Jedna z hlavních tezí takzvaného postmoderního myšlení říká, že neexistuje jedna jediná a pro všechny stejně závazná pravda. Svůj díl pravdy může mít kdokoliv. Nic není jednoznačné, každý má svobodu vyložit si věci po svém. Různé kultury, různá etnika a různá náboženství dospívají k různým pravdám.
Postmoderní filozofové tvrdí, že pokud si někdo nárokuje monopol na tu jedině správnou pravdu, prozrazuje o osobě jen to, že má totalitární choutky. Svůj výklad reality chce vnutit ostatním, chce jim přikázat, co si mají myslet a čemu mají věřit.
Je zvláštní, že ti samí lidé, kteří se hlásí k postmoderní filozofii, zároveň aplaudují heslu, podle něhož pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Pokud neexistuje jen jediná pravda a vše ostatní je bohapustá lež, pak je přece zmíněný slogan naprosto nesmyslný. Která z různých pravd má vlastně zvítězit nad kterou? A je jisté, že to, co jedni považují za obyčejnou lež, nemohou druzí považovat za svoji pravdu?
Ten, kdo tvrdí, že pravda zvítězí nad lží, si přisvojuje na pravdu monopol a z druhých dělá jen pomýlené objekty svého misijního působení. To je hodně troufalé a nesvědčí to zrovna o toleranci, kterou se jinak postmodernisté ohánějí, kudy chodí.
Naštěstí se nemusíme v tomto bytostně filozofickém problému už letos šťourat. Právě v den 40. výročí vzniku Charty 77 začal fungovat na příslušném ministerstvu odbor, který je vlastníkem pravdy přímo z moci úřední. Vítězství nad lží má v popisu své práce. Pravdu poznáme jednoduše podle toho, že ponese razítko příslušného odboru. Ušetří nám to hodně tápání a vyloží nám to svět jednou provždy, aniž bychom si s tím museli sami dávat práci.
Každý jistě tuší, že spokojenosti v novém roce tím bude dosaženo jen tak jaksi napůl. Stále nám ještě chybí ten správný odbor, který bude mít razítko na šíření lásky a potírání nenávisti. Logickou úvahou snadno zjistíme, že k tomuto poslání má nejblíže ministerstvo obrany.