Prožíváme vládní ekonomickou mobilizaci a do pošty mi přicházejí stále nové a nové návrhy na pomoc malým podnikatelům a firmám. Mnohé rady přímo od podnikatelů vycházejí z popisu praktických zkušeností v podnikání a poukazují na obrovské ztráty v příjmech. Také se ale řeší postavení zaměstnanců, kterým chce stát pomoci například změnami ošetřovného a dalšími podpůrnými kroky a ty jsou srovnávány s pozicí podnikatele bez příjmů. Přesto si neodpustím znovu otevřít jeden dlouholetý nešvar českého podnikání, který bude v této době vyvolávat střety.
Tomuto problému se říká peníze na ruku a opět se ukazuje, jak výrazný je. Aby podnikatel ušetřil na státu, domluví se se zaměstnancem na mzdě přibližně v úrovni té minimální a zbytek mu dává bokem a na ruku. Podnikatel výrazně šetří díky minimálním odvodům za sociální a zdravotní pojištění a ano, cena lidské práce je vysoká, ale to je přece dobře. Dost bylo levné práce!
Bohužel zaměstnanec si mnohdy vůbec neuvědomuje, kolik svým podpisem pod svou oficiální mzdou šetří “podnikateli”, a to vše za příslovečnou tisícovku navíc. To se ale v těchto dnech velice tvrdě obrací proti zaměstnancům. Všechny podpory státu se totiž vypočítávají z oficiální mzdy. A když nepracujete, nedostanete ani svou šedou mzdu na ruku, ale pouze minimální podporu. Snad to hrozné poznání, které nyní postihlo obvykle ty nejzranitelnější, pomůže všem uvědomit si škodlivost takového postupu. Pokud stát dostává málo na pojistném, samozřejmě v důchodovém věku i málo vyplácí. Ale který mladý člověk na takové drobnosti, které ho budou čekat za dvacet let myslí, že? To, nad čím mnozí při podpisu smlouvy mávli rukou, je dnes staví do role poznání vlastní zranitelnosti. Můj příklad bohužel právě vychází z takového nešťastného zaměstnaneckého poměru. Samoživitelka, pracující v menší firmě tímto způsobem, má nyní velký problém. Dvě školou povinné děti doma, ona na 60 % své oficiální, ale bohužel také minimální mzdy. A podpora státu je nízká právě díky tomu, že pan zaměstnavatel šetří. Ona přijde měsíčně o velké peníze a stát jí nijak nemůže pomoci. Tedy, pokud nenajde odvahu se proti tomuto zlořádu postavit. Bohužel, strach z budoucnosti ji doposud bránil se ozvat. Když jsem s ní mluvil o budoucím nízkém důchodu, bylo to vcelku k ničemu, ale nyní je přímo konfrontována s touto existenční situací, tak snad pochopí i to, co jí hrozí i v budoucnu.
Ale co stát, ten, který nastavuje podmínky a má kontrolovat? Bohužel, zde opět zklamal a nechal vše na případném oznámení. Prosím tedy v těchto těžkých dnech všechny, ale hlavně na ty, kteří žijí z práce, a kteří ji nyní nemohou vykonávat, aby se zamysleli a zkusili využít těchto událostí k narovnání pracovněprávních vztahů. A pokud ani to nepomůže, mohu slíbit, že udělám maximum, aby takové počínání bylo tvrdě postihováno. Pokud něco jako poslanec mohu, tak měnit zákony a nutit stát konat. Protože takový přístup k zaměstnancům považuji za nepřijatelný stejně, jako agenturní zaměstnávání, protože se jedná opravdu o moderní formu otrokářství. A s tím se jako komunista nikdy nesmířím.