Jak vlasovci pomáhali pražským povstalcům

27. 7. 2020

V srpnu 1943 se oblast Lokoťského okruhu stala ohroženou a Kaminskij, po souhlasu německého velení, vydal rozkaz k evakuaci RONA a občanů do oblasti Lepel ve Vitebské oblasti. Poté, co se RONA začala připravovat k evakuaci, začal v ní morální rozklad.

V Bělorusku se Kaminskij, v té době již vyznamenaný Medailí východních národů 1. stupně ve zlatě s meči, stal starostou Lepelu. V Bělorusku dostala brigáda za úkol zabezpečit týl německé 3. tankové armády před partyzánskými údery. Díky dezercím a ztrátám v boji s partyzány klesl počet mužů RONA na dvě třetiny. Začátkem listopadu byla brigáda posílena běloruskými policisty. Kaminskému se podařilo stmelit brigádu, přimět k návratu část dezertérů a zvýšit počet RONA na 5000 mužů. V zimě a na jaře 1944 vedla Kaminského brigáda nepřetržitý boj s partyzány v týlu Armádní skupiny Střed. Během protipartyzánských operací v týlu Armádní skupiny Střed byla brigáda RONA začleněna jako útočná brigáda SS (Sturmbrigade RONA) a podřízena veliteli SS a policie v týlu Armádní skupiny Střed, kterým byl SS-Obergruppenführer von Gottberg. Za účast v těchto bojích obdržel Kaminskij Železný kříž I. třídy a Sturmbrigade RONA přitáhla pozornost Heinricha Himmlera. V létě 1944 byl Kaminskij pozván do štábu Reichsführera SS ve východním Prusku, kde mu Himmler vyjádřil své poděkování za úspěchy brigády a sama RONA byla na Himmlerův rozkaz začleněna do sestavy Waffen-SS jako 29. Grenadier Division der Waffen-SS (russische Nr. 1) a jejímu veliteli byla přiznána hodnost SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS.

Na příkaz Himmlera měla být 29. divize Waffen SS poslána do Německa k reformování. Ale protože dne 2. 8. 1944 vypuklo ve Varšavě povstání, Němci potřebovali pomoc Kaminského divize, která tak přešla pod velení SS-Obergruppenführera Ericha von dem Bach-Zelewského. Z každého pluku Kaminského divize byli vyčleněni dobrovolníci, kteří pod velením SS-Obersturmbannführera Frolova byli posláni do Varšavy. V sestavě Frolovova pluku byly dva prapory s 1700 muži, samohybné dělo SU-76, čtyři tanky T–34 a dvě houfnice. Podle polských historiků zabili vojáci ruské divize SS ve Varšavě 15 000 lidí. Pro zvěrstva vojáků a důstojníků RONA byla koncem srpna Frolovova skupina vyvedena z Varšavy a Kaminskij byl pozván na velitelství SS-Obergruppenführera Ericha von dem Bach-Zelewského, kam nedorazil. Později našli mrtvé tělo Kaminského v lese. Němci tvrdili, že velitel divize byl ubit partyzány. Na důkaz toho ukázali vojákům prostřílené auto Kaminského v příkopu. 29. divize Wafen SS »RONA« byla rozpuštěna, zbývající vojáci byli předáni Vlasovovi jako základ 1. divize ROA.

Mimo vojáků rozpuštěné 29. divize Waffen SS »RONA«, byly do sestavy 1. divize ROA začleněny části různých »východních« jednotek, hlavně ze západní fronty. První divizi ROA byly předány zbytky 30. divize Waffen SS, 308., 601., 605., 618., 628., 630., 654., 663., 666., 675. a 681. východní prapor, 582. a 752. východní dělostřelecký oddíl a řada menších jednotek. Dobrovolníci přímo ze zajateckých táborů tvořili jen malý počet mužstva divize. Divize se formovala dle německé divize lidových granátníků, s některými zvláštnostmi. Místo útočných děl měla například deset stíhačů tanků Jagdpanzer 38 a devět tanků T–34.

Dne 10. 2. 1945 předal generální inspektor dobrovolnických jednotek generál jezdectva Ernst August Köstring Vlasovovi rozhodnutí, že může oficiálně převzít velení 1. divize ROA a formující se 2. divize. K této příležitosti se konala přehlídka jednotek a jejich přísaha.

Přehlídka se konala dne 16. 2. 1945 v Münsingenu. Přehlídkové místo bylo na samém okraji města. Na přehlídce kromě vlasovců byli přítomni generální inspektor dobrovolnických jednotek generál jezdectva Ernst August Köstring, generál poručík letectva Heinrich Aschenbrenner a náčelník Münsingenu generál letectva Rudolf Wenniger.

Dne 23. 3. 1945 souhlasil Adolf Hitler s nasazením 1. divize ROA na frontu. Během pochodu byli k divizi připojeni zajatci a dělníci, nahnaní na práce v Německu v počtu asi 5000 osob.

Dne 20. 3. 1945 došla divize na předměstí Norimberku. Odtud se divize přesouvala vlakem a do Lieberose u Chotěbuze dorazila dne 22. 3. 1945. První divize ROA měla zaútočit na oderské frontě na pozice 33. sovětské armády jižně od Fürstenbergu. Do příchodu vlasovců na ni dvakrát neúspěšně zaútočili Němci. Před bojem navštívil divizi Vlasov a přijal přísahu nováčků. Dne 13. 4. 1945 v 05.15 hod. po dělostřelecké přípravě a úderech letectva zaútočil 2. a 3. pluk 1. divize ROA. Útok 3. pluku z jihu byl odražen a vojáci ROA se s vysokými ztrátami vrátili na výchozí pozice. Útok 2. pluku byl veden ze severu za podpory 12 tanků a několika samohybných děl. Vlasovcům se podařilo projít 500 metrů, obsadit první linii sovětských zákopů a udržet se zde do následujícího dne. Celkové ztráty čítaly 370 mrtvých. Největší ztráty měl důstojnický sbor. Generál Buňačenko po těchto ztrátách odvedl divizi do týlu a zahájil ústup směrem do Československa.

Pražské povstání a počty padlých příslušníků 1. divize ROA

Přiblížení sovětských vojsk k Berlínu a nadcházející kolaps jednotek wehrmachtu a Waffen SS přinutil velení KONR zamyslet se nad budoucím osudem. V dubnu 1945 vyslal Vlasov s úkolem navázat kontakt se Spojenci kapitána Strik-Strikfelda a generála Malyškina. Protože toto úsilí selhalo, bylo rozhodnuto, aby všechny ruské formace přešly do oblasti rakouských Alp, spojily se, a tak získaly lepší pozici pro jednání se Spojenci. Dne 10. 4. 1945 Jižní skupina ROA postoupila do oblasti České Budějovice – Linec. Sem se začala z oderské fronty přesouvat i 1. divize ROA. V prvních květnových dnech se nacházela nedaleko Prahy. Dne 4. 5. 1945 odpoledne dorazily jednotky 1. divize ROA do okolí Berouna a její příslušníci byli ubytováni po okolních obcích. Štáb divize byl dislokován do budovy sokolovny v obci Suchomasty, asi 8 km jižně od Berouna.

Do štábu 1. divize ROA, kde se nacházel i generál A. Vlasov, se dostavili také údajní představitelé českého odboje, kteří se snažili do povstání, plánovaného na pondělí 7. května 1945, zapojit i vojenské jednotky 1. divize ROA. Ve štábu divize se tak ze 4. na 5. května konala porada generála Buňačenka s veliteli pluků a bylo dohodnuto tuto vojenskou pomoc poskytnout, aby se rehabilitovali v očích anglo-amerických spojenců a mohli u nich požádat o azyl. Generál Vlasov, který se této porady také zúčastnil, s pomocí připravovanému povstání nesouhlasil, přesto ji výslovně nezakázal. V budově sokolovny v Suchomastech tak ráno dne 5. května 1945 podepsal generál Buňačenko s údajnými zástupci povstalců »Dohodu o společném boji proti fašismu a komunismu« (dle názoru historika A. V. Okorokova však není nikde v žádných dokumentech zmínka, že by se vůdci Pražského povstání obrátili na 1. divizi ROA s prosbou o pomoc).

Dne 5. května 1945 v odpoledních hodinách oznámil pražský rozhlas vypuknutí povstání a žádal o pomoc všechny spojence. Výzva byla zachycena i v 1. divizi ROA, a proto generál Buňačenko rozhodl vydat se do Prahy ještě téhož dne. Do Radotína, na okraj tehdejší Prahy, dorazil první hlídkový vůz 1. divize ROA ve 20.25 hod.

Dne 6. května 1945 v 05.50 hod. povstalecký rozhlas vysílal poprvé výzvu k ROA, aby poskytla pomoc povstání. V 16.00 hod. vstoupily první jednotky 1. divize ROA do Prahy a začaly postupovat od Zličína na Ruzyň, k Motolu a do prostoru Štefánikových kasáren. V 18.00 hod. v Bartolomějské ulici, na Vojenském velitelství Velké Prahy Bartoš, jednal velitel 1. pluku ROA (pplk. Archipov) o plánu ranního útoku ROA v Praze. Ve stejnou dobu v 18.00 hod. se pěší rota ROA spolu s radotínskými povstalci pokusila o útok na Zbraslav. Byli však odraženi a museli se v noci stáhnout. Štáb divize v čele s generálem Buňačenkem se v podvečer usídlil v Řeporyjích, aby odtud velel jednotkám 1. divize ROA při bojích v Praze.

Dne 7. května 1945 se štáb 1. divize ROA přesunul do Jinonic do objektu továrny a. s. Walter, kde generála Buňačenka přivítal velitel objektu podplukovník Václav Vlček a kapitán vládního vojska z Lán Jaroslav Rendl, který byl určen jako styčný důstojník se štábem 1. divize ROA.

V Motole Němci kapitulovali před jednotkami 1. divize ROA.

Na pankráckém úseku, kde 7. 5. 1945 probíhaly nejtěžší boje Pražského povstání, hodnotí účast a pomoc příslušníků ROA bývalý legionář a velitel tamního úseku PO-V/2 podplukovník dělostřelectva František Peška takto (Jindřich Marek, Barikáda z kaštanů, duben 2005, str. 191):

Ráno 7. května velitel oblasti Praha-východ oznamuje, že jsou na cestě vlasovci do mého úseku. Přijíždějí k 9. hodině – dva tanky, jedno kulometné auto, za nimi dvě děla a dvě pěší roty. Jedno dělo zaujalo postavení a vypálilo dvě rány. Další střelbu velitel odmítl, že je škoda bořit domy, aby bylo kde bydlet. Tanky zaujaly vyčkávací postavení. K útoku však nedošlo. Ve 14.00 hod. odjely zpět do Prahy. Za nimi v 16.00 hod. i obě děla.

Zápis dále pokračuje: Jednu pěší rotu jsem zasadil do prostoru Jezerka a jednu rotu do prostoru Na Děkance za předpokladu, že tam dopochoduje zbytek praporu. To se nestalo a tato rota zůstala na místě až do večera. Rota zasazená do prostoru Jezerka vyrazila s elánem do útoku, ale útok brzy zastavila poté, kdy padl velitel roty, a zůstala na obranné čáře. V 19.30 hod. mně bylo hlášeno, že obě roty vlasovců odpochodovaly z postavení. Proto jsem byl nucen učinit opatření k posílení obou oslabených úseků.

Na str. 194 knihy Barikáda z kaštanů Jindřich Marek dále uvádí, že i tak upřímný obdivovatel vlasovců, jako je historik Stanislav Auský (koncem druhé světové války působil jako průvodce a tlumočník u 2. pluku 1. divize ROA), přiznává, že mimo jakoukoliv pochybnost hlavní tíhu bojů v Praze nesly jednotky pražských povstalců.

V 09.10 hod. se Česká národní rada prostřednictvím rozhlasu distancovala od Ruské osvobozenecké armády s tím, že »si nepřeje spolupracovat se zrádci a německými spojenci« a vydala prohlášení, že akce generála Vlasova proti německým vojskům jsou vlastní záležitostí jeho jednotek a Česká národní rada nemá s nimi žádné politické úmluvy a že kooperaci vojenských akcí proti Němcům provádějí vojenské štáby. V pražském rozhlase se také hovořilo o tom, že partyzáni se na řadě míst střetli s vlasovci a mnoho jich zajali.

V 15.30 hod. dal generál Buňačenko pokyn útvarům 1. divize ROA, aby se začaly stahovat na smíchovskou, levou stranu Vltavy a ve 23.00 hod. vydal rozkaz, aby jednotky 1. divize ROA zahájily odchod z Prahy směrem k americké armádě.

Dne 8. května 1945, během dne, se jednotky 1. divize ROA v souladu s rozkazem generála Buňačenka postupně po levé straně Vltavy stahují z oblasti Velké Prahy.

Poznámka: na internetu nebyla dohledána žádná informace o boji jednotek 1. divize ROA s Němci na území Velké Prahy dne 8. 5. 1945

Dne 11. května 1945 chtělo velení 1. divize ROA složit zbraně před Američany, ale ti prohlásili, že se vlasovci nacházejí na území, které zabere Rudá armáda. Některé menší skupiny vojáků ROA se zbraněmi v rukách se vzdali Američanům nebo bojovali proti českým partyzánům a postupující Rudé armádě, dokud nebyli zničeni.

A. A. Vlasov se vzdal Američanům dne 11. 5. 1945. Dne 12. 5. 1945 ve 14.00 hod. byl vydán představitelům Rudé armády.

Dne 13. až 14. 5. 1945 zajaly jednotky sovětského 25. tankového sboru větší část důstojníků a vojáků 1. divize ROA (11 tisíc mužů) a všechnu výzbroj včetně pěti tanků, pěti samohybných děl, dvou transportérů, 102 aut a 1378 koní.

Většina autorů spisků o Ruské osvobozenecké armádě uvádí počet padlých vlasovců v Praze číslovkou 300. Většina politiků, nejenom primátor hlavního města Prahy a starosta Městské části Praha 5 – Řeporyje, toto číslo přebírá a používá je. Navíc je toto číslo umocněno i objevy nového historika, kterým je fotograf s typicky slovanským příjmením, Vladimir Pomortzeff, který zdokumentoval hroby rudoarmějců na Čestném pohřebišti v Praze–Olšanech a dokládá, že v Praze, v pražských ulicích v boji proti Němcům padlo pouze 23 rudoarmějců. Podle zjištění Vladimira Pomortzeffa ostatní rudoarmějci nepadli přímo v boji dne 9. května 1945 v Praze, ale buď na jiných místech v okolí Prahy, případně zemřeli na následky zranění nebo z jiných důvodů později. Stejný Vladimir Pomortzeff zpracoval i přehled hrobů, kde všude jsou v Praze a okolí uloženy ostatky vojáků 1. divize ROA, kteří padli, když pomáhali pražským povstalcům ve dnech 6. až 7. 5. 1945 v bojích proti německým jednotkám wehrmachtu a Waffen SS, přičemž své údaje čerpal mimo jiných zdrojů také od Stanislava Auského, Pavla Žáčka a Tomáše Jakla.

Zastánci Vladimira Pomortzeffa tvrdí, že počet padlých rudoarmějců, kteří vstoupili 9. května 1945 do Prahy, se musí počítat od jejich vstupu do Prahy, a dále, že padli v Praze v přímém boji s Němci. Takovýchto rudoarmějců je údajně pouze 23 oproti 300 vlasovcům, jak zdůraznil primátor hlavního města Prahy v pořadu Aréna na TV Barrandov v debatě s poslanci Jaroslavem Foldynou a Leo Luzarem.

Pro upřesnění, kolik vlasovců padlo v boji proti jednotkám wehrmachtu a Waffen SS v průběhu Pražského povstání v květnu 1945, jsem jako podklad použil údaje od zmíněného historika, fotografa Vladimira Pomortzeffa, zveřejněné na internetu, a dále údaje od historika Jindřicha Marka z jeho prací Barikáda z kaštanů, Praha 2005 a Armáda barikád, Praha 2015.

Nejprve je třeba určit, od kdy do kdy vlasovci, tzn. vojáci 1. divize ROA pod velením generála Buňačenka, poskytovali pomoc pražským povstalcům v květnu 1945. Tento údaj je docela přesně zdokumentován a shoduje se na něm řada historiků, včetně mnou výše uvedených. Ne vždy je však tento údaj přesně používán, jak si ukážeme níže.

První jednotky ROA pod vedením generála Buňačenka vstoupily do Prahy dne 6. 5. 1945 v 16.00 hod. Dne 7. 5. 1945 ve 23.00 hod. vydal generál Buňačenko rozkaz, aby jednotky 1. divize ROA zahájily odchod z Prahy směrem k Američanům. Takže to je první údaj, kterým je vymezeno, po jakou dobu poskytovaly jednotky 1. divize ROA pomoc pražským povstalcům v květnu 1945. Pokud někteří z příslušníků 1. divize ROA zůstali i po vydání rozkazu generála Buňačenka v Praze, z Prahy neodešli a ještě během 8. května poskytovali dobrovolně pomoc pražským povstalcům, přičemž není doloženo, že na místech zůstali z rozkazu generála Buňačenka, pak zde nezůstali jako příslušníci 1. divize ROA, ale jako dobrovolníci. A přestože si zaslouží poděkování místních povstalců za jejich momentální pomoc v konkrétním boji, tak jejich padlí by neměli být započítáváni mezi oběti 1. divize ROA, jejímiž příslušníky v té době již dobrovolně nebyli. Z čistě vojenského hlediska by se také mohlo hovořit o dezertérech z 1. divize ROA.

Autor: 
Emil KULFÁNEK, vedoucí Památníku Pečkárna