Je červen 1942. Mám před sebou fotografii z oněch dnů. Rozkročený
K. H. Frank si prohlíží mrtvé parašutisty práve vynesené z kostela Karla
Boromejského (kostela svatých Cyrila a Metodeje v pražské Resslove ulici).
Je spokojen. Úkol od samotného Vůdce splnil.
Byl u všeho v ten červen roku tisícího devítistého čtyřicátého druhého. Od
atentátu na Reinharda Heydricha do konce stanného práva. Prý v tech dnech
»proste jen vykonával jako v ostatních případech rozkaz, aniž bych o správnosti
takového rozkazu premýšlel nebo se dotazoval, proč rozkaz byl udělen
v takové forme«. (Zpoved K. H. Franka).
Jenže v dobe, kdy tu ješte nebyl nový protektor Daluege, byl pověřen
samotným Hitlerem »vedením zeme až do príjezdu nového protektora«.
Daluege přijel 4. června, proto Frank sám schvaloval ješte príkaz k poprave
spisovatele a lékare Vladislava Vančury. Pozdeji, ale stále pod Frankovou
režií, byl totiž zodpovedným (ne protektor) za činnost policejních a bezpecnostních
orgánu v zemi, byl zastřelen armádní generál a bývalý predseda
vlády Alois Eliáš a československý rekordman v behu na osm set metrů,
komunista Evžen Rošický a stovky dalších. Eliáše, kterého Frank nenávidel,
Heydrich držel přes smrtelný rozsudek naživu. Mel ho jako jakési eso pro
jednání s tehdejšími předními českými predstaviteli. Frank eso nepotřeboval.
Nenávist byla duležitejší.
Byl u hlavních událostí onoho června. Většinou dokonce osobne. Desátého
června se vracel z Berlína od samotného Hitlera, kterému navrhoval tvrdé
represe. Sotva však dosedlo jeho letadlo na ruzyňské letište – možná, že ješte
přímo z letadla videl kouř ze zapalovaných domu – už rozhodoval, že
»u toho musí být«, a také do Lidic spěchal. Zda se šel podívat na 174 zastrelených
mužu, nevíme. Ale přijal hlášení »o dobře vykonané práci«.
Osmnáctého června, kdy byl odhalen úkryt atentátníku, byl u toho, a když
po nerovném boji buď kulkami nacistů, nebo kulkou vlastní zahynuli a byli
vyneseni pred kostel, nemohl si nechat ujít pohled na mrtvé. Tady sice bylo
»jen« sedm mrtvol, ale šlo prece o princip.
Dne 24. cervna pak nezabránil vypálení Ležáků a zastřelení dvaceti čtyř osob.
Onen červen nese i další Frankovu stopu. Je jí 1327 mužu a žen zastřelených
podle rozhodnutí stanných soudu. Deset tisíc jich nebylo, to na nejvyšších
místech z důvodu ciste pragmatických (potřeba klidu a pracovních sil
do fabrik vyrábejících zboží pro Nemecko) Hitler nakonec zamítl. Nezamítl
však větší přísun veznu do koncentračních táboru a utužení »pracovní morálky
«. Tak tři tisíce »židů« ješte v červnu bylo posláno do Osvetimi...
Zadržení
Tesne po pulnoci 9. kvetna 1945
Frank nasedl do svého pancérovaného
vozu u vchodu Cernínského paláce.
Soucasne s ním do druhého vozu
nasedla jeho žena Karola Franková
s detmi. Spolecne s nimi pobocník
major Kurt Hoffmann a SS-brigadenführer
Vos, velící ctrnácti esesmanum
v doprovodu, se zaradili mezi nemecké
vojáky a civilisty, kterí mírili co nejrychleji
do Plzne.
Kolem jedné hodiny 9. máje, tedy
v dobe, kdy Rudá armáda už byla šeríkem
vítána v ulicích Starého a Nového
Mesta pražského, dorazil jeho vuz do
Rokycan. A tady, díky odbojové skupine
Cerný lev, která sledovala v dobe
povstání Cernínský palác, se o jeho
ceste vedelo (viz K. Radka a S. Toms:
Petkrát šedou eminencí).
Tady ho první uvidel hostinský Tesarík
a prekricel všechny: »Lidi, jede
Frank! Frank!« Vzápetí byl zatcen.
O nekolik hodin pozdeji již odpovídal
na otázky amerických vyšetrovatelu.
Sedmého srpna 1945 byl vydán do
Ceskoslovenska.
Zpověď
Mám pred sebou unikátní knížku.
Jmenuje se jednoduše Zpoved K. H.
Franka. Nalezl jsem ji pred casem potrhanou
u jednoho domu. Bez úvodních
stránek, bez stránek posledních, z nichž
bych se neco dozvedel alespon o datu
jejího vydání. Obsahuje však celou
Frankovu »zpoved« pred trestním senátem
v Praze a trestní oznámení na nej.
Ta »zpoved« je provázena faksimile
vypovídajícího. Jsou tu i jeho odpovedi
na otázky predsedy soudu. Stojí za to si
nekteré »argumenty« tohoto muže pripomenout:
»Pripojením protektorátu požadovalo
se totéž vypetí sil a tytéž obeti od ceského
národa, který nemohl žíti lépe
a pohodlneji než národ nemecký, když
nadto nebojoval. To však ceský clovek
nemohl pochopit a spatroval ve všech
nemeckých válecných nouzových opatreních,
která hluboce zasahovala do jeho
soukromého života, nemecký útisk, zotrocování
a odnárodnování...«
takového rozkazu premýšlel nebo se
dotazoval, proc rozkaz byl udelen
v takové forme...«
»... Na pocet rozsudku vynesených
stannými soudy se již nepamatuji. Také
jsem se o to nezajímal...«
»K... dopisu týkajícímu se zastavení
cinnosti Sokola... dodávám, že prícinou
bylo zjištení cinnosti Sokola. Smerodatnými
byly predevším projevy sympatie
v Jugoslávii...«
»K samotné otázce germanizování
mohu udati, že se v roce 1939 predevším
v kruzích strany... opetovne diskutovalo
o problému vystehování ceského národa
z Cech a Moravy (mluvilo se také o Sibiri),
resp. o ponemcení jedné cásti nemeckého
národa...«
»... zásah proti vysokým školám a ceským
studentum byl predevším odvetnou
akcí Hitlerovou za opakované demonstrace,
nato však preventivní akcí
k zamezení všech dalších demonstrací
proti Ríši v prostoru ceskomoravském...«
»Jako podstatná vec v rozkaze mi utkvelo
toto v pameti: neuniformovaní partyzáni
se považují za záškodníky
a budou po dopadení zastreleni. Práve
tak obyvatelé, o nichž se prokáže, že
partyzánské skupiny podporují. Dvory
a osady, jež slouží za úkryt skupinám
partyzánu, budou spáleny...«
»Sloužil jsem Adolfu Hitlerovi
a všechny jeho rozkazy jsem bez rozmýšlení
provádel, i když podobný rozkaz
(Lidice) byl z lidského merítka zlocinem
– jako odvlecení lidických detí...«
Nemá smysl ve ctení Zpovedi pokracovat.
Frank »nic nezavinil«, na nicem
se ze své vule »nepodílel«, »plnil jen
príkazy« a veril v pravdu nacionálního
socialismu a v predurcenost nemeckého
národa být vudcem Evropy.
A jak to bylo
Patnáctého brezna 1946 zacal soud
s K. H. Frankem. Hned na samém pocátku
procesu, kdy výslech vedený nemecky
byl preložen do ceštiny (Frank neumel
správne cesky, ci, jak tvrdil, vubec
nemluvil, o cemž lze podle nekterých
reakcí pochybovat), prohlásil na prímou
otázku: »Necítím se vinen.« Obhájce ex
offo (proti své vuli) dr. Kamill Resler
(ono druhé l se ocitlo v jeho krestním
liste omylem faráre), Cech, jenž po
celou okupaci pomáhal odboji, vedel, že
jde do nevdecné kauzy. Na stul se
postupne dostávaly dokumenty. Pripomenme
si nekteré z nich:
»Ceský národ, který patrí k západním
Slovanum, žije nejen v nemeckém politickém
prostoru, nýbrž i v nemeckém
národním životním prostoru. Tato pozice
vylucuje množství politické samostatnosti.
Neschopnost Cechu vytvorit si
natrvalo svuj vlastní stát je osudove
dána tímto prostorem. Velkonemecká
ríše musí mít v tomto prostoru pri politickém
jednání s jeho obyvateli volnou
ruku. Z toho plyne otázka osudu ceského
národa... Cílem ríšské politiky
v Cechách a na Morave musí být úplná
germanizace prostoru a lidí. Tohoto cíle
se dá dosáhnout dvojí cestou:
Totálním vysídlením Cechu z Cech
a Moravy na území mimo Ríši a osídlení
vysídleného prostoru Nemci... nebo
použitím nejruznejších germanizacních
metod na vetší cást Cechu v Cechách
a na Morave podle plánu X.
Germanizace predpokládá:
1. prenárodnení rasove prijatelných
Cechu,
2. vysídlení rasove nestravitelných
Cechu a protinemecky smýšlející inteligence,
popr. zvláštní zacházení s temito
a vubec všemi destruktivními živly,
3. nové osídlení takto vyprázdneného
prostoru cerstvou nemeckou krví...
/podepsán Frank/«. Datum: 31. srpen
1940, text vypracován tedy ješte pred
Heydrichovým plánem na budoucnost
»ceského prostoru« a jeho obyvatel...
Po atentátu na Heydricha navrhl
Frank Hitlerovi dne 28. kvetna tato opatrení:
»Vycházeje z predpokladu, že Protektorát
musí nadále a za všech okolností
prispívat prací ve zbrojním prumyslu
k nemeckému vítezství, dovoluji si
navrhnout tuto odpoved na atentát:
1. Vyhlásit stanné právo pro celé
území protektorátu.
2. Masové pátrání po pachatelích
a pomahacích...
3. Demonstrovat nemeckou moc...
4. Okamžité popravy všech pachatelu,
jejich pomahacu a všech tech, kterí jsou
podezrelí, že o atentátu vedeli...
5. Vysoké, až nejvyšší odmeny všem
príslušníkum ceského národa, kterí prispejí
k odhalení viníku nebo zamezí
proti Ríši dalším neprátelským cinum...
12. Kdyby proti ocekávání pachatelé
nebyli do konce cervna zatceni a odboj
v zesílené míre pokracoval
a. zrušení autonomie...
b. zatcení a zastrelení vetšího rozsahu
(veznu v koncentracních táborech
a nove zatcených intelektuálu)...« (Borivoj
Celovský: So oder So).
Následovaly popravy, Lidice, Ležáky,
další zatýkání a posílání do koncentracních
táboru s podpisem ci s vedomím
státního ministra K. H. Franka.
V dalších letech krvavé rozsudky
pokracovaly, i když nikoli pod hlavickou
»stanného práva«, plnila se vezení,
koncentracní tábory, z Terezína pravidelne
smerovaly vlaky do plynových
komor v Birkenau, byly nasazovány
jagdkomanda proti partyzánum, která
smela tím nejhruznejším zpusobem na
východe Moravy vraždit, s jeho souhlasem
byla vykonána i poslední poprava
v Terezíne, pri níž zahynulo na padesát
mužu a žen. To byl také Karl Hermann
Frank.
Pred soudem
Mám pred sebou dokument Život
a vina K. H. Franka, který byl podkladem
pro natocení dokumentárního filmu
(autor Drahoslav Holub), hrdý
a nesmlouvavý Frank se najednou pred
ocima zmenil v pokleslého stárnoucího
muže, který jen touží po tom, aby mohl
v klidu dožít se svou rodinou. Soud bere
jako vykonstruovaný. Nesouhlasí s ním.
Nemá právo ho soudit. Žádá velkorysost
vítezu, ta tam je jeho pýcha. Pak se
dozvídá rozsudek. Pred popravou stací
jen ríci: »Nemecko musí žít, i když my
musíme zemrít« a o malou chvilku
pozdeji nemecky vysloví dve vety: »At
žije nemecký národ!« a »At žije nemecký
duch!« (viz Ladislav Tunis: K. H.
Frank a jeho obhájce). Ve trináct tricet
pet 22. kvetna je pred »plným hledištem
« v pankrácké veznici dokonáno.
Vrah dostal, co mu patrí, ani rozsudek
nemohl však smýt všechny viny, které
na nem a na nemeckém národe zustaly.
Jarooslavv KOJZZAR