu činnosti SOF v ČSFR tehdejším ministrem vnitra. SOF však přes mohutný tlak reakčních odborových centrál, i tlak tehdejší vlády ČSFR, nezanikla. Nakonec svůj právní spor o své sídlo vyhrála i u mezinárodních soudů.

Jak vlastně naši dnešní mocní zdůvodnili nátlak na její odchod z našeho hlavního města, když v téže době sem pozvali rozhlasovou stanici Svobodná Evropa?

Čistě politicky. S odstupem doby dávám plně za pravdu těm, kteří hned od počátku říkali, že v ROH byla dlouhodobě vytvářena pátá kolona. Roku 1989 a v následujících letech došlo k politickým změnám. To byl zřejmý důvod politicky vyvinout snahu zakázat sídlo SOF v ČR. Obdobně se s tímto problémem potýkal i třeba Mezinárodní svaz studentstva a jiné organizace. Razilo se a razí se heslo, že odbory nesmí vyvíjet politickou činnost, pouze odborovou. Sama odborová činnost byla v devadesátých letech silně ořezána, likvidováno téměř padesát odborových práv a oprávnění a až nový zákoník práce v roce 2006 přinesl první změny k lepšímu.

Dnes však se s nástupem neoliberalismu ocitáme znovu v plném proudu tohoto boje obhajoby odborových práv a opodstatněnosti boje za práva zaměstnanců.

SOF je jedna z odborových centrál. Jaké jsou ty další?

Zmínil jsem již Světovou odborovou konfederaci a její součást Evropskou odborovou konfederaci, která však patří k těm centrálám, které hojně využívají kompromisnictví, politiku ústupků a oportunismu. Mám pocit, že zájmy zaměstnavatelů a vlád jsou jim bližší než zájmy zaměstnanců a plní za jejich finanční prostředky úlohu hlídače sociálního smíru nikoliv v rovnoprávném dialogu, ale z hlediska svých vazeb. Pak jsou zde křesťanské odborové centrály a řada menších či větších na sobě navzájem nezávislých odborových svazů.

Existuje mezi nimi spolupráce?

Jsem přesvědčen, že kde je vůle, je i ochota a možnost spolupráce. OS ČMS i SOF se o toto neustále snaží. Jdeme touto cestou i v České republice. Netajíme se, že OS ČMS jsou levicové odbory, jež patří do rodiny Světové odborové federace. Nijak se netajím ani tím, že jsem členem Evropského sekretariátu SOF, právní komise SOF a účastním se porad předsedů. Naopak jde o to, využít a umět spolupracovat s jinými odborovými centrálami, včetně ČMKOS, ASO a nezávislých odborových svazů, Nových odborů.

Vážím si upřímně možnosti, přes někdy velké názorové rozdíly, věci navzájem projednat, radit se, a tím i často dosahovat byť dílčích, ale přece jen úspěchů. Ostatně bez vzájemné dohody nebude vládní podoby zákoníku práce. A vládní návrh novely zákoníku práce je pro zaměstnance velice, velice špatný.

Mrzí mě zároveň velice vlažná podpora našeho návrhu pětitýdenní základní kalendářní dovolené. Pracující lidé si ji zaslouží. Již jen proto, že dnešní právní řád v České republice zná několik kategorií s rozdílnou délkou pracovní doby a zaměstnanci v soukromém sektoru jsou odkázáni pouze na kolektivní smlouvy, milosrdenství zaměstnavatele, zda jim poskytne či neposkytne pět týdnů kalendářní dovolené. To je špatné. Ostatní zaměstnanci toto právo již mají dané právními předpisy. Tedy náš požadavek je oprávněný, tak jako bylo oprávněné zrušení třídenní karenční doby.

Autor: 
Jaroslav KOJZAR
Zdroj: 
Haló noviny