Vystoupení na ideologické konferenci Prahy 1 - 5. listopadu 2016
Klement Gottwald
Letos uplyne 120 let od narození Klementa Gottwalda, významného československého politika a státníka, který stál téměř čtvrt století včele KSČ a byl zároveň i předním činitelem mezinárodního komunistického hnutí.
O Gottwaldově úloze v dějinách probíhají ve společnosti dlouholeté ostré spory. Velký vliv má dnešní propaganda, která rozhodně není Gottwaldovi nakloněná. Řadí ho dokonce v různých organizovaných anketách k nejhorším postavám našich dějin. Podstatně jinak však pohlíželi na Gottwalda jeho současníci, a to nejen jeho příznivci, ale i jeho tehdejší protivníci. Ti přes časté srážky s ním uznávali Gottwalda jako velkou osobnost, přesahující rámec československé politiky.
Politická hnutí a jejich vůdci se prověřují v těžkých dobách. Ty nastaly nesporně pro naše národy ve třicátých letech dvacátého století s ohrožením fašismem. Zde je třeba si položit otázku, jak jednotlivé politické směry a jejich představitelé obstáli v rozhodujících chvílích při obraně republiky proti fašismu a jakou úlohu právě zde sehrál Klement Gottwald.
Přes počáteční nejasnosti o podstatě fašismu dalo komunistické hnutí jako jediné na světě odpověď, co dělat proti fašismu. VII. kongres KI v létě 1935 ukázal nový přístup k socialistické revoluci prostřednictvím antifašistického boje, vytvořením jednotné dělnické a široké lidové fronty. Na tvorbě nové linie Kominterny se v Moskvě podílel také Gottwald.
KSČ v čele s Gottwaldem vedla potom nejdůsledněji boj na obranu republiky proti fašismu. Jasnou, lidem srozumitelnou, mobilizující politikou se jí podařilo získat širokou podporu. V době mnichovské porážky, na níž neměli komunisté žádný podíl, bylo i Gottwaldovou zásluhou, že nepropadli nemístnému radikalismu, panice ani depresi.
Na podzim 1938 nesmírně vzrostla autorita KSČ i samotného Gottwalda, a to nejen jako komunistického představitele, ale i jako významného československého politika. To nemohou popřít ani jeho odpůrci, i když volí formulace, aby si snad nezadali. Např. „V době Mnichova byl Gottwald velkou částí veřejnosti vnímán jako vůdce houfu, jenž nabízí republice naději,…“
Současní historici, kteří se pokoušejí psát o životech revolucionářů, vycházejí už a priori z toho, že komunističtí představitelé měli pohnutky „přízemní,..Jiný než vlastní zájem většina z nich nedovedla sledovat. Nebyli ani moudří…Poznání u nich nahradila lstivost…City…u nich byly falešné…Sama od sebe se jim dařila jen nenávist…“ A tak podobně.
Jak se ve skutečnosti utvářel Gottwaldův život?
Narodil se 23. listopadu 1896 v Dědicích u Vyškova. Pocházel z toho nejchudšího prostředí. Poznal na vlastní kůži sociální rozdíly na tehdejší hanácké vesnici. Při učení truhlářskému řemeslu ve Vídni zažíval hlavně dřinu i národnostní ústrky. V sociálně demokratické mládeži si uvědomuje ale také sílu dělnické solidarity. Hrůzy první světové války zakouší jako prostý vojín a navíc jako příslušník potlačovaného národa v rakousko-uherské armádě. Všechny tyto události byly, jak sám říká, jednou z největších univerzit jeho života.
Vzhledem ke svým sociálním poměrům se Gottwald musel spokojit jenom se školou obecnou a pokračovací. Přesto získal vlastním studiem mimořádně široké všeobecné vzdělání. Hovořil německy, rusky a anglicky, pasivně znal i francouzsky.
Říjnová revoluce v Rusku a poté i vznik Československé republiky znamenají pro Gottwalda, podobně jako pro značnou část dělnictva, velkou naději. Gottwald strávil dva roky v československé armádě a zklamán odchází. Poté pak pracoval necelý rok jako truhlářský dělník v Rousínově a zapojuje se do dělnického tělovýchovného hnutí. Přitom hodně čte a promýšlí politické dění a své místo v něm.
To, že se Gottwald stal stoupencem marxistické levice a poté jedním z prvních členů KSČ na Rousínovsku vyplývalo z logiky jeho dosavadního života a studia marxistické literatury. Počáteční zkušenosti z politické činnosti v KSČ získává na Slovensku, kde pracuje 4 roky jako redaktor komunistického tisku. Do celostátní politiky KSČ vstupuje v roce 1925, kdy je na III. sjezdu zvolen do ÚV KSČ a do politického byra. Od jara 1926 pracuje již v Praze jako vedoucí Ústřední agitační a propagační komise. Tedy na úseku tehdy a mnohdy i později ve straně podceňovaném.
Kolem Gottwalda se z nové, teoreticky vzdělané generace revolucionářů Švermy, Bubeníčka, Kopeckého, Hakena, Frieda a dalších formuje bolševický směr. Buržoazie je hanlivě nazývala „karlínští kluci“. Vystupovali proti oportunizmu, podceňování teorie, odtržení od dělnictva, byrokratickým metodám Jílkova vedení. Za pravdu jim dal také VI. kongres Komunistické internacionály, který poukázal na nutnost základního obratu ve strategicko-taktické linii KSČ.
K tomu došlo na V. sjezdu KSČ v únoru 1929. Stal se rozhodujícím mezníkem při přeměně KSČ v revoluční stranu nového typu. Do čela nového revolučního vedení byl zvolen dvaatřicetiletý Klement Gottwald. Ten si uvědomoval, jak náročná práce stranu čeká. Připomínal to také v závěru svého hlavního sjezdového referátu: „Máme, soudruzi, těžkou situaci,…..já pevně věřím, že jádro strany tuto krizi překoná. Buržoazie se marně raduje, když myslí, že československé komunistické straně je odzvoněno. Členstvo strany za pomoci kominterny si svoji stranu ozdraví, překoná krizi strany a učiní stranu bojeschopnou.“
Po letech vnitrostranických sporů, předcházejících V. sjezdu, bylo její postavení silně otřeseno. Došlo ke značnému úbytku členů i neúspěchu v parlamentních volbách v roce 1929 odporu předáků Rudých odborů, 26 komunistických poslanců i senátorů i 7 předních komunistických spisovatelů. Přesto dokázalo nové Gottwaldovo vedení tuto kritickou situaci překonat. Porazilo likvidátory a začínalo krok za krokem získávat podporu dělníků i dalších pracujících.
Bolševizace a V. sjezd KSČ se staly také předmětem útoků antikomunistů. Hovoří o počátku sektářské politiky tvrdých dogmatiků. Gottwald, kterému bylo bytostně cizí jakékoliv sektářství a ultraradikalismus a který se vyznačoval tvůrčím myšlením, je prohlašován za bezduchého vykonavatele vůle Moskvy.
Právě politika Čelem k masám, nastoupená Gottwaldovým vedením v letech velké hospodářské krize nebyla rozhodně sektářská. Projevilo se to v úspěšném organizování hnutí nezaměstnaných i řady stávek. Současné výklady tvrdí, že právě nástup hospodářské krize zachránil Gottwaldovo vedení před propadem. Nechtějí vidět, že vzestup KSČ v tomto období nebyl automatický. Ani nedávná krize sama o sobě přece nepřinesla KSČM masovější podporu.
Zkušenosti z průběhu stávek dokázalo Gottwaldovo vedení zobecnit a teoreticky propracovat. Důležité byly Gottwaldovy myšlenky o práci s lidmi, inspirativní i pro současnost: „Komunisté musí pracovat s takovými masami, jaké jsou, se všemi jejich přednostmi a slabostmi.“ Lidé se měli na svých vlastních zkušenostech přesvědčovat, že právě komunisté nejdůsledněji hájí jejich zájmy.
Gottwald se svými názory tehdy narazil i v Kominterně. Vznikaly zde otázky, zda nejde v KSČ o přílišné podléhání masám, zda hesla nejsou příliš obranná, málo revoluční. Kominterna nedokázala vždy chápat specifiku jednotlivých zemí a respektovat jejich podmínky. Kromě Moskvy však neexistovala síla, která by byla schopna boj za socialismus účinně podpořit. Gottwald měl dané, historicky podmíněné mantinely, v nichž se snažil samostatně a aktivně působit. Přitom ale musel dělat kompromisy, často i ustupovat. Nejednou ke škodě věci i sama sebe.
Prověrka úlohy a charakterů politických hnutí a jejich vůdců pokračovala v období nacistické poroby, kdy šlo o samotnou existenci českého a slovenského národa. Rozhodně se nestali nejdůslednějšími obránci československých zájmů takoví přední předmnichovští politici jako např. Beran, Hodža, Zadina, Bechyně, Vavrečka a desítky jim podobných.
V období národně osvobozeneckého boje stál Gottwald po šest a půl roku v čele zahraničního vedení KSČ v moskevské emigraci. Rámcově řídilo a pomáhalo domácímu odbojové hnutí, podporovalo čs. vojenskou jednotku, vytvořenou v Buzuluku, spolupracovalo se západním odbojem, připravovalo koncepci nové poválečné republiky. Podařilo se dojít k dohodě o společném Košickém vládním programu, která V Evropě neměla obdobu.
Úlohu Gottwalda za války překvapivě vystihuje vyjádření současných oficiálních historiků K. Kaplana a P. Kosatíka: „Během čtyř válečných let 1941-1945 nejenže posílila pozice celého moskevského exilu; sám Gottwald se proměnil z uznávaného vůdce jedné strany, jímž byl už v době před Mnichovem, v představitele národního odboje, kterého vedle členů KSČ uznávali i četní příznivci dalších stran. Měl pověst realistického státníka, schopného jednat všude tam, kde druzí pouze mluví; obecně rozšířené bylo i přesvědčení o tom, že Gottwald je schopen dojít při jednání ke kompromisu, který není výhodný jenom pro KSČ, ale je přijatelný pro všechny.“ Je nesporné, že Gottwald v nejtěžších historických zkouškách našich národů plně obstál.
Porážka fašismu a rozhodující podíl Rudé armády při osvobození Československa vytvářely příznivé podmínky pro uskutečňování revolučních přeměn. Komunisté dělali politiku skutečně pro pracující. Proto v prvních poválečných volbách v květnu 1946 zvítězila s téměř 40 procenty KSČ. Gottwald se stal předsedou vlády. Jeho autorita i obliba výrazně vzrostly.
Gottwald je stále mezi pracujícími. Příznačné pro jeho projevy je, že nikdy nemluvil dlouho. V pár větách dovedl mistrně rozebrat situaci, jasně vysvětlit, co je třeba dělat. Dokazoval tím, že jasné politické cíle umožňují jasné, zřetelné, srozumitelné vyjadřování. Nikdy také nemluvil o sobě, o své pravdě, o svých zásluhách.
V listopadu 1946 slavil Klement Gottwald padesátiny. V malém sborníčku, vydaném tehdy k této příležitosti, se dočítáme, co na Gottwaldovi oceňovali také jeho protivníci. Např. národní socialista Jaroslav Stránský: „I u odpůrců vzbuzuje respekt a úctu…“ Jeho stranický kolega Hubert Ripka vyzdvihoval:. Lidsky je zvláště sympatický tím, že má smysl pro humor a rád se směje.“ A pravicový sociální demokrat Václav Majer se vyjádřil: „Sám byl dělníkem, těžce se probíjel životem a neodcizil se. Zůstal povahově tím, čím byl. Práce je smyslem jeho života. A celý život bojuje za to, aby práce byla ceněna nejvýše…“
V únoru 1948 vyjádřila komunistům podporu většina obyvatelstva. Proto také pod mistrným Gottwaldovým vedením byla poražena reakce,Gottwald svými politickými schopnostmi tehdy předčil všechny vysoce vzdělané buržoazní protivníky. To mu nemohou upřít ani antikomunisté, i když to pochopitelně veřejně nepřiznávají a také mu to nikdy nezapomněli. Jen výjimečně se od nich lze dočíst: „Bezprostředně po skončení krize doma ani v zahraničí nikdo nepochyboval, že její hladké rozřešení bylo především Gottwaldovou zásluhou.“
S Gottwaldem, jako prvním dělnickým prezidentem je spojeno také vytvoření generální linie výstavby socialismu a počátky její realizace. Ve známých 10 bodech vytyčil Gottwald na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 základní úkoly budování socialismu v Československu. Směřovaly k hlavnímu cíli, aby se lidem v naší zemi žilo lépe
Výstavba socialismu byla zahájena v období zostřené mezinárodní situace, počínající studené války. Kapitalistické státy nepřetržitě prováděly organizovaný a koordinovaný nátlak proti socialistickým zemím. Z obav před oslabení jednoty rodícího se socialistického tábora bylo upuštěno od hledání specifických cest k socialismu. To se slibně rozvíjelo před Únorem. Přesto se v generální linii IX. sjezdu KSČ projevila Gottwaldova snaha vycházet z konkrétních domácích podmínek.
Gottwald si uvědomoval složitost další cesty a často zdůrazňoval: „Nesmí nám sláva vstoupit do hlavy, jinak to, co před námi stojí, bychom nemohli zvládnout.“ Zjednodušené představy o socialistické budoucnosti si mnozí promítali do ideálu komunistických představitelů. Oslava Gottwalda a Stalina nabývala leckdy podobu vytváření jejich kultu. Byl to ale kult vůdců, kteří celý svůj život věnovali práci pro společnost a pro stranu a lidé jim vyjadřovali svůj obdiv a úctu, pro nás dnes příliš pompézně a přehnaně. To velebení budovatelů obnoveného kapitalismu Václava Havla a jemu podobných představuje kulty současné doby – peněz a sobectví.
Ve vyhrocené politické atmosféře na přelomu 40. a 50. let, byli vedle skutečných třídních nepřátel postiženi i lidé dezorientovaní nebo i nevinní. KSČ i KSČM se za politické procesy několikrát omluvila.
Gottwald byl v té době těžce nemocný. Na jeho zdraví se podepsala léta nepřetržité vysilující práce, předcházející srdeční selhání a v posledních letech snad i alkohol. Neměl již dřívější odolnost čelit vnějším i vnitřním tlakům, vypověděly nejen jeho fyzické, ale i psychické síly. Nedokázal se a pravděpodobně ani nemohl postavit se proti trestům, které postihly i jeho spolupracovníky a přátele. Vědomí odpovědnosti za toto dění přispělo jistě i k jeho předčasné smrti. Umírá 14. března 1953 ve svých nedožitých 57 letech. Gottwald prokázal talent i odvahu při bourání starého řádu i tvůrčí a budovatelské nadání. Přesto v posledních letech utrpěl i prohru, která byla v příkrém rozporu s jeho celoživotním směřováním.
Účelové texty antikomunistů o Gottwaldovi donekonečna připomínají „oběti komunismu“, ne již ale oběti kapitalismu. „Humanistickému“ prezidentovi Václavu Havlovi už např. nepřičítají oběti, které přinesla jeho amnestie a další jeho neblahé činy. Zůstává pro ně tabu i odpovědnost nositele Nobelovy ceny míry amerického prezidenta Baracka Obamy za rozvrácení zemí jako Libye, Irák, Sýrie a další, a za milióny obětí a uprchlíků bez domova.
Nejde jim konečně o Gottwalda, jejich cílem je jednoznačně očernit socialismus. Oficiální historik Karel Kaplan (před lety pracovník ideologického aparátu ÚV KSČ), o Gottwaldovi např. napsal: „Režim, který budoval, nevyžadoval vůdce se soucitem, lidskostí, ale s nenávistí, pomstou, krutostí a jinými vlastnostmi, které nezdobí lidský charakter.“ To ale nápadně připomíná rysy současného uspořádání společnosti. Nynější zkorumpovaný kapitalistický režim potřebuje vymýtit všechny pozitivní vzpomínky na socialistickou minulost, aby se lidem jevil jako jediná přijatelná alternativa.
Gottwald patřil ke generaci průkopníků snah o lepší a spravedlivější společnost, jako byli J. Dimitrov, E. Thälmann, W. Pieck, M. Thoréz, P. Togliatti, O. Kuusinen, B. Šmeral, J. Šverma, A. Zápotocký ad. Svoji činnost rozvíjeli v nesmírně obtížném období, které do značné míry určovalo i jejich přístupy a řešení. Tím složitější bylo uchránit se před chybami a omyly. V jejich působení se odrážejí všechny rozpory doby, úspěchy i nezdary revolučního hnutí. Nedbali o svůj osobní prospěch, o nabytí majetku. Práci pro druhé věnovali všechny své síly. Nedošli k cíli, ale přesto posunuli náš svět o kus kupředu. Jejich životní dílo nám napomůže při hledání cesty, kudy je třeba jít a čeho se vyvarovat.
Hana Kráčmarová