V úterý tomu bylo 78 let, co nastal obrat ve vývoji největšího vojenského konfliktu historie, zlom druhé světové války - 2. února 1943 kapitulovala německá vojska v bitvě u Stalingradu. Chápu, že dnes se dějiny přepisují ve velkém a že někteří jsou schopni tvrdit, že strůjcem vítězství nad Hitlerem byl kdekdo, ale s těmito bláboly polemizovat nehodlám.
Nehodlám ani zabřednout do debat, jak se kdo ve válce choval. Mimochodem, tím strůjcem nebyli ani Američané díky smlouvě se SSSR o půjčce a pronájmu, ani svým pozdním úsilím... Podle dochovaných dokumentů se jejich vylodění v Normandii (červen 1944 - otevření tzv. druhé, západní fronty) stalo pro tamní obyvatelstvo spíše noční můrou než štěstím a úlevou z konce válečných útrap. Vězte, že v průběhu francouzského tažení vyslechlo trest smrti za znásilnění místních žen a dívek 49 amerických vojáků (vykonáno 21 z nich). Ne všichni násilníci ale byli vypátráni. V archivech amerických válečných soudů je evidováno 181 případů znásilnění na francouzské půdě, a to od června 1944 do června 1945. Reálný počet však bude podle vojenských historiků jistě vyšší, neboť mnoho žen znásilnění ze studu a obav nehlásilo. To jen pro upřesnění...
Přes 26 milionů - tolik obětí přinesl Sovětský svaz v průběhu druhé světové války, aby byl dnes špiněn, zneuctíván, zesměšňován... Jako právník bych určitě souhlasil s odbornou diskusí, zda by toto zneuctívání role Rudé armády a sovětského lidu nemělo být posuzováno optikou páchání trestné činnosti. O tom třeba někdy příště.
Dnes v uvedených souvislostech na téma Jaltské konference (76. výročí se datuje 4. únorem 1945 a trvala osm dnů) se Sovětskému svazu, resp. J. V. Stalinovi klade za vinu, že vydíráním z pozice tehdy už zřejmého vítěze války donutil Churchilla a Roosevelta k postoupení východní Evropy do sféry vlivu SSSR. Nejsem historik, z občanského pohledu a z pohledu politika to ale vidím jinak. Především je třeba ocenit ochotu SSSR zejména s Velkou Británií a USA jednat. Fakta dokazují, jak se chovaly oba státy, když sovětská země po napadení Hitlerem doslova krvácela, kdy bojovala doslova o přežití, žádala je o pomoc, která nepřicházela, stejně jako jimi neustále odkládaný požadavek na otevření druhé fronty. Nechat Sovětský svaz co nejdéle krvácet, oslabit ho, tak by se také mohl vykládat tehdejší cíl Anglie a Ameriky. Nakonec W. Churchill se tím ve svých pamětech netají. Čili kdo koho chtěl vyšachovat z poválečného mocenského vlivu v Evropě?
Koneckonců, abychom byli historicky přesní - Stalin usedl k jednacímu stolu s Anglií, která připojila svůj podpis pod mnichovskou dohodu, očekávajíc za to shovívavost od Hitlera (ten je však 10. července 1941 krutě vyvedl z omylu), a rovněž s nejvyšším představitelem země, která nacistickému řádění dlouho jen přihlížela a ostentativně dávala najevo, že nějaká válka v Evropě se Američanů absolutně netýká. Až když se vývoj začal po Stalingradu obracet, Spojeným státům začalo být jasné, že nastává mocenský boj o nové uspořádání starého kontinentu a pokud nechtějí chybět, budou se muset vydat na cestu přes oceán.
Takže Jalta z pohledu skutečných historických faktů je velká shovívavost a benevolence ze strany Stalina a Sovětského svazu. Pravda, vítězové bývají štědří...