Chci poděkovat jménem Komunistického svazu mládeže za možnost vystoupit zde s referátem.
Scházíme se zde na jubilejní 40. teoreticko-politické konferenci s tématem úlohy osobnosti v revolučním hnutí, a to ve dnech 120. výročí narození významného komunistického politika Klementa Gottwalda a ve dnech 99. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
Scházíme se v době, kdy se marxisticko-leninská teorie, jako teorie revolučního hnutí dělnické třídy, stejně jako samotné hnutí, dostalo do krize. Zpětný pohyb, který způsobil návrat kapitalistické formace, znejistil sebevědomí třídy, jíž patří budoucnost. To vede k nutnosti ověřit, opakovat základní kameny marxisticko-leninské teorie, revoluční teorie třídy námezdních pracujících.
Kromě toho je nutné obnovit diskuzi o naší historii, a to s hlavním důvodem vytvořit vazbu teorie na komunistické hnutí, za účelem volby vhodného postupu při vytváření a posilování revolučního subjektu, při vytváření jeho strategie a taktiky.
V následujícím referátu si nekladu za cíl postihnout všechny otázky této široké problematiky vztahu revolučního, komunistického hnutí a osobností v něm. Předpokládám, že referáty a příspěvky se budou zabývat konkretizací a aktualizací těchto otázek pro současnost.
Marxismus o osobnosti
Historicko-materialistické pojetí pojímá lidi jako autory a herce vlastních dějin.
Jednotlivec je v dějinách omezen, podmíněn materiálními podmínkami a společenskými vztahy. Pochází z určité třídy, určitých společenských vztahů, které ho determinují. Ale sám tyto vztahy ovlivňuje, svým jednáním proměňuje - v určitých okamžicích revolučním způsobem.
Je nutné zdůraznit, že stejně, jako v objektivní realitě existují rozporné tendence a skutečnosti, je vnitřně rozporný i sám subjekt a osobnost.
Z hlediska marxismu jsou dějiny výsledkem činnosti širokých mas, celých tříd, které zasahují do objektivních ekonomických a sociálních procesů. Do jejich čela se staví strany, jako organizace, a jednotlivci, kteří ukazují cíle dějinného pohybu, prostředky jejich dosažení a sami se s těmito cíli ztotožňují. Je nutné říct, že se nejedná jen o vrcholové osobnosti, že musíme zkoumat význam jednotlivců na všech úrovních revoluční praxe, jako vůdce, organizátory a představitele společenských sil. Pokrokové osobnosti vyjadřují zájmy pokrokových tříd - tedy tříd, které jsou v daném stavu společnosti zralé k vedení přechodu k vyšší formaci.
V obecnosti, pokud existuje historická potřeba a rozvíjí se hnutí, nachází se v něm vedoucí osobnosti, které se do čela těchto hnutí staví. To není mechanický zákon. Vztah mezi masami, hnutím a vedoucí osobností je dialektický vztah, tedy vztah jednoty i relativní rozpornosti. Vlastnosti osobnosti jsou úzce spjaty s charakteristikami třídy a aktuálním stavem hnutí. Význam osobnosti vzrůstá v dějinách především v době společenských krizí a konfliktů. Vzhledem k rozpornosti objektivní skutečnosti, existenci protikladných tendencí vývoje a v klíčových dobách i alternativ, může určitá osoba k prosazení potřeby sloužit lépe nebo hůře, nebo přímo způsobuje zvrat, byť dočasný, v historickém vývoji - jakým byly porážky u Lipan či Bílá Hora, i svět po kontrarevolučních převratech na konci 20. století. Samozřejmě, i tyto zpětné pohyby jsou objektivně podmíněny, existují jako možnost v krizových letech revoluce, ovšem na subjektu (straně, vůdci) je vybrat takové akce, aby bylo, pokud nelze postupovat vpřed, pro budoucnost zachováno maximum. Porážka nutně vede k demoralizaci hnutí.
Jednotlivec v kapitalismu a v dělnickém hnutí
Se vzrůstem materiálních sil, růstem šířky a dosahu společenských sil a vztahů historicky v obecnosti vzrůstá i úloha subjektu, včetně toho individuálního - osobnosti.
Ovšem v kapitalistické společnosti mají lidé bezprostřední zkušenost odcizení těchto materiálních sil v podobě kapitálu, nezávislosti produktů své činnosti. Tuto zkušenost odcizení mají hlavně pracující – protože vykonaná práce posiluje nezávislou moc nad sebou, moc kapitálu, protože zvýšení produktivních sil práce je spojeno se zbavením možnosti práci provozovat, nezaměstnaností. Odcizení platí i pro vládnoucí třídu, protože ekonomické zákonitosti ovládají i jednotlivé kapitalisty jako agenty kapitálu a jejich rozhodnutí v konkurenci s ostatními vyúsťují v důsledky, které zdánlivě jdou proti jejich vůli (jako pokles míry zisku, krize). Jednotlivci v této společnosti mají pocit cizosti, iracionality světa.
Cílem skutečně revolučního hnutí v prostředí kapitalistického systému je vybudování beztřídní společnosti, komunismu, ve kterém, jak psal Marx, ”svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.” Cílem komunistického hnutí, naplňovaným v průběhu boje za tuto společnost, je přeměňovat příslušníky dělnické třídy z vykonavatelů cizí vůle v kapitalistickém podniku, zmítaného anonymními silami nabídky a poptávky, na organizátory, skutečné vůdce a organizátory.
Socialismus tuto důležitou funkci plnil. Oproti kapitalistickému řádu, kde vyzvednutí jednotlivce z podřízeného, vykořisťovaného postavení do pozice malého kapitalisty se děje sporadicky, s obrovským vypětím sil v “závodu vlků” a vyrovnán zbídačením, zašlapáním neúspěšných, kde takové vyzdvižení slouží jen k tomu, aby kapitalistická třída nezdegenerovala svou sterilitou; socialismus cíleně doplňoval z řad dělnické třídy řídící pracovníky v socialistickém hospodářství (kde doteď byl monopol intelektuálů a byrokratů z buržoazních a maloburžoazních poměrů). Těm se také vyrovnávalo předchozí odepírání vyššího vzdělání a přednostně jim bylo zajišťováno i vysokoškolské vzdělání - což často nelibě nesli příslušníci tradiční inteligence, ale i to provázela byrokratická pedantnost.
Oportunismus
Vedle reprezentantů historických zájmů dělnické třídy - tedy revolučního boje proti kapitálu - od začátku existuje v dělnickém hnutí oportunismus, strategie, která reaguje na bezprostřední situaci a využívá ji k opuštění zásadního poměru v třídním boji. Zpočátku, kdy je organizace dělnické třídy neuznána buržoazním systémem, jsou hlavním nositelem oportunismu maloburžoazní vrstvy, rolnictvo, které jsou do dělnického hnutí přivedeny proletarizací, zbídačením v konkurenci s kapitálem. Přenášejí si sem své představy a iluze z pozice malých vlastníků výrobních prostředků, jejichž znakem je individualismus, a tendence k smíření se s malými ústupky na jednom pólu, tak planý radikalismus na pólu druhém. Činitelé dělnického hnutí - vůdci i literáti, často pocházejí z nedělnického prostředí, a proto nejsou zvyklí na kolektivní práci a organizační sebekázeň považují za diktát. Ti pak někdy tzv. “obohacují” marxistickou teorii o módní buržoazní směry v podobě revizionismu.
Názorové tendence a rozpory mezi oportunismem a revolučním proletářským hnutím se často polarizovaly mezi různé organizace, platformy i jednotlivce. Jeden z nejranějších případů byl boj uvnitř 1. Internacionály mezi Bakuninem (a jeho příznivci) na straně jedné a na druhé straně Marxem a Engelsem. Dodnes povrchní a buržoazní historiografie vydává spor za pouhou ješitnost a touhu dominovat jedné nebo druhé strany (či obou). Především byl ovšem Bakunin odpůrce vědeckého socialismu, podle něj má revoluci vést instinkt. Je také odpůrcem organizace, strany proletariátu, proletariát se nemá v jeho pojetí ujmout moci k přetvoření společnosti, k přesunu státu na nové základy (a jeho odumírání), ale stát má být najednou zlikvidován. Tento rozkol, který se ve své době personálně polarizoval v rozštěpení 1. Internacionály, je kořenem dnešního anarchismu, který je oblíbený mezi mládeží pro své odmítání organizace a ukázněného boje, jako bezprostřední reakce na kapitalistickou zkušenost.
S přechodem kapitalismu do vyšší fáze imperialismu dostal oportunismus nový ekonomický základ - jeho podkladem se stala tzv. dělnická aristokracie, tedy část námezdních pracující, jejíž vyšší životní úroveň je umožněna i vykořisťováním ostatních národů a kolonií. Se vznikem organizovaného hnutí a později s existencí socialistických zemí, bere na vědomí kapitál politické organizace dělnické třídy a snaží se je přizpůsobit pro své účely, zneškodnit je. A to jak mocensky - právním ujištěním soukromého vlastnictví, deklarací tzv. protiprávnosti komunistických režimů (jak ukázaly útoky na soudružku Martu Semelovou, i na Komunistický svaz mládeže), využitím bezpečnostních složek - tak “měkkými” postupy. Mluvíme zde o metodách, kde politické angažování je manipulováno do předem vymezeného prostoru i finančním zvýhodněním. Politická práce a dějinná funkce strany je omezena jen na volební boj, ten je financován ze státních prostředků. Určitou vyšší kvalitu z tohoto hlediska projevuje tzv. Evropský parlament, v němž zvolení zastupitelé za různé strany zcela podléhají postupům, které jsou předurčeny evropskými monopoly a jejichž příjmy dosahují řádový násobek průměrných platů v jejich domácích zemích. Účast v takových strukturách, nakolik se jich nemohou komunisté v třídním konfliktu zříci, musí být efektivně spojována s dalšími činnostmi za práva a životní podmínky pracujících, v krocích k socialismu.
Některé další politické funkce přebírají v dnešním monopolním kapitalismu tzv. neziskové organizace, které jsou financovány z prostředků kapitálu (např. velkokapitalista a finančník George Soros) a vlád a často slouží pro nepřímé politické ovlivňování. Právě čelení snahám o vymezení politické práce na pouhou správu buržoazních funkcí vyžaduje správnou kádrovou práci při výběru zástupců.
Významná osobnost se projevuje v klíčových okamžicích, konfliktech
Pokud zkoumáme úlohu osobnosti v revolučním hnutí, je nutné právě zkoumat její vliv, rozhodování, chování v okamžicích rozhodujících pro prosazení třídního zájmu a pokrokového pohybu, v okamžicích konfliktů a boje, kdy se střetávají rozporné tendence a protikladné třídy. Jde samozřejmě o okamžiky revolucí, ale i při řízení vojenských srážek revolučních armád proti reakci (jako je 2. světová válka, boj s fašismem, intervencí, městská povstání, husitské války). Na menší úrovni pak vedení stávek.
Při zkoumání takových převratných momentů a vlivů vůdců na ně je nutné postupovat konkrétně historicky a tedy s plným posouzením materiálních možností dané chvíle, kde se posuzuje jednota určení dané situace i její vnitřní rozpornost. Abstraktně pojatá schémata, analogie na základě pouhé vnější podobnosti situací, či moralizování, odvádějí od objektivního posouzení nových jevů. To samo může mít negativní praktické důsledky.
Například Trockij, když odůvodňoval podle něj chybnost taktiky komunistických stran lidových front proti fašismu, v roce 1936 využil naprosto nehistorické srovnání s ruskými revolucemi roku 1917. V tomto srovnání považuje ruskou Únorovou revoluci za největší příklad lidové fronty. A stejně jako bolševici pro buržoazní vládu, nemají ani proletářské strany podporovat protifašistickou frontu. Doslova podle Trockého komunisté “(p)ožadovali rozbití této "Lidové fronty", likvidaci spojenectví s kadety a vytvoření skutečné a opravdové vlády dělníků a rolníků."
Trockij zde prokázal nejen chybné hodnocení založené na neživotné analogii s rokem 1917, ale odůvodnil tím jednání, které bylo přímo reakční - protože ohrožující jediný socialistický stát a pracně vytvářenou jednotu dělnické třídy a dalších tříd proti fašismu. Zhroucení této jednoty by znamenalo výhradní válku fašismu (společně s dalšími imperialistickými zeměmi) proti Sovětskému svazu.
V dějinách se často stává, že nepřátelé revolucí a jiných pokrokových změn - poražené třídy, nebo vnější intervence - ohrožují pokrokový pohyb, útočí na revoluci nebo hnutí. Vůdci mají v tuto chvíli dvě možnosti - buď se poddají odporu, zvolí si snadnější cestu a vzdají pokrokové změny, nebo si zvolí zápas, prohloubí svůj vztah k lidu jako základně revoluce. Tím se revoluce sama rozšiřuje. A právě na schopnosti revolučních vůdců závisí způsob vyrovnání se s tímto konfliktem s reakcí, rozšíření a posunutí dějinného pohybu na vyšší úroveň. Příkladem je urychlení socialistických přeměn v Československu v poválečném období, když bezprostředně hrozil konflikt s imperialistickými zeměmi a Československo muselo urychleně zvýšit svou obranyschopnost, i hospodářskou samostatnost. Jiným příkladem je deklarace socialistického charakteru Kubánské revoluce, když čelila americké intervenci na Playa Giron v roce 1961.
Osobnosti v buržoazních revolucích
Při zkoumání dějin vyvstává problematika srovnání moderních revolucí s buržoazními revolucemi nebo měšťanským revolučním hnutím. Je tu nutně rozdílný obsah, kdy v buržoazní revoluci jde o nahrazení jedné vládnoucí třídy jinou, kdežto cílem proletariátu je odstranění tříd. Ovšem vzhledem k tomu, že zde na scénu vystupuje předchůdce současného proletariátu, že střet s reakcí nabývá ostrých politických revolučních forem, je možné brát si zkušenosti i z těchto procesů. Ačkoliv tedy plní Husitské revoluční hnutí, nebo Francouzská buržoazní revoluce zájmy nastupující měšťanské a buržoazní třídy proti církvi a šlechtě, nutně apeluje na lidové masy a získává si je pro revoluční pohyb. Zásadové představitele chudiny ovšem poráží (viz chiliasté a pikarti v husitství, ve francouzské revoluci kordiliéři), aby prosadili své zájmy, a využívá chudiny jen jako hnací síly revoluce, jejímž vůdcem je buržoazie nebo měšťanské hnutí.
Při zkoumání těchto revolucí ovšem musíme dbát na to, že se zájmy jednotlivých tříd nevyjadřují v reálných termínech, ale z idealistického hlediska náboženských sporů (přijímání, výklad písma, jako zrušení monopolu církve a oslabení nejsilnějšího feudála), nebo osvícenské ideologie boje “přirozených práv člověka” proti umělým feudálním institucím.
Z hlediska našeho předmětu ovšem vidíme například Jana Žižku, jako vůdce skutečného selského vojska s revolučním programem. Byť sám byl určen svým postavením zchudlého šlechtice jako představitel měšťanské opozice, a porážející pikartské radikály, kteří požadovali vybudování beztřídní společnosti, byl zřejmě oblíben u svých vojáků a svým vystupováním získával přirozenou autoritu. Ve válečném umění nelze docenit opravdovou revoluci, kterou ve své selské armádě prosadil. Přeměnil omezené zbraně, které sedláci měli - napřímené kosy, sudlice, tažené vozy - ve skutečnou výhodu v boji proti šlechtické armádě. Postavil kázeň, hierarchii vedení a dělbu práce na vozech, spojených ve vozovou hradbu, proti elitářství a individualismu feudálních obrněnců na koni. Mimoto dokázal využívat terénu a správně odhadnout jednotlivé fáze boje. Dbal také na, dnes bychom řekli, ideologickou přípravu svých vojáků, v podobě husitských kazatelů. V bitvách tak prakticky dokázal převahu revolučního, lidového vojska nad feudálními jednotkami.
Právě zaangažováním širokých vrstev na boji proti zahraniční křižácké intervenci i nepevným městům “pražského městského svazu”, vedených bohatými měšťany, kterým stačilo omezení moci církve a přerozdělení majetku; prohlubovalo se revoluční a demokratický význam husitského hnutí.
Otázka hodnocení osobnosti, pojem zrady, rozdílná úloha během života - oportunismus Kautského a celoživotní dráha Ho Či Mina
Můžeme se ptát, jestli existují objektivní kritéria pro hodnocení osobností v dějinách.
Ve fatalistickém pojetí je každé rozhodnutí objektivně podmíněno a jednotlivec se nemůže rozhodovat jinak. Takové pojetí samozřejmě svým způsobem míří proti subjektivismu nebo moralizování. Speciálně je v mnoha případech odmítán pojem zrady, například pokud jde o činy vůdců sociální demokracie v roce 1914, kdy bylo možné aktivně bránit rozvinutí krveprolití I. světové války. Nebo činy ve vedení komunistického hnutí u Gorbačova, nebo Chruščova. Nebo problematika nejednoty v klíčovém okamžiku - jako byl případ úsilí o nezávislost Jugoslávie na socialistickém hnutí ve chvíli, kdy akutně hrozila invaze nově vzniklého NATO vůči socialismu.
Především se u odmítání pojmu zrady přenáší z běžné řeči chápání zrady jako vědomě cíleného aktu. Ovšem v dějinách jde hlavně o objektivní dopad, byť třeba neúmyslného, nezáměrného jednání, které třeba bylo doprovázeno “zdůvodněním”, vycházející z určitých stránek skutečnosti (jako je obrana vlasti, nebo nutnosti zabránit vlivům, které neodpovídají tzv. “místním podmínkám”, nebo oprava mocenských přehmatů a zvýšení produktivity práce). Moment vydání pozice nepřátelské třídě, nebo neuskutečnění na daném historickém stupni daného úkolu, což pak zpomalí další řetěz historického postupu - je skutečným obsahem pojmu zrady. Objektivní přístup k dějinám se nesmí ztotožnit s apologetikou proběhlého procesu jako jediného možného. Samozřejmě se takové pojetí spojuje s uznáním možnosti jiného průběhu událostí, v případě, kdy by se do čela hnutí dostal jiný člověk.
Když v říjnu roku 1917 rozhodoval Ústřední výbor bolševické strany o Leninově návrhu, že se bude orientovat na ozbrojené povstání - protože buržoazní prozatímní vláda přestala plnit naděje lidu v ukončení války, šířil se hlad a hrozila kontrarevoluce, protože byly sověty již dost silné, aby převzaly moc; schválil UV tento návrh, proti názoru menšiny. Proti tomuto rozhodnutí o povstání se postavili Zinovjev a Kameněv. Správně a v duchu demokratického centralismu se měli podřídit tomuto rozhodnutí většiny a plnit ho. Zinovjev s Kameněvem se však pokusili přesvědčit členy strany o nesprávnosti rozhodnutí, a když nepochodili, napsali do nestranického tisku polemiku proti povstání, a tím v podstatě vyzradili utajený plán prozatímní vládě. Když o tom Lenin rozhořčeně píše, přirovnává to ke stávkokazectví při přípravě stávky:
Řekněme, že “vedení odborového svazu po měsíční debatě se usneslo: stávka je nevyhnutelná a zralá, dobu utajíme před zaměstnavateli. Na to jdou dva členové vedení mezi masy hlásat nesouhlas s usnesením a nepochodí. A pak oba jdou do tisku ke kapitalistům a zákeřně vyzrazují, na čem se vedení usneslo, čímž z dobré poloviny stávku maří nebo ji oddalují na daleko horší dobu, protože nepřítele varovali. To je skutková podstata stávkokazectví. A proto žádám, aby oba stávkokazi byli vyloučeni…” (L-VS3 529)
Lenin je v tomto hodnocení tvrdý, i když sám svědčí, jak těžké pro něj je toto napsat, protože se s nimi přátelsky setkával. Zároveň ale ví, že otázka povstání a strany je daleko důležitější než osobní přátelské vztahy.
Při hodnocení úlohy určitého člověka se často setkáváme, že v určité fázi života a v určitém kontextu plnil pokrokovou úlohu, jindy a v jiném kontextu selhává. To je dáno rozporností samotných lidí i objektivní reality.
Příkladem je činnost Karla Kautského. Kautský začal na levici v německé sociálně demokratické straně. Byl osobním přítel Marxe a Engelse, stará se o náklad jejich děl. Vydává poslední díl Kapitálu, Teorie o nadhodnotě, dokonce jeho zhuštěné výklady slouží i později v Sovětském svazu v kurzech politické ekonomie. Lenin jeho práci “Cesta k moci” z roku 1909 považuje za opravdu konzistentní marxistické dílo. Ukazuje nadcházející období jako epochu válek a revolucí a bojů proletariátu o moc. Ještě v roce 1912 podepisuje basilejský manifest o revolučním využití blížící se války.
Ovšem při rozboru finančního kapitálu a imperialismu dělá Kautský chybu, že ztotožňuje imperialismus jen s určitou politikou buržoazie ve snaze přivtělit si cizí zemědělské oblasti. To není jen tak obyčejná teoretická polemika. V souladu se svou teorií ultraimperialismu nevěří, že by byla buržoazie tak hloupá, aby roznítila válku. A když se jednalo v Reichstagu, německém parlamentu, o válečných úvěrech, místo toho, aby bojoval proti válce všemi prostředky (jako Liebknecht a Luxemburgová a jak dlouho probojovával Lenin), prohlásil (a propagoval mezi masami), že charakter této války nelze posoudit a že každý stát má právo na obranu. Zcela nerealisticky žádal záruky, že Německo nebude mít anexe. Další události, skutečná revoluce v Rusku a krize konce války s revoluční situací ho zastihuje zcela bez teoretických prostředků. Podle něj v Rusku může nastat jen demokratická revoluce, kvůli údajné hospodářské zaostalosti. Od té chvíle nemluví o revolučním Rusku jinak, než jako o bolševické diktatuře a fakticky tak nahrává buržoazní propagandě a intervenci a rozšiřuje tyto pomluvy mezi sociálně demokratickými dělníky. Stejně tak se tím ukázalo, jak moc citelný v Německu je neexistující revoluční subjekt, strana a její vůdcové, kterou tak pracně budoval Lenin v Rusku.
Někteří dnes obviňují komunistické hnutí z nedostatku vůle po spojení se sociální demokracií při čelení fašismu ve 30. letech. Zapomíná se přitom na zločiny sociální demokracie, jako případy střelby do antifašistických demonstrací policejním velitelem a sociálním demokratem Zörgiebelem. A zrovna Kautský vidí jako podmínku sjednocení dělnické třídy svržení moci v Sovětském svazu a rozpuštění komunistických stran, a to ještě v roce 1932, tedy v době, kdy u nás Klement Gottwald realizuje jednotnou frontu v podmínkách mostecké stávky a kdy hájí tento postup na půdě Komunistické internacionály.
Za připomenutí stojí slova Kautského, že “se zmizením bolševické diktatury, začne období rychlého sjednocení a spolupráce nezávislých organizací proletářské demokracie, které obnoví svůj pochod k vítězství”. (Kautský: Marxismus a bolševismus: Demokracie a diktatura – překlad autor)
Ano to jsou myšlenky, s kterými mnoho činitelů tak zvané levice přistupovalo i ke kontrarevoluci na přelomu 80. a 90. let. K zániku socialismu došlo, ovšem k onomu autentickému sjednocení dělnické třídy to ani v nejmenším nenapomohlo. Právě naopak: útok na Sovětský svaz byl stejně jako ve 30. letech útokem na celou dělnickou třídu, porážka Sovětského svazu by byla porážkou dělnické třídy.
Zatímco v roce 1934 nastupující vůdce komunistické internacionály a vítěz nad fašistickou soudní mašinérií Dimitrov formuluje teze o lidové frontě proti fašismu, Kautský varuje před přeceňováním Hitlera. Tvrdí, že dělnická třída sama svrhne Hitlera a že ozbrojené protifašistické povstání ve Vídni bylo chybou.
Tento příklad ukazuje, jak osobnost, která zpočátku může plnit pokrokovou funkci, v zákrutech dějin a třídního boje končí někdy na okraji hnutí nebo rovnou jako zrádce dělnické třídy a je tedy problém hodnotit osobnost jako celek. Je ale možné vystopovat stopy chyb v předchozím vývoji, které se rozvinou v přímou zradu těch, které reprezentují (jako je právě teorie ultraimperialismu pro budoucí kolaboraci s buržoazií).
Ovšem jsou také osobnosti, které zůstaly na vrcholu pokrokového pohybu praktický po celý život. Takovou jakou byl vůdce protikoloniálního boje a Komunistické strany Vietnamu Ho Či Min. Jeho životní příběh je vskutku legendární. Získá si pozornost již při svém pobytu ve Francii tím, když bere za slovo právo na sebeurčení, které imperialistické mocnosti na oko deklarují na Versailleských jednáních v roce 1919. Společně se skupinou vlastenců se pokusí setkat s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem a francouzským ministerským předsedou Georgesem Clemenceauem v otázce nezávislosti Vietnamu na Francii a občanských právech Vietnamců. Je neúspěšný, ale tento pokus vejde do povědomí a využije ho v pozdější politické praxi.
Později odjíždí do Sovětského svazu a získá marxistické vzdělání. V čínském Kantonu vytváří v roce 1925 zárodky Komunistické strany Vietnamu a od té chvíle stojí v čele komunistického hnutí ve své zemi, které je pevně spjaté s národně osvobozeneckým bojem Vietnamu. V roce 1945 vede protijaponské povstání, srpnovou revoluci, a v září toho roku osobně pronáší prohlášení nezávislosti Vietnamské demokratické republiky. Francie se pokouší zoufale všemi prostředky udržet svou kolonii, ovšem Francouzi jsou poraženi u Dien Bien Phu v roce 1954, což se stává vzorem pro všechna protikoloniální hnutí. Avšak osvobození je na základě mírových urovnání neúplné, svobodný je jen sever země, jih zůstává pod okupací USA, které jsou vedeny světovým zájmem v udržení imperialistického systému a zabránění šíření osvobozeneckých komunistických myšlenek všemi prostředky.
Ho Či Min umírá v roce 1969 v době, kdy válka s okupanty stále probíhá. Ve své známé závěti vyjadřuje přesvědčení, že okupanti budou vyhnáni a země se opět sjednotí, svobodná a nezávislá - jak se skutečně o 6 let později stalo. Také zanechává přání, aby bylo překonáno rozštěpení komunistického hnutí - zejména mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou. V závěti také zanechává instrukce pro boj za nezávislost a výstavbu strany:
“Každý člen strany; každý kádr musí být hluboce prodchnut revoluční morálkou, a prokázat pracovitost, šetrnost, integritu, upřímnost, naprostou oddanost k veřejnému zájmu a úplnou nesobeckost. Naše strana by měla zachovat absolutní čistotu a dokázat si zasloužit svou úlohu vůdce a věrného služebníka lidu.” (Závěť Ho Či Mina, překlad autor)
Osobnosti jako symboly
Na okraj dodávám, že osobnosti hnutí slouží i jako mobilizační symboly. Jako například nápisy “za Stalina” ve Velké vlastenecké válce, nebo pojmenování interbrigadistických jednotek v revolučním Španělsku po Klementu Gottwaldovi. Příslušnost k určité osobnosti je vyjádřením určité pozice, jako je tričko s Che Guevarou, nebo příslušnost k protiválečnému hnutí v Evropě a USA pod obrazem Ho Či Mina. Zde ovšem nutně nenalézáme vědomí obsahu této osobnosti.
Individuální vlastnosti v komunistické straně, morálka
Když si všímáme jednotlivých osobních vlastností lidí v revolučních stranách, výstižně to vyjádřil Antonio Gramsci. Pro hodnocení vnitřního života stran, které aspirují na přeměnu společnosti a státu, napsal:
“Ve stranách se již nutnost stala svobodou a z toho vyplývá obrovská politická nebo politicky zaměřená cena vnitřní kázně ve straně, jinak řečeno, cena kritéria takové kázně pro hodnocení průbojnosti různých stran. Z tohoto hlediska můžeme strany hodnotit jako školy státního života. Složky života ve stranách: charakter (odpor vůči podnětům překonaných kultur), čest (neochvějná vůle podporovat nový typ kultury a života), důstojnost (vědomí činů pro vyšší cíle), atd.” (A. Gramsci: Základy politiky)
Pokud jde o správnost individuálního chování v každé situaci, posuzujeme i otázku morálky. Marxisté odmítají nehistorická a věčně platná morální pravidla, nezávislá na podmínkách, odvozená od abstraktních pouček nebo boha, které v základu stejně slouží k udržování vykořisťovatelského vztahu. Morálka je především založená na společenském kontextu, založená na třídních zájmech. V tom je pravdivé, že komunisté jsou proti morálce - jsou proti buržoazní, pokrytecké a vykořisťování udržující morálce. Vyzdvihují ale novou mravnost. S ohledem na třídně rozdělenou společnost a boj tříd ve společenském pokroku, komunistická mravnost slouží v boji za odstranění vykořisťování a záleží v solidární kázni a uvědomělém boji mas za odstranění vykořisťování. Lenin dovozuje: “v základech komunistické mravnosti leží boj za upevnění a dovršení komunismu”. Toto zdánlivě jednoduché určení samozřejmě není pragmatismem, neříká, že každý prostředek se hodí k dosažení bezprostředního cíle, který před subjektem leží. Obsahuje v sobě předpoklad i neuvědomených dlouhodobých důsledků, které je nutné brát v úvahu v morálním hodnocení jednání.
Otázka kázně a samostatného rozhodování - příklad Fidela Castra v záchraně Kubánské revoluce
Je zřejmé, že nejefektivnější je takový boj, kde je organizace ukázněná, jednotlivci se podřizují rozhodnutím dosaženými cestou demokratického centralismu. Nejednou se ukázalo, jak osudná byla nejednota v dobách krizí a vypjatého boje, jako byla veřejná kritika Kaměněva a Zinověva plánu na ozbrojené povstání, jak jsem již zmiňoval. Nebo jako byla snaha Josipa Broz Tita o nezávislost na Sovětském svazu, jít vlastní cestou, která ovšem měnila poměr sil vyostřujícího se konfliktu s imperialistickými státy, nahrávala možnosti invaze.
Přirozené úsilí o jednotu v činu, podřízení jednotlivce celkovému zájmu boje, přesto nelze brát metafyzicky. Často se stalo, že podřízení vedlo ke katastrofě a naopak tvořivý, samostatný přístup zachránil revoluční postup. Jak se například Lenin nejednou obrátil proti převládajícímu mínění ve straně, když viděl, že ta jedná nesprávně.
Chci uvést jiný příklad. Postupující perestrojka v Sovětském svazu, přestože ji zdůvodňovali představitelé Komunistické strany Sovětského svazu v čele s M. Gorbačovem nápravou nezdravých jevů, obratem k novým výrobním silám a podmínkám ve světě, byla faktickým vytvářením půdy pro kapitalismus. Byla lemována domluvami s imperialisty a omezením solidární pomoci protiimperialistickým bojům.
Je nutné říct, že v rámci Československé socialistické republiky docházelo k přijetí tohoto kurzu, maximálně se u vedoucích představitelů projevuje pasivní rezistence. Neřešené problémy ovšem nabývají charakter krize, které umně využívají imperialisté a kontrarevolucionáři. Setkáváme se s objektivistickým popisem a zdůvodněním, že nešlo jednat jinak.
Kubánská revoluce a její vůdce Fidel Castro ovšem dokazuje opak. Kuba zahájila v roce 1986 “rektifikační” proces, který reaguje na korupci a neefektivitu, podobné jevy, na které údajně měla reagovat “přestavba”. Ovšem na rozdíl od té si neustále držela revoluční, socialistický charakter.
Zřejmě v roce 1988 na konzultacích se Kubánci dovídají, že neexistuje záruka ze strany Sovětského svazu proti možné invazi USA (jakou byla ta na Playa Giron). Fidel vzpomíná:
“...jednoho dne jsme se na to Sovětů přímo zeptali, několik let před rozpadem SSSR. “Řekněte nám to upřímně” “Ne,” odpověděli. Věděli jsme, co odpoví. A tehdy, více než kdy jindy jsme urychlili rozvoj naší koncepce a zdokonalili jsme taktické a strategické myšlenky, s nimiž Revoluce zvítězila a dokonce porazila na vojenském poli stokrát početnější vojsko, pokud jde o množství vojáků, a kdo ví, o kolik mocnější, pokud jde o zbraně.” (Ignacio Ramonet: Fidel Castro – Životopis pro dva hlasy 323-358)
V té samé době probíhá boj v Angole, kde aparteidní režim JAR v součinnosti se Spojenými státy vysílá armádu k potlačení protikoloniální revoluce. Ukazuje se, že poradci sovětské armády vedou bitvu k porážce a proto Angolané žádají Kubánce o pomoc.
“Za této katastrofické situace, bez pochyby nejhorší ze všech a na které jsme nenesli nejmenší zodpovědnost, nás angolská vláda opakované a zoufale volala o pomoc. Představte si, v jakém rozpoložení jsme byli, když jsme tuto katastrofu předpovídali. Jak se dá předpokládat, byli jsme dost znechuceni. Ale tentokrát bylo riziko mnohem větší… Věděli jsme moc dobře, co uděláme. ... musíme být dostatečně silní, nebo budeme riskovat porážku. Porážka tam by znamenala riziko pro Revoluci. ...Tady nad námi nemohli zvítězit. Mohli nás porazit jen tam v Angole. Ve hře bylo příliš mnoho, mnohem více, než si někteří umí představit…” (Ignacio Ramonet: Fidel Castro 323-324)
Kuba vyslala dobrovolnická vojska a pomohla vybojovat slavnou bitvu u Cuito Cuanavale. Vítězství, které zajistilo nezávislost Angoly a později nepřímo způsobilo svržení aparteidního režimu v JAR.
V této klíčové době Fidel na oslavě 26. července 1988, na shromáždění před masami, Fidel pronáší v tom kontextu naprosto revoluční slova, kterými se v zásadě distancoval od procesů, které probíhaly v evropských socialistických zemích:
“Jsou tací, kdo věří, že co se dělá jinde, musíme začít dělat hned teď. Jsou tací, kdo si to myslí. Jsou tací, kteří nemají sebevědomí. Nemají důvěru ve vlast, lid, revoluci. Rychle říkají, že musíme okopírovat od jiné. To je špatný postoj, protože žádné dva revoluční procesy nejsou shodné...
Naše problémy jsou jiné. Jsou odlišné, protože nekopírujeme jiné země; jsme tvůrci a ne imitátoři. Někdy kritizuji náš postoj, protože jsme příliš rozhodnuti užít náš výklad a nevyužijeme kladné zkušenosti socialistických zemí. Někdy ale kopírujeme negativní zkušenosti socialistických zemí. Taková je pravda.
Nyní budeme nadále hledat naše vlastní cesty. Budeme nadále věnovat pozornost čemukoliv, co jakákoliv socialistická země dělá, co může být pro nás užitečné. Budeme ale nadále odmítat otrocky kopírovat předpisy na nemoci, které nemáme.” (Fidel Castro – projev 26. července 1988 Santiago de Cuba – překlad autor)
Ve stejném projevu Fidel Kubánce připravuje na to, že Sovětský svaz za Kubu bojovat nebude, že se lid musí naučit obránit sám.
Kubánský lid vytrval, přinesl těžké oběti, a přestože jen několik desítek kilometrů od nejsilnější imperialistické země, nepoddal se kontrarevoluční vlně.
Fidel ve svém biografickém rozhovoru později hodnotí:
“Kdybychom udělali “perestrojku”, Američané by byli šťastní, protože Sověti skutečně zničili sami sebe. Kdybychom se rozdělili na deset frakcí a začal by tedy strašný boj o moc, Američané by byli těmi nejšťastnějšími lidmi této planety a řekli by: “Konečně se zbavíme Kubánské revoluce” Kdybychom se věnovali uskutečňování reforem tohoto typu, které nemají nic společného s realitou Kuby, zničili bychom sami sebe. Ale my nezničíme sami sebe, to musí být zcela jasné.” (Ignacio Ramonet: Fidel Castro 354)
Je nutné si uvědomit, že kdyby kubánské vedení v čele s Fidelem Castrem respektovalo linii sovětského gorbačovovské vedení způsobem, který jsme viděli ve vedení Komunistické strany Československa, a neprovedla by prohloubení a obnovení revolučního procesu, byla by poražena kubánská revoluce i zde. Světový kontrarevoluční pohyb byl ještě hlubší, a s ním i porážka dělnické třídy. Zároveň toto srovnání dává vzácný náhled na vliv rozdílného rozhodování subjektu na dějinný vývoj. Otázka, jaké by mělo důsledky, kdyby se i v jiných stranách socialistických zemí na konci 80. let existoval revoluční postoj, je zde na místě.
Za určitých okolností tedy může nezávislost, samostatnost v rozhodování, zachránit revoluční proces. Rozpoznání takových chvil si vyžaduje rozhled, rozhodnost a odvahu.
Na okraj poznamenávám, že v těchto citovaných projevech Fidela Castra se ukazuje další znaky vůdců revolučního hnutí - jednak schopnost být v blízkém kontaktu s masami, a také schopnost sebereflexe, sebekritiky - zhodnocení vlastních činů v minulosti a poučení pro další práci.
Domenico Losurdo: Stalin a Hitler - dvojčata nebo nepřátelé na život a na smrt
Chtěl bych se nyní věnovat jedné otázce, která se, jak si myslím, do tématu konference hodí.
Současná antikomunistická historiografie srovnává, ztotožňuje komunismus s nacismem, zařazuje obě do kategorie totalitarismu. My víme, že se jedná o jasné zadání, a plní z hlediska současné vládnoucí třídy dvojjaký úkol. Za prvé snížit vinu německého nacismu na tragédii války, setřít charakter fašismu jako nejreakčnější formy vlády kapitálu a tedy přímý podíl kapitalismu na této vládě. A druhý úkol je vymazat hrdinství komunistů a sovětského lidu, jejich nesmiřitelnost k fašismu. V jedné z odrůd tohoto pohledu jsou přímo srovnávány osobnosti Adolfa Hitlera a Josifa Visarionoviče Stalina, jako vtělení tohoto totalitarismu. Myslím, že toto pojetí je celkem oblíbené, nabídka knih se množí tituly jako “Stalin a Hitler - paralelní životopisy”.
Italský marxista Domenico Losurdo, známý nám například z překladů v časopisech Teoretické sešity a Názory, rozvíjí poučnou polemiku s tímto ztožňováním v článku “Stalin a Hitler: Dvojčata nebo úhlavní nepřátelé”. Pojetí osobností jako “dvojčat”, jakoby nahrával povrchní pohled na dějiny. 2. světová válka byla podle tohoto povrchního pojetí v podstatě jen válkou dvou diktátorů. Ti měli společný kult osobnosti a diktaturu jedné strany a dokonce je několik let spojovala mírová smlouva.
Ovšem je to nutný závěr pro nezúčastněnou osobu? Losudro ukazuje jiná srovnání. Když odhlédne z úzkého obzoru Evropy, Mahátma Gándhí, vůdce protikoloniálního boje Indie, považoval někoho jiného za “dvojče” Hitlera - a to... Winstona Churchilla. “Tvrdím, že v Indii máme hitlerovskou vládu, i když snad v měkčím přestrojení”, říká Gándhí během boje proti britské moci. Naopak Stalina v roce 1946 nazval velkým člověkem v čele velkého národa.
Zdá se, že se smlouva o neútočení indického politika nijakým způsobem nedotkla. Svým způsobem, a proti standardnímu pohledu, to byla politika lidových antifašistických front, co způsobila obtíže pro antikoloniální hnutí.
Sovětský svaz a komunistické organizace pomáhají hnutí za rasovou rovnost v USA a za osvobození kolonií v jejich odporu vůči imperialismu. Ovšem v roce 1935, když oficiálně Sovětský svaz odděluje britský a francouzský demokratický imperialismus od fašistického imperialismu Japonska a Německa a vede proti těm hlavní boj, oslabuje to činnost za osvobození Afriky. Japonsko a Německo totiž nemá v Africe kolonie. Pro osobnosti antikoloniálního hnutí nebylo snadné pochopit, že Třetí říše se stala mezitím vůdcem koloniální a otrokářské kontrarevoluce. Stalina kritizovali naopak za to, že nezacházel s Velkou Británií a Francií stejně jako s Hitlerem. Losurdo na tomto méně obvyklém pohledu dokládá, že převládající debata o sovětsko-německém paktu o neútočení trpí europocentrismem.
Zdá se snad přitažené za vlasy srovnání Churchilla a Hitlera, které uvádí Gándhí? Ale nebyl to snad Hitler, kdo chtěl ve východní Evropě vybudovat německou Indii? V roce 1942 Churchill s cílem potlačit hnutí za indickou nezávislost vydává pokyn “přijmout extrémní prostředky, jako letectvo, kulometnou palbu." Ani ideologická stránka k tomu není v rozporu. Pro Churchilla jsou Indové “hnusní lidé s hnusným náboženstvím.”
Z těchto důvodů je spíše na místě srovnat Churchillovu imperiální Velkou Británii s mussoliniovskou Itálií a Hitlerovským Německem. Ovšem také Spojené státy americké, kde jižanské rasový zákon definující černocha, “Pravidlo jedné kapky krve” byl ještě přísnější, než ty nacistické. Údajná dvojčata, o kterých mluví kategorie totalitarismu, se mění v úhlavní nepřátele z pohledu rasismu a kolonialismu. Které kategorie tedy použít?
Adolf Hitler několikrát ukazuje kolonizaci severní Ameriky, Indiánské války, jako model, v které se prokázala nadřazenost bílé rasy. Podle Hitlera tak USA zůstali “Nordicko-Germánským státem” (Hitlerova druhá kniha). Méněcenné rasy ve východní Evropě měly podle nacistického plánu být buď po vzoru Indiánů vyvlastněny a vyhlazeny, nebo po vzoru černochů - zotročeny k práci pro nadřazenou rasu. Bolševismus stojí v cestě tomuto modelu, protože podle nacistů “způsobil zmatek v bílém myšlení”. Rusko podle nich ztratilo Revolucí “bílou masku” a stalo se “asijskou, mongolskou velmocí”.
Dále Losurdo zdůrazňuje, že termíny, které nacismus používá (jako “podčlověk”), jsou nepochopitelné, pokud nevezmeme v úvahu hnutí bílé nadřazenosti na jihu USA. Ideolog nacistické strany NSDAP Alfred Rosenberg obdivuje USA za jejich omezení občanských práv pouze na bílé obyvatelstvo. Uvádí, že příklad omezení práv černých se musí rozšířit i na další rasy – „Žluté a Židy“. To, co je potřeba podle nacistické doktríny k odvrácení “hrozby podčlověka civilizaci” je “všeobjímající samovláda rasy”. Tedy pokud vyjdeme od vztahu k rasové rovnosti, není to Stalin, kdo je rodným bratrem Hitlera, ale bílá nadřazenost v USA je sourozencem německého nacismu. A Stalin pak bojoval proti oběma. J. V. Stalin nebyl jen tak pro nic nazýván afroamerickými aktivisty “novým Lincolnem”.
A tak, zatímco v situaci během 1. světové války Lenin ukazuje ve svých rozborech svět a kolonie v podstatě rozdělené mezi imperialistické mocnosti, a tedy každá další válka bude válkou meziimperialistickou; Hitler a nacisté rozpoznávají obrovský volný koloniální prostor pro německou Třetí říši na východě Evropy - a zejména v Sovětském svazu.
Stalin již v době před říjnovou revolucí správně poukazuje, že cesta, kterou Rusku připravili imperialistické mocnosti a buržoazie, vede ke koloniálnímu podřízení. Že tedy Říjnová revoluce je nutná i z toho důvodu, aby lid Ruska vystupoval nezávisle a ukázal tím cestu ostatním národům z koloniálního útlaku.
Anglo-nigerijský historik Olusoga právem zdůrazňuje: „Hitlerova válka za Lebensraum byla největší koloniální válkou dějin“. Domenico Losurdo pak z toho činí závěr: Stalingradská bitva byla obratem této největší koloniální války, na jedné straně Hitler jako představitel koloniální kontrarevoluce, na druhé Stalin, představitel protikoloniální revoluce.
A přes to všechno, když se soustředíme na praxi vlády režimů, není správné zařadit je do kategorie totalitarismu, a to na základě používání teroru, moci jednotlivce?
Losurdo odmítá takové zjednodušení. Jak jsme řekli, zvyšuje se vliv osobnosti v době vyostření rozporů, a tedy doby dějinných krizí vedou ke koncentraci moci: První anglická revoluce vedla k osobní moci Cromwella, Francouzská revoluce přivedla k moci Robespierra a později Napoleona. Výsledkem revoluce černých otroků na San Domingu byla vojenská diktatura Toussainta Louvertura. Revoluce v roce 1848 ve Francii vyústila v osobní moc Napoleona III. A období mezi oběma válkami bylo bohaté na krize, většina ze zemí kontinentální Evropy zažila diktaturu osobnosti. Dokonce taková země s tzv. ostrovním charakterem, jako je USA a tedy nejpříhodnější pro liberální vládu, zavádí za Franklina Delano Roosevelta opatření uvěznění Američanů japonského původu. Kategorie totalitarismu tak svádí dohromady z takových dvojčat docela velkou a různorodou rodinu.
Při posouzení otázky smlouvy o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem Losurdo připomíná, že Sovětský svaz nebyl prvním, ale tím posledním, kdo uzavřel smlouvu s Německem. Opravdu, ta historická zkušenost Sovětského svazu po neúspěšných jednáních o protifašistických zárukách a sérii ujednání s nacismem, včetně smlouvy Hitlera a Pilsudského, později Mnichovské zrady, všechny s přáním odvrátit agresivitu nacismu proti socialistickému státu, tlačila Sovětský svaz k zajištění času. Konečně hrozba, že kapitalistické mocnosti uzavřou s Třetí říší separátní mír za účelem porážky Sovětského svazu, visela ve vzduchu až do konce války.
Ale berme v úvahu i jiné analogie z dějin.
Přibližně jedno a půl století předtím, než se Hitler se pokusil zotročit národy východní Evropy, vypukla jiná válka za obnovení koloniální vlády a otroctví. Napoleonův švagr Charles Leclerc vedl výpravu proti revoluci osvobozující černé otroky na San Domingu (dnešní Haity a Dominikánská republika), vedené Toussaintem Louverturem.
A za cílem udržet výsledky revoluce a nedopustit návrat francouzských otrokářů, nebál se revolucionář Louverture spojit se s španělskými konkurenty Francie, byť šlo o monarchii, která sama utlačovala ve svých koloniích otroky a bojovala s jakobínskou republikou. Stejně tak uzavřel obchodní smlouvy s Velkou Británií, která vedla válku proti Francii. Učinil tak s vědomím, že vítězství Angie by mohlo mít neblahý efekt pro zrušení otroctví. A přesto zůstal Toussaint Louverture navždy velkým představitelem protikoloniální a protiotrocké revoluce a protivníkem Leclerca a Napoleona.
Přes rozdílné dějinné situace není důvod pojímat Stalina odlišně. Jaké by bylo pojetí, které by kolonizátora Leclerca a revolucionáře Louvertura popisovalo jako dva totalitní diktátory bojující proti sobě a tehdejší USA jako liberální zemi? Na jedné straně nic neříkající a nic vysvětlující. Na druhé straně by toto pojetí překrucovalo dějiny: redukovalo otrokáře a bojovníky proti otroctví na stejnou úroveň a zamlčovalo to, že otrokáři měli podporu právě v USA.
Losurdo uzavírá, že podobně není kategorie totalitarismu přesvědčivá, pokud jde o gigantické střetnutí, které vypuklo v 1. polovině 20 století, mezi protikoloniální revolucí a koloniální kontrarevolucí, znovuzavádějící otroctví. To mezi socialismem a nacismem.
O.Kasik
(Poznámka: citace z Domenico Losurdo - Stalin and Hitler: Twin Brothers or Mortal Enemies? Překlad citací autor)