Český historik Michal Macháček o Jakešovi

15. 7. 2020

Osobně jsme se poznali před několika lety, přičemž asi pomohla informace, že můj děda také pracoval po válce v Baťových závodech ve Zlíně. Občasně jsem pak za bývalým prvním mužem strany docházel do jeho hanspaulské vily a posléze do bytu v Podbabě, kde jsme vedli rozhovory zejména o minulosti – snažil jsem se přitom konfrontovat své poznatky. Byl ochotný, i když se ne zcela otevíral, zajímal se a když jsem posléze navrhl, že bych mohl v Moskvě zkusit vyžádat k nahlédnutí na něj Sověty vedený osobní spis i pořídit z něj kopie, bez dlouhého váhání souhlasil.

Byl oddaným a horlivým stoupencem Dubčeka, a to až do konce června 1968. Jakeš v té době odjel na 14 dní do SSSR na dovolenou. Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: ´Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde´ (…) Jakeš se seriózně postaral o ty svoje spolupracovníky, kteří se nechtěli ´měnit´, veliký rozdíl oproti Husákovi. Za důležitější ovšem považuji, že Jakeš se jeví jako vydresírovaný baťovák, baťovácký robot, který bez ohledu na vlastní stanoviska přebírá automaticky a ukázněně stanovisko šéfa. Specifikum je dnes v tom, že názory nového šéfa jsou v příkrém rozporu s jeho dvacetiletou a velmi horlivou angažovaností pro Brežněva. Jak se s tím vyrovná, to je veliká otázka (záznam z ledna 1989).“ Jak se s tím vyrovnal víme, vyrovnával se s tím obtížně, prakticky do konce života, ovšem na detaily se už aktéra nezeptáme…

Kvůli právnímu ověření pro archiv jsme loni také podnikli návštěvu notáře. Taxík tenkrát skoro 96letý Jakeš odmítl s tím, že je to zbytečné a pojedeme tramvají. U notáře se naskytla až groteskní situace, když postarší notářka zachovala profesionálně klidnou tvář a ptala se bývalého genseka na jméno a zda ví, co podepisuje apod. Možná ale jen špatně viděla, protože si vzápětí nechalo ode mne předčítat údaje z našich dokladů. Miloš Jakeš zase špatně slyšel, tak jsem mu tlumočil notářské dotazy. Nakonec jsme to úspěšně zvládli a já se pak několikrát ujistil, zda ho nemám doprovodit domů. On že ne, že to v pohodě zvládne sám a že stejně ještě musí koupit rozdvojku či co a ať dám pak vědět, jak jsem v Moskvě pořídil.

V Rusku se poštěstilo. Personální spis čítal kolem 700 stran, které ještě spolu s dalšími materiály momentálně zpracovávám do knižní podoby a které víceméně barvitěji potvrzují obraz disciplinovaného funkcionáře, který na rozdíl od jiných soudruhů příliš nesázel na zákulisní praktiky. I místo generálního tajemníka strany na něho tak nějak zbylo. Holt, když se dva perou (Lubomír Štrougal vs. Vasil Biľak), třetí se směje, ačkoliv k smíchu situace příliš nebyla, natož pro nového stranického lídra. Tenkrát navíc jistě zapůsobila jeho předcházející úzká spolupráce s M. S. Gorbačovem, kterému po listopadu 1989 naopak nemohl přijít na jméno, snad i více než představitelům disentu.

Bohužel, když jsem se do Prahy vrátil a mínil Miloše Jakeše v Moskvě nově nabytými poznatky seznámit a zeptat se na jejich věrohodnost a komentář, prodělával těžký zápal plic. Nakonec jsme se díky jeho tvrdému kořínku a vstřícnosti syna ještě setkali a leccos probrali. I když už to nebyl ten vitální Miloš Jakeš, na kterého jsem byl navyklý.

Zemřel baťovák, který nevěřil na peklo a dožil se požehnaného věku, milovník švestkových knedlíků, kterých míval doma plnou mrazničku, ovšem jinak životosprávou velmi střídmý člověk, co rád chodil pěšky, kariérní disciplinovaný komunistický funkcionář, který se mimo jiné podílel na kolektivizaci venkova, (ne)řešení řady jiných hospodářských otázek. V 60. letech také první náměstek ministra vnitra a zpočátku sympatizant i aktér reformního procesu. Také díky Dubčekově podpoře (studovali spolu v Moskvě) stanul v dubnu 1968 v čele Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, která dva roky poté dohlížela na provádění prověrek, vylučování statisíců straníků i svého již bývalého stranického šéfa Dubčeka – stál u vyrábění lidí druhé, resp. třetí kategorie. Pak se stal součástí kolektivního stranického vedení, což vyvrcholilo koncem 80. let funkcí nejvyšší, o čemž i sepsal memoárovou knihu „Dva roky generálním tajemníkem“.

Odešel také jeden z posledních žijících vrcholných politiků, který stál jak u zrodu, tak konce komunistického experimentu, a pokud vím, rovněž poslední žijící politický účastník klíčového jednání v Moskvě ze srpna 1968 a signatář tzv. Moskevského protokolu, kterým se předešlo krveprolití, ovšem který zároveň znamenal opětovné nastoupení cesty utahování celospolečenských šroubů. Zemřel muž, který byl za svou činnost po roce 1989 vyšetřován, a ještě loni na něj bylo podáno trestné oznámení za odpovědnost za mrtvé na státní hranici. Miloš Jakeš se zákonitě těšil zájmu i dnešních médií a filmařů. Nemohu si přitom odpustit poznámku, že nejednou se tak dělo s cílem ho lacině vyprovokovat a zesměšnit, prakticky na něm parazitovat, což si sám patrně uvědomoval a přecházel argumentací, že přes všechno něco bude díky tomu moci sdělit veřejnosti. Zájem ho spíše těšil.

Píše se, že zemřel i symbol. Ale čeho vlastně? Zatuhlosti poměrů, nesebereflexe a komičnosti předlistopadového režimu, nevyrovnání se s minulostí… ? Uvízlo mi vyprávění brněnského politologa Lubomíra Kopečka, který svým vysokoškolským studentům narozeným okolo r. 2000 bez legendy pustil záznam známého vystoupení Miloše Jakeše z Červeného Hrádku s tím, co si o tom studenti myslí. Odpovědi byly ve smyslu: To je asi nějaký reformní komunista, který by rád napravil poměry a nastolil volnější trh, pravicový komunistický politik apod.

Vybavuje se mi ale i diskuze z filmu Milda mezi Jakešem a Františkem Stárkem, jenž mu vyprávěl u piva o tom, jak byl perzekuován a ve vězení, když on byl u moci. Jakeš mu tenkrát s chladnou logikou odpověděl, že patrně právem, neboť asi dělal něco, co dělat neměl a takový je holt život. Když už si konsternovaný Stárek začal brát na pomoc i podsvětí, totiž otázku, zda se Jakeš nebojí, že skončí v pekle, hbitou odpovědí mu bylo, že je ho Jakešovi líto, neboť neví, že peklo neexistuje. Miloš Jakeš je především symbol našich vlastních představ o minulosti i dnešku. Schválně, na co budete myslet, až si dáte švestkový knedlík?

Michal Macháček, zdroj Facebook

https://davdva.sk/cesky-historik-michal-machacek-o-jakesovi/#comment-30178