Může brzy Česká republika odejít ze Severoatlantické aliance? Proč by ne? Sputnik hovořil s místopředsedou ÚV KSČM Josefem Skálou o petici o odchodu s NATO, kterou čeští komunisté iniciovali.
Jedním z témat kampaně KSČM k podzimním senátním a krajským volbám je diskuze o vystoupení z NATO. Proč právě toto téma?
Doby, kdy se krajské volby točily jen kolem lokálních problémů, jsou ty tam — a to na hodně dlouho. Ukázaly to už ty v roce 2012. Levice skórovala i tvrdým odporem proti tomu, že lidé musí platit za každou návštěvu u lékaře, třebaže ústava, psaná na prahu 90. let, nemohla nepřevzít závazek bezplatné zdravotní péče. My, komunisté, jsme tehdy získali tolik hlasů, že jsme členy skoro tří čtvrtin krajských exekutiv. Je to rarita na celém území „euroatlantické civilizace". Vděčíme za ni rozhodné oponentuře, jíž jsme čelili asociálním nemravnostem napříč celou zemí — ze strany tehdejší pravicové vlády i nadnárodních struktur, kterým lokajsky posluhovala. NATO je pravým opakem toho, co má ve štítu. Politika, již razí, je stále vážnějším bezpečnostním rizikem. Zvlášť nebezpečné jsou cíle posledního summitu, který pakt uspořádal 8. a 9. července ve Varšavě. Na ruskou hranici přisunul větší útočný arzenál, než tam kdy byl už od II. světové války — řečeno s profesorem Stephenem Cohenem, jedničkou americké expertízy na ruské moderní dějiny a politiku. Varšavský summit to dovedl ještě dál — na souši i na moři. Pravý cíl domněle obranných kroků dal najevo i názvem nedávných manévrů („Anakonda"). K účasti na tom hazardu zavazuje i Českou republiku. Žene nás do konfrontace s jadernou velmocí. A mění nás tak v živý štít. Byl by na ráně jako jeden z nejbližších. Jen samé náklady, ostudy a rizika nám to naděluje už teď. Je to idiotská politika. Bere lidem práci. Škodí i podnikatelské sféře. Profituje z ní jen hrstka nicotných kariér. Tím rychleji ztrácí napříč názorovým i zájmovým spektrem. My, komunisté, jí čelíme v národním zájmu, a ne coby čísi zakuklený „agent". Ty si tu platí právě mocnosti, které nás do hazardu tlačí. Lidem už dochází i to. O to víc voličů přitáhne obrana naší a evropské bezpečnosti. V letošních říjnových volbách ještě víc, než kdy dřív.
Komunisté v rámci předvolební kampaně šíří petici o referendu o odchodu z NATO. Myslíte, že vláda bude brát zřetel na podpisy českých občanů a referendum vyhlásí?
Ta petice vládu žádá, aby se jasně zavázala, že nepřipustí rozmístění cizích vojsk a jejich zbraní na našem území, nevyšle naše vojáky na ruskou hranici — a umožní to, co se lidem upírá už 17 let. Tedy rozhodnout o našem členství v NATO v demokratickém referendu. Mluvčí petičního výboru je spisovatelka Lenka Procházková, kdysi signatářka Charty 77 a dnes jeden z nejkvalifikovanějších odpůrců „církevních restitucí" i jiných darebáctví. Zasedá v něm i Zdeněk Troška, jednička české filmové režie. Nebo básník Karel Sýs, nadaný imaginací Vítězslava Nezvala. I lídři hnutí NE základnám Eva Novotná a Československých vojáků v záloze za mír Ivan Kratochvíl. A s nimi europoslanec Jaromír Kohlíček, zvolený za KSČM a já coby její místopředseda. Podpisů pod peticí rychle přibývá. My, komunisté, je získáváme i v průběhu předvolebních mítinků a setkání. Podepisují je tu i spousty mladých dvojic a maminek s kočárky. Lidem imponuje už sama škála, ochotná táhnout za jeden provaz. Ptáte se, jak se zachová vláda? Zatím to zkouší panoptikou mrtvého brouka. Donekonečna jí to nevydrží. Ustoupit veřejnému tlaku proti plánu, že u nás rozmístí americký radar, neuralgickou součást „strategické triády" USA, už musel i skrznaskrz pravicový kabinet.
Neoslabil by odchod z NATO Českou republiku?
Bubáky o českém kuřátku, které se bez křídel cizí kvočny neobejde, jsou k smíchu i k pláči zároveň. Je to snad tak, že by se v krytech choulilo Rakousko či Švédsko, Švýcarsko nebo jiná evropská země, která si chomout NATO s gustem odepřela? Bezpečnost České republiky ohrožuje spoluúčast v politice, porušující mezinárodní právo. Provokuje napětí, které se hrozí vymknout kontrole. Pilířem mezinárodní bezpečnosti jsou Organizace spojených národů a závěry helsinské konference z roku 1975. Obojí vzniklo z vůle všech zemí, na nichž mírová architektura závisí především. Zásadní „restart" vyžaduje právě to, co obstálo i za dramat „studené války". „Agrese", proti níž řinčí zbraněmi NATO, je z říše nafukovacích strašidel. Ten horor šíří kruhy, jimž kape z válečných příprav pohádkový zisk. Skutečnou hrozbou je teroristická „internacionála", masakrující celé regiony kolem evropských břehů — a její plíživá invaze i na náš kontinent. Být NATO skutečně tím, zač se vydává, dokáže přísun živé síly i zbraní, terorizujících Sýrii, Irák i jejich široké okolí, zarazit během pár dní. Právě to se však neděje. O to víc třeba násobit tlak na prioritu všech priorit. Chce to koalici proti terorismu, širokou minimálně tak, jako ta proti Hitlerovi. Pod hlavičkou OSN, a ne vykopávky „studené války".
Není na čase zahájit také diskuzi o odchodu z Evropské unie?
Teď to chce hlavně pryč z NATO. Jen trpně však jistě nelze přihlížet ani všemu, čím degeneruje Evropská unie. Po hlasování na téma „brexit" i dalších debaklech to sice její vrchnost zkouší jako jezinky z pohádky. Osobně si však o tom, že se dá Brusel na pokání a vyjde naproti vůli demokratické veřejnosti, iluze nedělám. Krize EU není jen o pár "papaláších". Je to systémová past. Jak krize migrační, tak v podstatě i všechny ostatní už za dnešní ekonomické a politické moci nemají humánní a „trvale udržitelné" řešení. Vzrušená debata o EU už běží. Je stále vyhrocenější. Zatím však klouže až příliš po povrchu. Tím snáz podléhá i roztodivným vášním. A nechá si vnucovat „alternativy", které jí podsouvá sám viník. Opravdu průchodná a přijatelná není ani jedna. Do role „užitečného idiota" to strká i síly, od nichž se čeká skutečné východisko, a ne jenom trapné simulace. Dneska je v módě pojem „red line". „Červená čára", za kterou „je už nepustíme". Přehledná mozaika zájmů celé země — a její neprivilegované demokratické většiny. Vozová hradba, sestavená na jejich půdorysu. To téma už poutá stále slibnější zájem. Tím širší je potřeba mu dát prostor — a prohloubit jeho náplň až k samému jádru věci. Sestavit přehlednou mapu toho, co musíme ubránit stůj co stůj — i „cestovní mapu" ke všem dostupným spojencům, doma i v zahraničí. Právě ta bude k nezaplacení, ať už se velké evropské rozcestí otevře v jakékoli podobě a z kteréhokoli konce. To, že na něm už jednou nohou jsme, nevidí jen bílá hůl.
KSČM má pouze jednoho senátora a jednoho hejtmana. Jaký výsledek komunisté očekávají na říjnových volbách?
Solidní výsledek nám prorokují i seriózní průzkumy veřejného mínění. Ústecký hejtman Oldřich Bubeníček má výrazně nadpoloviční šanci, že svůj post obhájí. Vyhrát je docela reálná šance i v některých jiných krajích. Anebo vítězi minimálně dýchat do zátylku natolik, že obhájíme i pozice v krajské exekutivě. Na šachovnice, z nichž její složení vzejdou, ovšem vstoupilo i hnutí ANO. Na politické scéně je stále příliš krátce nato, aby to jeho reklamu už stačilo prohnat i zátěžovým testem skutků. To, že máme i „horní komoru", si vydupala diluviální pravice. V dobách, kdy její sliby ještě nestačily vyčpět — a věřila, že pitbulem jejích vrtochů bude na věčné časy právě Senát. Menšinu v něm však má už dnes. Tím víc sní o revanši už letos. Tím víc to bude střet o poměr mezi oběma politickými póly. V drtivé většině případů se rozhodne až ve druhém kole. Bude tak hodně záviset i na vzájemné vstřícnosti na levé polovině politického hřiště. Po čtyřech letech, kdy obě levicové parlamentní strany vládly společně ve většině krajů, by teoreticky měla být o to větší. Z naší strany je to trvalá nabídka. Její vliv bude záviset i na tom, kolik se dostane do druhého kola kandidátů za KSČM. Tím většímu testu to vystaví stranu, mající demokracii i v sociálním smyslu dokonce v názvu.