47. PRAŽSKÁ TEORETICKO-POLITICKÁ KONFERENCE JEDNALA O VNITROSTRANICKÉ KRIZI

Po delší přestávce, vynucené vládními protiepidemickými opatřeními, se v sobotu 16. října 2021 konala již 47. pražská teoreticko-politická konference, a to na téma „Kudy z nejhlubší krize v dějinách strany“. Jejími pořadateli bylo 17 OV KSČM spolu s KSM.

Cílem konference konané v předvečer mimořádného sjezdu KSČM bylo přispět k jednoznačné formulaci příčin a důsledků této vnitrostranické krize a východisek z ní.

Konference se zúčastnili přední straničtí funkcionáři a aktivisté z nejrůznějších míst republiky.

Úvodní referát k tématu konference přednesl horký kandidát na nového předsedu ÚV KSČM Josef Skála. Po něm vystoupil Pavel Degťar s koreferátem na téma „O některých atributech komunistické strany z hlediska aktuálnosti“. V následující diskusi se vystřídalo 22 diskutujících. Kromě účastníků z Prahy a Prahy-východu, také z Brna, Domažlic, Chomutova, Jeseníku, Klatov, Olomouce, Ostravy, Pardubic, Semil a Tábora, jakož i představitel KSM.

Zasvěcená, hluboce promyšlená a kriticky otevřená vystoupení naprosté většiny diskutujících, přispěla k naplnění cíle konference. Z provedeného rozboru situace vyplynulo, proč je třeba provést zásadní změny ve vedení KSČM a konkrétně jaké. V tomto směru byla jednoznačně podpořena kandidatura Josefa Skály na nového předsedu ÚV KSČM a rovněž jím doporučených kandidátů na funkce ve vedení strany.
Pavel Degťar

KUDY Z NEJHLUBŠÍ KRIZE V DĚJINÁCH STRANY

Josef Skála

Dnes se budeme radit na téma, z nějž mrazí. Padla o něm shoda už řadu týdnů před volbami. Tehdy zazněly i obavy, zda nepřeháníme. Výsledek voleb je rozptýlil drasticky. Už nejsme ani parlamentní stranou. To se nám stalo jen za nacistického „protektorátu“. Ochromen, tak jako ještě nikdy, je i život strany. Příliv mladé krve vyschl už téměř úplně. Stovky komunistů volí naše politické soupeře. Ne, název dnešní konference vůbec nepřehání.    

Střetem o nápravu byl už IX. a znovu i X. sjezd KSČM. Komunisté, odhodlaní ji prosadit, prohráli o pár hlasů. Odpůrci změny, nazrálé už dávno, neskládají zbraně dodnes. Jakoby ztratili i pud sebezáchovy. Náš sjezd příští sobotu není mimořádný jen proto, že si ho musela vynutit třetina OV KSČM. Na ostří nože stojí hlavně otázka, kterou jsme v tak naléhavé poloze nemuseli řešit ještě nikdy: Smí nás to, co už způsobilo tak nevídané škody, dorazit úplně a vymazat z politické mapy? Anebo to dílo zkázy už konečně dokážeme porazit?

Nikdo nemá patent na rozum. Nemá ho ani náš názorový proud, zasazující se o zásadní změnu v politice strany. Konkrétní návrhy, kudy z ostudné krize, nám však upřít nelze. Razíme je už řadu let. Postupně je i dál konkretizujeme a rozvíjíme. Jediné věcné námitky jsme se nedočkali dodnes. Kandidátů do čela strany je skoro jako apoštolů. Do funkce místopředsedů ÚV ještě několikrát víc. Jsem jeden z nich a na dané téma mi to svazuje ruce. K tomu, na čem záleží především, se však snad vyjádřit smím, tím spíš v přísně neosobní poloze:

Tvrdé nároky, směrodatná kritéria

Kolik z těch, kdo budou v sobotu kandidovat, nabízí skutečnou koncepci změny? Kdo z nich se hlásí aspoň k samotné myšlence změny? Jak se k ní stavěl v době, kdy mohla naše další porážky odvrátit? Jakou změnu lze čekat od lidí zosobňujících politiku, která vedla k seriálu nevídaných bankrotů? Dvojnásob od těch, kdo jejím exponentům pomáhali potlačit odpor, na nějž ve straně narážela?

Ta samá otázka stojí akutně i z jiného úhlu. Smí o tom, kdo nás povede, rozhodovat, kdo se s kým kamarádí a co mu slíbí za své zvolení, i za dnešní mizérie? Nebo už konečně vyjdeme z nároků, před nimiž strana stojí objektivně – a právě z nich vyvodíme i kritéria výběru lidí do čela? Teď, kdy už nejsme parlamentní stranou, musí měřit hlavně schopnosti, na nichž závisí obnova našeho společenského vlivu. Umění oslovit levicovou i nejširší vlasteneckou veřejnost. Promluvit z duše i těm, kdo k nám ztratili důvěru. A také lidem, kteří se v dnešních poměrech rozčarovali teprve nedávno. Schopnost násobit okruh našich spojenců napříč čím dál slibnější opoziční množinou. Získat si autoritu mezi osobnostmi alternativní scény, jež mají reálný vliv na veřejné mínění. Prolamovat tím psychologické bariéry vůči nám, komunistům. Dokázat vyhrávat veřejné ideové souboje. Vracet marxismu prestiž respektovaného světonázoru. Zvládat to znovu i tam, kde o uzlových otázkách doby debatují intelektuální špičky. Nic z toho nejsou abstrakce, s nimiž lze svévolně manipulovat. K dispozici je řada docela přesných indikátorů: počty těch, komu naše vystoupení stojí za pozornost, kladných a záporných reakcí publika i jejich konkrétní obsah. Tedy jde-li jen o protikomunistickou žluč, anebo naopak i výhrady z levicových a vlasteneckých pozic.   

Váhu směrodatných kritérií dál umocňují klíčové nároky na naši práci. Dovolte mi shrnout letmo aspoň ty rozhodující:

„Atlantická civilizace“ se hroutí do krize, nemající srovnání. Obnažit její pravou povahu i příčiny je klíčovou podmínkou našeho úspěchu. Jen tak lze politiku strany napřít skutečně adekvátním směrem. Dokážeme-li to, náš vliv to znásobí. Pokud ne, vymete nás to z politické scény úplně. 

Jsme cizím krmelcem a vazalem. V lecčem dokonce víc než za posledních Habsburků. Tím víc nám cizí kapitál zkusí pouštět žilou za krize, již musí hasit i doma. O to propracovanější musí být naše koncepce, jež z toho nabídne východiska.  

České politice vládne pátá kolona. Soutěží v kolaboraci proti vlastní zemi. Právě vyhrála volby a bude ovládat všechny mocenské páky. Do temna 90. let nás vrací v zemi vyrabované nadoraz, zbavené zdrojů svébytného rozvoje a škrcené dluhovými oprátkami. Tím ničivější je dílo zkázy, které přichází. Hrozí zmrzačit i životy příštích generací. O to údernější politiku, schopnou dosáhnout mnohem širších spojenectví, to chce z naší strany.     

Přerod ve „volební stranu“ prohrává i volby

V tom, a ne čemkoli banálnějším, tkví nároky, před nimiž není úniku. Dnešní stav KSČM za nimi žalostně zaostává. Ve stranu „volebního typu“ se měnila už roky. V těch má, jak známo, navrch parlamentní klub. U buržoazních partají to patří k věci. Komunistickou stranu to tlačí na chvost dění. Kádrovou práci to vláčí tahanicemi o mandáty, placené buržoazním státem. Obrostla chapadly klientelismu. Členskou základnu potřebuje jen před volbami. Zabývá-li se pak hlavně vlastním provozem, její vina to není. Právě přerod ve „volební stranu“ nás porážel stále víc i ve volbách.        

Deformoval i práci ÚV KSČM. Včasná a věcná diskuse, na co a proč zaměřit naši politiku, se z něj vypařila už téměř úplně. Pak se to dohánělo i hlasováním per rollam. V časové tísni a s vyloučením každé diskuse. Na vybranou bylo jen z variant, z nichž straně neprospěje ani jedna. Nešlo o otázky, jež se nedaly předvídat. Většina zrála už dlouho. Chyběla včasná komunistická stanoviska. To zahnalo před špatnou či ještě horší volbu i nás. Chtít ji pak po členech ÚV KSČM, navíc během pár hodin, byl trapný alibismus. Vedení strany si jím mylo ruce za svá vlastní selhání.

Sestavovat „stínovou vládu“ i teď si snad už nikdo netroufne. Tím víc se tvůrcem politiky strany musí stát celý ÚV KSČM. Tak, aby mu rozbory a návrhy, jež bude mít na pořadu, předkládaly jeho vlastní tematické komise. V těch se musí podělit o práci všichni členové Ústředního výboru. Spojit tu síly s komunistickými i sympatizujícími experty v daném oboru - a také s mladou krví strany. Otevřít dveře dokořán podnětům z celé stranické struktury. Rázně skoncovat se vším, co komunisty odrazuje od společného hledání. Jedině to zasype příkop mezi „my a oni“, štěpící i řady strany, a obnoví její ideovou a akční jednotu.   

Nabízet skutečná řešení, a ne zbožná přání

Masovou podporu nám vrátí jen politika, nabízející skutečnou alternativu. Dnes selhává ze všeho nejvíc právě v tom. Místo komunistických stanovisek se snaží „prodat“ to, s čím přišla vláda. Místo skutečných východisek vábí na zbožná přání. Na koho a jak udeřit, aby se stala reálným cílem, v nich nebývá ani za nehet. Sami tak živíme právě ty iluze, které máme rozbíjet. Ukolébavky, že stačí „pár nových košťat“ a zákonů, které už nebudou tak děravé.  Rozčarované voliče tak sami naháníme soupeřům, majícím větší šanci prodrat se k výkonné moci.

To, na čem závisí úspěch komunistické strany, shrnul už mladý Lenin. Musí být slitinou revoluční teorie a živého hnutí. Teď je však v módě vidět v teorii přítěž. Prý nás „zdržuje od praktických úkolů“ a „hrozí odradit voliče“. Ti, kdo tu hloupost papouškují, si tím leckdy léči i různé komplexy. Nám vrátí důstojnost jen politika, ukotvená v marxismu co možná hluboko. Až pak lidem nabídneme víc, než vědí i bez nás. Teprve pak to nebude banální říkanka o dobru a zlu, ale mapa třídních zájmů, jejich rozhraní a střetů. Až díky tomu nebude končit planými nářky, jak málo je spravedlnosti. Protože lidem zpřehledníme, co kapitalismus už ani neumí a bude umět už jen čím dál hůř. Proč jde o rychle rostoucí impotenci celého systému, a ne jen pár papalášů. Čím vším to hrozí – a jak z toho zazobaná oligarchie chce vybruslit. 

Chybělo nám to už v klidnějších dobách. Tím víc to schází dnes, za rekordní krize. Že „dobře už bylo“ a teď bude hůř, je veřejným tajemstvím. O to víc zmatků panuje na téma příčin. Prodejný „mainstream“ za ně vydává covid, klimatické i jiné změny. V těch jakoby systém byl bez viny. Tou intrikánskou hysterií fixluje alibi lavině zákazů a příkazů, které by jinak narazily. Slabší nátury je mají za morové rány, proti nimž není obrany. Silnější - za hvězdnou hodinu psychopatů, jež stačí vyměnit v příštích volbách. Tím snáz to prochází politice, rozkládající samy základy moderní civilizace.

Krize z rekordní „nadvýroby kapitálu“

Zvrat je s to nastartovat jen strana, nemající ke kapitalismu sebemenší závazky. Právě k tomu se však nemělo vedení KSČM. Na vlně režimní říkanky, svalující vše na koronaviry, se vezli i naši poslanci. O ekonomických zdrojích krize, zrajících dávno před pandemií, nehlesli jedni ani druzí dodnes. Nevoní jim „jen“ nároky, které z nich plynou? Nebo jim chybí i znalosti, opravňující vést komunisty?        

Otázka, o jakou krizi jde, má přitom kardinální význam. Jít skutečně jen o dočasný propad jinak zdravé ekonomiky, pak stačí opravdu dbát výlučně o to, aby nikoho nezahnal do nedůstojné tísně. Bez velkých obav o státní finance, které se zahojí, jen co nákaza opadne. Úplně jinou politiku vyžaduje krize z „nadvýroby kapitálu“, jak ji definoval už Marx. V jejím případě má naopak to, kam až naroste veřejný dluh, kdo všechno se na jeho účet podloudně zahojí a komu to spadne na hlavu, rozhodující význam. Tím méně to smíme vydat napospas pravici, panáčkující jako svatoušek „rozpočtové odpovědnosti“. Právě my musíme naopak ukázat v celé nahotě, kdo za tu dluhovou past může – a jak právě z ní plete loupežnickou oprátku na milióny lidí, tisíce firem i celou naši zemi. Aby je stavěl do latě a beztrestně drancoval, kdykoli se mu zamane.  

Tohle však lidem objeví právě jen marxistická teorie. Jedině ta jim umí zpřehlednit, jak obludná propast zeje mezi masou kapitálu a kupní silou lidí, z jejichž práce pochází. I všechny následky, k nimž to vede, které se navenek jeví jako čísi naschvál či souhra nešťastných okolností. Jedině ten, kdo je v marxismu „doma“, je s to odhalit i skutečné cíle manévrů, jimiž se z krize snaží vylhat a vybruslit ti, kdo ji zavinili. Jak se jim všechny ty triky vrací jako bumerang poté, co se chamtivou „globalizací“ zbavili i možností tlumit základní rozpor kapitalismu expanzí na trhy, jimž dosud neporoučeli. Počínaje vývozem výroby za co nejlacinější pracovní silou, měnící v rumiště i někdejší vitríny amerického průmyslu. Přes vhánění miliónů živitelů rodin do života na riskantní dluh, který udrží dnešní odbyt nad vodou jen za cenu ještě nižší kupní síly už zítra. Až po strategii „plánovaného zastarávání“, tedy „kurvítek“ vestavěných do spotřebních předmětů. Tak, aby se musely kupovat znovu a znovu během 3 -5 let, a ne klidně na celý život.             

Ta soutěž zvrhlých vychytávek je skutečně šita na míru psychopatům. Volby či lepší paragrafy na tom změní pramálo. Psychopaty vynáší do čela sama železná logika kapitalismu. Drtí i jiné svatostánky, které má na oltáři. Stále víc zisků překlápí v parazitní rentu. Nejsou tak ani odměnou za riziko podnikání. Většina světového kapitálu se množí i zády k lidským potřebám. V „kasinu“ finančních trhů, jež rodí nulové hodnoty. Oč větší bank tu bere jen hrstka vyvolených, tím obludnější po nich zůstávají manka. To naduté podsvětí je pak levou zadní „znárodní“. Aby je, coby věřitel státní kasy i Evropské unie, ždímalo z daňových poplatníků i s úroky.

Co slibuje a co pašuje viník krize

Páchat to na vlastní riziko, je dávno v exekuci a pod mostem. Chce nám však poroučet i teď, kdy se jim bankrotářské monstrum hroutí. K tíži všech, kdo krizi neměli čím zavinit, se hojili i pokaždé v minulosti. Tentokrát nám už nejsou s to ani vládnout postaru. Ďábelská intrika, kterou rozjeli, klame tělem. Pod hesly „zeleného údělu“, boje s pandemií a jiných ušlechtilých cílů. Vábí na kapitalismus, co prý už bude laskavě „inkluzivní“. Pravým cílem je opak. Koncentrace zisků i politické moci, jakou dějiny nepamatují. „Velký reset“, který všechny ostatní „přesadí“ („to reset“) do mnohem nuznějšího světa s ještě ohryzanějším pahýlem svobod a práv.

Ten plán má šanci, jen dokáže-li nás postavit před hotovou věc. To proto vypouští i chytlavé horory. Třeba o vakcinaci, mající vyvraždit milionkrát víc lidí, než plynové komory. Aby z těch, kdo to šíří v dobré víře, zesměšnil jako užitečné idioty. A těm, kdo na ty habaďůry neskočí, zasel nedůvěru i k alternativním informacím, mířícím k jádru věci. A hlavně aby to, co jim hrozí skutečně a kde se to bere doopravdy, uniklo jedněm i druhým. Vyvést je z petřínského bludiště může jen pravda o pravé povaze a příčinách krize – a skutečných záměrech těch, kdo ji „řeší“ teď. A to je pole, na němž nás, komunisty, nemá kdo zastoupit. 

Především tady se rozhodne o tom, zda a nakolik obnovíme svou sílu a akční rádius. A to na dvou klíčových směrech naší ofenzívy. Prvým je scénář demokratického východiska z krize. Zatím se nerýsuje ani v zárodku – vůbec poprvé v dějinách našeho hnutí. Práce na něm musí začít hned po mimořádném sjezdu. Tak, aby promluvil z duše co nejširším vrstvám pracujících i dalších vlasteneckých sil. A nabídl jim postup, jejž budou mít pádný důvod aktivně podpořit.

Proč jsme komunisty dnes, a ne v mlhavém bezčasí

Právě vším, co krize obnažuje až na dřeň, lze dát i odpověď, již dlužíme už trestuhodně dlouho. Tím přesvědčivěji musí zaznít. Jasná odpověď na otázku, proč jsme právě komunisty teď, v XXI. století, a ne kdesi v mlhavém bezčasí. Odpověď pojatá tak, aby šla naproti všem, komu chybí pokroková alternativa. Kde jinde ji dát, než v nové redakci Programu KSČM? Návrh, ležící na stole, to překope od základu. Své poslání splní jen tehdy, ukáže-li i konkrétní opěrné body, na nichž lze komunistickou ofenzívu založit už za dnešního poměru sil.    

Teprve na tomto základě lze vyrovnat i jiný velký dluh – připravit ucelenou strategii strany. Cestovní mapu, která náš cíl promítne do postupných kroků, počínaje politikou pro „tady a teď“. Jen to stranu vyvede ze soutěsky „pragmatismu“, který nás srazil až tam, kde jsme.

Jednu z otázek, již nemohou obejít nový Program ani strategie KSČM, chci aspoň letmo zmínit už zde. Jde o důsledky naší krajně „omezené suverenity“, a tedy i spojitost národní a sociální emancipace. Tím větší inspirací jsou Leninovy Teze o národnostní a koloniální otázce – a bravurní politika boje o většinu národa, rozvinutá stranou po okupaci a osvobození. Vše, co doba dluží demokracii a lidským právům, dostane šanci až v mnohem suverénnější zemi. Teprve ta nabídne prostor i průlomům sociálního pokroku. O to vynalézavěji je třeba už dnes spojit síly se všemi, kdo mají důvod klást odpor cizímu kapitálu a moci.

Nadoraz třeba využít hlavně šance, jakou to nabízí poprvé od tunelářského převratu. Následkům toho, jak moc jsme v cizím područí, lze účinně čelit už jen tak, že to založí i výhonky spravedlivější budoucnosti. Většině lidí, jež krize zbavila či teprve zbaví obživy, ji nedá zahraniční ani domácí kapitál. Strategické průlomy, jimiž se vrátíme mezi suverénní hráče světové ekonomiky, jsou už jenom v silách státu. A tedy projektů ve veřejném vlastnictví, z jejichž výnosu musí profitovat všichni bez výjimky. Stále víc budou i šancí, jak přežít, pro seriózní soukromé podnikatele. Tím širší zázemí se nám nabízí v boji za cíle, bez jejichž prosazení bude mnohem hůř hlavně spoustě pracujících i lidí na zaslouženém odpočinku. Ano, budeme narážet na výmluvy a odpor. Tím víc nám to umožní kompromitovat jejich sabotéry. A zvyšovat prestiž a vliv strany každým krokem, kterým se postavíme za stěžejní sociální i národní zájem. 

Soudružky a soudruzi.

vím, jaké riskuji výhrady. „Je to dlouhé“, „příliš teoretizující“, „koho to zajímá?“ atd. atp. Co jiného nás však posune dopředu, než přesné poznání toho, oč jde především – a jasno v otázce, co my s tím? 

Problémů, jejichž řešení už nelze odkládat, je přitom samozřejmě mnohem víc. Podrobit je tu zevrubnějšímu rozboru a navrhnout konkrétní východiska, zablokoval bych notnou dávku času, na nějž tu mají právo další vystupující. Dovolte mi proto se vyjádřit aspoň k některým z nich vyjádřit jen letmo:

Změny, které už nesnesou odklad

Klíčovou zbraní antikomunismu jsou dějiny, mrzačené k nepoznání. Skandální selhání i zločiny, padající na konto polistopadového režimu, jí berou půdu pod nohama. Nastal čas vyrazit do přesvědčivé ofenzívy i na tomto poli. A opřít ji i o sílící rozhořčení, jež sprostý útok na živé poselství naší historie budí v široké vlastenecké veřejnosti.

Propad do neparlamentní zóny omezí naši prezentaci v médiích, jimž vládne druhohorní pravice. Tím víc to třeba nahradit prostřednictvím těch alternativních. Vložím do toho i osobní vazby, které v nich mám. Teď, kdy už nebudou nástěnkou těch samých tváří po desítky let, dostanou novou šanci i Haló noviny. Budou-li tribunou mnohem širší alternativy, domácí i zahraniční, umím si představit podstatně širší publikum. Už devátým rokem vydávám alternativní internetovou revue. Často i desetitisíce lidí sledují naše pořady na TV Petr Bureš, komunisty z Ústeckého kraje. Jedním i druhým pomohu rád posílit vliv celé strany.    

Tím, co komunistům pro práci mezi lidmi chybí nejvíc, jsou včasná a jasná stanoviska k otázkám v ohnisku veřejného zájmu. Dopisy členské základně, adresované jednou týdně, byl dobrý nápad. Točily se však hlavně kolem toho, co se právě šustlo v parlamentu či v zahraničí. Sám bych je soustředil k otázkám, jež kladou sami lidé – a komunistům na ně chybí odpověď.         

Práce nad aktualizací stanov strany se ne a ne pohnout z místa. Tím víc teď musí vyjít vstříc hlavně dvěma požadavkům. Zohlednit reálné síly strany, aniž to z nás udělá baráčnickou frašku. A zakotvit spolehlivé garance proti přeměně KSČM v čistě „volební“ partaj, na jakou by nás rád degradoval panující režim. Teď to chce naopak posílit vše, na čem závisí efekt naší mimoparlamentní práce.  

Může být lékařem, kdo tápe v lidské anatomii? Anatomickým atlasem kapitalismu je marxismus. Jen s oporou v něm lze rozvíjet politiku, hodnou našeho názvu a kréda. Budu-li zvolen, zavazuji se předložit ucelenou koncepci, jež změní ideově-politickou přípravu stranických kádrů a mladých komunistů v prvořadou součást naší práce.       

Série volebních porážek krátí i naše finanční zdroje. Dvojímu zázemí však nesmí chybět ani dnes. Jak tomu, které začne koncipovat údernou komunistickou politiku, tak stranické struktuře napříč celou zemí, jež pro ni bude získávat lidi. Škrtformy, o nichž to bylo v posledních letech, jsou cestou do pekel. Strana vlastní desítky nemovitostí. Vyžadují i další investice, jejich hodnotu to však nesnižuje. Nic nás nenutí, abychom se jich chaoticky zbavovali. Znám způsob, jak obstarat potřebné provozní prostředky, aniž o svůj majetek přijdeme. Jsem připraven ho straně nabídnout tak, aby vyloučil i každou „malou domů“.

Lhát do kapsy si už nesmíme, ani pokud jde o reálný stav a síly samotné strany. Chce to pravdivou, naprosto neúprosnou inventuru.  Jen ta nám ukáže, kdo i dnes může politicky pracovat se vším všudy. Teprve na tomto základě lze odpovědně měnit i všechny organizační struktury. Co možná přesně podle specifických podmínek a možností každého kraje i okresu. I zvolená řešení se tak mohou navzájem lišit velice výrazně. Vyhovět však musí i našemu závazku vůči komunistům, kteří zasvětili straně své síly po desítky let a teď už je aktivní práce nad jejich síly.  

Novou politiku zvládne jen skutečně nové vedení

Sjezd má zvolit vedení strany na dobu do května 2022. Krizový management čeká krajně nelehká práce. Tím víc bude úspěch záviset na shodě, pokud jde o nosné cíle a úkoly, a bezvýhradné vzájemné podpoře. Více než rok jsem navrhoval, abychom vedení sestavili paritně z obou názorových proudů -  toho, jejž vede Kateřina Konečná, a našeho. Návrh leží na stole i dnes. Zůstane-li nevyslyšen, pak náš názorový proud, který se o zásadní změnu zasadil už na IX. a X. sjezdu, plně podporuje návrhy, přicházející z mnoha stranických organizací. Tedy vyzvat soudruhy, kteří vedli stranu od X. sjezdu, i všechny poslance za KSČM od voleb v roce 2017, aby do vedení strany nekandidovali. My sami do něj navrhujeme ss. Martina Říhu a Martina Jurošku, lídry brněnských a ostravských komunistů, zkušeného organizátora Jiřího Horáka, úspěšnou komunální političku Jaromíru Valder Jakubcovou a Milana Krajču, další z perspektivních mladých tváří strany.   

Pokud náš návrh najde většinovou podporu, rád bych Vám přislíbil i něco navíc – velice produktivní spolupráci s osobnostmi kalibru Oskara Krejčího, Jana Kellera, Lenky Procházkové, Ilony Švihlíkové, Radima Valenčíka, Michala Macháčka, Petra Hampla, Petera Staňka, Jan Schneidera, Jaroslava Šulce, Stanislava Novotného a mnoha dalších. Přátelský vztah, který mne s nimi pojí, bude obohacovat naše poznání i argumentaci. A pomáhat prorážet cestu k novým stoupencům i vlivným spojencům. Není snad právě to dnes jednou z vůbec největších priorit?

REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE, VLOŽENÉ NEJEN KAPITÁLEM, NA ŠÍJI KSČM

Jiří Horák

Ohlodanou programovou a ekonomickou kost, kterou jsme zdědili po, v sobotu rezignujícím vedení strany, bude třeba obalit novým teoretickým, ale i praktickým nánosem vědeckého světového názoru, adekvátně reagujícím na současné dění. KSČM dnes není stranou komunistickou. Je to hybrid mající liberálně gorbačovské kořeny, který si na komunistickou stranu jen hraje. Konec konců celá tzv. Evropská levice se dnes zkompromitovala kooperací s liberalismem. Současná KSČM se nezamýšlí nad tím, proč jsme dnes komunisty. Nereaguje na neuvěřitelnou nadvýrobu kapitálu a na druhé straně na ožebračování těch, z jejichž práce tento kapitál vzniká. Nezdůrazňuje, že se ekonomická krize stala skutečností, že státní dluh neustále roste, že probíhá neustálé zdražování všeho, které dopadne na ty, kteří si to nejméně zaslouží: především na mladé rodiny, dělnickou třídu a důchodce. A všechnu tuto politickou impotenci jsme stvrdili podporou oligarchy, která nám sebrala další přívržence či voliče. Bohužel nemáme 3D tiskárnu na Leniny či Gotwaldy, proto musíme z tohoto marasmu vybřednout sami a vlastními silami.

Dlouhodobým cílem nás komunistů je vybudování socialismu, jako vyšší společenské formace. V současné situaci je to pak především návrat ke komunistickému charakteru strany, včetně jeho třídních aspektů. Naše dosavadní vedení dovedlo stranu na pokraj nezájmu, rezignace a pomalého umírání. Šosáctví, oportunismus, liberální gorbačovismus, nezájem o vnitrostranický život, zejména v posledním „covidovém“ období, stálé odcházení či neodcházení demoralizovalo nejen členy strany, ale i naše voliče. Neustále odkládaný řádný sjezd strany nás dovedl k myšlence uskutečnit sjezd mimořádný, který byl také, pro neznalost Stanov či úmyslně, odložen na pozdější termín. Nejbližším úkolem je rozhýbat stranu, zachránit její organizační strukturu a ideovou jednotu uvnitř strany a zároveň otevřenou politikou získávat autoritu ve společnosti. K tomu je potřeba:

• Podrobit důkladné analýze výsledky naší práce v oblasti vnitrostranického života, vnější politiky, ideologie, ale i teorie a ekonomiky, protože ukazují naší dosavadní politickou rozpačitost a  hluboký propad ve společnosti,
• vypracovat skutečně marxistický, (a nebojím se říci leninský) sjednocující program strany, dále srozumitelné a splnitelné Stanovy, a v neposlední řadě ekonomický projekt našeho dalšího působení,
•  po poslední tragické porážce ve volbách je zřejmé, že ideologické působení  strany musí být každodenní i mimo volební období, tzn. pojmout volební kampaň jako permanentní činnost,
•   je zapotřebí, aby Haló noviny byly revolučními novinami strany a FUTURA, kromě nich, vydávala knihy především levicových autorů a nebyla ztrátová,
•  přesvědčivé oslovování mladých lidí, které bude složité, zvláště když nejsme přitažliví dokonce ani pro naše komsomolce,
•  začít oslovovat sympatizanty, jako možné nové členy strany, včetně těch, kteří pro nesouhlas s politkou dosavadního vedení ze strany odešli,
•  současný nevyhovující řídící styl práce je více než nutné změnit na ryze kolektivní,
•  pověřit řízením strany marxisticky vzdělané, stmelující osobnosti s citem pro kolektivní práci,
•  rozhýbat většinu základních organizací neplnících ani program ani stanovy strany, které ale často neplní ani členové ÚV, z nichž většina nectí metody stranické práce a neumí politicky „bojovat“,
•  nehrát si na demokratický centralismus, který je často jen „bouře ve stranické sklenici“, ale zakotvit ho do Stanov,
•   bezpodmínečně začít ideově sjednocovat stranu,
•   spolupráce a přebírání zkušenností jiných komunistických stran,
•  vzdělávání členstva, včetně nejvyšších představitelů, které je nejen nutné, ale i potřebné pro jasné ideové směřování, včetně různých stupňů korespondenčního vzdělávání,
•   naučit se být moderně akční a pohotoví, vypracovat plán propagace strany dovnitř i ven,
•   vrátit se k základním leninským principům výstavby strany a stranické práce vůbec,
•  osvojovat si dialektiku, abychom např. nepotírali kritiku a byli schopni sebekritiky,
•   zdokonalovat schopnost obhájit naší historii a učit se z ní,
•  zakuklení našeho odborového svazu je třeba rozšířit o práci v jiných odborech,
•  spolupracovat s vlasteneckými organizacemi jako zdrojem poznání a podporovat je,
• ostře vystupovat proti velkokapitálu, česko-německému kapitalismu a ne je udržovat při životě,
• jasně definovat naší komunistickou mírovou politiku,
• z úst našich představitelů musí zaznívat každodenní kritika otročení našich pracujících, likvidace zemědělství a českého průmyslu,
• vystoupení z NATO a posléze z EU je naším základním úkolem.

K zamyšlení stojí zda na mimořádném sjezdu nenastolit zásadní otázku: jsi pro marxistické směřování strany nebo pro dosavadní liberálně-gorbačovské?

Celé jádro otázky je nyní v tom, aby se strana nebála pracovat na sobě samé, předělat samu sebe a otevřeně přiznat svou nedostatečnou připravenost a nedostatečné umění. (parafráze výroku V. I. Lenina).

HLEDÁNÍ IDENTITY, ANEB NÁVRAT KE KOŘENŮM

Ladislav Šafránek

            K nadcházejícímu stému výročí slučovacího sjezdu Komunistické strany Československa dostala její pokračovatelka  - Komunistická strana Čech a Moravy - nežádoucí a pro mnohého šokující dárek. Poprvé ve svých dějinách nebude zastoupena v žádném ze zákonodárných sborů České republiky. Touto skutečností volební neúspěch kvalitativně překonává všechny dosavadní prohry a neúspěchy. Proto i hledání příčin tragického vystoupení kandidátky KSČM vyžaduje kvalitativně jiný přístup k analýze historického neúspěchu. Kdo by hledal tzv. „objektivní příčiny“ porážky a ubrečeně se odvolával na „nepochopení voličů“, případně na silný „propagandistický tlak“ pravice, jak se již objevilo na stránkách Haló novin, volil by neúčinnou, slepou cestu kritické analýzy příčin porážky a lhal by si do vlastní kapsy. Prohráli jsme bitvu, boj o návrat do čela bojovníků za práva pracujících - tvůrců hodnot - však nevzdáváme. Nesmíme! Komunistické ideály nejsou a nesmějí být historickým anachronismem!

     Nyní konkrétně, v čem vidím příčiny porážky?

     Především v tom, že KSČM zejména pod vedením Vojtěcha Filipa přestala být autentickou levicí a stala se obyčejnou protestní stranou bez obsahu, žijící z nostalgie. Z programové strany se pokusila být stranou marketingovou. A i to neúspěšně. Rozhodujícím okamžikem se stal náš vstup do služeb nadnárodního kapitálu, jehož nositelé na nás ve volbách udělali dlouhý nos. Stejně jako my na námezdně pracující. Vše pod Filipovým „objevem“, že třídní boj neexistuje.

     Prvotní systémovou chybou je především to, že nemáme jasno o postavení a funkci strany ve společnosti v 21. století. Komunistické straně Čech a Moravy chybí jasný, srozumitelný a komplexní program. To, co dosud platí a to, co je zámyslem pro nadcházející sjezd programem aktivním není. Pokud hovoříme o volební prohře, pak důležitým faktorem je nesmyslných, ad hoc sestavených a neutříděných 174 odseků tzv. Programových tezí „Šance začít znovu a lépe“. Dal jsem práci a porovnal tyto teze s programy jiných relevantních stran. Zjistil jsem cca 80 % shodu. Programy se liší synonymem úkolu, nikoli věcným obsahem. Dohadování se o tom, kdo první přišel s nějakým návrhem a kdo jej druhému převzal je pouze slabomyslným lavírováním neodpovědného politika. Jsem stále přesvědčen o tom, že prioritou je akční řešení problému, stmelování sil za jeho plnění. Nikoli přesvědčování o tom, kdo přišel první s nějakým návrhem. Zvláště v případech, kdy např. propaganda KSČM několik funkčních období tvrdí, že „máme řešení“, aniž bychom se dozvěděli, jaké. Typickým příkladem je slib 40.000 bytů ročně na letácích a v programech KSČM, ČSSD, ANO, ODS, SPD a dalších.

     Jsem přesvědčen, že jsme všichni zaznamenali, že naše programové dokumenty a propagandistické materiály pro volby neobsahovaly ani slovo o tom, kam KSČM směřuje, co si klade za cíl, jakou budoucnost veřejnosti nabízí, za jakých podmínek a jak dosažitelných. Program „5P - šance na nový začátek“, což je reálně asi maximum tiskovin, které průměrný občan České republiky o nás četl, neobsahuje ani slovo o cílech KSČM, natož slovo „socialismus“. To slovo ovšem nepadlo ani v televizních či rozhlasových diskusích z úst Vojtěcha Filipa a jeho věrné kamarily. Proč? Bojí se tohoto slova, nebo na boj za socialismus rezignoval? Vše naznačuje, že se pro většinu vedení KSČM a poslaneckého klubu stalo slovo „socialismus“ nežádoucím, sprostým slovem. Mimochodem, jaká je asi šance na nový začátek s programem, který neobsahuje žádné nové vize, neobsahuje nové úkoly a většinově opakuje teze posledních nejméně pěti volebních programů, a to v době dynamických kvalitativních změn ve světě i v tuzemsku?

     Druhou zásadní oblastí příčin volebního krachu, svou podstatou ohrožující samotnou existenci KSČM (potažmo v kontextu s ČSSD existenci samotné levicové orientace ve státě) je výběr, příprava a práce kádrů. Čeká nás dlouhý a bolestný proces obnovy zdevastované levice s reálnými dopady do celého minimálně středoevropského civilizačního prostředí. Je nutno si uvědomit, že zejména tato oblast se bez úzké součinnosti všech byť marginálních sil levice neobejde. To znamená mj. obnovu, rozvoj a dynamizaci kvalitní marxistické teorie, byť aplikované do podmínek 21. století. Platí, že bez propracované teorie není rozvoj a sjednocování KSČM a celé levice myslitelný. Plně to prokázala především tristní činnost většiny našich poslanců, kteří bez vlastního myšlení servilně přebírali subjektivní výkřiky nadnárodního kapitálu a jeho protagonistů. Zájmy Agrofertu i za aktivní pomoci části vedení KSČM a jejích poslanců překročily naše národní zájmy, např. v daňové, „zelené“ či intensifikační politice. Obecně platí, že odborná a politická připravenost vedení strany a jejího poslaneckého klubu byla a je, vedle zásadovosti a odpovědnosti, zřejmě nejslabším článkem organizační a řídící práce KSČM. Ostatně: jaké to jsou naše „národní zájmy“, jak se za ně KSČM staví?

     Jedním ze základních principů organizační výstavby komunistické strany je rotace kádrů a neslučitelnost více funkcí. Principy pravidelně na každém sjezdu opakované a současně dlouhodobě neplněné. Jako kdyby s jednou funkcí přišel rozum i pro další a další. Pokud možno finančně atraktivní. Podíváme li se na aktivitu poslanců za KSČM, zjišťujeme, že to s aktivitou většiny není nic pěkného Prostě se vezou a pouze poctivě plní pokyny předsedy strany či předsedy klubu. Bez vlastního názoru, bez vlastní iniciativy. Přesto byli „demokraticky“ zařazeni, i na nátlak Vojtěcha Filipa, na předpokládaná volitelná místa kandidátek. Voliči to vědí a spolu s nekonkrétním, obecným a pasivním programem bez vize, bez perspektiv a bez návrhu řešení nám to dali jasně najevo. Přidáme-li k tomu ekonomický diletantismus vedení strany, pěstování kultu osobnosti a ovzduší výlučnosti některých servilních členů vedení strany, jejich oportunismus a názorovou labilitu, odbornou a ideovou nepřipravenost, máme před sebou obraz KSČM jako nemocného pacienta krátce před komatem.

     Přesto není nic ztraceno. Podlehnout defétismu by bylo to, co od nás pravice ve svatém tažení proti proletariátu očekává. Uděláme jí radost? Rozhodně ne! Vyžaduje to však radikální změnu dosavadního zaměření organizace a činnosti KSČM na všech stupních její organizační struktury. Vyvstávají zde nejméně dva mimořádně důležité a aktuální úkoly.

     Za prvé zpracovat Akční program na období do komunálních voleb na podzim příštího roku. Program by měl být připraven pro projednání v základních a okresních organizacích a nově zvolených vrcholných orgánech KSČM nejpozději do 31. 12. 2021 tak, aby mohl být souběžně schválen na březnovém sjezdu KSČM. Jeho obsahem by mělo být:

• vymezení cíle KSČM ve společnosti 21. století a jejího postavení v politickém systému České republiky včetně toho, jakou stranu chceme budovat (masovou nebo volební)
• charakteristika vnějších vztahů KSČM na vnitropolitickém i zahraničním poli, její účasti v mezinárodních organizacích
• rozhodující úkoly a cíle v resortním pojetí (ekonomika, ekologie, rozpočtová a sociální politika, vzdělávání a výchova, zdravotnictví, sport a kultura, komunální politika) vždy s naznačením možných řešení a přístupů k nim
• vnitrostranický život, reforma organizační struktury, zásady kádrové politiky, rotace kádrů, kumulace funkcí, politika členství v KSČM a zapojení mládeže

     Ve všech případech respektovat krátkodobý časový horizont úkolu a reálnost jeho plnění. Uvádět pouze úkoly, kde máme skutečné řešení v návrhu, jak jej realizovat.

     Za druhé paralelně s Akčním programem a ve stejném časovém horizontu připravit systém výběru a ideově politické přípravy funkcionářů KSČM jako nutnou podmínku pro výkon jejich činnosti. Na tomto základě přehodnotit návrhy na funkce ve vrcholných orgánech KSČM při dodržování zásad pro případnou kumulaci funkcí s jasným stopem i pro jejich opakovaný výkon nejvýše dvě funkční období a to již od nadcházejícího mimořádného „volebního“ sjezdu. To uplatnit zejména pro případnou kandidaturu Kateřiny Konečné, pokud by současně nerezignovala na funkce v Evropském parlamentu. Dvojkolejnost výkonu funkcí je neúnosná, škodlivá a pro jejich odpovědný výkon nemožná. Dvojkolejnost v řízení strany v současné složité době je nesmysl. A to i v jedné z uvažovaných alternativ, že by jmenovaná alternovala s Leo Luzarem, který by vlastně vykonával funkci předsedy, a Kateřina Konečná by ji přes sdělovací prostředky zastřešovala navenek. To je konstrukce hodná likvidátorů typu Jílka a Bolena. Obecně platí, dle mého názoru, že recyklovaní dlouhodobí funkcionáři, ať již jde o Konečnou, Šimůnka, Orta, Vostrou a další nemají v nových strukturách KSČM co dělat.  Jsem přesvědčen, že autoři podobných kádrových návrhů to nemyslí s obrodou KSČM vážně.

K SOUČASNÉ SITUACI VE STRANĚ

Leoš Król

Stoletá historie naší strany nepamatuje situaci, ve které se nacházíme nyní. Kdyby mělo dnes již bývalé vedení strany v čele s Vojtěchem Filipem kousek cti a morální zodpovědnosti za osud strany, tak by odstoupilo již před čtyřmi lety, místo toho však vedli stranu k dalším ještě mnohem horším tragédiím. Stalo se, bohužel, přesto to, před čím mnoho z nás roky varovalo. Filipova politická linie poctivé správy kapitalismu ztroskotala na plné čáře a voliči nás po právu potrestali.

To vše je ale dnes již minulostí a nás čeká úkol, jak zachránit naši stranu. Jediným možným řešením je radikální politická změna. Politika strany se musí opět stát tou komunistickou, se kterou naše strana ve třicátých letech získávala miliony příznivců, a ne pokračovat v jakémsi klonu sociální demokracie, který předvádíme posledních patnáct let. Komunisté přece vždycky, již ze své podstaty, útočili na samotné jádro rozporů kapitalismu, uměli problémům kapitalismu vidět až do žaludku a nabízeli společnosti mnohem spravedlivější alternativu – socialismus. My však sklouzli k politice soužití s kapitalismem, přestali jsme lidem ukazovat příčinu jejich problémů a začali jim vykládat, že tady se někde ubere a tady se přidá a všechny problémy se tím vyřeší. Přestali jsme tak být jakoukoliv systémovou alternativou k současným problémům.

O to radikálnější musí být rozchod se vším co straně politicky ublížilo. Musí dojít k reálné změně ve vedení strany a ke změně její politické linie. Jestliže má dojít ke skutečné změně politického obrazu strany, musejí ji provést jedině lidé, které levicová veřejnost nespojuje s bývalým vedením a jeho dlouholetou chybnou politikou. Paradoxem současné situace je, že do této role se dnes staví i jedna soudružka, která dlouhé roky neměla potřebu situaci ve straně kritizovat nebo dokonce navrhovat její řešení. Mnohdy neměla ani v rozhodující chvíli problém podpořit Vojtěch Filipa.

V revoluční pokrokové straně, jakou by ta naše určitě měla býti, musejí platit přísná kritéria pro výběr nejvyšších funkcionářů a proto již několik let podporujeme v našem jesenickém okrese soudruha Josefa Skálu. Je to právě totiž on, kdo vyhovuje nejpřísnějším kritériím. Má podporu v široké veřejnosti, daleko za hranicemi strany a může tak oslovit mnoho nových voličů. Je brilantním znalcem marxismu a umí jej používat jako náhled pod pokličku současných ekonomických a politických problémů. Má dokonalé rétorické schopnosti a obrovské znalosti historie, ekonomiky a politiky, kterými poráží v mnoha debatách naše nepřátele. A v neposlední řadě má z nás všech největší organizační zkušenosti, neboť řídil Mezinárodní svaz studentstva se čtyřiceti miliony členy. Soudruh Skála a jeho spolupracovníci mají naši plnou důvěru v tom, že právě oni mají jasnou představu o změnách, dlouhodobě je prosazují a mají všechny osobnostní předpoklady tyto změny uskutečnit.

Navíc v situaci, v jaké jsme, potřebujeme, aby se předseda věnoval straně skoro dvacet čtyři hodin denně a nemůžeme si dovolit, aby ji řídila na dálku europoslankyně z Bruselu a Štrasburku pomocí telefonů a emailů.

Soudruzi a soudružky, naše strana si za svou slavnou historii prošla mnoha těžkými krizemi, ale z každé vyšla nakonec posilněna. Pokud uděláme správnou volbu a vedení strany svěříme lidem, jež jsou zárukou nutných změn, nejenže se podaří stranu konsolidovat, ale také se za čtyři roky vrátíme mnohem silnější do parlamentu, kam naše strana sto let patřila…

ZA VŠECHNO MŮŽOU KOMUNISTI...

Milan Havlíček

Několik slov úvodem

Mohl bych začít a také skončit jedinou větou: „Přečtěme si sborníky z pražských konferencí a budeme vědět co a jak máme dělat!“ A teď bych mohl už odejít. Ale takovou radost vám neudělám.

Skutečně. Všechno to, jak má komunistická strana pracovat, už na našich 46. předcházejících konferencích zaznělo. Marně!

Mnohá kritická i sebekritická stanoviska k práci strany zazněla dokonce i na několika posledních sjezdech i s návrhy řešení. Marně!

Musím dokonce připustit (i když nerad), že i na jednáních ústředního výboru a jeho výkonného výboru náročnější stanoviska vyřčena také byla. Marně!

Marxisticko-leninský odborný klub od roku 1995, podobně jako nakladatelství Orego od roku 1992 a komunistický list Dialog od roku 1990 upozorňovaly na odchylky a úchylky KSČM od jediné zatím využitelné metody poznání a stranické práce mezi lidmi – marxismu leninismu. Marně!

Moje babička, která s dědou Havlíčkem zakládala před sto lety komunistickou stranu Československa na Moravě, by v takové chvíli poznamenala: „Komu není z hůry dáno v apatice nekoupí!“

Hodnocení stávající situace

Do jaké situace jsme se dostali?

Popřevratový kontrarevoluční syndrom „prašivého“ komunisty rychle vyseparoval komunisty z přesvědčení a „ukomunisty“. Ti samozřejmě se svými rodinnými škraloupy křiváků a zrádců spustili bandurskou na všechno co se po druhé světové válce podařilo v naší zemi vybudovat. Dokonce nestydatě ti s těmi největšími Kainovými znameními řvali nejvíce. Přeplížili si do jiných moderně „demokratických“ uskupení a stali se z nich mediálně nejpreferovanější a nejoceňovanější komunistobijci. Radost pohledět.

Odtržení od leninských principů výstavby strany umožnilo dvojí vklouznutí do jistě plující jachty kolem roku 1948 a po roce 1970 a nenechalo jedinou rodinu u nás bez srpu a kladiva na klopě.

Stigma členství ve stranách Národní fronty, jednotných odborů, mládežnických organizací, tělovýchovy i dalších společenských a kulturních organizací je vedle mobilů důvodem proč nemluvíme s dětmi a vnuky pravdivě o minulosti. A když tyto generace promlouvají, tak většinou vymýšlí výmluvy, proč že to museli ve straně být, proč že vždy poctivě volili kandidátku Národní fronty, proč byli členy odborů a mládežnických organizací. Fabulace, lži, sci-fi, nedokazatelná tvrzení… ale především nenávistné útoky na současné komunisty, kteří s rozkradením všelidového majetku a biliónových státních hodnot nemají nic společného.

Pokrokově smýšlející lidé, komunisté s průkazkou i bez se podle obtížnosti žití a sociálních jistot projevovali posledních třicet let fakticky pouze v tajných volbách.. Také proto byl faktický potenciál ještě dlouho po převratu kolem milionu voličů a dvaceti procent.

Což dnes dosáhli ruští komunisté. A v žádném případě to nemají snazší. Do ruských komunistů se za Jelcina dokonce střílelo tak, jak by si to někteří dnes vládnoucí teroristé přáli u nás.

V souvislosti s komunistickým hnutím dnes nemluvme prosím o věku, o pohlavích a sexuální orientaci, regionální či národní příslušnosti, dosaženém vzdělání a podobně. Přesvědčení o třídně spravedlivé společnosti jako jediné cestě vývoje civilizace nemá s těmito statistickými údaji nic společného. Mají ale své místo v přípravě a nuancí taktiky boje.

Naše klidná „síla“, slušnost, přesvědčování, argumentace ale i strach, zbabělost, ústup od vědeckého světového názoru, od leninských principů výstavby a působení strany, distancování se od práce našich otců, aniž bychom věděli proč, od mezinárodní spolupráce s dělnickými a komunistickými stranami Evropy i celého svět, upřednostnění parlamentarismu před skutečnou vládou lidu… a tisíc dalších věcí a nečinností tvoří třicetileté schůdky do politického krematoria.

Sdělovadla po volbách neukázaly jediného dělníka který volil komunistickou kandidátku, aby vyslovil zklamání nad osudem pracujících v kapitalistickém světě u nás… Ale předváděli jednoho komedianta za druhým, jak jsou šťastní, že se komunisté nedostali do parlamentu. Jen připomínám ti komunisté, kteří za třicet let nic proti kapitalismu neudělali. Naopak jej ústy volených funkcionářů tichounce podporovali a s členskou základnou v průměru těsně pod osmdesáti lety ani nic těm kavárenským lehkoživkům šklebících se na nás z vymyšlených nekončících seriálů garantujících jejich představitelům výstavbu kvalitních vilek v okolí Prahy.

Možná že jste to ani nepostřehli, ale dnes společensky nejdůležitějším povoláním je „komediant“ všeho druhu. My sice nevíme, jaká je úroda obilí v letošním roce u nás, ale víme, kdo s kým spí, když momentálně nespí s někým jiným, protože ten si momentálně nechá upravovat to co pánbůh zpackal. A fláterníci jim tleskají!

A lékaři jsou s průměrným stotisícovým platem chudáci a zaslouží si za mimořádné úsilí s Covidem přidat další desetitisíce. Jen jsem nepochopil, zda to má tu společenskou vážnost stachanovského hnutí?! Když do teď byli chudáci lékaři neskutečně vytížení našimi cévami, klouby, chřipkami, úrazy atd., tak to znamená, že od teď dělají dvakrát tolik ozařování, endoprotéz, vypalování bradavic a podobně? Nebo před tím jeli na půl plynu?

Dovolte malé odbočení. Několik let, a především v souvislosti s privatizací zdravotnictví a Covidem omílají sdělovadla nedostatek nemocničních lůžek. Jen si dovolím připomenout. Za první republiky bylo u nás na každých 10 tisíc obyvatel 66 nemocničních lůžek. Po druhé světové válce připadalo v České republice na 10 000 obyvatel necelých 90 lůžek. Za dvacet let po únoru 1948 narostla lůžková kapacita nemocnic až na 150 lůžek na 10 tisíc obyvatel, což tvořilo jistotu zdravotnictví až do převratu.

Po vládnutí pravicových a středopravicových vlád umožňující privatizaci zdravotnických zařízení a neskutečnou jejich zadluženost i převedení zodpovědnosti na kraje a města poklesla lůžka v nemocnicích na poválečnou úroveň. A voliči, tys je volil, a ty si zatleskej až ti někdo blízký umře pro nedostatečnou zdravotní péči.

A tak znovu opakuji – zásadním programovým pravidlem komunistické strany musí být dodržená celospolečenská sociální rovnice:

„Za všechno, co se dotýká základních a nezbytných životních podmínek a jistot všech obyvatel od narození až do smrti musí zodpovídat stát a garantovat je stát!“

Různé šmejdovské propojení státních a soukromých pojišťoven se státními a soukromými zdravotnickými zařízeními a soukromými a několika státními zdravotníky a záchranářskými službami je zrůdnost kapitalismu, která stejné podmínky všem lidem v žádném případě negarantuje.

* * *

Ale zpátky k naší straně. Shrňme si.

Obhájili jsme politicky etapu budování lidově demokratické a základů socialistické společnosti u nás? Ne!

Ubránili jsme pracující, kteří vytvořili za pár poúnorových pětiletek neskutečně rozvinutou, konkurence schopnou a nezávislou zemi? Ne!

Zabránili jsme rozkradení národního majetku, zlatého pokladu a stabilitu koruny? Ne!

Ochránili jsme nerostné a přírodní bohatství? Ne!

Zachránili jsme rozvinutý zahraniční obchod s téměř stovkou zemí světa? Ne!

Překazili jsme devastaci české kultury, mimořádného českého školství, zánik odborného školství? Ne!

Odvrátili jsme hysterickou politickou fobii vůči národům bývalého Sovětského svazu? Ne!

A tak bych mohl pokračovat dál… Ne! Ne! Ne!

Proč by nám lidé měli věřit a dávat svůj hlas, když jsme dokázali, jak jsme neschopní cokoliv obhájit, udělat, dokázat či odvážně vysoudit?

Naše děti a vnuci – když už nás volí, tak jen kvůli nám, rodičů či prarodičům. Už je to ale nebaví, protože nevědí, proč by to měli dělat.

Většině mladší a střední generaci je – pro kapitalismus tak typická – bližší košile než kabát.

Carpe diem je prioritou mileniálů, a ne budoucnost jejich dětí a vnoučat. Ale my ani s touto živočišnou bezradností popřevratových generací neumíme naložit.

Právníků jsme ve straně měli dost. Dokonce i peněz (než jsme prošustrovali sto milionů) jsme měli jeden čas dost, ale nesmyslný zákon č. 198 z roku 1993 o protiprávnosti komunistického režimu jsme neuměli odstranit ze zákonů této země. Takže nás může beztrestně urážet každý neandrtálec (a to teď nevím, zda jsem toho neandrtálce vlastně neurazil).

Pak nám klidně mohou chodit takovéto emaily, cituji: „Socha lidského hovna na Cínovci. Ahoj starý vrahouni, ostudo národa, snad je socha zkurveného lidského hovna – Československého pohraničníka vztyčena na Cínovci veřejně přístupná. S chutí ji až pojedeme na výlet pomočíme. Nejšpinavější lidský odpad jako byli komunističtí pohraničníci si nezaslouží sochu, ale přijít o své důchody... vrahům se sochy stavět nemají. A je super, že se toho odhalení Svoboda nedožil, už hnije v pekle... tak mu přejme věčnou hanbu.“ (Podepsán rabren33@gmail.com)

A tohle, co to napsalo se možná dokonce u nás i rozmnožuje?!

Když jsme odhalovali pamětní sochu ochránců státních hranic období 1918 až 1990, na kterou se vlastenci složili, z důvodů připomenutí nebezpečí zrušení Benešových dekretů, návratu sudeťáků a ztráty územní svrchovanosti, tak tam nikdo z vedení strany nebyl.

Tento zákon, co se týká spravedlnosti je zcela shodný s pohádkou, že hříbě patří hřebci, a ne klisně, protože leželo pod hřebcem. Co je to za právní stát? Co je to za právní vědomí obyvatel? Jestliže se vysokoškolské tituly rozdávají za docházku jako cukríky, tak se nedivme, že by lepší zákony vymyslela Eržika z košického ghetta než naši právníci.

Takže jednou větou, resp. souvětím:

Přes snahu mnohých přesvědčených komunistů se v historických politických bojích vybojovanou autoritu komunistické strany nepodařilo nepřipraveným, nevzdělaným, neodvážným vedením zachovat a posílit ale naopak zcela zahrabat do propadliště dějin.

Neuměli naslouchat připomínkám ani nápadům. Jeli si svou poklidnou poslaneckou ligu.

* * *

Na zbytcích našich sil a generacích co přijdou po nás bude záležet, zda se bájný Fénix ideálů komunismu znovu zrodí a postaví v čelo pracujících, bojovníků proti válkám a za spravedlivou budoucnost generací příštích.

Jaká je cesta z krize ven…

S oblibou připomínám Ransdorfovu zásadu mrtvého koně, kterou mají indiáni kmene Dakota: „Sedíš-li na mrtvém koni, sesedni!“ Nevytvářejme týmy pro lepší image mrtvého koně.

Když nelze lidi v jedné ideově svázané straně argumentačně, teoreticky ani na mnoha příkladech prakticky přesvědčit, aby změnili styl práce, nebo že něco dělají špatně, tak je třeba se s nimi rozejít.

Vzpomeňme sedmnáctiletého Vladimíra Iljiče, když po nezdařeném pokusu o atentát na ruského cara Alexandra třetího byl popraven jeho bratr Alexandr Iljič a on o anarchii a individuálním násilí prohlásil: „Tak tudy cesta nevede!“

A v historii komunistického a dělnického hnutí se s rozchody a pády i s pravidelnými čistkami v dobrém slova smyslu potkáváme pravidelně.

Komunistické hnutí tím, ale nikdy nezaniklo. Naopak! Zesílilo v politicko-organizátorské práci, upevnilo ideový základ a zpravidla i otevřelo přitažlivost pro „spravedlnost hledající“ skupinky i jednotlivce mladšího a středního věku, nemající zatím determinován svůj světový názor.

Popravdě musíme konstatovat, že naše popřevratové úsilí nebylo zdaleka komunistické.

Naše programy nepřitahovaly masy ponižovaných a ožebračovaných neokapitalismem.

Rozkradené národní bohatství (jednotlivci i skupinami) vytvořilo v podvědomí nastupujících generací základy „českého amerického snu“ o bezpracném životě v bohatství a přepychu.

Takže si řekněme: Co je třeba udělat na mimořádném sjezdu

Především jasně říct, že volení funkcionáři, a především vedení strany zklamali svou nepolitickou politikou nejen své členy, ale především normální pracující lidi, pro které konec konců historicky vznikla.

Přihlásit se k teoretickým základům marxismu leninismu i historickému pokrokovém odkazu generací komunistů před námi i mezinárodního komunistického hnutí.

Zvolit nové funkcionáře do vedení strany. Může to být klidně jen převoznické vedení, které ale když obhájí svou úlohu a splní úkoly mimořádného sjezdu, může být na řádném sjezdu potvrzeno ve funkcích i nadále.

Dále musí mimořádný sjezd přijmout Provolání k lidu této země i otevřený dopis členům strany.

Jaké vedení strany volit?

Otázka skutku kardinální. Jen připomenu známé Gottwaldovo, že člověk se učí na úkolech. I Karlínští kluci se učili za pochodu.

Takže úkolem je vyvést stranu z krize. Nejspíše ve dvou etapách: do řádného sjezdu a po řádném sjezdu.

Každý, kdo kandiduje do vedení strany by měl být schopen říct:

1.) Co chce konkrétně udělat hned do řádného sjezdu a co dokázat po řádném sjezdu.

2.) S jakým týmem kandidátů jmenovitě chce pracovat či spolupracovat a pro jaké oblasti.

A vzhledem k tomu, že mnoho šancí už strana nedostane musí pracovat nové vedení jako tým.

Nejhorší by bylo, kdyby zůstala strana nadále rozštěpena na dvě či více částí. Ale stejně nedobré by bylo, pokud by se vedení skládalo z individualit mezi sebou hašteřivých, agresivních, diktátorských či nenávistných jako nyní.

Pomluvy, urážky, zášť, nenávist apod. nemohou mít ve vedení místo.

Jednotné musí být vystupování dovnitř strany i vně do společnosti.

V každé jednotlivé oblasti v činnosti strany je před námi řada úkolů.

V politicko-organizátorské práci – struktura strany, práce ZO a OV, přenos úkolu či pravomocí na krajské výbory, vytvoření týmu na příklad krajských manažerů apod.

V ideologické práci – změnit celkový přístup v teoretické práci, v propagandě a agitaci, v boji s antikomunismem atd.

V ekonomice – nejsložitější úkol, jak přežít krach strany do příštích voleb a zachovat optimální organizační strukturu; využití nemovitostí atd.

V mezinárodních vztazích je to především obnovení dobrých vztahů z ruskými komunisty, lepší spolupráce v rámci Evropské unie i návrh na vytvoření Nové komunistické internacionály jako brzdy před nebezpečím války.

V občanské sféře je třeba nejen myslet na pravidelné volby, ale i na spolupráci s komunistickým svazem mládeže, vlasteneckými organizacemi a hnutími.

To jsou jen malé dílky celé škály úkolů, které před novým vedením stojí. A kdo si na to netroufá, tak nemůže přeci kandidovat do vedení strany. To nebudou ani pašalíky, ani poslanecká křesla, ale jen a jen nelehká práce. Dokonce bych řekl, že horší dovnitř strany než ven, jak říká klasik bude to nelítostný boj někdy dokonce i s třídním nepřítelem.

Důležitý je jednotný přístup vedení a otevřená komunikace s jednotlivými organizačními stupni od shora dolu a naopak.

Co je třeba udělat do řádného sjezdu v květnu 2022

Nové vedení musí být schopno ve velice krátké době – do řádného květnového sjezdu předložit:

1/ objektivní hodnocení výsledků práce strany od posledního řádného sjezdu;

2/ upravené a plnitelné Stanovy strany;

3/ návrhy programových dokumentů, především:

a) akční program na záchranu strany po řádném sjezdu na období 2 až 4 let;

b) ideový program pro komunální volby 2022;

c) návrh postupu při zpracování analýzy vývoje v komunistické straně od převratu v roce 1989

d) návrh organizace práce na dlouhodobém programu strany

4/ ústřednímu výboru a následně sjezdu návrhy koncepcí činnosti v oblastech:

a/ politicko-organizátorské práce strany

b/ ideologické práce strany

c/ ekonomiky a hospodaření strany

d/ mezinárodní politiky KSČM

e/ občanskou veřejnost

Toto vše je třeba udělat ve spolupráci s ústředním výborem a jeho odbornými komisemi a poradními orgány, všemi krajskými a okresními výbory.

Řádnému sjezdu musí předcházet VČS i okresní a krajské konference, ale ne pro odškrtnutí čárky, ale pro nové či staronové nápady a funkční formy politické práce.

Nyní musí skutečně začít pracovat banka nápadů a bouře mozků.

Jak s oblibou říkávám – „Socialismus není o chudobě, ale o spravedlnosti pro lidi, kteří svou prací vytvářejí společensky potřebné hodnoty.“

Většina členů a sympatizantů strany je dnes v důchodovém věku. A do penze se kvapem řítí i nemalá část populace, která se v období před převratem nijak politicky ještě neprofilovala.

Mladší generace dnes papouškuje výmysly a lži sdělovacích prostředků placených z našich daní. Svůj názor si bude postupně dotvářet, nejspíš tehdy, až přijde o práci, nebude mít na elektřinu, bude v zimě muset do lesa pro roští, nebude mít na operaci svých dětí či rodičů atd. atpod.

Pro nás je důležité za svou pravdou stát. Důležitá je politická paměť, kterou mají dnes všechny dotace Evropské unie vymazat z hlav pamětníků a knih objektivních historiků a politiků.

Kam se hrabe páter Koniáš či Hitler.

Můj přítel a bratr Statis Prusalis, který před pěti lety zemřel a byl jedním z mála umělců, kteří stáli zcela otevřeně na straně pokroku, míru a socialismu, v jedné písni zpívá:

Ne, ne, nezapomeň! Řekla mi máma, když jsem byl kluk.

Ne, ne, nezapomeň! Paměť je prevít a je jí to fuk!

Takže přátelé, nemáme právo zapomínat revolučních bojů našich dědů, a obětavé práce pro společnost našich otců.

Už vůbec nemáme právo zapomínat našich osvoboditelů rudoarmějců z drápů dítka kapitalismu – tedy fašismu.

Nebezpečí „horké“ války je dnes aktuálnější než v období války studené.

A jsem přesvědčen, že jen vytvoření protiválečné jednotné vlastenecké Národní fronty v čele s komunistickou stranou může budoucnost naší země přivést do klidnějších mírových vod.

Mimořádný sjezd KSČM – impuls k obnovení komunistického charakteru  KSČM

Miroslav Kavij

Dnešní 47. PTPK se koná týden poté kdy byly na základě výsledku voleb  rozdány karty  pro zastoupení  politických stran v novém složení Poslanecké sněmovny .

Jejich výsledek  znamenal pro KSČM dokončení dávno započatého černého scénáře, k historické porážce KSČM!

 Po ztrátě posledního „stranického“senátora  opustila KSČM i další komoru parlamentu ČR – Poslaneckou sněmovnu !  V době kdy KSČM  si  nedávno připomněla 30 let svého založení a kdy jsme si jen  skromně připomněli 100 let od vzniku KSČ!

   Výsledek voleb pro KSČM je, mimo jiných příčin, svým způsobem odpovědí voličů především na více než tříletou toleranci  KSČM   (ztělesněnou do 7 podmínek)  vládě  Andreje Babiše.

Končící  premiér  na závěr televizní  superdebaty  lídrů politických stran dne 6. října 2021, kterou vysílala veřejnoprávní  ČT24 prohlásil, že naše republika prožívá nejlepší období v historii samostatné České republiky!!!

  Těžko můžeme doufat, že v době, kdy dochází mnoha ohledech  k narůstání všeobecné krize současného společenského uspořádání – kapitalismu, můžeme od končícího premiéra, stejně tak ale i pravicových stran a mainstreamu očekávat jiné, respektivě negativní  hodnocení stavu české  společnosti !

Naopak.  ČR pokračovala v zapojení do imperialistických struktur Severoatlantické aliance (NATO), Evropské unie (EU) a dalších, které jsou  podřízeny  zájmům politiky Spojených států amerických.

- Ve vyostřeném konkurenčním boji se náš stát  podřídil zájmům západních monopolních výrobců – namátkou je možné uvést  budování telekomunikačních sítí 5. generace, dodávky očkovacích látek nadnárodních společností,  plánů na budování dalších bloků jaderné elektrárny a to díly vyvolané kauze Vrbětice, nákupy vojenské techniky a výzbroje. V zájmu podřízenosti NATO a EU  vláda  dostala  vzájemné vztahy ČR s RF na bod mrazu a podobně i vztahy s ČLR! Pokračovalo neefektivní  zbrojení a  militarizace  podle závazku Severoatlantické alianci (2% HDP na obranu).

  Ve službách amerického imperialismu skončila na základě rozhodnutí  hegemona USA fiaskem   mise AČR v Afghánistánu a v dalších státech. Všechny intervence, na kterých se  příslušníci  A ČR podíleli tak  za sebou zanechaly miliony mrtvých, zmrzačených lidí, rozvrácené státy a národy. Naše armáda nadále posilovala v rámci NATO  zapojení svých sil do vojenských provokací, cvičení u hranic s RF a byla vtahována do další eskalace válečného napětí v Evropě a ve světě. Naše republika po boku EU se zapojila do aktivit směřujících ke změně režimu v Bělorusku, Venezuele.  Peníze našich daňových poplatníků putovaly k financování aktivit a skupin směřující ke změně režimů i v jiných státech, včetně socialistické Kuby.

Nechali jsme se zavléci do  projektu Evropské unie “Green Deal”, znamenající  uzavírání stávajících energetických zdrojů, odložení staveb jiných (např. nukleárních) energetických zdrojů, konec těžby uhlí.

 Velmi negativní dopad pro naši ekonomiku může znamenat  v rámci projektu „zeleného šílenství“ ukončení produkce vozidel se spalovacím motorem.  Pro ČR která je  značně závislá  na automobilovém průmyslu to může znamenat obrovské obtíže. Závislost na dovážených zdrojích,  bankroty, další zadlužování státu, zvýšení nezaměstnanosti, zdražování, problémy s dopravou, dodávkou elektřiny a tepla. Zvýšení nákladů a zhoršení situace tak dopadne především na bedra pracujících a  nízkopříjmových lidových vrstev a to v zájmu zajištění zisku a životního stylu nadnárodních společností a finanční oligarchie.

Neměli bychom zapomenout na snahu o přepisování dějin národů  Československa, památky osvobození a na vzestup reakčních ideologií, fašismu, jako tomu bylo například při odstranění několika památníků osvobození Rudou armádou (včetně  sochy maršála Koněva v Praze) nebo při  rehabilitaci sil kolaborujících s nacismem (včetně tzv. vlasovců).

    Následující  zřejmě kratší období než se původně očekávalo  bude pro ČR obdobím pokusu o sestavení nové vlády, která bude mít důvěru nového parlamentu. V této době se také konečně  uskuteční mimořádný sjezd KSČM, který zvolením nového stranického vedení musí  ( by měl) být signálem změny nejen pro občany naší země a naše  potenciální voliče, ale především impulsem k zásadnímu obratu v činnosti a politice  skutečné komunistické strany.

      Od voleb a rezignace nejužšího vedení ÚV KSČM ke kterému došlo pod tlakem členů VV ÚV KSČM na mimořádné schůzi tohoto stranického orgánu v den skončených voleb uplynul týden.    Stejná doba nás dělí od konání mimořádného sjezdu KSČM, kdy k prosazení jeho svolání vedla dlouhodobá nespokojenost značné části OV a KV KSČM, ale i členů ÚV a VV ÚV KSČM. Jeho delegáti svým hlasováním o složení nového vedení ÚV KSČM spolurozhodnou o tom, zda se podaří vykročit k  obnově  komunistického charakteru  naší strany, nebo  zůstaneme nadále stranou spíše pragmatickou, v mnoha směrech koketující a pouze napomáhající „vylepšovat“   současný kapitalistický systém. Úkol pro nové vedení o to složitější, že bude muset najít východisko a cesty, jak z neutěšeného stavu v dalších vnitrostranických otázkách.  Ekonomické zabezpečení činnosti, řešení  stávající organizační struktury, změnu Stanov KSČM a v neposlední řadě příprava nového dlouhodobého  politického programu KSČM na základech M-L, který bude umět správně prezentovat a využívat ve své každodenní činnosti o přízeň každého současného a budoucího voliče.

 Delegáti okresní konference KSČM dne 13.10.2021 přijali jednomyslně Výzvu delegátům mimořádného sjezdu KSČM. V ní  mimo jiné upozorňují, že k vyvození politické zodpovědnosti za volební výsledek a celkový stav strany  došlo  pouze u nejužšího vedení ´a členů VV ÚV KSČM , nikoliv ale  u končícího poslaneckého klubu  KSČM, který nelze nikterak ospravedlnit a jehož politické  rozhodování nebylo dlouhodobě usměrňováno a řízeno nejvyššími stranickými orgány.

Delegáti volbou kandidátů do stranického vedení na mimořádném sjezdu KSČM mají možnost v podstatě dvojí volby:

1. Zakonzervovat současný stav volbou kandidátů, kteří byli představiteli a podporovateli současné pragmatické politiky KSČM.
2. Hlasovat  pro  kandidáty, prezentující se dlouhodobě jako nositelé zásadních změn, za což byli dlouhodobě kritizováni a nálepkováni jako rozbíječi a rozvraceči strany.

    Toto  zcela zásadní rozhodnutí nesnese kompromisy, ale žádá řešení zcela jednoznačné.  Nenastala ani doba na koketování s myšlenkou sloučení stále nejsilnějších, dle médií, levicových stran KSČM s ČSSD,  která je nyní  mediálně prezentována  některými kandidáty do vedení ÚV KSČM,  např.  Kateřinou Konečnou nebo Jiřím Dolejšem. Sociální demokracie  aktivně prosazující  politiku  vylepšování současného kapitalistického systému v naší zemi, ochotná vysílat naše vojáky v zájmu vražedných operací  NATO s cílem  destabilizovat  nadále celý svět a provádět barevné revoluce , přitažlivou  parketou  pro  KSČM být  nemůže !

Dlouhodobým programovým cílem KSČM je socialismus a musí zůstat i nadále!  Přes veškerý mediální povyk a dehonestování všech, kteří o něj budou každodenně zasazovat!

Právě z těchto důvodů se delegáti okresní konference Klatovy  shodli  na jednoznačné podpoře ss. Josefa Skály, Milana Krajči a Martina Říhy do nejužšího stranického vedení KSČM. Jejich podporu pro obnovu voličské přízně získali také  ss. Martin Juroška,  Valder Jakubcová  Jaromíra, Ivan Hrůza  či Jiří Horák.

   Tímto apeluji na všechny účastníky nejen dnešní PTPK, ale především na delegáty mimořádného sjezdu KSČM  na důležitosti volby nového stranické vedení jako zásadního předpokladu uskutečnění  změn   k obnovení  ztraceného vlivu KSČM ve společnosti.

    Jsem přesvědčen, že náš  společný zápas ztrátou zastoupení KSČM  v zákonodárných orgánech  za lepší a spravedlivější svět nekončí. Naopak, bude zcela ojedinělou možností k restartu komunistické strany, k obnově jejího politického programu a k  opětovného získání jejího politického vlivu na  rozhodování České republiky v zájmu jejich občanů !

STANOVISKO KSM K SOUČASNÉ SITUACI

Ondřej Kazík

Dovolte, abych ve svém vystoupení vás seznámil se stanoviskem KSM k současné situaci.

V pátek a sobotu 8.-9.10. proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Volby probíhaly již plně podle principu komerčně marketingové mašinérie uzpůsobené podnikatelským projektům a reprezentantům domácího a zahraničního kapitálu. To zbylo z demokratických ideálů, které vybojovávala ještě maloburžoazie s podporou dělnické třídy v 19. století. Monopolní kapitalismus si vytvořil plně odpovídající politickou i mediální nadstavbu pro své ziskové účely.

Tomu, mimo jiné, odpovídá výsledek voleb. V parlamentu je reprezentováno pouhých 4,3 milionu hlasů, tedy 52% těch s právem volit. Zbylých 48% nemá své zastoupení. Z větší části sem patří právě dělnická třída, která do voleb prakticky nepromluvila nebo se nechala zlákat emocionálním marketingem.

Výsledkem je parlamentní většina, kterou získali militantní zástupci kompradorské buržoazie a představující asi čtvrtinu, pouhých 28% oprávněných voličů. Jestliže dosavadní vládní politika přivedla společnost k zdražování, nedostatku surovin a dalšího zboží, do dobrodružství ve službách západního imperialismu proti Rusku a Číně, k masivnímu odvodu zisků do zahraničí, k závislosti na zkrachovalém a nebezpečném unijním a severoatlantickém imperialismu, pak nová většina tuto slepou uličku krize jen prohloubí. A co víc, bude se snažit cestou úspor, „flexibilizace“ pracovních vztahů, nevalorizováním příjmů (minimálních mezd, důchodů a platů státních zaměstnanců) s ohledem na zdražování, ochraňovat zisky velkých kapitalistů na úkor pracujících a lidových vrstev. Bude privatizovat zbývající státní majetek. Spekulativní kapitál s upadlou mírou zisku v krizi bude pronikat do dalších a dalších oborů - zdravotnictví, školství, důchodové a sociální zabezpečení, se zisky financovanými z příjmů a práce lidových vrstev.

To zákonitě povede k zbídačení i nové potřebě uvědomování si zájmů pracujících tříd. Politické vyjádření v oficiálních institucích zůstane ovšem omezeno, stejně jako vedení zápasů za tyto zájmy.

Dalším důsledkem voleb totiž je vypadnutí KSČM z Poslanecké sněmovny právě v roce, kdy si komunistická strana v naší zemi připomínala století svého založení. Po toto století (kromě let zákazu za fašizující 2. republiky a nacistické okupace), měla strana vždy na parlamentní úrovni reprezentaci. Právě před tímto vývojem jsme varovali v našem předvolebním stanovisku.

Příčiny jsou dlouhodobé. KSČM zdědila výraznou lidovou podporu z dob socialismu (téměř milion hlasů v roce 1990, při neuvěřitelném antikomunistickém nátlaku). Po posledních 15 let, shodujících se s předsednictvím Vojtěcha Filipa, docházelo k postupnému vyčerpávání tohoto základu a této důvěry. Strana nevyužila tohoto období k nadechnutí, ke své politické profilaci, hledání podnětů, navázání styků s pracujícími masami, mládeží, kulturnímu a ideovému rozvoji. Naopak v době konfliktu KSM s buržoazní mocí a dočasného zákazu organizace mladých komunistů a komunistek, se KSČM ke KSM fakticky postavila zády. Podřídila se plně pravidlům buržoazního systému, struktura strany se přizpůsobila fungování poslaneckého klubu. Ostatní funkce komunistické strany - jakožto centra třídního zápasu, poznávajícícho kolektivního subjektu, jako politické a kulturní avantgardy - jedna za druhou odumíraly. Noviny a publikace strany nedotvářely třídní náhled, jen papouškovaly korporátní mainstream. Kampaně vedly politicko-mediální korporace s pochybnými kořeny. Pod jménem mnohých poslanců dokonce psali zaměstnanci těchto agentur články do stranického tisku. Vedoucí ideologií KSČM se v souladu s buržoazní praxí stal bezzubý liberalismus se sociálními prvky. Sjezdy končily místo kvalitativních posunů pouhým upevněním monopolu vítězného představitele - Vojtěcha Filipa, který jednal podle hesla: „Vítěz bere vše“.

Ještě v roce 2017 se podařilo KSČM dostat do Poslanecké sněmovny, ale s historicky nejhorším výsledkem (1). Následně v roce 2018 přišlo sebevražedné rozhodnutí - nabídnout podporu vládě velkokapitalisty společně se sociální demokracií, a to bez dostatečných pák na prosazení jakýchkoliv progresivních kroků. Tuto skutečnost jsme několikrát analyzovali a kritizovali. (2,5)

Volby do Evropského parlamentu v roce 2019 pod programem zasívajícím v lidech iluze v Evropskou unii, v možnost “socialistického” vylepšení tohoto imperialistického a neokoloniálního spolku, skončily zvolením pouze jednoho zástupce KSČM. (3) Krajské volby v roce 2020 již znamenaly opuštění zastoupení v naprosté většině krajů. (4)

Přesto nedošlo k žádné sebereflexi celého širšího vedoucího aktivu ve vývoji vedoucím k neodvratné katastrofě. Samotný předseda Vojtěch Filip nedůstojně kombinoval sliby o odstoupení a nekandidování se svým udržením se v předsednické funkci. I zde pracoval materiální zájem - jako místopředseda Sněmovny měl přístup k velkému množství požitků a návštěvy u prezidenta Miloše Zemana zřejmě nebyly představením komunistického pohledu o politické situaci. Podobně se chovalo téměř celé vedení. Centrum politické moci ve straně přitom představoval její poslanecký klub, který nebyl nástrojem strany, ale naopak strana fungovala jako nástroj poslaneckého klubu. Toto je model fungování buržoazních stran a sociální demokracie, nikoliv komunistické strany. Nynější výsledek je tristní - polovina hlasů oproti katastrofálnímu výsledku z roku 2017. Pokles pod 5% podpory nastal ve všech krajích a odpovídal tak celkové situaci strany, nikoliv snaze konkrétních kandidátů a podporovatelů strany.

Přes vytrvalou snahu antikomunistů, se po těch 32 kapitalistických let nedařilo komunisty vystrnadit. KSČM se ovšem postupně porazila sama. Protože opustila své spojení s pracující třídou, které vyměnila za úsilí o získání uznání strany jako každé jiné. Namísto působení mezi pracujícími se alfou a omegou jejího myšlení stal parlament, namísto třídní analýzy společenských a ekonomických rozporů jí prostoupil sociální liberalismus, namísto třídního boje proti kapitálu zvolila spolupráci s ním, která vyvrcholila její vládní tolerancí kabinetu vedeného oligarchou. K odsouzení imperialistických dobrodružství armády ČR docházelo pouze verbálně, reálné kroky při podpoře vlády tomu neodpovídaly. Podobný rozpor mezi slovy a činy byl i ve vztahu k imperialismu NATO a EU (jediná europoslankyně Konečná dokonce EU ospravedlňovala před kritikou i ve svých vyjádřeních). KSČM opustila pracující a pracující proto opustili ji. Těsně po volbách a jako naprosto opožděný krok, vedení KSČM rezignovalo. Nyní stranu čekají předčasné volby jejího vedení.

Volební debakl KSČM, charakterem nekomunistické strany s komunistickou značkou, je především debaklem sociálního liberalismu, který se stal ideologií a praxí strany. Je ale také debaklem té její části, která přes komunistické sebedeklarace neosvědčila svoji historickou úlohu, totiž vést politický boj s převládajícím sociáldemokratismem ve straně a prokázala hlubokou nezpůsobilost k politické akci a třídní analýze situace. Fakticky jsme tak byli svědky nejen volební aliance liberálů a oportunistů, ať se prohlašují marxisty-leninisty, jak chtějí, ale i jejich politické aliance, spočívající v jejich sdílené nejvyšší hodnotě parlamentního postavení strany, bez ohledu na její reálný charakter. Nad komunistický charakter fungování a boje strany tak ti i oni rukou společnou a nerozlučnou stavěli její parlamentní postavení. Jen s lehkou nadsázkou lze říci, že parlamentní organizace čili hnutí jim bylo vším a komunistický cíl ničím. Nyní po vyhnání z parlamentního ráje, se ocitli ve světě, kde se díky tomu stalo jejich hnutí ničím a cíl bezradně hledají.

Ztráta lukrativních postů v parlamentu ovšem sama o sobě úplně nesnižuje živnostnický a čachrářský zájem na KSČM. Strana má stále rozvětvenou strukturu okresů a majetků (v čele s budovou v centru Prahy) zachovaných z dlouhodobých úspor členů strany. O tento majetek bude svádět boj nejeden dobrodruh.

Díky tomuto výhradnímu soustředění na parlamentarismus je poslední katastrofa tak citelná. Již z předpřevratové doby nesená tendence k neoponování vedoucím představitelům vedla k tomu, že ve straně nejsou vyprofilované politické proudy, pouze vyčnívající jedinci, kteří si tu s sebou mnohdy nesou sociálně demokratické, liberální myšlení, parlamentarismus a spoléhání na Evropskou unii.

A tak se nyní některým nabízí jako cesta z krize myšlenka spojení zkrachovalé KSČM, ČSSD a případně dalších ještě miniaturnějších verzí téhož sociáldemokratismu. To tedy znamená nové rozředění parlamentně-vládního typu politiky - sjednocování se pod „neurážejícím“ názvem se sociální demokracií, která se dávno vzdala podnětů, z kterých vzešla, a posledních 30 let nese odpovědnost právě na kapitalistickém vývoji, včetně privatizací a včetně zapojení do imperialistických válek NATO. Pokus vytvořit takový projekt pod co nejneutrálnějším názvem „Levice“ ostatně ve volbách ztroskotal ještě bídněji s několika stovkami hlasů. Tento scénář by byl jen dovršením porážky a eliminace komunistické strany u nás a tudíž dokonáním zrady a opuštěním jejího důvodu k bytí. Úkolem komunistů není spojovat nulu s nulou a převádět je na společný jmenovatel s vidinou návratu několika vyvolených do parlamentu. Úkol komunistů je mnohem podstatnější, znovu vybudovat komunistickou stranu, jejíž projekt není svázán eurounijní a parlamentní kazajkou a penězi, přijetím liberální ideologie a nemíří jen k přeplahočení 5% hranice pro vstup do poslanecké sněmovny, ale míří za hranice kapitalismu, k socialismu. V tom se zračí rozdílnost východiska z krize komunistů a sociálních liberálů.

Jediným řešením je návrat ke staletým kořenům. Na jakém organizačním půdorysu, je otázkou dalšího vývoje věcí. Jasné ovšem je, že nemůže být omezen rámcem KSČM. Bez zásadního obratu a proměny KSČM, bez rozchodu s představiteli sociálního liberalismu si nelze získat vliv ve společnosti. Pokud by v KSČM i nadále proti marxismu převládl liberalismus, bylo by odpovědností komunistů, chopit se iniciativy k novému začátku, k ustavení vlastní komunistické organizace. Pokračování agonie komunistů v KSČM by v takovém případě nemělo žádného smyslu. Strana zastupující pracující musí pracovat mezi pracujícími, znát jejich potřeby a zájmy, vést jejich zápasy, formulovat jejich postoje překračující kapitalistický řád. Všechny ostatní taktické postupy (včetně voleb) se musí tomuto cíli podřizovat. Proto byla vytvořena komunistická strana, proto byly vedeny boje proti chudobě, krizi a válce. Proto bojovali a umírali komunisté ve velkém antifašistickém zápasu. A proto se miliony komunistů zapojovaly v prvních řadách do budování a obrany socialistické vlasti. Tyto nejlepší tradice je nutné obnovit kvůli zápasu o budoucnost.

Buď se toho ujmou stávající komunisté, nebo dojde k dalšímu úpadku a tápající lidové vrstvy si budou hledat živelné vyjádření samy a jinde - se všemi omyly a porážkami, které to s sebou nese.

DÁT DO POŘÁDKU STRANU

Václav Čermák

        Naše politika směrem k veřejnosti zcela propadla a ve směru dovnitř je strana blízko kolapsu. Je poslední šance k aktivnímu a nekompromisnímu nástupu k zamezení jejího zániku.

        Volby jsou bezesporu důležitou součástí práce strany. Druhá a přiznám se pro mě podstatnější, je stav strany, jak je připravena na situace které bezesporu přijdou. Doba je zlá a my víme, že nebude dobře. A komunistické strany se vždy prověřovaly v těžkých dobách. Je třeba si položit otázku, jak by současná strana obstála v rozhodujících chvílích. A konec konců, jaká bude strana, takovou bude mít i důvěru lidí ve volbách.

Proto jsem přesvědčen, že nejdůležitějším úkolem nejbližší doby je dát ve všech směrech do pořádku stranu – kádrově, ideově, organizačně a akčně. Jinak neuděláme vůbec nic. A protože jsme těsně před konáním mimořádného sjezdu, který je svolán právě k té první podmínce, tedy kádrové, chci se věnovat zejména tomuto problému.

        V první řadě chci říci, že je dobře, že se podařilo mimořádný sjezd svolat. V této souvislosti si dovolím říci, že nemalou měrou se na tom podílel i Marxisticko-leninský odborný klub o jehož činnosti jsem tyto konference několikrát a v různých souvislostech informoval.

        Aby strana byla vůbec zachráněná, aby byla reálná neděje změny směrem k renezanci komunistického hnutí u nás, musí nastoupit vedení jiné, nové. Tedy kompletní výměna současného vedení strany by měla být její první fází.

        Otázku změny vedení strany vidím již dlouhou dobu jako jednu ze zásadních.  Bohužel právě tuto kardinální otázku se nám dlouhodobě nepodařilo vyřešit. Tuto sebereflexi, aby vyvodil personální řešení vůči některým členům vedení, a to na základě jejich osobní odpovědnosti za to, kam se strana pod jejich vedením dostala, neměl ani X. sjezd v dubnu 2018. Přitom tento sjezd byl svolán na silný tlak členské základny, zejména po řadě volebních neúspěchů, aby s plnou vážností projednal právě tyto otázky. A to jsme od něj čekali, že bude vzhledem k tomu, jak vyřešit krizi ve straně, takovým V. sjezdem KSČ. Proč to tak vidím. A tady se musím vrátit do historie komunistického hnutí.

        Myslím, že Komunistická strana Čech a Moravy se nachází ve stejné situaci jako Komunistická strana Československa ve dvacátých letech minulého století. Pochopitelně v jiné historické době, problémy světa ale byly podobné, stejně jako problémy naší strany. Proto jediné možné východisko vidím v odkazu, jak tenkrát soudruzi řešili vážnou situaci ve straně a události, které předcházely V. sjezdu KSČ v roce 1929 a svým vývojem vedly k jeho svolání a přijatým závěrům. To vše by pro nás mělo být inspirací a školou pro dnešek, tedy v době, kdy si klademe otázky co je třeba udělat.

        Jestliže V. sjezdu náležela ta obrovská zásluha, že energicky odmítl likvidátory, a tak zachránil stranu a vytyčil ji novou, skutečně revoluční cestu, tak to by měl být i pro nás, pro současnou situaci ve straně ten největší odkaz: odmítnout likvidátory, nedovolit jim aby se znovu podíleli na řízení a zastupování strany v těch nejvyšších funkcích. Znovu by nás zavedli na cestu nekomunistickou. Co mě vede k tak striktnímu odsudku.

        Mnozí soudruzi z minulých vedení strany se ve snaze bojkotovat všechny aktivity k záchraně strany dlouhodobě a do poslední chvíle chovali právě jako  likvidátoři. Byly doby, kdy si člověk mnohých z nich vážil. Kde se to ale zvrtlo? Je v tom úmysl, neznalost, neschopnost, kariéristické zájmy? Jsou v tom peníze, jiné hmotné nebo snad nějaké vyšší zájmy?  Už dlouho je zřejmé, že jsme se stali stranou ekonomicky závislých funkcionářů. Ale že by komunista byl schopen prodat stranu za mísu šošovice se mě pořád ještě nechce věřit. I když tu naprostou ztrátu soudnosti mnohých z nich, si neumím vysvětlit. Proč zejména předseda strany, se stále tak úporně snažil uplatňovat technologii moci za pomoci placených funkcí a nejrůznějších prebend, bez ohledu na naléhavé apely od velké části členské základny na to, jak se strana postupně propadá do bezvýznamnosti. Že nás svojí politikou žene do onoho antikomunistického ghetta, bez revolučně organizovaného stranického života, bez neustálého studia vědeckého světového názoru, bez dodržování všech zásad, kterými by se komunistická strana měla řídit.

Zjevná snaha ještě do poslední chvíle zformovat většinu, aby mohl něco nabourat, zničit, bojkotovat. Jako snaha nesvolat mimořádný sjezd, usilovat o zachování termínu řádného sjezdu v listopadu odsunem zasedání ústředního výboru – aniž by byl řádný sjezd připraven a další, také o něčem vypovídá.

        Samotná volba dvou tří nových lidí nejužšího vedení jistě ale nevyřeší změnu stylu práce KSČM automaticky. Vyvést stranu z marasmu a navrátit jí odpovídající a zaslouženou autoritu může pouze jednotný, vzájemně se doplňující kolektiv v jejím vedení.  Podstatné pro jeho další činnost bude, aby to byli uvědomělí a vyspělí funkcionáři, připravení jít do čela boje za návrat autority komunistického hnutí u nás. Osobnosti schopné naslouchat lidem, pracovat v týmu, obětovat se, mající reálné nápady a zkušenosti, připravené permanentně na sobě pracovat, potlačovat voluntarismus  i přehnané ambice.

        Na funkci ve vedení strany nestačí být jenom hodný nebo srdcař, jak jsou u některých kandidátů předkládána kritéria jako významná pro jejich výkon. Hodných lidí je ve straně moc a srdcař by měl být každý člen strany. Záleží na tom, kdo u čeho stál, k čemu se nechal zmanipulovat, čemu napomáhal atd. Hlavním kritériem ale je, jak funkci vykonával. Z tohoto pohledu jsem názoru, že by na funkce v nejvyšším vedení strany neměl kandidovat nikdo z úzkého vedení strany v období posledních let, včetně většiny poslanců zejména za minulé volební období. Všichni ti, kteří se podíleli na úpadku strany.  Pokud jim zbyla alespoň kapka stranického uvědomění a chtěli by dokázat, že to se stranou myslí upřímně a že jim jde o stranu, tak by měli nabídnout pomoc na nižších stupních řízení, aby pomohli napravit co pokazili. Ne! Mnozí z nich  kandidují na funkce nejvyšší bez sebemenší sebereflexe.

        Mluvíme o nutnosti dát do čela strany odborníky. Strana má takové lidi kteří mají konkrétní představy co dělat a jsou připraveni se tohoto úkolu, společně s nutnou podporou a pomocí členské základny, ujmout. Copak může být pro stranickou práci větší odbornost než  titul kandidáta věd v oblasti společenských věd marxismu-leninismu, což je spolu s chutí do práce, praktickými a organizačními schopnostmi pro člena vedení komunistické strany tím největším předpokladem? Ano, hovořím o Josefovi Skálovi a Jirkovi Horákovi. Ale bezesporu můžu mluvit i o Milanovi Krajčovi, Martinovi Juroškovi, Jaromíře Valder Jakubcové a dalších, kteří jsou schopni postavit se do čela strany.

        S. a s. chtělo by se říci podstatně více, ale vše co má člověk na srdci se do deseti minut nevejde. Konec konců, celé hodnocení příčin propadu autority strany je podrobně popsáno ve všech sbornících z pražských teoreticko-politických konferencí, ve stovkách našich diskusních vystoupeních na stranických schůzích, v desítkách dopisů, které jsme třeba jako my,  Marxisticko-leninský odborný klub zaslali vedení strany, členům ústředního výboru, delegátům řady sjezdů a mohl bych hovořit dále. Ve všech jsme na to upozorňovali, vyjadřovali svoje obavy, dávali návrhy na řešení, ale marnost nad marnost.

        Co říci závěrem. Komunistická strana si právem, zejména ve složitých dobách, získávala uznání jako strana revolucionářů, novátorů, strana přetvořitelů, měnící svět v zájmu pracujících. Udělejme vše, najděme sílu a hlavně vůli, která nasměruje i naší stranu na správnou komunistickou cestu.

FRAGMENTY MYŠLENEK, KTERÉ SE MI POSLEDNÍ DOBOU HONÍ V HLAVĚ

Věra Picková

U prvních pěti poznámek budu tak trochu nosit dříví do lesa. Vezměte to prosím tak, že opakování je matka moudrosti. Takže:

1. Krize levicového hnutí rozhodně přesahuje hranice ČR.  Řada historicky levicových stran se přesunula do politického středu. Jiné nastolují zástupná témata a místo toho, aby bojovaly za zájmy většiny, soustředí se na menšiny. Mezi vámi zde je určitě řada těch, kteří vědí o situaci skutečně marxistických stran v Evropě, mnohem více než já. Možná se mýlím, ale obávám se, že jejich vliv není velký. Nemáme jinou možnost, než východisko z krize komunistického hnutí hledat společně.

1. V naší zemi  je komunistická strana v krizi nepochybně déle, než 32 let. Jak jinak by bylo možné, že jsme po roce 1989 vylili s vaničkou i dítě a vedle toho, za co jsme se ještě pod hlavičkou KSČ občanům  omluvili, nedokázali jsme sebevědomě bezprostředně sdělit, na co jsme po právu hrdí.

1. V letech 2000-2010 jsem se několikrát setkala s obdivnými slovy na adresu KSČM ze zahraničí. Že si udržela širokou členskou i voličskou základnu, že si udržela zastoupení v parlamentu. I naši představitelé se tím rádi pochlubili. Namísto abychom si přiznali, za jakou že to je  cenu. Za to, že jsme se postupně stávali stranou parlamentní politiky, že jsme krok za krokem ztráceli vliv ve veřejném životě, že jsme nehledali  ten správný konec, za který bychom měli vzít, abychom byli ideologům kapitalismu rovnocenným protivníkem. Jako strana  jsme po 30 let sice uchovali organizační formu, ale postupně se z ní vytrácel obsah.  A jak tak běžel čas, bylo jasné, že napravit to bude rok od roku těžší. Propásli jsme nejednu příležitost. A co nejhůř! I když už mnozí na půdě KSČM pojmenovali, že přešlapujeme ve slepé ulici, většina funkcionářů to nechtěla slyšet.

1. V našem okrese jsme v posledních letech po každých volbách v hodnocení jejich výsledku připomínali, že voliči s KSČM stále méně spojují svá očekávání. Když jsme varovali, že ?vkapitaistických podmínkách nikdy nezlepšíme  situaci těch nejpotřebnějších natolik, aby se přidali k nám“, dozvěděli jsme se, že naše vyjádření je zcela ojedinělé a „poněkud defétistické“. Nikdo si nepřipouštěl, že samotné zmírňování dopadů kapitálu na pracující nestačí. Jsem přesvědčena, že si za ztrátu důvěry občanů tato strana může sama. Soustředila se na dílčí problémy  a úsilí o překonání systému a působení na potenciální nositele takové změny odložila na neurčito.  Voličům jsme neřekli pravdu, když jsme se tvářili, že umíme  vyřešit jejich problémy. Zamlčeli  jsme jim, že takové řešení je vázáno na odstranění kapitalismu a že bez jejich pomoci to nepůjde.

1. To, co se stalo o minulém víkendu, se dalo očekávat. Byly jen dvě možnosti : Buď zůstaneme těsně před branami parlamentu nebo do něho pronikneme, byť jen symbolicky. Nastala pravděpodobnější varianta A. Přiznejme si, že ti, kdo věřili v pozitivní výsledek, si jen lhali do kapsy. Věřili, že se stane zázrak. Nestal. Jsme  mimoparlamentní stranou. A nikdo z vedení se neobtěžoval přípravou na tuto situaci.

Co teď?

1. Zabránit rezignaci ve funkcionářském aktivu i mezi členy
2. Formulovat nové úkoly v nových  podmínkách
3. Získat pro tyto úkoly  členskou základnu, aktivizovat ty komunisty, kteří mohou a chtějí v krizi přiložit ruku k dílu
4.  Vyslat  zprávu veřejnosti, že „šance na nový začátek“ prohranými volbami nezmizela. Naopak, že jsme připraveni se společně s ostatními  lidmi práce postavit tomu nevábnému pokrmu, který pro nás vítězové voleb začnou vařit.
5.  Najít způsob komunikace s veřejností, protože i tady se nám dost zúží manévrovací prostor.
6.  Zvážit jednotnou frontu s těmi, jimž není lhostejný osud této země a koordinovaně upozorňovat na vše, co poškozuje zájmy jejích občanů.
7. Přijmout taková opatření, abychom  tenčící se  prostředky , jimiž strana disponuje, přesunuli na plnění těchto úkolů.

To ale nebyla odpověď na to, kudy z nejhlubší krize. To by bylo příliš jednoduché. Asi nikdo z nás v tuto chvíli nemá hotový a komplexní recept. Nemáme mnoho času, ale diskuse proběhnout musí. Dovolte mi do ní nabídnout několik  námětů:

1. Nejdříve si musíme, strana jako celek, připustit, že se v této krizi nacházíme. K tomu jsme se zatím nedopracovali. Stále se najde mnoho těch, kteří budou zas a znova hledat „objektivní příčiny“ a dosavadní kroky obhajovat.

1. Doposud jsme se ve straně shodli na tom, že je potřeba přinést změnu. Ale vnímáme za „změnou“ všichni totéž? Je nejvyšší čas si to vyjasnit.
2. Především si musíme jasně a srozumitelně  zformulovat, jakou stranou chceme být. Toho nedocílíme jednou proklamací, ale změnou myšlení členů strany na všech úrovních.

1. Není pochyb o tom, že budeme muset postupovat jinak, než doposud. V čele strany nemohou stát lidé, kteří si toto nemyslí. Pokud příští sobotu  zvolíme vedení, které bude hrát podle starých not, byť třeba v jiné tónině, znamená to, že většina delegátů nic nepochopila. Budeme dál tančit na palubě Titaniku. Pokud zvolíme vedení, které pochopí, že je krizovým managementem na dobu určitou, bude šance na změnu.

1. Nově zvolené vedení musí vědět, že bude-li přešlapovat na místě a svoji roli nezvládne, bude muset  dát prostor jiným.

1. Dalším krokem bude zmobilizovat velké množství lidí, kteří nebudou čekat zázraky od hrstky vedoucích funkcionářů, ale přiloží ruku k dílu. Sebelepší „tým“ předsedy bude na změnu směřování  strany krátký.

1. Noví funkcionáři mají šanci něco změnit jen tehdy, zřeknou-li se na nadcházející měsíce svého soukromí. Rozdělí si jednotlivé oblasti činnosti, obklopí se  kolektivem spolupracovníků z okresů a krajů a zformulují dílčí cíle. Přičemž kontrola jejich plnění bude pravidelná a zcela konkrétní. A tady já osobně vidím největší úskalí. Kladu si otázku, který z adeptů vedoucích funkcí si uvědomuje, že bude muset obstát ve vedení týmu lidí. Motivovat je, kontrolovat, těžit z jejich specifických dovedností a zkušeností.

1. Velmi těžkým úkolem bude pracovat v terénu, na úrovni okresů i ZO. Bylo by naivní myslet si, že se ve straně neobjeví ti, kteří budou z různých důvodů pasivně nebo aktivně napomáhat paralyzaci všech snah o změnu. Je třeba si uvědomit, že i změna k lepšímu je spojena s obavami a představuje zátěž.
    

1. Mám za to, že podporu řadových členů nezískáme, pokud se nepodaří vyčlenit prostředky pro pokračování v tradičních aktivitách, byť jsou často zaměřené svým dopadem „pouze“ dovnitř strany.

Osobně vidím v několika měsících do řádného sjezdu těžiště práce v pracovních týmech. Do nich by se měli přizvat všichni ti, kdo mají konkrétní nápady, co v které oblasti udělat. Napříč celou stranou. Přizvat je do brainstormingu, který by vyústil v návrh konkrétních a reálných opatření. Tady už nenajdou místo ti, kteří odtržení od reality kouzlí se zaklínadlem „je třeba“. Rozhodování musí být podepřeno argumenty. A ti, kteří budou u klíčových rozhodnutí musí chtít i umět vyslechnout, posoudit, popřípadě  vyvrátit protiargumenty.

Není nač čekat. Pravicová vláda s podporou pravicového parlamentu může zapracovat na pojistkách, aby stávající systém ochránila. Musíme na takové snahy bezprostředně reagovat. Zhoršení poměrů lidí může vyvolat protestní vlnu, která nás může předběhnout. Musíme se na ni připravit. V tom lepším případě může dojít na předčasné volby. Jeden reparát ještě složit můžeme, ale k druhému se mohou dostat až naši vnuci.

    Soudružky a soudruzi, mluvila jsem dlouho a řekla jsem jen zlomek toho, co mi leží na srdci. Dovolte mi na závěr jednu vzpomínku na léta, kdy jsem studovala na FF UK. Kromě psychologie, která vyplnila celý můj profesní život, jsem absolvovala několik semestrů filozofie. Všechny ty filozofické směry mi připadaly tak komplikované, vykonstruované, obtížně uchopitelné. Jen marxistická byla taková, že se dala převést do obyčejné řeči, srozumitelná, jakoby se opírala o život celých lidských generací.  Myslím si, že z krize vybředneme, když jako strana budeme opět mluvit řečí lidí, kteří žijí obyčejný život kolem nás. Když pochopíme, co je tíží, co je čeká, co jim hrozí. Objasníme , že změna je v jejich rukou a ujistíme je, že o ni společně s nimi budeme jako strana bojovat.

O NĚKTERÝCH ATRIBUTECH KOMUNSTICKÉ STRANY Z HLEDISKA AKTUÁLNOSTI

Pavel Degťar

O  atributech (neodlučitelných vlastnostech či podstatných znacích) komunistické strany jsem na předchozích konferencích  již nejednou hovořil. Nicméně dovolte, abych z hlediska aktuálnosti něco připomenul a něco doplnil. Vzhledem k vy­mezenému časovému prostoru však značně zúženě a ve zkratce.

Poté, co po Marxovi zemřel také Engels, západoevropské sociálně demokratické strany podlehly buržoaznímu tlaku a bujel v nich reformismus, revizionismus a oportunismus. Podceňovaly politický boj a úlohu teorie. Podlehl tomu i dřívější marxista Eduard Bernstein, který vystoupil s nejucelenější formulací "oprav" Marxova učení a  zvěstoval, že socialismus jako konečný cíl je ničím a hnutí je vším.

Na otázku, co nového vnesli do marxistické teorie tito "novátoři", Lenin uvedl: "Vůbec nic; nepohnuli ani o krok touto vědou, jejíž rozvíjení nám odkázali Marx a Engels; nenaučili proletariát žádným novým způsobům boje; couvli jenom zpět, protože přejímali  útržky zaostalých  teorií a hlásali  proletariátu nikoli teorii boje, nýbrž teorii úspupnosti - ústupnosti vůči nejhorším nepřátelům proletariátu." (1:66).

Lenin svou teoretickou i praktickou činností  obhájil stěžejní zásady  marxismu vůči rozmáhajícímu se  revizionismu, potvrdil jejich správnost a reálnost a tyto významně obohatil.

Historie reálného socialismu, započatá Velkou říjnovou socialistickou revolucí, potvrzuje, že je zcela reálné vybudovat socialistickou společnost, jako první fázi komunistické společensko-ekonomické formace, že nejde o utopii nezpůsobilou  života, jak to tvrdí buržoazní propaganda za přizvukování Bernsteinových pohrobků.  Potvrzuje, že život bez vykořisťování a útlaku širokých lidových mas je možný.

Nicméně, jak se ukazuje, zmíněná  situace z počátku minulého století se i nyní v mnohém opakuje.  Znovu a znovu oživují staré vyčichlé argumenty a teorie. Znovu a znovu jsme svědky oportunistické praxe. Bohužel těmito viry je nakažena i naše strana a tato nákaza se neblaze projevuje v její činnost.

Lenin ve svých spisech odpověděl na nejaktuálnější otázky své doby. Je však nesporné, že jeho principiální a pregnantní teoretické vývody mají stále co říci i k dnešku, k jeho problémům a ke způsobům jejich řešení.

Myslím, že bychom je neměli opomenout a že bychom je měli plně využít při analýze příčin a důsledků současné hluboké krize naší strany a hledání východisek z ní.

Zakladatelé marxismu si plně uvědomovali význam revoluční politické strany proletariátu při naplňování jeho historické role. Jejich základní přístup k této problematice shrnul Bedřich Engels ve známém konspektu dopisu Garzonu Tricrovi, kde uvádí: „Má-li mít proletariát v rozhodu­jící chvíli dost sil k vítězství, je třeba - Marx a já jsme od roku 1847 vždy hájili toto stanovisko - aby vytvořil zvláštní stranu, odlišnou od všech ostatních a proti nim, která by si byla vědoma, že je třídní stranou.“ (5:374)

Lenin se ztotožnil s tímto přístupen a dále rozpracoval principy výstavby a činnosti takovéto strany. Šlo o to, aby bylo překonáno dědictví reformismu, revizionismu a oportunismu stran II. internacionály a aby byly vytvořeny - dle Lenina­ „strany nového typu“, „skutečně revoluční, skutečně komunistické“. (4:194)

Podle Lenina strana musí stát v čele proletariátu, jako jeho politický vůdce, nemůže být ve vleku živelného hnutí. V tomto směru ostře kritizoval „chvostismus“ II. internacionály. Byl si vědom, že avantgardní úloha není dána a priori, není ani otázkou deklarace. Uvedl: „Nestačí prohlásit se za ‚předvoj‘, za přední oddíl, ale je třeba si také počínat tak, aby všechny ostatní oddíly viděly a musely uznat, že jdeme vpředu.“ (1:162)

Aby strana mohla splnit uvedené poslání, musí být vyzbrojena revoluční teorií, znalostí zákonů revoluce; musí se touto teorií řídit, ale současně musí za­bezpečit, aby její základní ideje se odrazily v myslích i činech lidových mas.

Proto Lenin, stejně jako zakladatelé marxismu, věnoval mimořádnou pozornost ideologické činnosti. Zdůrazňoval, že "bez revoluční teorie nemůže být ani revolučního hnutí". (1:106) a že "jakékoli oslabování socialistické ideologie, jakékoli zanedbávání této ideologie znamená zároveň posilování ideologie buržoazní ". (1:121)

Přitom však současně zdůrazňoval, že  „skutečná výchova mas nemůže nikdy probíhat odtrženě a mimo samotný politický a zvláště revoluční boj mas samotných. Teprve boj vychovává vykořisťovanou třídu, teprve boj ji dává víru v její sílu, rozšiřuje její obzor, stupňuje její schopnost, vyjasňuje její rozum, zoceluje její vůli." (3:23)

Proletariát, aby splnil svou historickou roli, si musí jasně uvědomovat své postavení v kapitalistické společnosti, pochopit cíle a úkoly svého boje. Pochopit, jak jeho osobní existenční problémy vyplývají z kapitalistického společensko-ekonomického systému a že odstranit tyto problémy je možno pouze odstraněním příčin, které je rodí.

Bez marxisticko-leninského uvědomění může proletariát dojít jen k reflexu bezprostředních zájmů a úkolů, tj. může dospět jen k orientaci na reformu buržoazního řádu.

Je nezbytné zdůraznit, že emancipace proletářů musí být věcí  jich samotných. Lenin k tomu uvádí: „Ne místo nich, ne za ně, ne v jejich jménu, ale jich samotných musíme organizovat k boji…“ .

Důležitým předpokladem úspěchu politiky strany je její jednota. Jednota ale není cílem, je pouhým nástrojem k jeho dosažení. Proto není možná jednota s těmi, kteří překážejí zájmům revolučního boje proletariátu.  Také dnes jsou plně aktuální Leninova slova, že „čím pevnější budou organizace naší strany, zahrnující skutečné sociální demokraty /dnes rozumíme: skutečné komunisty/, čím méně vratkosti a kolísání bude uvnitř strany, tím širší, všestrannější, intenzivnější a plodnější bude vliv strany na obklopu­jící ji a jí vedené elementy dělnických mas“ /2:328/.

Jako odraz buržoazních a revizionistických vlivů, se často  setkáváme s tvrzením,  že již žádný proletariát neexistuje, tedy ani třídní rozdělení společnosti a třídní boj.

Stručně lze k tomu uvést následující: neplatí snad již, že i nadále existují ti, kteří k tomu, aby zajistili životní existenci svojí a osob na nich závislých, nemají nic nebo v podstatě nic jiného než svoji pracovní sílu, tj. schopnost pracovat na úrovni požadované na trhu práce, přičemž možnost jejího uplatnění je vlivem působení zákonitostí akumulace kapitálu trvale ohrožena?

Je zřejmé, že podstata charakteristiky proletariátu není dána charakterem jeho práce, ale jeho celkovým sociálně-ekonomickým postavením. A, že základní třídní rozpor – rozpor mezi prací a kapitálem – nebyl překonán. Podrobněji jsem o této problematice hovořil na jedné z minulých konferencí.

Uvedené atributy,  spolu s marxisticko-leninskými organizačními principy výstavby a vnitřního živoa strany, jakož i  principy členství, patří k  určujícím  pro stanovení  identity komunistické stran. Bez jejich respektování nelze o identitě starny jako komunistické hovořit.

V KSČM jiiž více než 30 let probíhá boj o její komunistickou identitu.  Zatím dominantní necílevědomá bernsteinovská politika, založená na absenci třídního přístupu, na odklonu od marxisticko-leninské teorie, politika podléhající revizionistickým přístupům a odrážející se v oportunistické praxi, frustruje řadové komunisty a má pochopitelně vliv i na obraz strany ve společnosti.

Tato politika neoslovuje lidové masy. Mimo jiné o tom svědčí již 12 volebních debaklů za sebou.  Poslední z ních pak představuje nejhorší volební výsledek ve stoleté historii komunistického hnutí v naší zemi. Tudíž, i to, že komunisté zůstanou mimo kolbiště parlamentního boje.

Strana z uvedené dlouhodobé tragické situace dosud nedokázala vyvodit adekvátní závěry. Její  protagonisté nebyli schopni kritické sebereflexe  Jejich osobní zájmy nepochybně převládaly nad smyslem existence a činnosti komunistické strany. Opakované docházelo k různým nechutným machinacím,  k  arogantnímu, hrubému porušován základní zákon strany - jejích stanov.

Stálé opakování uvedených,  ale i dalších příčin současného tristního stavu v KSCM je evidentně  marněním času, jestli nedojde k náhradě těch, kteří to až sem dovedli a  jsou za to zodpovědni. Jest-li nebudou nahrazeni lidmi s nepředstíraným komunistickým krédem, lidmi marxisticko-leninsky vzdělanými, s koncepčními a organizátorskými schopnostmi, s politickými zkušenostmi a žádoucím osobnostním charismatem. To musí být smyslem jednání nadcházejícího mimořádného sjezdu KSČM. Neboť to je to, co rozhodne o  jejím dalším osudu. Co je předpokladem začátku její resuscitace.

Co dodat? Snad jen Leninův příměr: "Zkrátka a dobře, naší povinností teď je bojovat proti koukolu. Naším úkolem není pěsrovat pšenici v pokojových květináčích. Když plejeme koukol, očisťujeme půdu, aby mohlo klíčit pšeničné zrno."  (1:191).

ODKAZY:

1. Lenin V.I., Co dělat, Praha 1972
2. Lenin V.I., Vybrané spisy I, Praha 1951
3. Lenin V.I., Vybrané spisy, Sv. 5, Praha 1974
4. Lenin V.I., Spisy, Sv. 33, Praha 1979
5. Marx K. - Engels B., Vybrané dopisy, Praha 1952