ROZHOVOR „Udělali si z nás toaletní papír,“ komentuje bývalý místopředseda KSČM Josef Skála výsledek vyjednávání komunistů o rozpočtu. O žádný úspěch prý nejde a lidé si myslí, že si Andrej Babiš KSČM „pronajal“. Skála podrobně načrtl i scénář, jakou proměnou musejí komunisté projít, aby po volbách neskončili mimo Sněmovnu. Pro současné vedení strany to příjemné čtení nebude.
Daňová reforma i státní rozpočet prošly Poslaneckou sněmovnou díky hlasům KSČM. Pomůže to straně u voličů?
Země je v hluboké krizi. Potřebuje jiné daňové sazby i jiný rozpočet. Lidé, kteří nic neukradli, čekali, že s jejich osnovou přijdeme my. Naším jménem však prošla daňová reforma, zvýhodňující „horních deset tisíc“. Zrychlí náš propad do dluhové pasti. A ta se vymstí hlavně dolním deseti milionům. Tím snáz se jako svatý František, co se má přetrhnout za lidi v nouzi, předvádějí i Piráti. Proč jsme je netrumfli ani v tom, s čím přišli, mi hlava nebere. Například návrhem, který by míru zdanění zachoval, a ne hazardérsky snižoval. A zvýšil by odpočitatelný základ daně o částku rovnou životnímu minimu, přesněji jeho ročnímu součtu. Mělo by to zřetelnou symboliku. Tím větší sympatie bychom získali u lidí majících hluboko do kapsy. Podstatně menší by byla i díra do státní kasy. V západních metropolích, před nimiž se tuzemské „elity“ hrbí, se vyšší příjmy a majetek zdaňují nepoměrně víc. My jsme nechali ležet ladem i tuto munici.
Mazurka kolem státního rozpočtu nás poškodila ještě víc. Lukulské dary „vyvoleným“ ponechal nedotčené. Budou se vyplácet i „neziskové“ páté koloně. Stovky miliard budou chybět jinde. Hlavně tam, kde prohrává ekonomická bezpečnost země – a scházejí zdroje obživy pro statisíce lidí, kteří o ni přišli nebo přijdou. Vyrazit do boje s koncepcí, jak je uvolnit pro tyto účely, naši prestiž a vliv to posílí. Veřejný tlak by přiměl manévrovat i vládní koalici. Naším jménem však běželo jen ochotnické divadlo. Fraška na to samé brdo, jako už minule. Přetahovaná o deset miliard, tedy necelé procento rozpočtu. Šidítkem pro média, majícím lidem vytřít zrak, byla i před rokem. Tentokrát je z toho ještě větší trapas. Trik, přesouvající deset miliard pro armádu do vládní rezervy jen na pár dnů, totiž ministryni financí navrhly samy naše pomazané hlavy, dokonce přímo na půdě výkonného výboru strany. Pro vládu v koutě to byl dar z nebes. Když na něj nakonec kývla – a rozpočet prošel i díky poslancům za KSČM –, mouřenín dostal za uši. Vláda sdělila v přímém přenosu, že deset miliard vloží tam, kde jí to uloží „atlantické“ lampasy. V pivní tácek, jímž panstvo podkládá nohu od tabule s ústřicemi a kaviárem, nás naši principálové mění už roky. Teď z nás udělali toaletní papír.
Vláda podle všeho směřuje k odkladu rozhodnutí o tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany a chce to nechat až na dalším kabinetu po volbách. Co za tím posunem vidíte?
Úlitbu „spojenecké věrnosti“, jak jinak. Za cenu ohrožení naší energetické bezpečnosti. Řada uhelných elektráren končí dřív, než bude víc proudu z Dukovan. Spotřebu energie mezitím zvýší i robotizace a elektromobilita. Za situace, kdy Německo odpojuje své jaderné i uhelné zdroje. V solárních a větrných elektrárnách má instalovaný výkon 30–40 našich Temelínů. Jejich skutečný výkon však dramaticky kolísá. O to víc závisí na záložních kapacitách. Z Rakouska, od nás i z jiných zemí. Obrovské zátěži to vystavuje i naše přenosové soustavy, což do nich nutí pumpovat miliardy z českých zdrojů. Uteče jen pár let a je tu i riziko „energetické chudoby“ – a „blackoutů“ s nedozírnými následky.
Premiérovi a ministrům není co závidět. S lekcemi, co se smí a co ne, létají přes Atlantik i ministerské speciály. Proč si z té lapálie nepomoci i s oporou v jiném „strategickém spojenci“? Má-li na navyšování našich energetických kapacit tak neuralgický zájem právě Německo, proč na tom nepostavit nabídku, která se nedá odmítnout? Tedy ať se o racionální a hospodárné řešení zasadí spolu s námi – a zapojí se do něj i adekvátní finanční účastí. Dnes platí, když se mu propadne výkon solárních i větrných zdrojů, za každou MWh až stonásobek běžné ceny. Včasné zvýšení našich energetických zdrojů by tak pomohlo i sousedovi. Hlavně však posílí naši energetickou suverenitu. A tedy i schopnost garantovat cenu energie, odpovídající české kupní síle – a ne ji vydat napospas burze, která ji odvodí i od „zeleného“ šílenství západně od Aše. Nebo snad už – na oltář „návratu do Evropy“ – nemáme počítat ani s tím? Pak by kilowatthodina stála klidně i deset korun či víc.
BIS varuje před účastí ruských a čínských společností v tendru s tím, že jde o bezpečnostní riziko. KSČM to odmítá. Z druhé strany ale vy přece nemůžete vědět, jaká varování, třeba i silně podložená, kontrarozvědka předložila, to ví jen vláda. Neměli byste se v této věci spíš držet stranou?
Stranou bychom se mohli držet, pokud by nešlo o otázku strategické povahy. A navíc i hrozbu mamutího tunelu, budou-li jaderné bloky dodávat ti, kdo nás mají za dobyté území. Experti z branže vám pošeptají, že dnes jsou s to dodat jaderné bloky na klíč jen tři země – Rusko, Čína a Jižní Korea. Všichni ostatní je musejí i masivně „outsourcovat“. Pak si s nimi pohrávají jako „vyvolení“ na hřišti velkých stavebních zakázek, dojících veřejné rozpočty. Dopustit to samé i v daném případě znamená zaplatit gigantické výpalné – a riskovat i časové skluzy a různé zádrhele.
Nabídku česko-ruského konsorcia, zablokovanou před šesti lety, zdobily bezkonkurenčně nejvýhodnější cena i podíl domácích vstupů.
Dodávky ruského paliva běží s přesností švýcarských hodinek. Navzdory sprškám urážek, jež v Rusech musejí vařit krev. Teď se prý na ruské špiony, co mají ukládat o naše bezpečí, táže sama hlava státu. Pátá kolona to má za nezřízenou svatokrádež. Není divu. To jediné, na co se česká špionománie zmohla, je „ricinová aféra“. Horor o jedu, pašovaném šéfem kulturního střediska pro tajuplné komando, co prý chtělo zavraždit tři pražské šantaly s nulovou ctí a svědomím. Jeden z nich zbořil pomník maršála velícího našemu osvobození od genocidy. Druhý ne a ne vrátit pamětní desku, která je připomínala, na Staroměstskou radnici. Třetí si objednal pomník, který sovětský tank uráží nacistickou helmou na jeho věži. Být šéfem Putinova PR, pošlu té šmíře věnec buřtů a basu šnapsu. Nepase nakonec ty tři nevychované maňásky sama GRU? Když se ta „aféra“ zesměšnila, svedli ji na „udání“, co prý poslal podřízený „ricinového pašeráka“. Kdo si z nich udělal šprťouchlata – a je-li to vůbec pravda –, je státním tajemstvím. Čučkaři – smím-li si půjčit z hradního lexikonu – však vzali ricin v kufru smrtelně vážně a děsili jím natvrdlejší publikum. Má se tak neseriózní nápovědě podřídit i naše energetická bezpečnost?
KSČM se až v tomto volebním období dostala po třiceti letech takřka přímo k moci. To je přece z vašeho stranického pohledu jasný úspěch Vojtěcha Filipa, nebo ne?
To, že vláda závisí i na hlasech komunistických poslanců, nám spadlo do klína čirou náhodou. Jen díky patu po volbách, v nichž jsme my sami dopadli nejhůř od roku 1921. S trumfy, jež nám to přesto rozdalo, by to uhrál lépe i ponocný. Lidé čekali důrazný tlak zleva. Křížové tažení proti všemu, co je špatně i dnes. Babiš ten svinčík zdědil. Pod tlakem zleva by musel gruntovat mnohem víc. Komu že za to země vděčí, by bylo jako na dlani. Tlak zleva se však nekonal. Trumfy se vyměnily za tři parlamentní posty. Drobečkovou politikou za „úřady“ se odepsali už staročeši. To samé teď hrozí i nám. Cokoli vypadá jen trochu „líp“, nahání voliče oligarchovi. Vše, co se nelepší ani dnes, padá i na naše hlavy. Soužití s vládou mělo blokovat druhohorní pravici. Vrací ji k moci hlavním vchodem. V regionech i v centru. Součástí příští koalice bude ODS. Zato náš rating se propadá níž než kdykoli dřív.
V minulosti jste nešetřil kritikou vůči vedení KSČM kvůli toleranci vlády s tím, že strana premiérovi příliš ustupuje. Umíte si ale představit, že by hnutí ANO více ustupovalo komunistům?
Jedny noviny nedávno napsaly, že si nás „pronajalo ANO“. Horší je, že si to samé myslí i spousta lidí, kteří dřív volili nás. To proto přešli buď od kováříčka ke kováři, nebo k Tomiu Okamurovi – pokud už k volbám nepřestali chodit úplně. ANO a SPD už volí i řada komunistů. Poprvé v celých dějinách strany – a mnozí se tím ani netají. Podpora vzniku vlády byla jedinou racionální volbou. Zavazovala však k pravému opaku tanečků následujících dodnes. Tedy ne k advokátským vytáčkám, že co je špatně, vlastně až tak nevadí. Ale k sebevědomému tahu na branku všude tam, kde zájmy naší země a dolních deseti milionů prohrávají i teď. Co nás nutí ke křeči mrtvého brouka, masakruje-li český les kůrovec? Banální brouk, s nímž si věděly rady už hájovny Marie Terezie? Papírnám, dřevokombinátům a celulózkám, které jsou hlavně v rukách cizího kapitálu, to zlevňuje surovinu až o dvě třetiny. Maloobchodní ceny jejich produkce jsou stejné, ne-li vyšší než dřív. Budeme na to i my mlčky civět až do chvíle, kdy kůrovec vyplení jehličnaté lesy nadoraz? Ekonomické škody, spočítané experty, jdou do bilionů. Schopnost krajiny zadržet vodu hrozí klesnout až o celou třetinu. Chceme si počkat, až nás ty samé cizí firmy, kterým teď zkáza našeho lesa nese pohádkový zisk, poženou za pár let před mezinárodní arbitráž? A budou se domáhat mastné náhrady za „znehodnocení svých investic“?
Podobných příkladů jsou celé hrozny. Proč nejsme na hrotu boje za potravinovou soběstačnost, klíčový pilíř národní bezpečnosti? Za její domácí výrobní, výkupní a komerční zázemí – a ne jenom papírové kvóty, které za prachy obelstí kdejaký vykuk? Proč netlačíme na to jediné, co zlomí samoděržaví lichvy na bytovém trhu – tedy masivní státní výstavbu pro lidi s běžným příjmem? Čím jiným může levice, prohlašovaná za zločince, získat víc sympatie a důvěru statisíců mladých lidí? V jiných novinách stálo, že se mnou by to premiér tak snadné neměl. Ne ale proto, dodávám už sám, že bych si liboval ve furiantských naschválech. Podniky, které premiér převedl svěřenským fondům, patří ke klíčovým potravinářům. S čímkoli by v daném oboru přišel sám, budou ho křižovat za střet zájmů. Lichva na bytovém trhu okrádá o kupní sílu i potravinářský sektor. Masivní bytová výstavba v režii státu – a razantní obnova potravinové soběstačnosti – vytvoří spoustu pracovních příležitostí pro lidi, které krize vyhodí z kola. Do sociálních fondů budou přispívat, a ne je vyprazdňovat. Analogických iniciativ se nabízí ještě mnohem víc. Mým cílem je, aby vláda ustupovala zájmům většiny, které prohrávají.
Za necelý rok čekají naši zemi sněmovní volby a KSČM do nich patrně povede nový předseda. Volební sjezd musel být kvůli covidu odložen. Hodláte sám kandidovat na nejvyšší stranický post?
To křídlo ve straně, jemuž dává vývoj za pravdu, by mi nic jiného neodpustilo. Ohlasy, co umějí dobít baterky, dostávám i od spousty lidí, co ve straně nejsou. E-mailem, na Facebooku i různých veřejných akcích. V metru či tramvaji, obchodě nebo na ulici. A ostatně i v Parlamentních listech. Ti lidé se dělí do dvou skupin. První nás léta volila, pak jsme ji ale zklamali a přešla ke konkurenci. Druhá se dokonce netají, že nás nevolila ještě nikdy. Bude-li politikou strany to, co razí naše parta, slibují podporu a hlasy jedni i druzí. Doba houstne a úměrně přibývá lidí, kterým dochází, že bez opozice, která nezměkla v Kondelíky, bude ještě hůř. Mnozí kvitují i to, jak doširoka nacházím spojence, jimž nechybí přirozená autorita a vliv. Vzkázat i jim všem, že si raději dopřeji pohodlnější život, by dokázal jen bačkora.
Nebylo by spíše prozíravější, aby stranu i nadále vedl Vojtěch Filip? Jde nepochybně o vaši nejznámější tvář.
Když se Vojtěch Filip chopil stranického kormidla, měli jsme 41 mandátů v Poslanecké sněmovně – a šest v Evropském parlamentu, tedy celou čtvrtinu české kvóty. Teď je to 15 mandátů doma a jediná europoslankyně. Z více než 170 krajských zastupitelů do podzimu 2016 jich zbylo jen 13, tedy necelá desetina. Volební výprasky plení drasticky i stranické finance. Za éry dnešního předsedy klesly státní příspěvky za volby o víc než 60 milionů ročně. Škrtí to rozpočty práce mezi lidmi. Kolegy, pro něž je strana zaměstnavatelem, dusí „pracující chudoba“. Po posledních volbách jsou na tom ještě hůř. S jejich platy se dá přežít jen souběžně se starobním důchodem nebo jinou prací na plný úvazek.
Alarmující je hlavně vývojový trend. Získat tak málo hlasů jako letos, příští rok přestaneme být i parlamentní stranou. Pod pět procent nás řadí i stále víc průzkumů veřejného mínění. Tím víc od chvíle, kdy vedení své funkce sice nabídlo, ale složit je chce až na sjezdu. To už nerozdýchá ani flegmatik. Sám Vojtěch Filip prohlásil, že už kandidovat nebude. Udělal to i po debaklu v minulých volbách do Sněmovny. Pak to ale vzal zpátky a prohlásil za podraz nepřejícných novinářů. Ta samá ostuda nám snad už nehrozí. O to víc se maká na dvou jiných manévrech. Prvním je parodie na „nové vedení“. Tedy rošáda z jiných „nejznámějších tváří“ srocených kolem předsedy. Jediný námět, co dělat jinak, z nich nepadá ani teď. Lídři jsou dvojího druhu. Jedni se obklopují lidmi, co toho v určitém směru umějí víc než oni sami. Druzí se tomu brání v panické hrůze, aby jim nikdo nepřerostl přes hlavu. Líheň našeho předsedy je tohoto kalibru.
Druhý manévr začal hanebnou dezinformací. Na okamžitou rezignaci je sama o sobě. V brněnském dějišti je prý další volný termín až koncem listopadu 2021. A pokud sjezd neodložíme až na dobu po říjnových volbách, údajně nám propadne 600 tisíc už uhrazené zálohy. Pravda není jedno ani druhé. Brněnští kolegové to doložili přímo od pramene. A tak se sjezd kupodivu může konat i koncem března. To už však bude po nominačních konferencích sestavujících volební kandidátky. Nynější vedení strany chce mít pod palcem i rozhodování, kdo bude v jejich čele. A „předplatit“ si tím podporu na stranickém sjezdu. Bývali jsme stranou budoucnosti. To až teď hrozí, že to vyhraje „po nás potopa!“
Sám jste na předsedu již kandidoval, avšak neúspěšně. Má smysl se o kandidaturu do vedení pokoušet znovu? Při vašem minulém působení jako místopředsedy často zněly názory, že jste spíše osamělý bojovník a nemáte širší podporu.
Míla Ransdorf byl naprosto unikátním fenoménem. Roky zářil i z televizní obrazovky. Když kandidoval na předsedu strany, získal 26 hlasů z více než tří set. Na našich sjezdech hrávaly první housle jiné faktory. Hlavně podíl delegátů, které politika živí. Bývá jich kolem třetiny i víc. Z platu stranického funkcionáře nezbohatli, ani když býval únosný. Tím větším lákadlem jsou posty v legislativě i nižší veřejné správě. To byla mucholapka Vojtěcha Filipa. Vyhrál ji už na našem IX. sjezdu (2016), kde jsme se o post předsedy utkali poprvé. Já delegátům slíbil dohnat kritické nálady, které nám ukazují záda, a vrátit nás na jejich hrot. Vojtěch je lanařil na nadílku „poctivé správy“, vonící erárními úřady. Jen „o prsa vietnamské puberťačky“ s tím vyhrál už tehdy.
Když jsme fanklub „poctivé správy“ varovali, že skončí žalostně, padaly na naše hlavy hloupé urážky. Poslední porážky trumfly i naše obavy. Už jsme byli členy devíti a pak osmi „krajských vlád“. Jen o poznání méně než poslanci berou i zástupci hejtmana a radní. O moc hůř na tom nejsou ani předsedové výborů krajských zastupitelstev. Postů na této úrovni jsme mívali i několik desítek. Teď to nevypadá ani na jeden. Nejsem z těch, kdo se tetelí z cizího neštěstí. Padá na konto celkové politiky strany. Vyvodí z toho ti, komu zpackala životy, závěry aspoň teď? Jazýčkem na vahách bývaly hlavně jejich hlasy. Přesněji části z nich, abych nekřivdil těm prozíravějším už dřív.
Teď se na tváře změny pasují i lidé, kteří ji dosud blokovali. My ji razíme od dob, kdy měla oporu i v Mílovi Ransdorfovi a Jardovi Kohlíčkovi. Strana se ale skládá ze dvou názorových proudů – a logicky i z více generací. Vítěz, co „bere vše“, si nevidí na špičku nosu. Zvlášť pokud vyhrál 51 : 49, tak jako na posledních sjezdech. Stát se to i tentokrát, strana se rozštěpí. Nebo se její půlka naštve natolik, že už nebude dělat vůbec nic. To proto navrhujeme dohodu, vedoucí k rovnému zastoupení obou názorových proudů i generací. V budoucnu klidně i formou dvou spolupředsedů. Mají je německá Die Linke i některé jiné partnerské strany. Jenže to je možné teprve na sjezdu, který upraví stanovy. Ten se však může konat až příliš pozdě na to, aby se změna stačila projevit včas před říjnovými volbami. Napříč okresy už proto sbírá podporu návrh z Prahy-východ. Navazuje na stanoviska Ostravy, Brna i dalších okresů. Žádá vyjít vedení, které nabídlo své funkce, vstříc už na nejbližším plénu ÚV KSČM. A na dobu do sjezdu zvolit jen dva místopředsedy, reprezentující oba názorové proudy i generace. A sice Kateřinu Konečnou a mne. A dát nám dvěma mandát vybrat si tým spolupracovníků, s nimiž připravíme XI. sjezd strany a postup ke sněmovním volbám. Je to jediné řešení proveditelné snad ještě stále včas. Jen tak lze získat většinovou podporu, která stranu udrží pohromadě a v aktivním režimu. Kývne-li na to i Kateřina, je vyhráno. Přirozeně jen v první, o to však důležitější fázi.
Jaká je vaše představa programových priorit KSČM do příštích voleb? Co jiného byste proti roku 2017 měli voličům nabídnout?
Pro partaje, které pase byznys, je byznysem i politika. Diví se tomu jen naivka. Z nás musí být znát už na první pohled, že politikou na kšeft pohrdáme – a jsme její alternativou se vším všudy. Na čem to závisí především, shrnul Engels už před 140 lety. Dokud byl socialismus jen bezradnou utopií, napsal ten moudrý muž, „kapitalistický výrobní způsob a jeho důsledky sice kritizoval, ale nedovedl jej vysvětlit, a tedy ani se s ním vypořádat“. To, co zní naším jménem dnes, na tom bývá ještě hůř. „Kritizují“ se jen „důsledky“. „Vysvětlení“, odkud se berou, však chybí. Nutně tak scházejí i řešení, schopná se s nimi vypořádat. S naším cílem se nakládá s nemenším diletantismem. Kdo si s ním neví rady, ani se k němu veřejně nehlásí. Kde o něm přece jen padne řeč, dopadá jako kázání o království nebeském. Až ale po soudném dni, na nějž si počkáme v závětří režimní rutiny. Tady už cíl a dnešek dělí zeď, vyšší, než jakou Trump staví na mexických hranicích. Dřív jsme se k reformismu vymezovali zleva. Teď se reformy, krotící aspoň obscénní psychopaty, nerazí ani naším jménem. Už nás ráčila obšťastnit i zcela nevídaná moudra typu: „Náš program teď plní vláda“ („Krátkodobým programem strany je dohoda s ANO“). O to víc lidí tak z politiky na kšeft podezírá i KSČM.
Táhlo nás to ke dnu i v klidnějších vodách. Za dnešních krizí nám to tluče hřebík do rakve. První byla na spadnutí už roky. Anoncovaly ji i myšlenkové tanky, které si piplají globální oligarchie. „Konec dějin“, vykuřovaný kadidly „postkomunismu“, končí na sopce rekordních ztrát a dluhů. Odtajnit pravdu o tom, kam to dopracoval, musí hodit ručník – a po kolenou až do Canossy. Zrovna když mu to začalo hrozit, však udeřil nový virus. Není úletem Matky přírody. Je bastardem z laboratoře. Rázem se na něj svádí i bankrotářský svinčík, v jehož příčinách je nevinně. Aby se na kopyto „boje s koronakrizí“ narazil „great reset“, koncipovaný už řadu let – a myšlenkovými tankisty globálních oligarchů.
Smí na tu říkanku přistoupit opozice, mající rozumět kapitalismu stokrát víc než všechny jeho fankluby? Pokud to dopustí, selže hned dvakrát. Pravdu o kapitalismu zamlčí i ve chvíli, kdy je unikátně nahatá. Čím chce pak obhájit – svůj vlastní raison d’etre? Druhé selhání má i zcela akutní důsledky. „Elity“, okupující většiny zdrojů planety, už nemohou vládnout postaru. „Great reset“ je scénářem „katastrojky“, vedle níž bledne i dílo zkázy, zastřešené stavropolským tlučhubou. Gorbačov vydal psychopatům politický Východ. Repríza to má za lubem globálně. Už před tím alarmuje i kdejaký liberál. Pantáty „jediné opoziční strany“ to netrápí. Erární verzi, že tu máme jen „koronakrizi“, polykají i s navijákem. Sami tak živí i iluzi, že až covid-19 odezní, věci se vrátí tam, kde byly předtím. Naše parta před ekonomickou krizí, hlubší a ničivější než ta minule, varovala už loni v létě. Byli jsme osočeni z „apokalyptických“ nesmyslů, ba „dogmat z 50. let“. Ta Hirošima na zdravý rozum stojí i ve zprávě pro XI. sjezd, předložené před pár týdny.
To, že vypukla vážná krize a hned tak neskončí, však snad už nikdo soudný nepopírá. Proč má pak tolik záležet na její interpretaci?
Podezření, že se na nás šije kolosální bouda, už je většinovým pocitem. Strach i vztek se však daří držet v ohradě, která panstvu u koryt vrásky nedělá. Jednou ukolébavkou o banální „chřipečce“. Podruhé ve víru výčitek, že vláda se rozdává příliš málo. Třetí hororem, že Soros, Gates a jejich kamarila jsou kolektivní Mengele. Každé z těch návnad se co chvíli podstrčí i chytlavá pikantérie. Aby se obratem ukázalo, že je to další ptákovina v pořadí. A tím snáz se daly jako zlovolné „konspirace“ znevážit i doličné předměty, z nichž mrazí. Bermudský trojúhelník přeludů zůstává nedotčen. Tkví v helvétské víře v ryze přírodní pohromu. V to, že až pomine, vrátí se staré časy. A že nám je chce pokazit jen hrstka zloduchů, posedlých čistě osobní perverzí.
Staré časy se však nevrátí. Není to nejen v silách, ale už ani v zájmu oligarchů, poroučejících většině zdrojů planety. I oni uvízli v pasti rekordní „nadvýroby kapitálu“, řečeno s autorem Kapitálu. Propasti, která ho dělí od kupní síly jeho „lidských zdrojů“. Dezertují z ní zadlužováním budoucnosti. Dluh však už dusí i dnešní trh. Zchromlý trh vrší ještě větší dluh. Tím větší dluhy padají z „kasina“ finančních kejklí, vynášejících miliardy za nulové zásluhy. Zpod bumerangu, jenž světu padá na hlavu, vedou jen dvě cesty. První by vyžadovala zrušit embargo na demokracii v ekonomice. Nechat ji vyjít naproti skutečným lidským potřebám. A tedy i garantovat právo na důstojnou práci, odměnu a kvalitu života úplně každému. „Great reset“ míří přesně opačně. Ze soutěsky, do níž se zahnaly i samy oligarchie, chce vyváznout ještě větší koncentrací jejich moci. Tak aby penězovody parazitní renty sály ještě větší díl světového výnosu – a na ostatní nezbylo ani dnešní torzo už beztak „omezené suverenity“. Hodokvas mizantropie většinu z nás skutečně nepotřebuje. Horory o „depopulaci“, která vyhubí pět šestin světa, však budou jen dalším z podvrhů, majících znevážit skutečné argumenty. Blíž realitě bude jiná hypotéza – o proměně milionů lidí v kopie proletářů antického Říma, ač logicky v úplně jiných kulisách. Tedy lidí bez stabilní práce a na „nepodmíněném základním příjmu“, co uživí jen „chléb a hry“. Dnes snad i salám, v němž ne a ne najít kousek masa – a potoky krve, stříkající ne v Koloseu, ale z obrazovky.
Reprízou „katastrojky“ to je hned trojmo. Zaprvé samotným cílem – uvalit „totáč“ jako řemen na gigantické zdroje, k němuž se hrstka oligarchů dopracuje neméně gigantickým podvodem. Zadruhé tím jediným, co stavropolský křiváček zvládal bravurně – tedy uměním klamat tělem až do chvíle, kdy lidi postaví před hotovou věc. Věrnou kopií své předlohy je i hlavní směr globální „katastrojky“ – zaháňka ekonomiky do chaosu a dluhové oprátky, usnadňující její „nepřátelské převzetí“ za pár šupů.
Z toho však plynou i jiné priority než z následků přechodné nákazy. Platí to i pro země, které jsou jakžtakž svéprávné. O to víc ovšem pro ty, sražené do kolen cizího vazala. Což je i případ naší republiky, jakkoli nerada to slyší sorta, zamrzlá v triumfalismech „postkomunismu“. Komu je kapitalismus posvátnou krávou, je pro něj rouhavou herezí i pravda o jeho krizi. Nazvat ji pravým jménem tak může jen antikapitalistická opozice, jíž žádné advokátské kánony nevážou ruce. Pokud to udělá, dostane unikátní šanci artikulovat i téma ohroženého národního zájmu – a cestovní mapu jeho obrany. Vozové hradby, střežící české zdroje před zcizením „supím kapitálem“, který česky ani neumí. Ochrany peněz daňových poplatníků před vykuky za vodou, jejichž vyděračskému skuhrání přejí média. A tím většího tlaku na tvorbu nových zdrojů ve veřejné režii a vlastnictví. Aby v nich našel důstojné uplatnění i hospodský a kulisák, dramaturg nebo herec, pokud jim pracka trhu zavře krám natrvalo, a nejen na dobu roušek a karantén.
Tohle se v prostředí, které na viry svádí i pravé finále studené války, neurodí. Panské říkanky lahodí i zašívárně „poctivé správy“. Dělá z nás užitečného idiota. Jenom dvě cesty vedou i z této křižovatky. Ta nynější – za politická humna. Živou vodou nás polije jen ta druhá. Ta, která proti habaďůře oligarchů postaví scénář v zájmu demokratické většiny – a vyrazí do boje o její podporu. Naše parta na něm už pracuje. Spolu s osvícenými mozky mimo řady strany. Stane-li se programem KSČM, udělá to radost i jim všem. Scénář, čelící „katastrojce“ napodruhé, dostane slovo i na půdě Parlamentu. A právě tím pojistí, že se tam vrátí i sama KSČM – a v ještě početnější a údernější sestavě. Naše parta pro to udělá maximum. Selže-li pud sebezáchovy i tentokrát, jsme ten poslední, komu to lze vyčítat.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Josef-Skala-Fraska-to-bu...